Článek
Než začnu líčit své zážitky z prvního treku, musím popsat noc blech a gekonů v té blešárně, kde jsem nakonec spal. Když jsem večer kolem 22:00 hodiny začal jevit zájem jít spát, přestěhovali mě z přistavené charpoye z lokálu, kde lidi čuměli na TV, do „ložnice“ s postelí, resp. „polehem“ jako na horolezeckých nebo lyžařských boudách a chalupách. Šéfík mi rozprostřel deku pode mně a nabídl další na přikrytí, ale když jsem ji viděl a hlavně cítil, odmítl jsem a vybalil spacák. Zalehl jsem s přesvědčením, že se vyspím, ale chyba lávky. Sotva jsem zalezl do spacáku, začalo po mě uvnitř!!! něco lézt, a to na mnoha místech. Dost mě překvapilo, jak se nějaká havěť mohla dostat tak rychle dovnitř. Mravenci to být nemohli, neb ti na člověka vlezou a pak různě rychle popolézají, až nakonec slezou. Toto však „přistálo“ z ničeho nic někde a pak opět zmizelo. A pak mi to došlo. Blechy! Skočí na vás, popolezou, a skočí pryč. Spát už jsem nemohl, zvlášť když po mě přeběhla ještě ještěrka1, a navíc jsem měl strach, aby se mi blechy neuhnízdily ve spacáku, o čemž jsem někde četl. Usilovně jsem přemýšlel, jak je blecha veliká, tudíž jestli je schopná se propasírovat švy dovnitř do náplně spacáku a tam se vesele množit. Navíc ještě dvakrát přijeli nějací lidé (později mi došlo, že jsou to řidiči), takže jsem usnul kolem 5 a vstával v 7.
Vstávání bylo tudíž těžké, ale povedlo se. Dal jsem si čapátí s marmeládou a v 7:30 vyrazil na svůj první trek. S tou 28 kg krysou fakt žádnej šlágr, ale zpočátku mi to po široké cestě pěkně rajzovalo a pauzíroval jsem až po 1:40 u prvního mostu.
Autor ještě plný sil na začátku prvního treku
Trekking samotný, resp. chůze s 30 kg báglem, je strašlivý vopruz, který jsem začal proklínat po odbočce do bočního údolí směrem k Thale La na tzv. Daserpu (kterou však žádný místní pastevec neznal) za Baumaharelem po cca 10 km, a to jednak kvůli tomu, že člověk stejně nic nevidí z okolních krás, protože upřeně mezi čůrky pálivého potu kouká, kam šlápnout, aby si nezlomil nohu, a jednak kvůli tomu, že mě bolela obě kolena, achilovka zlomeného kotníku a tlačila shrnutá podšívka v botě. Začal jsem se čím dál tím více ploužit, posedávat a odpočívat a moje pošetilé představy, o kolikrát asi budu rychlejší, než časy uvedené v průvodci, braly fofrem za své.
Objevila se první pastevecká osada, která mohla být Daserpou, kde se kempuje, a tudíž cílem dnešní etapy, ale chlapík na otázku Daserpa ukazoval k sídlu Tusserpo ve vedlejším údolí. Podle výškoměru (3.150) to Daserpa nebyla, a tak jsem šel dál, až jsem přišel na další nádhernou louku s pasteveckým baráčkem (chvíli jsem poležel), ale zase to podle dřevorubců, ručně zpracovávajících houževnatý a zakroucený kmen jakéhosi jehličnanu, nejspíše jalovce, nebyla Daserpa. Posílali mě k vedlejšímu sedlu. Když jsem ale řekl Thale La a naznačil body language spaní, poslali mě dál. Průvodce mě vyvedl z omylu, myslel jsem, že Daserpa je v 3.250, ale ona je až ve 3.500! Začínal jsem toho mít dost a dorazil, jak jsem si myslel, do Daserpy. Pro jistotu jsem se šel zeptat (chybělo 150 výškovým metrů) a lidé v salaši uprostřed bahniště mě poslali dál do brutálního kopce. Tak jsem jako okolo se potulující se ovce šel dál a už pletl nohama a seděl každých 15 min. Ale vydržel jsem to a ze strachu, že v krkolomnějším terénu výše se mi nepodaří najít vhodné místo na spaní, dorazil na další pastvinu, již opuštěnou bez známky lidské přítomnosti v cca 3.550 m n. m., kde na mě jako malý zázrak čekal rovný, zeleňoučký, ostrůvek mezi rameny hučící řeky. Padl jsem, ale vzápětí vstal a začal stavět stan, neb začalo dnes již asi po padesáté krápat, a tentokrát docela silně.
Můj stan, můj hrad. Autor u svého jedmužného stanu pod Thale La.
Vše jsem postavil, vykydal, nakydal, pojedl uheráčku, popil čajíku a kochal se výhledy do dost zasněženého sedla Thale a do stěn se séraky na jih od sedla. Nádhera. Celé údolí pro sebe, chvilkami i pár paprsků slunce, z pastvy se vracející dobytek „dzo“ (kříženec jaka a krávy). Též jsem přemýšlel, které ze tří sousedících sedel bude to pravé, kudy se přechází. Pravé jsem vyloučil díky přílišné blízkosti stěně se séraky, a tak jsem měl pouhé dilema. To vše bohatě odměnilo a odehnalo zlé pocity z osmihodinového trmácení se v potu tváře. Vedle stanu hučí řeka a mně je prostě fajn. Dokonce jsem se v té ledárně i umyl.
1Byl to ve skutečnosti gekon, kteří mě od Rávalpindí denně doprovázejí a budou tak činit až na samý konec cesty.
