Článek
Dnešek byl dlouhým dnem, završeným neuvěřitelnou nocí, kdy bych si přál, aby všichni moji blízcí tady mohli být se mnou a „nasát“ tu nádheru. Jsem zakempován kousek před Uzokhpirtem, svítí měsíc (podle mně bude zítra nebo pozítří úplněk), Batura Wall je krásně nasvícena, hučí řeka, voní jalovce, jsem nabaštěn, prostě absolutní paráda v naprosté samotě a měsíčním svitu, kdy v podstatě ani nepotřebuji čelovku. Úžasná noční idylka a v dáli hučí laviny.
Ráno jsem vstával v 5:45, jako myška se v Madině vyplížil ze společné noclehárny, abych nevzbudil spolunocležnici z Nového Zélandu, nasnídal se za 30 rupek a na 7. hodinu odjel na autobusák na mikrobus do Passu, resp. do China Campu, kde začíná Batura Glacier Trek. Mikrobus již byl přistaven, ale stejně jsme vyjeli až v 8.00. Podařilo se mi zabrat místo na přední sedačce a je to skutečně asi nejlepší, když člověk pomine potenciální nebezpečí plynoucí z místa vepředu v případě nehody. Jednak je dobře vidět a jednak je tam místo na nohy. O přestávce v Aliabadu mi mé míso chtěl nějaký výrostek zasednout, ale ostrým hvizdem, pokřikem a posunky jsem mu dal jasně najevo, že místo je mé.
V pohodě jsme dojeli do China Campu, který ke svému jménu přišel podle čínských dělníků, kteří zde měli „ležení“ při stavbě Karakoram Highway. V China Campu jsem se přezul do bagančat, přebalil bágl, pokouřil s majitelem restaurace v Passu (který trval na tom, že až se vrátím, musím se u něj zastavit na appricot pie – meruňkový závin, což zní slibně, ale hospoda vypadala dost draze) a vyrazil podél zavodňovacího kanálu k čelní moréně ledovce. Vše šlo jako na drátku až do okamžiku, kdy jsem hned na začátku traverzu přes 2 km široký ledovec ztratil cestu a šel a lezl v tom bordelu (strašně kyprá pracho-zemina, materiál od zrníček velikosti prachu až po obrovské balvany zvíce náklaďáků, které jsou na sypkém podloží extrémně nestabilní – vše je v neustálém pohybu jako na kuličkových ložiskách) dle intuice směrem ke žluté skalní stěně na druhé straně ledovce. Kdo takto velký ledovec nikdy nepřecházel, jen stěží si představí jednak měřítko a jednak rozeklanost a divokost celého ledo-balvanového labyrintu. Je to jako kdyby člověk vešel do kamenitého bludiště velikosti minihor, ze kterého jen občas má možnost vidět na druhou stranu. Neustále se sutí škrábe kamsi nahoru nebo sjíždí někam dolů k černým dírám, kterými ven dýchá z útrob ledovce chlad. Led je však v této spodní části vidět jen zřídka, zpravidla u takovýchto ústí. Občas někde vyvěrá na povrch ledovcová řeka, aby zas o kus dál zmizela v ledových hlubinách.
Žlutá skalní stěna, můj orientační bod při přechodu ledovce Batura.
Došlo mi, že kdyby se něco stalo, nebudu schopen se vrátit po svých stopách zpět, a vůbec mě z toho ledovcového zajetí přepadla taková nějaká úzkost, zvláště, když se okolo neustále sypou balvany do bezedných hlubin a člověk slyší to dunění a vidí, jak mizí někde pod ním.
Ale dal jsem se na vojnu, a tak mi nezbylo než bojovat a stylem jeden krok nahoru, tři metry dolů v ujeté suti jsem se prodíral cikcak kolem černých (od prachu) trhlin směrem ke žluté stěně, až jsem zhruba v polovině ledovce znovu našel pasteveckou stezku, kterou jsem na začátku ztratil. Byla celkem zřetelná a tam, kde ne, byla vymužíkovaná. Docela se mi ulevilo, i když jsem se svým osudem – nutností přejít ledovec mimo cestu – již smířil. Nejlepší představa, jakou jsem mimo stezku měl, bylo zemětřesení, při které se ledovec otvírá a ve vzniklých trhlinách a kráterech mizí ty miliony tun balvanů spolu se mnou a drtí mě úplně na prášek.1 Taky byla síla slyšet, jak postranní ledovcová řeka v sobě valí balvany. Fakt hukot, Doslova i obrazně.
Batura, jeden z největších ledovců na světě mimo polární oblasti. Pohled na západ, proti proudu.
Ledovec jsem úspěšně překonal a pokračoval dále po severní okrajové moréně přímo pod hrůzostrašnou kolmou stěnou suchého bláta, ze kterého trčí šutry od malých oblázků až po balvany velikosti rodinného domu. Ne nadarmo v průvodci píší, že za deště a silného větru tu hrozí zvýšené riziko pádu kamení. Promastil jsem celý asi hodinový úsek, jak nejrychleji to šlo, a dorazil do Yashkpirtu – jedna pastevecká bouda – kde jsem plánoval zakempovat, ale kde však nebyla voda. Za hodinu se stmívalo a podle průvodce to k další vodě bylo hodinu a půl, tak jsem chvíli špekuloval nad tím, že bych přelezl morénu a vodu vzal někde na ledovci, ale nakonec jsem tuto variantu zavrhl a vyrazil na závod s časem, resp. světlem, v hledání vody. Naštěstí jsem zvítězil a dorazil v 19.30, přesně za soumraku, k potoku a na výše popsané krásné místo, kde jsem mezi jalovci rozbil tábor.
Fantastické místo k táboření mezi jalovci u ledovce Batura
Zítra mám v plánu nechat tu věci, nalehko dojít na konec treku a vrátit se zpět. Též se v duchu začínám zabývat cestou přes Tibet, pokud bych musel jet přes Čínu.
Úplně jsem zapomněl napsat, že jsem dnes vylepšil svá oblíbená kolínka s tuňákem tak, že jim směle mohu říkat „nudlo tuňo zelo“ protože jsem do nich přidal trochu zelí z hlávky, kterou mám s sebou jako jedinečný a opomíjený zdroj vitamínu C.
Také teplota je velmi přijatelná, a tak snad nebudu kosit. Prostě akorát na červencovou noc v horách. Snad poprvé se ani nepařím, ani nekosím. Ledovec Batura není nijak závratně vysoko a je to znát.
1 Jsem normální?!
