Jak se kníže Kinský snažil zvrátit rozhodnutí Marie Terezie ve prospěch svých poddaných

František Oldřich kníže Kinský.

Velký pán!

Takto svému pánu v roce 1775 psal Franz Anton Hesse, rychtář obce Kerhartice na panství Česká Kamenice:

„Jeho Jasnosti a vysoce urozenému panu panu Františku Oldřichovi knížeti Svaté říše římské Kinskému ze Vchynic a Tetova, rytíři Řádu zlatého rouna, skutečnému tajnému radovi Jejího římského císařského a královského apoštolského Veličenstva, komorníkovi, komandérovi Vojenského řádu Marie Terezie, generálu polnímu zbrojmistrovi, generálu polního, zemského a domácího dělostřelectva a veliteli, plukovníkovi a majiteli jednoho pěšího pluku.“

Rychtář Hesse chtěl rezignovat již v roce 1773, ale kníže to nedovolil. Neměl náhradu a rychtář Hesse byl snad jediným věrným poddaným v obci Kerhartice na panství Česká Kamenice. Celá obec totiž již řadu let stála v odboji proti svému pánovi.

Machinace a přehmaty vrchnostenských úředníků za sedmileté války i po ní způsobily, že se poddaní vzbouřili. Nejprve Kerhartice, poté Janov, přidali se také další poddaní z jiných vesnic.

Jedna vyšetřovací komise krajského úřadu stíhala druhou. Žádná z 26 komisí krajského úřadu nezjistila pochybení vrchnostenských úředníků. Poddaní byli trestáni vězením i nucenými pracemi. Ale nevzdali se:

Svou při v létě 1773 dotáhli až na stůl samotné panovnice - Marie Terezie:

Marie Terezie obratem rozkázala českému zemskému guberniu, aby vyslalo svou vyšetřovací komisi. Již v září 1773 v České Kamenici vyšetřoval guberniální rada Streeruwitz. 26 krajských komisí nezjistilo za pět let žádné pochybení, Streeruwitz s účetním gubernia Goltzem jich během dvou dnů našli celou řadu.

V prosinci 1773 Streeruwitz s Goltzem informovali Marii Terezii o výsledcích vyšetřování. Pro knížete Kinského, resp. jeho úředníky byly jejich zprávy zdrcující.

Kníže Kinský sedl a napsal obhajobu. O té jsme si řekli v jednom z minulých článků:

Obhajoba nepomohla!

Ještě chvíli probíhalo došetřování několik bodů, a tak Marie Terezie rozhodla až na podzim 1774:

Kníže Kinský je povinen zaplatit poddaným vysokou pokutu!

V tu chvíli Kinský pochopil, že věc je závažnější, než původně čekal. A do jednání se vložil jeho advokát, doktor obojího práva Columban.

Původně totiž kníže Kinský zřejmě předpokládal, že jde o několik málo „omylů“ jeho úředníků, které půjde snadno napravit. Když do České Kamenice dorazila komise z gubernia, vrchnost zastupovali jen místní úředníci a vrchní inspektor Josef Johann Ritschel. To byl ovšem „ekonom“, nikoli právník…

Po rozhodnutí Marie Terezie bylo již i Kinskému jasné, že do jednání musí zapojit svého advokáta Columbana. Když bylo krátce po rozhodnutí Marie Terezie krajskému hejtmanovi nařízeno, aby celé rozhodnutí publikoval přímo v České Kamenici před zástupci jedné každé obce, vyslal Kinský místo inspektora Ritschela přímo advokáta Columbana.

Krajská komise měla kromě publikace rozhodnutí Marie Terezie některé věci došetřit. A zde se již advokát do jednání velmi aktivně zapojoval.

Hned po publikaci rozhodnutí v České Kamenici pak Columban odjel za knížetem a spolu sepsali rekurs (odvolání) přímo k Marii Terezii:

Rekurs má 25 stran. Obecné věci formuloval nejspíše kníže Kinský osobně, protože řada pasáží se shoduje s jeho dva roky starým dopisem Marii Terezii. Právnickou a věcnou stránku ale raději nechal na svém advokátovi.

Co tedy František Oldřich kníže Kinský se svým advokátem Marii Terezii psali?

