Článek
Kdo na článek klikl, jen aby se dozvěděl odpověď na první otázku v nadpisu, pak mu ušetřím další čtení: „Zákon, jímž se ustanovuje nové řízení míry a váhy“ byl přijat 23. července 1871 a publikován v „Zákonníku říšském“ (ponechávám starou gramatiku) 2. března 1872 jako zákon č. 16 s účinností od 1. ledna 1876:
„Měr a vah v článku III. uvedených budiž, od 1. ledna 1876 počínajíc, v obecném obchodu výhradně užíváno. Po této lhůtě zakázáno jest, užívati v obecném obchodu posavadních řádných měr a vah, na jejichž místo výše jmenované míry a váhy nastoupí, a rovněž zakázáno jest užívati karátu a míry na olej.“
Výjimku měly plošné míry. Používání těch starých mohla vláda prodloužit, ale nepodařilo se mi zjistit, zda tak učinila. (Dále se mohla používat také námořní míle.)
Kdo by tak po 1. lednu 1876 nečinil, hrozila mu pokuta 5-100 zlatých a propadnutí starých měr a vah; pokuta měla připadnout chudinské pokladně dané obce. „Nebylo-li by lze pokuty peněžité na přestupci dobýti, nastoupí na její místo vazba, při níž se pokládá den vazby za pět zlatých.“
Od 1. ledna 1873 do 31. prosince 1875 pak běželo přechodné období, kdy obchodník mohl používat tyto nové míry a váhy, ale u každého zboží musel uvést přepočet na staré, do té doby používané míry. A na ty se podíváme dále. A pro snazší orientaci si je rozdělíme na čtyři kategorie: míry délkové, plošné, objemové a váhové.
Nejprve ale krátký exkurz do historie…
Krátký exkurz do historie
První míra, stopa o délce 26,45 cm, se objevila na počátku 2. tisíciletí př. n. l. v Sumeru; jistě existovala i nějaký čas předtím, ale toto je první doklad, který se nám dochoval do dnešních dnů. V průběhu staletí se systém zdokonaloval, v Evropě především zásluhou starého Řecka a Říma.
První písemné zmínky o používání měr a vah v Čechách jsou z 11. století. Rychle došlo k ustálení terminologie a přibližné dálky: Základní jednotkou délky byl loket o délce přibližně 60 cm. Základní jednotkou plošnou i objemovou byl korec. Korec plošný měl přibližně 2850 m2, korec objemový přibližně 93 litrů; obecně platilo, že na korec plochy se sel korec obilí, ale praxe byla jiná, protože na pole úrodná se selo více, na pole neúrodná naopak méně obilí. Základní jednotkou hmotností byla při menší hmotnosti libra o přibližné váze půl kila a u větších hmotností centýř o hmotnosti 62 kilo.
Jednotky používané na různých místech Čech a Moravy však nebyly stejné. Přes snahy míry a váhy sjednotit (první takový pokus provedl již Přemysl Otakar II. v roce 1268) se sjednocení dlouho nedařilo. Tak se stalo, že korec duté míry měl v Praze 93 listrů, přibližně stejně velký byl také v Litomyšli, ale nedaleko za Prahou v Mělníce měl korec 125 a v Turnově dokonce přes 140 litrů.
Stejné míry nebyly používány dokonce ani v rámce jednoho panství. Tak na panství Jindřichův Hradec byly malé objemové míry sjednoceny až v roce 1654, kdy byl sestaven nový urbář. V tomto urbáři je takové sjednocení popsáno: „Strany máku, až podnes nemohlo se na pravý grunt přijíti, co ty korbelíky a máslíky vynášejí. V urbáři starém nebylo žádné sumy položeno v počet, obilných pak více i méně za příjem se uvozovalo. Aby tehdy takový stálý plat neměnitelný se zachoval, snesli jsou rychtářové panství Hradeckého všechny svý takový korbelíky a máslíky na kancelář Hradeckou, a tu se přeměřily. I vynašlo se, že v tyto rychtě Jarošovský korbelíky do máslíku vcházelo 12, a máslíků do jedné míry, na kterouž se od starodávna mák i jiné ouroční obilí, jako oves, ječmen, přijímá, 16; ta pak míra ouroční na velkou obyčejnou míru 3 čtvrti vydává… A tím způsobem se jiný rychty a vesnice tolikéž srovnávají.“ (Kalousek – Řády selské 1627-1698, s. 304.)
Na panství Třeboň (a obdobně i na panství Hluboká) v roce 1662 upozorňoval vrchní hejtman na nutnost používání stejných měr u jařin i ozimů, a ještě po roce 1700 byl požadavek čas od času opakován.
Město Polička výslovně zakázalo používání moravských měr a vah v roce 1719: „Míry na obilí, váhy a lokte velké moravské se na konec pod skutečnou a nevyhnutelnou pokutou zapovídají. Má se včecko dle mnohého od slavné královské komory české milostivě prošlého nařízení na pražskou míru, váhy a lokte měřiti.“ (Kalousek – Řády selské 1698-1780, s. 132.)
