Článek
Tak dnešek začal proklatě brzy po zpola probděné noci, protože mě něco vyrušilo při zabírání, a tak jsem již pak nemohl usnout. Vstal jsem v 6.20, poručil si snídani a začal pakovat. Udělali mi na rozloučenou radost, protože k snídani byly mražené banány (pisang goreng). Mj. mě tak nazvala partička puberťáků v Biře, když jsem okolo nich šel 1. den spálený z pláže. Docela příznačné přirovnání.
Tady jsem se měl jak v bavlnce.
Šel jsem k pláži na bemo do Bulukumby, které jelo za cca ¼ hoďky. Zase jsem cestou brutálně vytuhl a mlátil hlavou do okénka. Nic výjimečného. Co bylo však výjimečné, byla cesta Kijangem (tentokrát skutečným Kijangem – licence Toyoty do Indonésie, podobně jako Mitsubishi Kudo nebo Isuzu) do Makassaru, která se nesla ve znamení 2 fenoménů. 1. zával tlusťoškou, 2. Red Hot Chilli Peppers.
Red Hot Chilli Peppers
Když jsme vyrazili z terminálu v Bulukumbě, opět jsem učinil chybu, když jsem si připustil, že bychom 2 pasažéři na prostřední sedačce mohli vydržet až do Makassaru. Kijang po chvíli cesty zastavil, někdo vystoupil a místo něj si přistoupila nejtlustší Indonésanka s proporčně věku odpovídající dcerou. I když zabrala místo pro 6 lidí, seděli jsme s ní na sedačce 4. Seděl jsem u dveří a měl jsem štěstí, že jsem s nimi nevystřelil jako špunt z lahve sektu, když baba dosedla. Když na mě rozprostřela své tukové řasy, připadal jsem si jako piškot uprostřed tvarohového dortu.
Takto jsme vyrazili a mě z útrap závalu zcela vytrhla hudba z přehrávače. Výběr Red Hotů, včetně mých oblíbených pecek z alba Blood Sex Sugar Magic. Naprosto mi to zvedlo náladu a vesele jsem si podupkával do rytmu palcem u nohy, protože zbytek těla jsem měl dokonale fixován masou své spolucestující.
Utrpení naštěstí nemělo dlouhého trvání, protože malá tlusťoška dospěla k názoru, že zvracet je nejlépe z místa hned u okénka, kde seděl střízlíkoidní chlapíček, který byl přesazen vedle mě a vytvořil tak bezvadnou nárazníkovou zónu a bránil, aby tlusťoška přetékala až na mně. Pravda, trochu tlačil, kostnantec, ale zase jsem mohl dýchat.
Tentokrát jsme bez zastávky na jídlo dorazili do Makassaru přes několik policejních kontrol, které si na nic nehrají a nesnaží se tak ani předstírat nějaké kontrolování a řidič v autě nehledá doklady, ale peníze, které putují do kapes policajtů. Zcela bez nejmenších skrupulí.
V Makassaru beru pete-pete do města (je brutální vedro) k Makassar Mallu, kde si dávám ve warungu su bakso. Zase mě chtěl prodavač okrást a já si tak mohl procvičit čerstvě naučenou číslovku 3, když on si řekl o 4.000. Dokonce se chvíli snažil protestovat, ale měl smůlu. Já si stál za svým „tiga“. Správněji: „tigaribu“.
Na oslavu jsem si dovolil velkou partyzánštinu a riskl ochutnání neuvěřitelného drinku, který mě již dříve zaujal a který bohužel stále nevím, jak se jmenuje. Je to ale těžký nářez. Do sklenice se nasype asi 16 druhů žůžů bonbónů různých tvarů a barev (zelené jakoby fazole, červený jakoby rybíz, černé krychličky, bílé kvádříky, průhledné placičky, žluté hranoly atd. To vše se zakydne hnědým hlenem a několika dalšími tekutinami, včetně, tuším, kokosového mléka, a nakonec se přidá ledová tříšť a navrch kondenzované mléko. Tento koktejl se konzumuje lžící. Musím říci, že mě chuťově velmi příjemně překvapil. Dokonce jsem ještě ani nebyl na záchodě, a to již uplynulo skoro 10 hodin.
V Legendu neměli volné levné pokoje, a tak jsem pokračoval k Losmenu Semeru, kde jsem usmlouval pokoj s klimatizací a televizí z 35 na 30.000. Je to 1. bydlení s klimatizací za celou cestu. A dokonce s dálkovým ovládáním.
Následoval výlet na net – stáhnout fotky a udělat soutěž. Odpověděl mi Máca, což mě šokovalo, neb jsem žil v domnění, že již sedí s Káčou v letadle. Asi to holka trošku popletla, když mi psala, že letí 8. 2. v 8.00.