„Nejjasnější, nejmocnější a nejnepřemožitelnější římská císařovno, také maďarská a česká apoštolská královno, velkovévodkyně rakouská. Nejmilostivější kněžno dědičných zemí a paní paní.“

„Vašemu císařskému královskému apoštolskému Veličenstvu bylo podáno dostatečně důkazů o mé neochvějné věrnosti jako i o mém čestném jednání vůči každému. Nový důkaz o tom podávají samy stížnosti kerhartických buřičů mého panství Česká Kamenice k nejvyššímu trůnu, když tyto byly shledány neoprávněnými a jen některé položky mi byly přikázány k náhradě.“

Kinského tvrzení o tom, že „stížnosti byly shledány neoprávněnými“, je eufemisticky řečeno „velmi odvážné“.

Bylo tomu totiž přesně naopak - většina stížností byla shledána oprávněnými, některé dány na došetření a jen malá část shledána neopodstatněnými. Snad jde o zásah pana advokáta, který věc uchopil takto: Kde nebyla knížeti uložena náhrada, nebyla stížnost oprávněná.

Aby oslabil vinu knížete v případech stížností, kde mu byla uložena náhrada, advokát vepsal do rekursu pozoruhodnou větu: Všechny „položky“, které byly Kinskému přikázány k úhradě, tedy všechny přehmaty, se děly buď z „benevolence (!) mého vrchnostenského úřadu“, nebo „dlouhotrvajícím zvykem na tomto panství“.

Jak to chápat? Kinského úředníci porušují celou řadu zákonů, ale dělají tak jen z „benevolence“ k poddaným? „Dlouhotrvající zvyk“ má přednost před zákonem? Asi ano. Alespoň v chápání pana knížete. Nebo spíše jeho advokáta.

Dále se Kinský cítil povinen vysvětlit, proč vlastně rekurs podává, když Marie Terezie na konci svého rozhodnutí výslovně zdůraznila, že proti rozhodnutí není odvolání.

Kinský tak činí květnatými obraty barokního jazyka:

"Protože je vržen stín hany na mou skutečnou poctivost, nechť Vaše c. k. apoštolské Velikost nejmilostivěji uzná za pouhé ospravedlnění, pokud k věci stížnosti Kerhartických proti nejvyššímu rozhodnutí předkládám své další podání a tyto záležitosti dokonale vysvětlím.

Nikoli peněžní náhrada, kterou mám zmíněným rozhodnutím uhradit, nýbrž snaha mi podsunout celou řadu přestupků, je tím pravým podnětem mého nejponíženějšího rekursu. K čemuž se tím více doufám být oprávněn, že nemohu být na základě mimořádného vyšetřování kárán ze žádných útisků poddaných, nýbrž bylo tímto vyšetřováním naopak veřejně odhaleno mé dobrodiní k mým poddaným."

Takže 25 stran své královně Kinský nepsal kvůli penězům, ale kvůli své cti a pověsti!

Po tomto ujištění přešel, samozřejmě s pomocí svého advokáta Colubaniho, k rozboru jednotlivých bodů:

V roce 1765 byla na některé kerhartické sedláky uvalena pro daňové nedoplatky exekuce.

Situace se odvíjela takto: V roce 1756 vypukla sedmiletá válka. Část válečných škod a nákladů měla být podle zákonů poddaným uhrazena tzv. bonifikací a tato bonifikace odečtena od státní kontribuce.

Panští úředníci ovšem jednali proti zákonům - za prvé na poddané přenesli celou řadu položek, které měla uhradit sama vrchnost, za druhé tyto bonifikace neodečetli na vrub kontribuce, ale na vrub dávek vrchnosti.

Proti tomu se někteří sedláci z Kerhartic vzbouřili a „než bude věc vyšetřena“, přestali platit daně. Tato nešťastná taktika vedla k dluhům na kontribuci a uvalení exekuce.

Tehdy se podle exekučního řádu prováděla exekuce vojenská - do nemovitosti dlužníka byl nakomandován jeden (nebo dva) voják, kterého musel majitel ubytovat a živit a kromě toho mu musel také platit denní plat. Guberniální vyhláška stanovila, kolik to mělo být - v tomto případě 4 krejcary denně. Kerhartičtí museli platit krejcarů 7. Proti zákonu!

A k tomu se nyní Kinský vyjadřoval:

Svou vinu odmítl ze dvou důvodů:

Takže za vše mohl krajský adjunkt Sobek a rytmistr, kteří svévolně zvýšili exekuční poplatek ze 4 na 7 krejcarů…

Ve skutečnosti to ovšem bylo jinak. Nevím, zda Kinský ani advokát nevěděli, že existuje originál „exekučního příkazu“. Přitom byl tento originál poddanými již před dvěma lety předložen guberniální komisi při vyšetřování:

Exekuční příkaz na některé kerhartické poddané: pátý řádek od konce - „denně 7 krejcarů“, podepsán Franz Josef Ratoliska.

