Článek
Nejvyšší čas z Rávalpindí vypadnout. Už mě to tu nebaví. Ráno vstávám celkem rozumně v 9.00 a jdu zatelefonovat do agentur, které jezdí do Gilgitu. V první chlápek neumí ani slovo anglicky, ve druhé telefon nikdo nebere, a tak mi nezbývá než se na Fowara Chowk, poblíž kterého agentury sídlí, vydat sám. Jednu přepravní společnost nacházím hned na Kasmir bazaar, což je špinavá ulice, kde mj. kuchají kuřata přímo na vozovce. Fuj. V agentuře kupuji lístek do Gilgitu na 18.00 a u čaje chvíli rozprávím s dvěma horskými vůdci o budoucnosti cestovního ruchu v Pákistánu. Mj. mě ujišťují, že bezpečnost je v Gilgitu i okolí v pohodě, a to i pro sólo trekkera. Též potvrzují Brunnerova slova, že letos bude na Baltoru přecpáno, i když 9. 6. 2004 byl na Concordii metr sněhu.
Vracím se na Saddar Bazaar, jdu na net podat zprávy a vybrat peníze (ta ECMC skutečně nefunguje – už jí asi používat nebudu, protože nevím, zda se tři neplatné pokusy o PIN počítají v jednom bankomatu či celkem). Rozměňuji 10.000 na stovky (v chudých horských oblastech je platidlo nízké nominální hodnoty nutností), dostávám strašný pakl bankovek, který později schovávám vlepením do igelitky a vložením do skryté kapsy lékárničky.
Jde spíše o klid duše, že jsem učinil vše, co jsem mohl, neb veškeré „schovávačky“ v bagáži či na těle fungují proti případným náhodným „drobným“ krádežím. Nedělám si iluze, že v případě „regulérního“ loupežného přepadení by si lupiči svou kořist našli, pokud by si tedy nevzali rovnou celý batoh. Zde se s výjimkou oblasti Indus Kohistán však loupežného přepadení na rozdíl od např. jižní Ameriky tolik neobávám.
Kupuji nějaké celkem drahé sušenky na cestu a jdu se do hotelu sbalit. Sprška, jídlo a teď už se jen tak přesunu no Rajah Bazaar na přibližovací mikrobus, který nás odveze do Pir Wadhai na coaster do Gilgitu.
