Článek
Včera jsem se zapomněl zmínit o dvou pohostinných a příjemných mladících, kteří mě v Sanliurfě u pevnosti napojili Pepsi a nakrmili jakýmisi keksy. Chvíli jsem zpanikařil, neb sotva jsem se zakousl do nabídnutého keksu, udělalo se mi zle, a tak mě hned napadlo, že mě otrávili a chtějí přinejlepším okrást. Za chvilku jsem to ale rozdejchal a vše bylo O.K. Incident jsem připsal velkému vedru a hochům na revanš ubalil 2 cigára.
Ráno jsem vstal, šel se „probudit“ do internet café, hodina stále stála 1 mil. TLR – stále mi to přijde neuvěřitelně levné. Po netové seanci jsem se vystěhoval z hotelu a šel podél zajímavého hřbitova na otogar (autobusové nádraží) si koupit lístek do Diyarbakiru za 8 milionů. Cestou zpátky mě zahnal hlad na snídani hned vedle hotelu, kde jsem dostal chleba se směsí medu a něčeho mezi tvarohem a kysanou smetanou a chleba s ovčím sýrem a olivami a samozřejmě obligátní čaj, tentokrát však v relativně velkém hrnku, což je téměř zázrak, protože čaj v Turecku se pije z malých, stěží decových skleniček, připomínajících moravské koštovky.
Staré s novým bez jakéhokoliv řádu. A přetížené dopravní prostředky. 2 charakteristické znaky Orientu.
Po snídani jsem si v hotelu vyzvedl bágl a již naučenou cestou došel na autobus. Celou cestu se mnou konverzoval student medicíny, který mi na pumpě dal winstonku a v Diyarbakiru (celkem moderní město se starou částí obehnanou po Velké čínské zdi údajně 2. nejrozsáhlejší (čedičovou) zdí na světě s 2 mil. obyvatel) na autobusáku poradil jet k bráně Dag Kapisi servisním mikrobusem společnosti, jejíž autobusem jsme přijeli. Chlapík byl fajn, jednak slušně ovládal angličtinu a jednak na turecké poměry přemýšlel dle mého názoru celkem sofistikovaně.
Na Diyarbakiru je absurdní, že v nové zástavbě moderními paneláky nejsou žádné vyasfaltované ulice. Je to jeden velký prašný tankodrom.
Hotel Gap jsem našel bez problémů, ale problém jsem měl při komunikaci s „recepčním“, který neuměl ani slovíčko anglicky. Nakonec jsme se dohodli na malinké kobce 1×2 m za 10 mil. Vydřiduši.
Krcálek v Diyarbakiru. Ani zde ještě netuším, že jde o luxusní pokoj ve srovnání s tím, co mě ještě čeká.
Na romantickém hotelovém dvoře (LP nelhal) s bazénkem s rybami a pohodlnými gauči mě odchytil takový místní „Quasimodo“ (nevím, jestli každý hotel má svého, či zda si navzájem půjčují jednoho) s nabídkou, že mě provede. Ne za peníze, ale že nemá žádné kámoše. I když se mi nechtělo, zželelo se mi ho, a tak jsme vyrazili. Připadal jsem si s ním na ulici jako John Voigt s Dustinem Hoffmanem v Půlnočním kovboji (Dustin jistě promine). Lístek do Tatvanu mi nesehnal a když jsem chtěl na levné jídlo, zavedl mě do takové špeluňky, že i na mě to bylo moc. Sám jsem si ale později nevybral lepší. Díky jeho handicapu a z toho plynoucí rychlosti „chůze“ mi nezbylo než se s novým přítelem rozloučit. Netvářil se, že by mu to vadilo. Ještě že tak, jinak bych prohlídku Diyarbakiru pod jeho vedením dokončoval právě tak teď.
Ulička v Diyarbakiru
Pokračoval jsem dál a koupil si lístek do Tatvanu na druhý den ve 21:00 s příjezdem v 1.00, což bude docela legrace. Sám jsem na to zvědav. Poté jsem se potloukal po městě, vylezl na tolik opěvované hradby (není to zase takový zázrak) a šel si prohlédnout mešitu Ulu Camii. Cestou z mešity jsem narazil na levný internet, a tak jsem nezaváhal a opět zplodil pár řádek.
