Hlavní obsah
Lidé a společnost

Cesta do hlubin duše barokního aristokrata aneb kníže Kinský odpovídá na stížnost poddaných

Foto: Autor: Připisováno Johann Baptiste Lampi – Dorotheum, Volné dílo, Wikipedia Commons

František Oldřich Kinský (1726-1792).

Jak reagoval barokní aristokrat na stížnosti poddaných? Nahlédněte do světa knížete Kinského, jeho myšlení, emocí a argumentů.

Článek

Je rok 1773 a na severočeském panství Česká Kamenice v majetku Františka Oldřicha Kinského již několik let doutná nespokojenost poddaných. Daně jsou vysoké, roboty tíživé, panští úředníci přestupují své pravomoci, chovají se proti zákonům.

Poddaní si stěžovali krajskému úřadu, ale obratností správce panství a liknavostí krajských úředníků náprava nenastala. A tak poddaní píší přímo do Vídně - a rovnou Marii Terezii.

(O formálních náležitostech poddanské stížnosti jsem pojednal v jednom z minulých článků, takže k tomu se vracet již nebudeme. Kdo má zájem, zde je článek:)

A Marie Terezie koná, a to velmi rychle. Na stole má poddanskou stížnost na konci srpna a již 11. září nařizuje vídeňská dvorská komora českému guberniu, aby na panství vyslalo vyšetřovací komise. A rychle koná i gubernium - již 25. září na českokamenickém zámku za přítomnosti poddaných i panských úředníků zasedá guberniální vyšetřovací komise.

Vyšetřování guberniální komise

Guberniální komisi tvořili tři členové: úředník gubernia Johann von Streeruwitz, aktuár Josef Duchet a účetní gubernia Johann Josef von Goltz.

Komisi předsedal Streeruwitz, který si již v Praze připravil scénář vyšetřování a poddanskou petici přepracoval do 25 bodů. To bylo dokonce více, než na co si poddaní stěžovali - Streeruwitz iniciativně několik dotazů na panské úředníky přidal sám. Před komisi předvolal jak poddané-stěžovatele, tak i vrchnostenské úředníky.

Nejprve na všech 25 bodů odpovídali poddaní a zároveň s nimi úředníci nižší (bývalý rentmistr, obilní písař, dráb), poté byl na tyto stížné body dotazován také správce panství. Protože je obsahem článku odpověď knížete Kinského (který vyšetřování samozřejmě přítomen nebyl), stížné body pomineme a jen některým se budeme věnovat v Kinského odpovědi.

Z celého zasedání pak byl vypracován obsáhlý 58stránkový protokol. Tento protokol si vyžádal inspektor všech Kinského panství Ritschel, který jej pak předal knížeti Kinskému k odpovědi.

Foto: Národní archiv Praha

Titulní list protokolu o vyšetřování provedeném 25. září 1773.

Mezitím ale kníže Kinský podnikl ofenzívu…

Ofenzíva knížete Kinského

Záměrně jsem použil vojenský termín. Kníže Kinský totiž nebyl jen tak někdo - byl polním podmaršálem, velitelem veškerého dělostřelectva rakouské armády; mimoto také nositelem Řádu Zlatého rouna, Řádu Marie Terezie, nejvyšším dvorským hofmistrem Království českého atd. atd.

A tak mu nedělalo problém velet. Na Kinského příkaz se na zámek dostavili poddajní poddaní a podepisovali úředníky sepsané výpovědi, jak se na panství nikomu křivda neděje, vše probíhá podle zákonů atd. A své úředníky nechal projít účetní doklady a vypracovat řadu seznamů - dalekých fůr, prodejů soli (na prodej soli na panství měla vrchnost monopol), vykonávaných robot.

Abych knížeti nekřivdil, hned musím poznamenat, že o některých přehmatech svých úředníků zřejmě nevěděl a hned po přečtení protokolu nařídil nápravu těch nejkřiklavějších.

A dva měsíce po zasedání vyšetřovací komise bylo na české gubernium doručeno Kinského vyjádření; přijato bylo 29. listopadu 1773.