To byl správce celého českokamenického panství. Nejvyšší Kinského úředník! On nařídil exekuci a on stanovil denní poplatek na 7 krejcarů. Nikoli nějaký rytmistr nebo krajský adjunkt…

Možná ale Kinský existenci originálu znal, protože dál se o náhradě raději nehádal a prohlásil, že je ochoten tyto zvýšené exekuční poplatky ze svého nahradit…

Existoval státní solní monopol!

V praxi to vypadalo tak, že stát vydržoval v některých místech solní sklady, kam vozil sůl z Rakouska. Tu pak za úředně stanovenou (mimochodem - extrémně navýšenou) cenu prodával jednotlivým vrchnostem, které sůl robotou nechávaly své poddané dopravovat na svá panství. Tam pak vrchnost sůl opět za úředně stanovenou cenu prodávala svým poddaným; vrchnost směla cenu navýšit o 37,5 krejcaru.

Kinský byl odsouzen k náhradě za svévolně zvýšenou cenu soli. A také za nezákonně zavedený poplatek: Úředníci každému poddanému přidělili kvótu, kolik soli musí od vrchnosti odkoupit. Kdo odebral menší množství, musel zaplatit 22,5 krejcaru za každou neodebranou bečku soli. Tento poplatek měl vrchnosti „refundovat“ náklady za dopravu soli ze solního skladu na panství.

Kvůli obraně nechal Kinský své úředníky sestavit výkaz prodeje soli na panství za roky 1750-1774:

Díky tomuto výkazu dovodil, že cenu nezákonně zvýšil jen v případě, že v solním skladu v České Lípě žádná sůl nebyla a musela být na panství dopravena až z Prahy. To samozřejmě způsobilo větší náklady na dopravu, a proto byla cena zvýšena.

„Jaká křivda tedy údajně v tomto spočívá? Když je při mimořádných případech nezbytný zvýšený dovoz ("zvýšeným dovozem“ není myšleno větší množství, ale větší náklad na dovoz z Prahy místo z České Lípy – moje pozn.)? Tyto zvýšené náklady na dovoz byly konzumentům uloženy ke spravedlivé náhradě.“

Jakkoli to zní logicky, bylo to proti zákonu!

Ohledně přikazovaného množství soli každému poddanému Kinský použil výše zmíněný „dlouhotrvající zvyk“. To byla pravda: vyšetřovací komise zjistila, že se tak na panství dělo přinejmenším od roku 1725.

A Kinský připojil logickou větu: „Z toho vyvozuji jednoduchý závěr, že odběr soli nebyl ustanoven mnou, protože jsem panství Česká Kamenice v roce 1725 nevlastnil.“ To byla pravda, narodil se až v roce 1726! V uvedeném roce panství vlastnil jeho otec Filip Josef Kinský, o čemž se však syn raději zapomněl zmínit.

Pak Kinský pokračoval v lamentaci: „Nyní je tedy jasně prokazatelné, že jsem za dobu celé své správy panství nezavedl ani ty nejmenší novoty.“ Vše prý pochází ze starodávných zvyků…

Z toho pak, nebo spíše advokát Columban, vyvozuje zajímavý názor: „Zde si Vašemu c. k. apoštolskému Veličenstvu dovoluji dát na vědomí jednu křivdu, která je o to bolestnější, že jsem byl bez ohledu na svůj urozený původ a nejvyšší úřad ponížen až pod selský stav… Byly mi k náhradě přikázány věci, jejichž původ spadá do starých dob.“

Zajímavá argumentace - Kinský dlouhá léta porušuje zákon, ale protože toto porušování zákona bylo zavedeno již dříve, nemůže být za to on sám trestán…

Pak z nějakého důvodu připojil tři odstavce květnatých obratů o své věrnosti trůnu. Z nich snad dvě citace:

„Již od mládí jsem osvědčoval pouze úsilí o bezvýjimečnou věrnost a na svých předcích mohu tuto věrnost vůči nejvznešenějšímu arcidomu doložit, a to věrnost stvrzenou vlastní krví.“ Ano, v tom měl Kinský pravdu, účastnil se významných bitev sedmileté války jako plukovník a poté podmaršálek.

