Článek
Je to tady naprostá nádhera, pohodička, klídek bez lidí. Navzdory tomu, že snídaně se podává od 6.30 do 10, jsem se probral kolem 8 a snídani si poručil na 8.30. Děvečka mi přinesla banány v palačinkách až nahoru na verandu, zaklepala (nečekal jsem, že snídaně bude skoro okamžitě), popřála mi dobré ráno s tím, že: „your breakfast, sir“.
Nadlábl jsem se (palačinky byly zalité slazeným kondenzovaným mlékem) a kolem 10 vyrazil na maličkou plážičku podle paměti z mapky Biry, visící v GH. Bez problémů jsem ji našel (cca 2 km) a kousek slezl po vápencových útesech, kde jsem nad převisem vymletým od příboje nad pláží našel slibovaný žebřík. Cvíli jsem měl chuť převis skočit rovnou na pláž, ale nebyl jsem si jist, jak převis vypadá zespoda a zda bych byl schopen vylézt zpět. Nainstaloval jsem tedy žebřík, který byl vytažen nahoře na polici nad převisem. A pak už jenom koupačka, válečka na sněhobílém písečku a hrabačka v nánosech korálů a mušlí. Neodolal jsem a nasbíral jich pěkných pár hrstí.
Asi by ten převis nakonec vylézt šel. Bira, Sulawesi.
I když jsem se na sluníčku neválel dlouho, pěkně jsem se přismahl, i navzdory lehkému základu, který jsem měl, a tak jsem se po 13 hodině vydal na oběd. Ten byl hotov také skoro okamžitě, ani jsem se nestačil osprchovat.
Po obědě, sprše a aplikaci kalciovky jsem se rozvalil a usalašil na lehátku na verandě a dočetl Koontze.
Že domy na takových základech vydrží i rovníkové vichry, je s podivem. Bira, Sulawesi
Dočetl jsem ho tak akorát, abych stačil fofrem vyrazit na západ slunce na nedaleký kopeček s výhledem na celý poloostrov. Pravý západ se nekonal, protože obzor zakrývaly mraky, které se ale vybarvily tak krásně, že poloběh na kopec a z něho vyplývající potoky potu stály za to.
Vše jsem vyfotil, u cigárka se pokochal a za tmy sešel sotva viditelnou pěšinkou zpět, abych přesně v 19.00 zasedl k opět výborné večeři. Bodejť by ne, když byla úplně stejná jako včera.
V knihovničce GH jsem si půjčil „The Clay Machine-Gun“ od Rusa Viktora Pelevina, tak jsem zvědav.
