Článek
Ráno mě nebudí nic jiného než kapky deště bubnující na stan přesně ve 4:45. Vybíhám střelhbitě ven, neboť nejsou příliš intenzivní, a zjišťuji, že situace je taková, že se může každou vteřinou silně rozpršet (s obavami myslím na zerodované svahy nad cestou do údolí). Po kontrole pohybu mraků usuzuji, že se může i vyjasnit, a tak začínám velmi urychleně pakovat a u toho vařit čaj. Nakonec vše při lehkém krápání zvládám a po 6:00 vyrážím svižně dolů.
Svižné tempo nemá dlouhého trvání, a tak se kolem 9:30 hlásí žaludek, podobně jako včera. Má hlad, protože jsem z Číny prostě fakt „rozržranej“. Takže dávám k druhé snídani poslední sýr, placku čapátí, zbytek zelí a sušenku. Míjí mě skupina 4 Japonců s asi 10 nosiči a nevím kolika vůdci. Jsou po zuby „ozbrojeni“. Jeden má dokonce cepín – asi na kopání járku okolo stanu proti dešti – a vlečou se ještě asi 10× pomaleji než já, což jsem si myslel, že již nejde.
Silně zerodované svahy nad cestou podél morény ledovce Batura. V případě deště smrtonosná past .
Na ledovci začínám klopýtat, potácet se a zevlovat, jak to jen jde. Když není spěch, tak se prostě loudám. Jednu kuřpauzu věnuji samofotografování s Tupodanem v pozadí, které pro foťák mohlo skončit tragédií, neb když cvakla závěrka a já začal vstávat, dalo se celé suťovisko do pohybu a foťák s ním (tak 3 m ode mně), neb spadl asi z 1,5 m přímo mezi šutry a jel s nimi zapnutý a s vysunutým objektivem. V duchu jsem s ním i fotkami rozloučil, ale byl v pohodě.1 Pašák jeden kodakovskej. Jen trochu odřenej.
Selfie s Tupopdanem (6.106 m n. m.) na druhé straně údolí Hunza, při jehož pořizování málem přicházím o fotoaparát.
Celou cestu jsem byl velmi zvědav, kde cesta přes ledovec na druhé straně vyústí a překvapením bylo, že v podstatě nikde, neb se zde na rozdíl od druhé strany větví a ztrácí, takže nemá žádné jasné vyústění. Není tudíž divu, že jsem ji cestou tam ztratil.
Doklopýtal a dopotácel jsem se do China Campu jen o hodinu rychleji, než jsem šel nahoru a na první mávnutí zastavil 1. projíždějící auto, landcruisera s výběrčím splátek úvěrů, který byl zrovna na objížďce, takže jsem se podíval do vesnic, kam bych jinak nezavítal. Všichni ho znali a srdečně zdravili, takže to byl nejspíš hodný výběrčí. Také to byl 2. člověk v Pákistánu, který věděl, že se Československo rozdělilo.
Na slunci vypadají pastevecké osady u morény ledovce Batura optimističtěji.
Vyhodil mě na křižovatce před Aliabádem a já si to tak 2 km vyšlápl do pěkného kopečka do Karimábádu, kde jsem se ubytoval v dorms za 50 Rs v Old Hunza Inn. Zatím jsem v pokoji sám. Po sprše (totálně špinavá voda z ledovce) a krátkém poleženíčku jsem se cvičně vydal k pevnosti Baltit, abych si na druhý den našel začátek Ultar Treku. Musel jsem projít úplně celým Karimábádem a zjistil, že se jedná o totální Karlštějn, jen trochu více do kopce. Naprostá turisťárna. Vše naaranžované, čisté, vydlážděné, turistické obchůdky se suvenýry a lákadla, turisté samotní, no prostě jakoby člověk ani nebyl v Pákistánu. Cestou zpátky jsem si dal první večeři (právě teď tuším, že si budu muset dát ještě jednu) v jedné levné a špinavé hospůdce široko daleko. Druhá večeře skutečně proběhla a to za 50 Rs přímo v stravovně hostelu, kde všichni ubytovaní seděli u jednoho stolu a jako na táboře: nástup v 19:30 a pak hezky společné jídlo – pro změnu opět čočka s rýží.
Pevnost Baltit v Kárimábádu aneb baltistánský Karlštejn
1 To jsem ještě nevěděl, že už ne na dlouho.
