Článek
Opět jsem toho v noci příliš nenaspal, zvláště když jsem si uvědomil, že cítím kouř. Proběhl jsem celý hotel, ale ke své úlevě žádný oheň nenašel, tak jsem šel opět se pokoušet usnout.
Ráno časné vstávání a hurá na úřady do Islamabádu. Bus jsem našel, k Regional Passport Office dopochodoval parkem se spoustou divokého cannabis, žádost podal a lísteček, že se mám dostavit v pondělí ve 14.30, dostal. Tak snad mi vízum prodlouží a vstup přidají. Jediným háčkem je, že úředník na žádost připsal 60 dní a já nevím, zda to je těch 30 původních + dalších 30, nebo 30 + dalších 60. V prvním případě bych se totiž dostal do pekelné Mochotovy pasti, protože z Pákistánu bych musel vypadnout 16. 8. 2004 a indické vízum mi platí do 18. 8. 2004. Problém je v tom, že vystavení nového indického víza trvá 5 dní a na 90 % ho nelze provést, pokud má člověk v pase ještě platné vízum. Chyběly by mi tak 4 dny.1
Z Passport Office jsem pokračoval na naši ambasádu, kterou jsem našel až po několikerém ptaní. Nejvíce pomohli chlapci z místního telecomu, kteří přesně věděli, kam mě poslat.
V klimatizací vymražené zasedačce, kde mi málem zamrzla voda v hadičce od camelbagu (jak se ale pak v tom vedru venku ty tři ledové hlty hodily), mě přijal vstřícný 1. tajemník, aby mi sdělil, že v Gilgitu a Skardu propuklo sektářské násilí (Sunité se mydlí se Šíity o výklad Koránu), že tam dokonce platí zákaz vycházení a že dokonce jsou i oběti. Tudíž se cesta tam naprosto nedoporučuje.2
Na druhou stranu však též řekl, že ambasáda nemá příliš aktuální informace a že pracovníci ambasády musejí žádat o povolení cestovat do oblasti 14 dní předem. Vůbec jsem nepochopil, proč pracovníci ambasády musejí žádat o povolení cestovat někam, kam obyčejný smrtelník může cestovat bez povolení. Z těchto důvodů nemůže náš zastupitelský úřad účinně pomoci v případě problémů. Pokoušel jsem se z tajemníka lehkými narážkami dostat neoficiální, off the record stanovisko, ale neúspěšně. Chápu, že si musejí krýt záda. A že by měli v zasedačce nahrávací zařízení? To je jediný důvod, který vidím, proč mi poté, co si odříkal svou oficiální mantru, neřekl: „hele, tak takhle jsem ti to musel říct, ale jinak si myslím, že jet tam by mělo být v pohodě.“ No nevadí.
Dále jsem se ho ptal na spaní venku v horách a reakce zněla (jak jinak), že se nedoporučuje, čímž jsme se dostali k dosud nevyřešenému incidentu zavražděného páru českých cestovatelů na silnici mezi Gilgitem a Chitralem z r. 2001. Tělo hocha se stále nepodařilo nalézt. Tajemník však evidentně nerozuměl tomu, čím já myslím hory. Nesnažil jsem se mu to vysvětlovat, protože mi bylo jasné, že bych stal terčem kázání, jak je sólo pohyb v horách nebezpečný. A ještě k tomu od laika. Naštěstí situace v Peshawaru a Chitralu je klidná, resp. ambasáda nemá žádné zprávy o opaku, takže cesta tam by měla být v pohodě.
Jelikož všechny informace je třeba ověřovat a prověřovat, vydal jsem se obratem na PTDC Tourist Information Office, kde mi velmi příjemná dáma sdělila, že situace v Gilgitu je již 14 dní v pohodě (to by sedělo) a že s cestou do Northern Areas by neměl být sebemenší problém. A další velmi příjemné překvapení, že mi dovolili, abych si u nich nechal věci, které nebudu v horách potřebovat, i několik týdnů.
Dal jsem si k jídlu levný pákistánský vegetariánský hamburger a jel zpět do Pindí, jak všichni Pákistánci Rawalpindí přezdívají.
Hotel, internet, hotel a poté jsem se vydal hledat krejčího, který by mi ušil návleky na pohorky, které jsem si nevzal. Krejčího jsem našel, ale neměl žádnou šusťákovinu, jen samé fajnové látky na obleky. Byl to vůbec husarský kousek vysvětlit bez znalosti slovíčka urdů a jejich znalosti slovíčka anglicky, že chci ušít návleky a co to vůbec návleky jsou (zvlášť když jsem měl sandále) a z čeho že je chci ušít. Jediným, kdo pochopil, že chci návleky, byl hluchoněmý krejčí. Vůbec nerozuměli slovům jako je nylon, silon, apod, o kterých jsem si myslel, že jsou mezinárodní. Nakonec jsme se díky mé ledvince dobrali k tomu, že šusťákovina se řekne „parachute“ a chlapíci mě poslali někam k BABO MUHALLA, což jsem si myslel, že je obchod, ale ona to byla ulice. Šusťákovinu jsem nakonec sehnal a šel do hotelu nechat vyprat ten humus z vlaku, ve kterém jsem přijel. Snad ty věci nezničí.3
Veleben budiž hluchoněmý krejčí v Rávalpindí, který jako jediný z mého máchání rukama nohama pochopil, že potřebuji ušít návleky na pohorky.
Vzal jsem pohorku a šel zpět ke krejčímu, kde jsme společně navrhli střih návleků, které pak krejčí zručně ušil. Super návleky. Nejdřív dokonce ušil z odstřižků vzorek, aby jako bylo úplně jasno o co tady kráčí. Nic za ušití nechtěl. Tak jsem mu dal alespoň padesát rupek. Vypadal, že je rád.
A pak jsem se po dlouhém rozhodování vydal koupit salwar kamíz. Paráda, dokonale jsem splynul s davem. Jen mi na něj teď při večeři vybuchl zkažený a natlakovaný kečup, takže můj nový salwár je úplně zaprasenej. No, a to je za dnešek asi vše podstatné. V noci bylo podle mě zemětřesení.
Asimiluji aneb šaty skrývaj člověka. Rávalpindí, Pákistán
1 Ještě netuším, jaký skutečný problém s indickým vízem mě čeká.
2 Vnímavý čtenář si jistě všiml trpného rodu.
3 Já naivka jsem se jim snažil vysvětlit, že umělé kalhoty a moirové triko nesmějí prát na více než 40 °C absolutně netuše, že automatická pračka je v Pákistánu taková vzácnost, jako u nás poušť, jejíž prach mi oblečení zasvinil, a vše se pere ručně.