„Snad smím co nejponíženěji doufat o zadostiučinění k záchraně mé cti.“

Hned po této větě následuje další pozoruhodná věta: „„Proti tomu co nejponíženěji nabízím, uložené náhrady poddaným vyplatit jako dárek, a tím položit důkaz, že i v těch případech, kdy mi nemůže být kladeno nic za vinu, upozaďuji vlastní dobro, když tím může nastat dobro obecné.“

Pozoruhodný je především ten „dárek“. Takže Kinský a jeho úředníci dlouhá léta porušují zákony a šidí poddané v celé řadě položek, poté je odsouzen samotnou císařovnou k tučné pokutě. A nyní kníže „upozaďuje vlastní dobro“ a nabízí tuto pokutu uhradit jako „dárek“.

„Dárek“ těm, které o tyto peníze předtím připravil…

Odměny rychtářům, tzv. akcidence, byly určeny systemálním patentem z roku 1748 (později byl několikrát novelizován, poslední novelizace proběhla v roce 1768; změny nebyly významné). Ten stanovil odměnu rychtáře za jednoho osedlého na 30 krejcarů, které byly rozpočítány mezi jednotlivé poddané.

„Osedlý“ neznamená „usedlý“ - osedlý byla „ideální berní jednotka“. V této době se za takovou ideální berní jednotku celozemsky považoval statek o přibližně 80 korcích polí (to je velmi zjednodušeně řečeno, protože ve skutečnosti na každém panství byla stanovena jiná výměra polí pro jednoho "osedlého").

Státní regulativ při určení odměn rychtářům vycházel ze zkušeností v „kraji“ (tak byly úředně zvány nížinné, úrodné oblasti Čech), kde měly statky velké výměry polí. Problém to byl v „horách“ (opět tehdejší úřední termín pro hornaté, neúrodné oblasti Čech) - zde měly sice statky mnoho pozemků, ale z nich bylo polí jen málo. Takže jednu „ideální berní jednotku - osedlost“ tvořilo přibližně pět šest sedláků; k tomu zde bylo mnohem více domkářů než v nížinách.

To byl problém! Rychtář v „kraji“ i rychtář v „horách“ měli tedy dostávat stejně za jednoho „osedlého“, po 30 krejcarech. Jenže v „kraji“ tvořili jednoho osedlého nejvýše dva sedláci, zatímco v „horách“ pět i více, takže měl rychtář v „horách“ stejnou odměnu za mnohem více práce (především se jednalo o každoměsíční výběr kontribuce).

Proto se na tomto panství Česká Kamenice ustálilo, že obce platily svému rychtáři „dobrovolný“ příspěvek. To zní rozumně. Jenže to bylo proti zákonu!

Vyšetřující guberniální rada Streeruwitz k tomu poznamenal:

„Záleží na tom, aby si zdejší úředníci odvykli přechozí pohodlnosti a stejně jako všichni ostatní úředníci (myšleno na všech jiných panstvích v Čechách)se podrobili ustanovením systémálního patentu.“

A účetní gubernia Goltz, který prováděl revizi účtů, to shrnul jednoduše:

„Tyto vedlejší poplatky jsou přísně zakázány, a přesto správce jako představený panství takovéto nedovolené a zároveň přísně zakázané dávky nikdy nezastavil.“

Všechny tyto „vedlejší poplatky“ měl podle rozhodnutí Marie Terezie nyní kníže Kinský poddaným vrátit. A jako pokutu celou částku zdvojnásobit!

Proti tomu se kníže Kinský se svým advokátem Columbanen ovšem ohradili:

Předně poznamenali, že kromě zmíněných 30 krejcarů za jednoho osedlého rozpočítané mezi poddané vrchnost ze svého platí rychtářům další peníze a k tomu jim odpouští robotu.

Odpouštění roboty bylo zvykem snad všude, ale že by vrchnost na jiných panstvích platila rychtářům další peníze ze svého, Kinský popíral:

„Zde chci co nejponíženěji upozornit, že jen v málo místech Čech, a podle mého vědomí nikde v celé zemi, je vrchnostmi rychtářům stanoven plat.“

Dále upozorňuje, že i protokoly vyšetřovací komise dokazují, že tzv. akcidencemi se hradí zajišťování obecně prospěšných úkolů, příslušné účty, správa, vybírání a odvod zemských daní a dokonce i anticipace, „které musí rychtáři poskytovat místo obchodníků, kteří nejsou přítomni také třeba sedm let“.

