Cesta do Asie, 20 let poté – 7. 1. 2005, JAKARTA, Indonésie

Na dnešek byl naplánován sightseeing, a tak to také bylo. Zahájil jsem ho vypráním totálně zasrádlých svršků, spodků a sarongu a po snídani v GH se vydal do tourist office, kde jsem dostal mapu Jakarty. Nemusím se tak vláčet s tou bichlí LP.

Pokračoval jsem na náměstí Merdeka, kde jsem se vyvezl na rozhlednu National Monument s výhledy na celé městě, kde do mě nějaký Australan hustil je tak své zážitky z cesty kolem světa v r. 1974, včetně toho, jak se mu Česko zdálo mnohem udržovanější oproti jeho výletu v r. 2003. Prostě jen tak přišel představil se a začal do mě hustit. Když jsem ho setřásl, sjel jsem dolů, kde je součástí Monumentu i podzemní muzeum historie Indonésie s naivními panoramatickými výjevy. Dost legrační. I komentáře jsou dost povrchní a nekonzistentní.

Od monumentu jsem se vydal do Sunda Kelapa, starého přístavu, kde jsou k vidění škunery bugis. Čekal jsem nějakou napůl turistickou atrakci, ale lodě zcela normálně fungují a v přístavu cvrčí nakládání, vykládání a opravy o sto šest. Dokonce mi tady ani nevadilo pořvávání námořníků na mou osobu „heloú, míster“, což mě jinak začíná docela vadit. Asi je to tím, že oni makali a já si připadal fakt jako vetřelec – turista. Byl jsem rád, že jsou přátelští a vždy opětují úsměv, a ještě větší vervou než já.

Z přístavu jsem jel busem Tranjakarta, který tu supluje podzemní dráhu, neb má striktně vyhrazený a obarikádováný pruh se zastávkami v prostředním pásu mezi vozovkami a který vypadal, že bude drahý a byl levnější než normální bus cestou tam.

V Sarinah jsem se rozšoupl a dal si pizzu va salad bar v Pizza Hut, která je zde zcela paradoxně levnější než McDonalds a kvalita je nesrovnatelně vyšší.

Den jsem završil výletem na net, kde jsem nasmolil textík na web a těsně před koncem naštěstí zkopíroval, neb web se zasekl.