Článek
Tak to, že chlápek na tureckejch prašulích je Attaturk, jsem zjistil od Američanky Amy, která se již 5 týdnů toulá po Turecku a která mi dala pár rad1, jako např. vykašlat se na černomořské pobřeží a Nemrut Dagi a jet spodem přes Kurdistán. Ráno jsme se ještě potkali u snídaně a Amy doplnila, že nahoře v horách u Trabzonu je stále ještě spousta sněhu, bez zimní horolezecké výzbroje to nejde a stále tam prší.
Po snídani jsem se vydal zjistit, odkud mi jede mikrobus na autobusák na autobus do Goreme, a pak si ještě užít moře na dlouhou a širokou písčitou pláž Lara plaj, která je již za městem, ale ještě před obřími hotely v sousedních letoviscích. Pláž byla relativně opuštěná a rovná, takže mi umožňovala z vody sledovat místo úkrytu dokladů, peněz a fotoaparátu a současně pohyb osob tak, abych byl v případě nutnosti schopen vystřelit z vody a být u věcí zahrabaných v písku a označených kamenem zatíženým kusem polystyrénu dříve než potenciální zloděj.
Autor na pláži Lara u Antalye, stále ještě „oplácaný“ z nadměrné konzumace piva, které se před odjezdem intenzivně věnoval. Komu se autor oplácaný nezdá, nechť si počká na snímky o pár měsíců později.
Po koupeli jsem pozevloval, ušel kus cesty zpět po pláži a chytil mikrobus do Antalye, kde jsem začal hledat něco k snědku. Pohrdl jsem padesátigramovým Doner kebabem za 750.000,- TLR, protože mi přišel drahý a to se vymstilo, neb nakonec jsem se najedl, sice báječně, ale za 11.000.000,-, protože jsem se nezeptal předem na cenu. Jsem totální debil.
Teď tady při psaní deníku koukám na vývěsku, kde inzerují levné letenky z Istanbulu. Tak jen pro představu: NYC 285, LAX 365, Dillí 300, BKK 325. V USD. Krásné ceny.
Najedený jsem si šel schrupnout k Hidrilik Tower, neb ze Sabahu jsem se musel vystěhovat ráno, abych dodržel polední check-out, a poté do Sabahu přebalit bágl, dát si spršku, čaj, cigáro, napsat tyto řádky a vyrazit na autobus do Goreme v Kappadokyi. Těsne před odchodem jsem ještě zkusil si dojít na záchod. Stolice sice řídká, ale potěšila mě tím, že jsem na ni šel, když jsem chtěl já a nikoliv ona.
V mikrobusu na autobus jel i Švýcar vracející se po 16 měsících z Indie. Pokecali jsme a já pak musel zdržovat autobus, aby jej hoch nepropásl, protože si musel „odběhnout“. Čtenáři prominou, ale cestování do Asie s sebou přináší větší frekvenci střevních příhod. A to platí i pro plně aklimatizované a ostřílené borce, pro které je Turecko po 16 měsících v Indi něco jako plně civilizovaná západní země. Ach ta relativita.
Mercedes mě překvapil spoustou místa, podávanými nápoji a stevardem a stevardkou, kteří navoněli všechny cestující kolínskou. Vtipné bylo, že nejvíce smrděla právě ta stevardka. Dokonce v danou chvíli, na začátku jízdy, více než já. A to je co říci, protože v této fázi jsem stále bez deodorantu, který jsem úmyslně, podle vzoru deodorant je těžký, objemný a když za tvrďáka, tak smradlavýho, nechal doma.
1Původní zápis v deníku zní: „…dala spoustu užitečných rad…“ Toto je pěkná ilustrace toho, jak člověk ještě zcela nepřizpůsobený na vandrácký „shoestring“ život a vypelsklý z cizího prostředí vnímá cenu informace a kontakt se soukmenovce. Tehdy, 3. den cesty, mi pár vlastně chybných informací přišlo jako „spousta užitečných rad“.