No, to byla sice pravda, ale přesto to odporovalo zákonu!

Krátce předtím, než sestavil svůj rekurs, nechal kníže své úředníky sepsat přehledný seznam odměn všech rychtářů na panství. Aby dokázal, že sám nese největší podíl odměn rychtářům, byl tabulka rozdělena do rubrik: „na odpuštěných robotách á 24 krejcarů denně“, „plat od milostivé vrchnosti“, „plat od obce“, "součet":

Součet na posledním řádku: Rychtářům bylo ročně odpuštěno 673 a půl dne potažní roboty (673,5 dne potažní roboty á 24 krejcarů denně = 269 zlatých), na platech přímo od vrchnosti dostali 621 zlatých, na platech od „obcí“ 326 zlatých; celkem 948 zlatých.

Takže ano, většinu odměn rychtářů nesla vrchnost. Ale oněch 326 zlatých ročně od obcí bylo vybráno nezákonně! Proti znění systemálního patentu, resp. akcidenčního řádu! (Ona patentem rychtářům přiznaná odměna 30 krejcarů za osedlého v této tabulce vůbec není zahrnuta, protože ta byla již zahrnuta v subrepartici kontribuce.)

V dobré víře kníže nechal sestavit důkaz usvědčující jej z porušování zákona. To si ovšem advokát Columban uvědomil a tento seznam k rekursu připojen nebyl.

Místo toho zvolil Columban jinou obhajobu:

Na doložení tohoto tvrzení nechal kníže poddané podepsat prohlášení, že tomu skutečně bylo tak. Dochovalo se takové potvrzení několika obcí. Bije do očí, že v těchto potvrzeních nikdy nejsou podepsáni všichni obyvatelé. Jen někteří - ti povolnější samozřejmě…

Když se na panství zvonu objevil vyšetřovatel guberniální rada Streeruwitz, jiní obyvatelé týchž obcí, ti méně povolní, mu ihned podali své ohrazení, že k takovým „dobrovolným příspěvkům“ byly nuceni.

A Streeruwitz k tomu ihned poznamenal: Vrchnost má prostředky "sedlákovi k podpisu podstrčit jakékoli vyjádření “ a donutit ho k podpisu…

Zjevná lež pana knížete nebo jeho advokáta!

Kromě nezákonných akcidencí rychtářům úředníci od poddaných vymáhali také nezákonné (resp. v nezákonné výši) akcidence za povolení k sňatku, dání dětí na řemeslo a další obdobné poplatky. Tyto přeplatky Kinský skutečně svým úředníkům nařídil vrátit ještě před rozhodnutím Marie Terezie a skutečně byly poddaným vráceny.

Ale „dobrovolné příspěvky“, o které v náhradě šlo, rychtářům nezakázal nikdy a byly jim placeny i nyní. Kinský, respektive advokát Columban, použil k obhajobě v tomto bodě argument ze zcela jiného, opět ovšem nezákonného, jednání…

To je opakování části prvního bodu… Bodu, který byl vyvrácen samotnými poddanými i vyšetřovatelem Streeruwitzem…

Je možné, že o tom nevěděl kníže Kinský ? Ano!

Je možné, že o tom nevěděli jeho úředníci? Ne!

Několik listin přímo dokazuje, že správce panství Ratoliska o tom věděl! A stejné listiny dokazují, že pan správce věděl také o tom, že přinejmenším někteří poddaní s nimi nesouhlasili. Přesto byli k jejich placení donuceni!

„Po vyjevení těchto skutečností“, tedy kníže Kinský míní, že nemůže být nucen k placení náhrady:

„Vás Majestát ráčí sám svou nejvyšší spravedlností uznat, jak bolestné mi musí připadat být bez jediného chybného kroku odsouzen k náhradě, a to dvojité. Pokud se týká zemských zákonů, nemůže být větším vyznamenáním vrchnostenského plnění povinností, než tyto řádně oznamovat a potom vyžadovat jejich dodržování. Oboje ode mě bylo vyplněno…“

No, my víme, že „oboje“ rozhodně vyplněno nebylo…

„Může být vrchnost činěna odpovědným za soukromá ujednání, kdy sedlák kvůli vlastnímu pohodlí dobrovolně nabídne rychtáři plat, aby se zbavil osobního odvodu daní?“

No, my víme, že to „dobrovolně“ nabídli snad někteří, jistě ne všichni. Přesto se tomu museli podřídit i ti nesouhlasící…

Následují další tři stránky obdobných argumentů, které si ušetříme - v podstatě jen opakují již uvedené. Zajímavý je jen odkaz na § 3 a 4 systemálního patentu, kde se píše o tom, že „všechny dominia mají být ponechána při do té doby zavedených zvycích“.

