Článek
Ještě že jsem neuvěřil včerejším informacím o odjezdu mikrobusu do Peshawaru v 17.00, protože ve skutečnosti přes noc nic z Chitralu do Peshawaru nejezdí. Raději jsem to ověřil ze 4 dalších zdrojů a všechny (kupodivu) potvrdily, že busík jezdí ráno a možná odpoledne, pokud se naplní. Ten však přijíždí do Peshawaru po půlnoci a to by bylo hrozné harakiri, tak kupuji lístek na zítra na 6.00 ráno.
Poté se jdu podívat do guesthousu Sinar Inn, který je nesrovnatelně lepší než Al-Farooq, a za 50,- Rs navíc stojí za to, a tak se stěhuji do lepšího.
V hogofogo Mountain Inn se snažím prodat průvodce, ale nabízejí mi za něj pouhých 300,- RS, a na to se můžu tak akorát vyprdnout, a tak odcházím.
Jdu se podívat na Chitral Fort, ale rozpadá se jim, a tak se do ní nesmí. Tu ruinu ani není odkud vyfotit, aby snímek stál za to, a tak jdu na internet, kde mají, světe div se, USB port a po domluvě mi vypalují fotky na CD za 100 + 80 za CD. Super! Zvlášť když si vzpomenu na fotolab v Islámábádu, kde si za vypálení řekli 30,- Rs za snímek + CD! Těch 350 fotek by tak stálo přes 10.000,- Rs!!! Snažím se též poslat pár fotek e-mailem, ale „naládování“ 5 fotek do zprávy mi trvalo hodinu a nejsem si ani jist, zda v pohodě odešly, ani vlastně tím, které konkrétně jsem k e-mailové zprávě přiložil.
Hrdě pózující financ v Chitralu s majestátným Tirich Mirem (7.706 m n. m.), nejvyšší horou Hindúkuše, v pozadí.
Kupuji rajčata a celkem hladový jdu do Sinaru uvařit poslední várku kolínek s tuňákem, tentokráte s mrkvičkou, cibulkou, česnekem, chili papričkami a rajčaty. Je to fááákt velká mňamina. Následuje vaření čaje (černého a zeleného) a celkem nucená (není kam uniknout) konverzace s holkou ze Singapuru, která vše ví a hlavně se evidentně strašně ráda poslouchá.
Naštěstí přichází majitel guesthousu, který za Chitral hraje pólo, a ten je pro děvče mnohem zajímavější než já, čímž mě vysvobozuje.
Také mě dva Afghánci, u kterých jsem kupoval rajčata, řekli, že vypadám jako čistokrevný Talibánec. Jestli jsem to s těmi mimikry nepřehnal!
