Článek
Vůbec se mi nechce psát deníček, tak jsem si vymyslel motivační prvek, a sice že až ho napíšu, odměním se posledním kousíčkem čokolády Rittersport ze zásilky z domova. Také jsem vymyslel krásný český překlad pro dzo (křížence jaka a krávy): „jakokráva“. Vypadají skutečně velmi přísně, hodně bučí, ale jsou plaší. Když při útěku rozpohybují kolos své tělesné schránky, naberou velikou rychlost.
Dzo - kříženec jaka a krávy. Český název je tedy nasnadě - jakokráva.
Dnes mi počasí nachystalo od všeho trochu, sluníčko, déšť, krupobití, mlhu i bouřku.
Omylem jsem vstal v 5:00, podíval jsem se totiž na barometr, který ukazoval 631 milibarů a 6:31 mi přišlo tak akorát na vstávání, ale ještě že tak, neboť sedlo mi přichystalo těžkou nástrahu v podobě hlubokého rozmočeného firnu a mlhy.
Jsem ráno pěkně pomalý, nikam nespěchám a vše si vychutnávám, čajíček uvařit hezky ve spacáku a tak. Takže od probuzení do odchodu mi to trvá 2 hodiny. Hrůza, ale co, žádný spěch. Naštěstí si ve chvilce rozjasnění beru azimut sedla, o kterém si myslím, že jím vede cesta do dalšího údolí.
Vyrazil jsem tedy v 7:00 (stan jsem balil již za deště) a hurá na sedlo, jenže na které, to nevím. Jižní jsem zavrhl již včera, a tak zbývají dvě. Stejně se vše halí do mraků a mlhy, a tak jdu tak nějak intuitivně. První odpočinek dávám již po 40 minutách pochodu a pak stále častěji. Když se mlha na chvíli protrhá, dostávám pocit, že to pravé Thale La je asi to severnější, vyšší sedlo. Vše se však opět zahaluje do mraků a tak pokračuji rozbahněným a rozmáčeným terénem a sutí cestou necestou dál až k hranici sněhu. A ouha, pěkně se boří a tak se ze začátku snažím každé sněhové pole všemožně obcházet. Pak registruji hodně staré stopy, ze kterých nelze rozpoznat, zda vedou nahoru či dolů. Je to nicméně naděje a tak se je snažím plus mínus sledovat, dokud je neztratím. Dostávám se na jakési sněhové plató, ale vůbec netuším, kde jsem. Myslím si, že blíže tomu severnímu sedlu. Azimut mi vším tím kličkováním již k ničemu není. Zjišťuji, že sněhem to příliš nejde, že místo tvrdého firnu, po kterém to půjde jako po silnici, jak jsem si představoval, je to úplně rozmočený firn, kam místy zapadám až po pás. Každé takové zapadnutí obnáší sundat batoh, vyhrabat se z díry, nandat batoh, udělat pár kroků a znovu po pás… Navlékám tedy paclitové kalhoty, které bohužel nedrží přes mé návleky z Pindí, které okamžitě promokají a vodu svádějí přímo do bot, a jdu dále od jednoho ostrůvku zdánlivě pevné půdy k dalšímu. Někdy je to opravdu boj, zvláště když zapadlé nohy, „zacementované“ ve firnu, nejdou vůbec vyndat. Chvílemi se snažím plazit, ale s tou krysou na zádech to nejde. Nejednou se mraky na chvíli zvedají a mně je dopřáno spatřit sedlo (je to to prostřední, nižší), které se ani nezdá být příliš daleko a na kterém je mužik, neklamné znamení správného postupu. Daří se mi vystoupat po tvrdším sněhu v severním úbočí svahu sedla, a pak do sedla natraverzovat. Spouští se silné krupobití a z okolních stěn burácejí ledové a kamenné laviny.
Thale La, 4.840 m n. m., Pákistán
Západní strana sedla je snad ještě vysněženější než východní a tak i sestup je peklem. Navíc louky pod hranicí sněhu jsou mnohem rozbahněnnější. Bahno ale naštěstí jen špiní a člověk se do něj neboří tak hluboko ve srovnání se sněhem.
Po častém pauzírování a svačinkách sestupuji na dno prvního stupně údolí, kde pak v dešti a za bouřky stavím stan nad řekou v 4.050 m n. m. Za chvíli bouřka polevuje, dělá se jakž takž hezky a tak rychle vařím a baštím uheráček a lovečáček. Pak lehounce usínám (asi), dokud mě nevzbudí zakašlání. Vykouknu ze stanu a vidím, jak si domorodec rovná „ponožky“ v „botách“. Co tady kurnik dělá? Schválně jsem zakempoval vysoko nad 1. „civilizací“, aby o mně nikdo nevěděl. A teď si tady bouzek klidně rovná fusky ve svejch gumovejch keckách.
kemp na západní straně sedla Thale La
Nabízím mu čaj v očekávání, že se napije a kus mi nechá, a on si přisedá a celý hrnek horkého čaje vyzunkne za pikovteřinu. A pořád něco drmolí baltitsky a vůbec ani nechápe, že mu nerozumím. Nerozumí ani zcela jasnému body language, tak ho v duchu pasuji na zaostalce, ostatně jako skoro všechny místní horaly a drmolím na něj stejným tempem česky. To ho asi nakonec přimělo vydat se svým směrem. Měl jsem pocit, že naznačoval, že se vrátí, a tak rychle vařím a tumluji nudlovku, aby mi ji náhodou nesnědl. Nevrátil se, a tak v klidu po setmění ulehám.