A podobných příkladů by bylo možné uvést celou řadu… Sjednocení měr a vah se postupně prosazovalo až od vlády Marie Terezie v 50. a 60. letech 18. století: pro Slezsko byly míry a váhy sjednoceny v letech 1750 a 1768 (definitivně ovšem až v roce 1822 po několika dalších nařízeních), pro Moravu v roce 1758 a pro Čechy v roce 1756.
Sjednocovací akce ovšem narazily na konzervatismus obyvatelstva. Tak ještě v roce 1833 bylo akcí českého gubernia zjištěno, že v Čechách je používáno 27 (!) druhů lokte o délce 55-89 cm. (Hofmann - Metrologická příručka, s. 30.) Stejný autor uvádí také další nesrovnalosti v tehdejších mírách: jedno vědro mělo 45,5 mázu, ovšem dvouvěderní nádoba nikoli 91, ale jen 85 mázů. Tak by šlo pokračovat…
Definitivně byly míry a váhy v Čechách sjednoceny v roce 1855 podle dolnorakouských měr a vah; takto v platnosti zůstaly pak až do roku 1876, kdy se přešlo na metrickou soustavu.
A nyní se tedy podíváme na tyto míry a váhy, platné do roku 1876.
Míry délkové
Základní jednotky, jako je dnes metr, byly vlastně dvě - loket a sáh.
Loket měřil 0,777924 metru, byl zachován z tradičních důvodů a neměl žádnou matematickou souvislost se sáhem a jeho podíly a násobky (resp. matematik by mě zřejmě opravil, že souvislost měl, tedy dobrá: sáh byl 2,43787044641893násobkem lokte).
Sáh měřil 1,89648384 metru. Dělil se na 6 stopy po 31,6 cm (dále budu zaokrouhlovat), stopa pak na tři pěsti o 10,5 cm nebo na 12 palců po 2,63 cm (jedna pěst byla tedy čtyři palce). Palec se pak dělil na 12 čárek po 0,219 cm a čárka pak na 12 bodů, což byla nejkratší oficiálně ustanovená délková míra. Naopak nejdelší mírou byla míle, která měla 4000 sáhů, tedy 7 586 metrů.
Míry plošné
Těžší je stanovit základní jednotku plošnou. Při vyměřování zemských katastrů se jako základní jednotka používal čtvereční sáh o velikosti 3,596651 m2 a 1600 tvořilo jedno jitro, které tak mělo 5754,6416 m2.
Do pozadí tak ustoupila původní základní plošná jednotka - korec. Ten byl v dřívějších dobách různý a měřil nejčastěji kolem 2850 m2. Vyšší jednotkou byl tzv. selský lán, který měl kopu, tedy 60 korců (to byl tzv. celolánový statek a jedna „osedlost“, tedy ideální berní jednotka; více o tom viz můj předchozí článek „Prokletý pekelný pse“, kdy v kostce vysvětlen pojem „osedlý“). Selský lán měl tak přibližně 17,1 hektaru a aby to nebylo tak jednoduché, existoval také tzv. lán panský, který neměl korců 60, ale 75 a také lán tzv. královský, který měl korců 90.
První dva zemské katastry (Berní rula z roku 1654 a Tereziánský katastr z první poloviny 18. století) byly měřeny na korce, druhé dva (Josefský/Josefínský z let 1785/1787 a Stabilní katastr z 1. poloviny 19. století) tedy na sáhy a jitra.
Sáh se dále dělil na 36 čtverečních stop po 0,1 m2 (opět po zaokrouhlení) a čtvereční stopa dále na čtvereční palce, čárky a body podle stejného poměru, jak je psáno u měr délkových.
Vyšší než sáh nebylo jen jitro, ale také měřice (měřice také viz míry objemové) a korec (který zůstal zachován snad z tradičních důvodů jako loket). Přepočet sáhů na měřice nebyl jednoduchý, protože jedna měřice byla přesně 533,33 (priodických) sáhu. Měřice totiž byla do systému vsunuta jaksi nadbytečně a k jejímu výpočtu na sáhy je lepší použít opačný postup shora.
Nejvyšší plošnou mírou byla čtvereční míle o velikosti 5,7546 km2. Ta se dělila na 1000 čtverečních jiter o velikosti 5754,6416 m2. Jedno jitro se pak dělilo na 2 korce o velikosti 2877,32 nebo 3 měřice o velikosti 1918,21 m2. Jeden korec tak měl 800 a měřice 533,33 sáhu čtverečního.
Míry objemové
Míry objemové se dělily na dvě kategorie: míry suté na obilí a míry na tekutiny.