To je pravda! Jenže - jen na těch dominiích, kde do té doby byly vybírány akcidence menší. Zatímco na českokamenickém panství byly vybírány větší, proto se tohoto panství § 3 a 4 vůbec netýkaly a měly být sníženy na úroveň určenou patentem!

Pak následují další dvě strany obhajoby v tomto bodě, které končí větou:

„Váš c. k. apoštolský Majestát laskavě uzná z těchto nejpokorněji předložených důvodů sám od sebe, že tyto rychtářské akcidence mi nemohou být uloženy jako náhrada, o jejíž zproštění rovněž co nejpokorněji prosím.“

Na konci článku uvidíme, jak „c. k. apoštolský Majestát“ rozhodl…

Jednu vojenskou exekuci jsme si probrali již v bodě 1. Ta byla z roku 1765 a jednalo se o nezákonně navýšený poplatek ze 4 na 7 krejcarů denně.

Tento bod se týkal vojenské exekuce z roku 1773. Stejně jako výše uvedená byla uvalena na některé sedláky v obci Kerhartice, tato kvůli vymáhání neplacených vrchnostenských dávek.

Opět připomínám, že tito sedláci se rozhodli k jakési pasivní rezistenci: Dokud nebudou napraveny nezákonnosti panských úředníků, rozhodli se tito sedláci neplatit vůbec nic. Nešťastná taktika, a tak na ně byla uvalena další exekuce…

Kníže Kinský:

„Ačkoli bych se v této věci mohl odvolat na zcela spravedlivé rozhodnutí v kauze hraběte Buquoye, jemuž byl tento domnělý předmět s ohledem na nesprávné provedení od nejvyšší instance opětovně uhrazen a poddaným byla nepříslušnost této náhrady oznámena, byla by však taková analogie tím spíše zbytečná, neboť podle nejvyšší rezoluce ze dne 3. dubna 1773, která byla vyhlášena roku 1774, na základě výsledku komisionálního šetření nebyla z mé strany vůbec uvalena žádná taková exekuce, a tudíž odpovídající náhrada odpadá sama o sobě.“

Trochu zmatené, takže: Na poddané hraběte Buquoye byla v roce 1771 kvůli dlužným daním uvalena exekuce. Jenže podle platných zákonů musel takovou exekuci schválit krajský úřad. Ten o ní vůbec nevěděl. Jenže o ni nevěděl ani hrabě Buquoy - úředníci ji proti zákonu uvalili o své vůli. A proto museli oni platit za její náhradu.

Kinský, resp. spíše advokát Columban, využil tento "precedent"!

Píše, že „z jeho strany“ exekuce uvalena nebyla, a tak mu není možné uložit žádnou náhradu. Na tomto panství se totiž stalo totéž, co na panství hraběte Buquoye - úředníci exekuci uvalili „o své vůli“, aniž by o ni informovali nadřízené orgány.

To byla pravda! Ovšem - pan advokát jaksi „obešel“ přesné znění rozhodnutí Marie Terezie. Ta přímo napsala, že náhradu má zaplatit kníže Kinský za své úředníky „salvo regressu“.

Starý právnický termín „salvo regressu“ znamená, že kníže Kinský tuto jím zaplacenou náhradu může vymáhat po svých úřednících.

O tom se Kinský ani jeho advokát v rekursu vůbec nezmínili a jen se snažili, aby náhradu vůbec platit nemuseli…

Jsme u konce?

Ano, to bylo vše, co chtěli kníže Kinský a jeho advokát JUDr. Columban rozporovat.

Jen čtyři body z celkových patnácti! Ve všech ostatních bodech bylo jasné, že proti rozhodnutí není protiargument.

