Článek
Ráno v 10:00 se budím s pěknou kocovinou, to, aby se mi lépe sháněli lidi ze Sai Thong, kteří by mi vydali bágl. Vše je ale nakonec úplně jinak. Jdu tam nejprve na průzkum a ke své velké radosti nacházím svůj bágl v bungalowu, kde bydlela Mama Mou. Jak se tam ovšem dostat? Nejprve zkouším svůj klíč, samozřejmě marně, pak další, které visí u dveří, dokonce i drátek a plíšek od moskyto coil. Nic. Zloděj prostě nejsem.
Protentokrát to vzdávám a cestou zpět do svého bungalowu, kde kupuji barel vody a znovu se ptám (nic nevědí), si všímám krásného pajcru, kterým později při druhém pokusu lehounce odpáčím 2 laťky nade dveřmi a pohodlně lezu škvírou dovnitř.
Dost mě zaráží, že vedle báglu leží pytel se stanem a v nějaké bedně kniha od Teda. Všechno beru, protahuji škvírou ven a sám lezu též. Laťky rukou strkám na původní místo a přitloukám je pajcrem zpět.
Zpět ve svém zjišťuji, že někdo podrobil bágl dokonalé sborce a rozborce důkladnější, něž na hranicích. Ponožky i stan komplet rozbalili, do maglajzu koukali a vyndali dokonce i fusak proti dešti a spacák z obalu. Izolačku neoddělávám, ale zdá se, že má schovka na peníze zůstala nedotčena. To mi zlepšuje pěkně zkaženou náladu.
Všechno je tu proti prosinci strašně suché. Po vybalení báglu jdu na pláž. Po cestě potkávám Francoise. Jím papaya salad v Sunshine. Na Rai Leh pak čtu Respekt a zevluji v odpoledním slunci. Ani na Rai Leh nejsou následky cunami příliš znát. Lezců je tu oproti prosinci též mnohem méně. Večeřím v Tiew Khao a zbytek večera čtu v bungalowu. Je mi zase nějak smutno.