Základní jednotkou měr sutých na obilí byl do poloviny 18. století korec. O něm jsme si řekli výše, že jeho obsah byl velmi proměnlivý, ale nejčastěji měl kolem 92-93 litrů. V roce 1764 byla jeho míra upravena (tzv. pražská míra) na 93,54, o něco později pak na 93,589 litru. Korec se dělil na čtyři věrtele, který tak měl po zaokrouhlení 23,4 litru, věrtel pak dále na čtyři čtvrtce (také čtvrtečky nebo měřičky) o objemu 5,85 litru a každá čtvrtce na dvě osmerky (také řepice nebo mírky, z němčiny achtly) po 2,925 l a ty dále na dvě po 1,46 litru. Tyto míry byly použity ve dvou starších zmíněných zemských katastrech, také byly používány v urbářích a starších hospodářských a účetních dokladech.
Ve dvou mladších zemských katastrech a mladších písemnostech po polovině 18. století se již místo korce jako základní objemové jednotky obilí prosadila dolnorakouská měřice. Zatímco mezi plošným korcem a plošnou měřicí byl, jak jsme si řekli výše, vztah 1:1,5, u objemových to neplatilo: korec měl až do roku 1876 93,589 litru, měřice 61,487 a jejich poměr byl tak 1:1,5221.
Menší objemy se tedy odvíjely od měřice. Stovky let starý „věrtel“ tak (téměř) zmizel ze scény a další menší mírou než měřice byla až měřička (neboli stará čtvrtce či čtvrtečka) o objemu 3,843 litru (tedy 16 měřiček byla měřice). Ovšem v Josefském katastru se tato měřička nepoužívala a měřice byly děleny na 1/32; taková míra ovšem v oficiální soustavě měr a vah není pojmenována.
Specifická míra byla používána na sůl. Jistě zná každý citát z pohádky: „Tam je celý žejdlík soli, co povídám žejdlík, tam je celý věrtel soli, kopec soli, hora soli.“ Na hory ani kopce se sůl samozřejmě neměřila, největší jednotkou byla tzv. prostince neboli bečka. Opět o velmi proměnlivé velikosti od 0,75 do 1,25 korce, tedy přibližně 75-115 (někdy se ale uvádí i 125) litrů. Ta se pak většinou dělila na osmerky a žejdlíky (19. století ale už speciální míry pro sůl nezná).
Přes žejdlík jsme se dostali k mírám používaným pro tekutiny. Největší mírou, pokud odhlédneme od alkoholu) bylo vědro, které po reformách v 18. století obsahovalo 56,589 litru. To se pak dělilo na 40 mázů po 1,4147 litru (dříve také na 32 pint, ale tato míra se od konce 18. století již nepoužívala; před reformami Marie Terezie byla pinta 1,91 litru a vědro pak 61,1 litru); máz se dále dělil na dva holby po 0,7 litrech a ty pak na dva žejdlíky po 0,35 litru (zatímco před reformami Marie Terezie měl žejdlík jako čtvrtina pinty 0,4775 litru).
Větší míry se pak používaly na alkohol. I zde byly míry rozdílné a již ve 2. polovině 18. století se od nich ustoupilo. Předtím měl sud piva obvykle čtyři vědra, což v té době bylo necelých 250 litrů (vědro tehdy ještě 61,1, nikoli pozdějších 56,589 litru). Vinné sudy byly také různé, v Čechách často dvouvěderní.
Míry váhové
U měr váhových se používaly v podstatě dvě základní jednotky hmotnosti: menší byla libra o váze 0,56 kg, větší byl centýř, který měl 100 liber, tedy 56 kg (aby se to „nepletlo“, tak v roce 1858 byly zavedeny ještě tzv. „celní libra“ a „celní centýř“ o váze přesně 0,5 kg a 50 kg, ty se používaly v zahraničním obchodě). Libra se dělila dříve na dvě hřivny, což ale bylo již v 18. století zrušeno, a tak jako nižší hmotnostní jednotka zůstal jeden lot o hmotnosti 17,5 g, takže 32 lotů byla jedna libra. A nejmenší běžně používaná míra byl tzv. kventlík, který měl 4,375 g, takže 4 kventlíky byl jeden lot. V některých tabulkách je kventlík ještě dělen na 4 denáry o váze 1,09 gramu, ale denáry byly používány jen ve specifických oborech.
Zdroje
Zákonník říšský pro království a země na v radě říšské zastoupené. Částka VI. Vydána a rozeslána 2. března 1872.
HOFMANN, Gustav: Metrologická příručka pro Čechy, Moravu a Slezsko do zavedení metrické soustavy. Plzeň: Státní oblastní archiv, 1984.
HLAVÁČEK, Ivan; KAŠPAR, Jaroslav a NOVÝ, Rostislav. Vademecum pomocných věd historických. Praha: H a H, 19973.
SEDLÁČEK, August: Paměti a doklady o staročeských mírách a váhách. Praha, 1923.
Archiv český XXIII, Praha 1906.