Nebyl by to ovšem barokní rekurs, aby nenásledovalo dalších sedm stránek různých litanií. Z těchto stránek vybírám jen několik citací o dobrotě knížete Kinského a nespravedlnostech, které se mu dějí:

„Tyto tři vyvrácené body to tedy, nejmilostivější císařovno, jsou, které mi byly uloženy k náhradě. A kvůli tomu jsem byl zostuzen tím nejhanebnějším očerněním, ba dokonce vylíčen jako tyran mých poddaných.“

Body byly ve skutečnosti čtyři, nikoli tři. Posouzení, nakolik se je panu knížeti podařilo „vyvrátit“, nechávám na čtenáři…

„Jak ubohá obžaloba, která potřebuje tak chatrný podklad a z níž povstala hrozná lavina neslýchaných útisků. V tom spočívá celá ta neslýchaná tyranie a útlak poddaných, která ani nemůže být považována za nějakou újmu a jejíž původ sahá do nepaměti, do let, kdy jsem si ještě ani nebyl vědom vlastního bytí. Zde tedy leží zcela zjevně ten úskok, jímž bývá často ten nejpoctivější člověk vystaven nelibosti té nejmírnější zemské kněžny.“

Těmi „útisky“ ovšem myslí kníže Kinský útisky své osoby… Přitom byl právě odsouzen v 15 různých bodech pro útisky poddaných. Pravda, za většinu nemohl kníže osobně, ale jeho úředníci…

Pak se kníže Kinský rozhodl přejít do protiofenzívy proti svým poddaným.

Respektive jen proti „buřičům“, hlavně těm z Kerhartic:

„Jejich tvrdohlavost se rozšířila tak, že žádný spořádaný občan tam nechce vykonávat úřad rychtáře.“

To byla pravda: Kerhartický rychtář Hesse se již dva roky snažil rezignovat, ale kníže mu to nedovolil - neměl náhradu… (Snad o tom napíšu některý z dalších článků.)

Kromě kerhartického rychtáře ovšem rezignacemi vyhrožovali i panští úředníci: Kinskému i krajskému hejtmanovi úředníci sdělili, že „pokud nepřestane neklid Kerhartických, všichni úředníci složí své úřady, i když se tím vystaví riziku nouze“. Pak následovala dost patetická část o „ukončení života“ úředníků a „uvrhnutí jejich potomků do sirotčího stavu“; takovými slovy prý měli Kerhartičtí úředníkům vyhrožovat.

No, situace na panství byla trochu jiná, než úředníci popisovali. Sami měli „másla na hlavě“ dost. O jejich chování k poddaným jsem psal v tomto článku:

Kníže se pak ještě vrátil o oné nezákonně uvalené exekuci, která byla vymáhána vojskem. Vojáků bylo prý použito proto, že dlužníci neměli z „místních“ patřičný respekt:

„Co tedy vrchnosti zbývá (než povolat vojsko - moje pozn.), když proti exekvovaným nemůže použít místní lidi, protože ty je renitent zvyklý mlátit (doslova „herauszurpügeln“, tedy „vymlátit ven“ ze svého domu).“

„Z čehož se dá učinit závěr, jakou vážnost (u Kerhartických) mají příkazy vrchnosti i (zemských a krajských) úřadů.“

„Skutečně smutný stav pro vrchnost, která správně odvádí své zemské daně a přitom není ve stavu prosadit vybírání svých daní.“

Zde chtěl kníže Kinský jaksi nenápadně Marii Terezii upozornit, že bez vojenských exekucí asi ani on nebude schopen státu odvádět povinné daně…

Pak se kníže Kinský dostal do „finále“ útoku proti buřičům:

„Podněcovatelé těchto nepokojů se snadno dají poznat ze seznamu příspěvků, protože tento jednoznačně dokazuje shromáždění značných peněžních částek a také jejich skryté použití.“

Jak bylo obvyklé v celé zemi: v případě poddanských stížností se mezi poddanými vybíraly peněžní příspěvky, které „podněcovatelé stížností“ používali k placení nákladů na vedení stížností - cestovní náklady do Prahy či Vídně, odměny písařům, advokátům atd. Tak i v Kerharticích se pochopitelně takové příspěvky vybíraly.

A jména několika sedláků z bezvýznamné severočeské obce se tak dostala až na stůl Marie Terezie:

„Hlavní strůjce Josef Hickisch a jeho spřeženec Florian May a ještě někteří svévolně vypsali (myšleny ony příspěvky), aby zaslepujícími sliby proti právu vybrali značnou peněžní sumu, kterou poté použili pro svůj pohodlný život.“

Ano, ne kvůli vedení pře (nutno říct - spravedlivé!) až ve Vídni, ale „pro svůj pohodlný život“ vybírali buřiči takové příspěvky…

Kinského rekurs měl totiž dvě cíle:

Takže Kinský pokračuje:

