Článek
Cesta proběhla jako obvykle velmi hladce až na ten konec. Z autobusu mě nemilosrdně vykopli jako „ozaistného gringoše“ ve 3:00 ráno na křižovatce cca 2 km od okraje města Tatvan navzdory tomu, že autobus měl jet do města. Byl jsem však jediný, kdo v Tatvanu vystupoval, a tak jsem měl prostě smůlu. Nenechal jsem se vyprovokovat k žádným unáhleným akcím a zalezl do škarpy u silnice. Chvíli mi ve tmě trvalo, než jsem si našel vhodné místečko, kde jsem pak usínal, právě když kdesi v dáli začal muezín z mešity vyřvávat první ranní modlitby.
Když jsem se probral, nebyla situace zdaleka tak hrozná, jak jsem se obával.1 Jen na mě ze silnice velmi překvapeně hleděly a cosi pokřikovaly stopující babky. Spakoval jsem se a vydal k městu. I když vím, že „alpine scenery“ znamená horskou, a ne alpskou krajinu, byl jsem dost překvapen skutečností, kterou průvodce Lonely Planet označil právě tímto výrazem. U jezera Van to totiž vypadá mnohem více jako u Titicaca než jako v Zermattu či Chamonix. Pustina bez jediného stromu, obrovské jezero a z něj vystupují zasněžené vrcholky hor.
Čtyřtisícový Süphan Dagi v dáli na severovýchodě nad jezerem Van. Scenérie připomíná andské sedmitisícovky tyčící se nad jezerem Titicaca
Jak si to tak štrapacíruji k městu, zastaví mě najednou policajt v autě a ať si k němu nasednu. Tak jsem si nasedl a on kam to bude a já že do King Hotel camping a on že jo. Skutečně mě na určené místo dovezl, ale při vystupování na mě vybalil, že chce 10.000.000,- TLR, že to jako byla taxislužba. Naprázdno jsem polkl, rychle zapřemýšlel, zda má cenu pouštět se do křížku s policajtem se závěrem, že nikoliv, a usmlouval to na 7.000.000. Pěkný vedlejšák.2
Camping na břehu jezera byl zjevně out of business a já své zklamání a bezradnost zamaskoval praním smradlavého trika - smrdělo již jako psí kšíry (v autobuse jsem měl neustále zarputile připaženo) –a lehkým ošplouchnutím sebe, než mě jako obvykle vypátrala a obklopila banda dětí, které místo aby přiložili ručky k dílu, prudily. Jezero Van je nejzásaditější jezero (ideální na praní), neb nemá přirozený odtok a výška hladiny se reguluje čistě vypařováním. Zásaditost vody je skutečně znát. Ještě že jsem tam nevlezl celý. I tak jsem si připadal svraštělý jako indiánská babička.
Zpruzen jsem se vydal zpět do města pevně rozhodnut odjet prvním autobusem do města Van, neboť mě ani ten kopec, o kterém jsem myslel, že je Nemrut Dagi, nenadchl. V koloniálu jsem si koupil k snídani chleba a 2 jogurty. Při konzumaci na lavičce mě odchytl zrzavý mladík, Turek/Kurd, který mi za 15 milionů nabídl odvoz do vesnice na úpatí Nemrutu a kempování, jak dlouho bude libo. Docela se mi to zalíbilo, zvlášť s vidinou snížení ceny na 10 mil – o konečné výši rozhodne otec, průvodce a znalec místních poměrů, až na místě – a tak jsem si dohodl úschovu báglu u jeho kamaráda v internetové kavárně Easy Café. Jelikož odjezd byl až večer, prohlédl jsem si město, resp. hlavní „třídu“ Cumhurhyiet Cadesi, našel pumpu, u které jsem koupil benzín do vařiče, šel se ještě podívat k rybníku a pak na net. To již všechny děti v Tatvanu věděly, že se jmenuji Matěj a vydatně to na mě pořvávaly.
Posurfoval jsem, od kamaráda Hada dostal návod, jak vykalibrovat kompas na hodinkách, o kterých jsem si já debil ani neobtěžoval přečíst návod před odjezdem, a vyrazil na nákup jídla. A nejen jídla, neboť jsem již dokouřil Drum a pár marlborek „zašitých pod kůží na břiše“ je skutečně pro nouzové situace. Kromě zásob jsem tedy nakoupil i nejlevnější cigára, dobře se najedl za 3 miliony a šel zpět do Easy Café, kde jsem měl sraz s Hakimem, jak se mladík jmenoval.
Skutečně tam byl s tím, že odjezd je za hodinu, kterou jsem tedy strávil ještě krátkým surfováním na netu. V dohodnutém čase mě vyzvedl a posadil do mikrobusu, kde už čekali dva Izraelci, které jsem viděl v pensionu v Sanliurfě, ze kterého jsem prchl.
Cesta byla naprosto klasická místní jízda dolmušem (mikrobus sloužící k veřejné dopravě) se vším, co k ní patří. Čekání, nakládání pytlů, dřevotřískových desek, dřezů, PVC trubek, dalších pytlů, beden atp. atp., jejich následné překládání a vykládání, vystupování a nastupování lidí, přelézání, krčení se, atd. atd. Cesta mi velmi připomínala cestování po Jižní Americe. Charakterem krajiny, náklaďáky, lidmi, stylem života apod. Jen ty náklaďáky nemají nad kabinou tak velké „vany“.
Stín dolmuše a ovce v západu slunce u jezera Van
Ve vesnici Serinbayir nás Hakim s otcem „ubytovali“ na své zahrádce, kde jsme postavili stany. Izraelci šli na jídlo k domácím a já se jal vařit čaj. Jak jinak, v Turecku, že? Vesnice je naprosto úžasná, hliněná a skoro jakoby prvobytně pospolná.
Vesnička Serinbaiyr na úpatí sopky Nemrut Dagi. I když je sem zavedena elektřina a rezavé paraboly na střechách hliněných obydlí napovídají jinak, život zde ve mě evokuje spíše prvobytně pospolnou společnost. Je již pravidlem, že reálnou představu o tom, co znamená život v prvobytně pospolné společnosti si udělám o něco později v Pákistánu.
Na závěr dne jsem přestal být pánem své stolice. Sotva jsem stačil doběhnou za vesnici, vyhrabat díru a poslat do ní takovej mazec, že…
1 Na spaní na místě, na kterém člověk nikdy před tím v životě nebyl a které si vybral za tmy, je nejlepší ranní zjištění, kde se vlastně vůbec nachází, a to jak z hlediska bezprostředního, tak i širokého okolí. Kdysi jsem ráno takto zjistil, že spím na zdechlině zajíce…
2 Měl štěstí, vydřiduch jeden, že jsem po těch pár dnech na cestě nebyl ještě zdaleka aklimatizován, a tudíž jsem si promítal všechny možné katastrofické scénáře důsledků odmítnutí zaplatit (vykonstruované obvinění, mé slovo proti slovu strážce zákona atd.). Jen o pár týdnů později by na něm nezůstala nit suchá.
