Článek
Tak ze dne, o kterém jsem si myslel, že bude jen tak klídek a piánko, se nakonec vyklubala celkem hektická záležitost.
Ráno jsem vyrazil jen tak se zbytkem vody do města, že si koupím něco k snídani a sním to u skardské pevnosti. Buchtičky jsem snědl pod pevností a v domnění, že pokračuji k ní, jsem prudkým písko-suťoviskem vylezl až na vrchol jednoho ze skalních ostrohů nad Skardu. Námaha a utrpení v sandálech byla odměněna krásnými výhledy na Skardu, soutok Indu se Shigar River a celé placaté údolí. Zvukovou kulisu mi dělaly manévry stíhaček pákistánského letectva. Jako ve filmu Top Gun. Z ostrohu jsem chtěl slézt druhou stranou, ale nepustilo mě to, a tak jsem musel zpět stejnou cestou. Přešel jsem hřiště na pólo a byl zpět ve městě, kde jsem koupil čaj a džem v těžké skleněné sklenici. Ten se sviňák pronese.
V hotelu jsem se vyřízený vrhl na ½ melounu z předchozího dne a ustál jí. Sračka se zdá býti opět na ústupu. Sprcha, sbalit, zaplatit, vzít na záda tu 28 kg krysu a šupky na dopravu do Shigaru, kterou jsem si zjistil ráno. Všechno však bylo jinak a džípy z místa, kam jsem měl přijít a přišel, braly lidi jen dál do Dassu. Tak mě poslali tam, kde jsem zjistil odjezd předchozí den. První džíp byl narvaný k prasknutí, ale nějaký chlapík v něm řekl dalšímu chlapíkovi na ulici, ať mě posadí do dalšího. A tak se také stalo, jen si řekli, že to bude za 100 Rs. Ale myslím, že neuměli počítat, neb po příjezdu (jízda na korbě na stojáka s tlupou domorodců (Baltitů) a krásnými výhledy) jsem mu dal 40 a řidič se tvářil spokojeně. Při vystupování se mě ujal starší sympatický a lehce anglicky hovořící pán, ze kterého se později vyklubal místní policista. Dovedl mě do „hotelu“, resp. do jediné místní hospody, kde majitel přinesl do kouta „charpoy“ – silným motouzem a popruhy v dřevěném rámu vypletené lůžko – čímž z hospody s hliněnou podlahou udělal onen „hotel“ za 30 Rs os/noc. Fakt úlet. A ještě mě pozval na čaj.
Autor na charpoy. Snímek není ze Šígaru ale z Čitralu, cca o měsíc později
A ještě jednou údolí Indu u Skardu
V hospodě se mě zase poté, co policista přinesl registrační knihu, abych se mohl zapsat a nemusel chodit na „policejní stanici“, ujal chlápek a nabídl mi Tour de Shigar ve svém maličkém vraku Suzuki. Mohl jsem tušit, že to nedělá z čistého altruismu a že to nebude zadarmo. Pravda, trochu jsem to tušil a nakonec usmlouval z 200 na 150. Výlet však každopádně stál za to, neb „průvodce“ domluvil prohlídku Shigarské pevnosti, která nebyla přístupná z důvodů rekonstrukce renomovaným architektem na luxusní hotel. Také totální úlet. Z pevnosti bude skutečně luxusní bydlení v této naprosté prdeli světa. Hned mě napadlo, že jestli se někdy ožením, sem pojedu s novomanželkou na svatební cestu.1 Okolo pevnosti povede i má zítřejší cesta na Thale La trek. Snad to vydrží koleno, které mě dnes při sestupu pobolívalo i bez báglu.
Pevnost Šígar, která se právě přestavuje na luxusní hotel
Chlápek mě dále dovezl k řece, což se později při placení ukázalo jako položka za 140 rupií, ale ta pevnost skutečně stála za to. A teď sedím v hotelohospodě vedle své postele a čekám na nějaké jídlo, které vaří v jakémsi zádvěří, téměř na ulici.
1 Stále nesplněno. K nelibosti manželky, které jsem se se svým plánem na svatební cestu svěřil.