„Všichni sousedé by mohli odpřisáhnout, že ostatní vůdcům stížnosti obdělávali jejich pole a museli pečovat o celá jejich hospodářství.“

Tím, a samozřejmě placením příspěvků, se ovšem sami dostali do existenčních problémů:

„Z toho se dá vyvodit, že ten prohnaný sedlák (myšlen Hickisch – moje pozn.) nachází v podněcování neklidu pohodlnou obživu a ostatním poddaným razí cestu ke zkáze.“

„A nestará se (opět myšlen Josef Hickisch) o trestající zákony, protože se mu všechno trestné jednání podařilo (bez trestu). Stále a stále uráží ("lästert“, takže možná zesměšňuje, zlehčuje) svou vrchnost, hanobí jemu představený úřad, zbavuje se všech svých povinností a oslabuje svoje sousedy. Své věci získává uznání a možná se tu a tam vyskytne někdo, který je mu oporou. Nalézá svou zdárnou obživu v potu svého spolupoddaného a možná i v slzách chudých sirotků, které umí odměnit, když jim přináší lákavou zprávu, že mohou získat značné peníze.“

Další a další podobné věty („sedlák mě uráží", „odpírá všechnu poddanskou povinnost“ atd. atd.) kníže Kinský hromadí proti Hickischovi, Mayovi a „ještě některým“, až se dostává k podle sebe jedinému možnému východisku:

„Byl jsem odsouzen k náhradě, protože jsem u některých nevýznamných příjmů zachovával staré zvyky. A sedlák není zkrocen, když stále odpírá své vrozené povinnosti a dávky.“

„V čem by tedy měla spočívat opatření?… Skupina sedláků odmítá plnit zákonné povinnosti a platit daně a dávky. Díky vybraným penězům se takoví nemusí starat o svá pole, kterážto bezstarostnost jim slouží za zástěrku, aby nemuseli platit vrchnostenské dávky, protože mohou předstírat svou nesolventnost.“

„Vaše c. k. apoštolské Veličenstvo dává najevo své nejchvályhodnější vlastnosti, totiž zeměpanskou péči a potírání fanatismu. Nezbývá mi nic jiného, než obrátit se na Vaše Veličenstvo s nejponíženější prosbou, alespoň toho do mnoha neustávajících špatností zapleteného hlavního stěžovatele Josefa Hickische sehnat z mého panství a bezuzdné poddané, jmenovitě Floriana Maye, Johanna Christofa Hickische, truhláře Johanna Hickische, kramáře Johanna Eliase Scheibnera, Gottfrieda Richtera, Christofa Griessla, Antona Gärtnera, Christiana Hartwiga a Abrahama Richtera kvůli dosažení dlouho žádoucího klidu potrestat.

Mě pak při prokázání plnění povinností nejmilostivěji zprostit náhrady za rychtářské akcidence a zároveň, s přihlédnutím ke zjištění, že jsem svým poddaným v žádném ohledu neuložil žádnou novou zátěž ani je jiným způsobem neutiskoval, nejmilostivěji prohlásit, že v této podané při nejsem stranou, která by byla v nepravdě."

Jasné a prosté - potrestat buřiče a Kinskému prominout náhradu.

Za patnáct let trvající nezákonnosti a přehmaty úředníků a útisk poddaných…

Celý 25stránkový dopis Kinský končí:

„Přičemž jsem ostatně v nejhlubší poddanosti, nehledě na své bezúhonné chování, připraven nést ze svého i již mnou uhrazené výlohy na vyšetřovací komisi, a setrvat v naprosté věrnosti až do smrti.“

„Vašemu c. k. apoštolskému Majestátu nejponíženěji věrně poslušný František Oldřich kníže Kinský v. r. Columban v. r.“

Josef Hickisch z panství vyhnán nebyl, zůstal mu dokonce i jeho statek.

Druhý „hlavní buřič“ May o svůj statek machinací správce Ratolisky přišel již dříve (o Hessem a sehnání z jeho statku jsem psal v tomto článku). Statek ale koupil jeho švagr a Maye nechal na statku hospodařit i nadále.

Ani další k potrestání navržení poddaní potrestáni nebyli (resp. byli - exekucemi a vězením - ale již dříve, nikdo ne po tomto rozhodnutí Marie Terezie).

Potrestáni byli:

Fatální neúspěch knížete Kinského a jeho advokáta Columbana…

NA České gubernium - Contributionale

SOA Litoměřice, fond Velkostatek Česká Kamenice.