Foto: Národní archiv Praha

Kinského odpověď z konce listopadu 1773.

Část je utržena, ale podle smyslu lze doplnit několik chybějících slov: „Velevážené komisi. Knížecí odpověď na od nejvyššího místa (tím je myšlena Marie Terezie - moje pozn.) nařízenou i prozkoumanou stížnost některých poddaných, příslušejících k panství kamenickému. Ode mě Františka Oldřicha knížete Kinského.“

Dopis není Kinského autografem, je psán písařem, ale podle formulací je jasné, že jej písař přepsal z vlastnoručního konceptu pana knížete.

Ani podpis na adresní straně není vlastnoruční, ten se nachází až na závěr dlouhého, 40stránkového dopisu a vypadá takto:

Foto: Národní archiv Praha

Vlastnoruční podpis Františka Oldřicha Kinského: „Dinestschuldigster Frantz Ulrich Fürst Kinsky, m.p.“ (m.p. = manu propria = vlastní rukou.)

A jak tedy kníže Kinský reagoval na stížnosti poddaných?

Obhajoba knížete Kinského

Jak kníže tituloval své poddané?

Při hodnocení dopisu jistě nesmíme zapomenout na společenskou bariéru mezi aristokratem a jeho poddaným. Zároveň ale na to, že dopis je určen úředním místům a kníže se jistě nevyjadřoval o svých poddaných tak, jak v soukromí či před svými úředníky.

Jak se o svých poddaných vyjadřoval v soukromí, nevíme. Hrabě Černín před sto lety se o svých vzpurných poddaných vyjadřoval jako o „hnojokydech“. To si pochopitelně v oficiálním dopisu nemohl kníže Kinský dovolit a o poddaných psal prostě jako o - „poddaných“ (Untertanen).

Ty ovšem rozděloval na dvě kategorie - na poslušné a neposlušné. A pro neposlušné měl dva výrazy. Běžně používal termín „stěžovatel“ či „původce/vedoucí stížností“ (Bewshwerdeführer). Když ale na některém místě dopisu žádal potrestání poddaných, pak měl pro ně speciální výraz „podněcovatelé“ (Aufwickler). Toto slovo používal záměrně, protože přesně tentýž výraz byl použit v několika patentech, nařizujících potrestání takových „podněcovatelů“ (např. patent z 10. října 1771). Pro ty pak žádal přísné tresty.

O poslušných poddaných se kníže v celém dopisu vyjadřuje neutrálně. Místy až mírně pozitivně, snad se v takových obratech zrcadlí jakási vděčnost, že na rozdíl od jiných zachovali věrnost.

Kinského obhajoba

Celý dopis začal kníže Kinský lítostivě: „Čím více jsem se až doteď staral o zachování (ve smyslu obživy – pozn.) a podporu blahobytu všech svých poddaných, tím bolestnější mi bylo shlédnout stížný list některých poddaných mně náležející obce Kerhartice, který byl poslán na nejvyšší místo a mně nyní zaslán k mému vyjádření.“ A pokračoval: „Již vědomí, že Váš vstup (myšlena je vyšetřovací komise - pozn.) na má panství ukazuje, že dobré skutky jsou opláceny vzpurností…“ Dále vyjádřil lítost, že touto stížností „bude jeho pravý charakter na nejvyšším místě (myšlena je Marie Terezie - pozn.) uveden v pochybnost“.

Vždy ctil zemské zákony a stejně tak dbal o to, aby nikdo nebyl utiskován od spravedlnosti a nebylo mu bráněno v užívání jeho majetku. I dále popisoval svou bezúhonnost a že vždy i ostatní nabádal k dodržování zákonů. „Přesto jsem byl popsán v nejzlomyslnějších barvách, a sice od těch, kteří již několik let za svou obživu mohou děkovat pouze mé spravedlnosti.“ Nyní Kinský předkládá „svůj účet“.

A hned na důkaz své péče o poddané uvedl, že v předchozích hladových letech svým poddaným zakoupil a rozdal obilí za skoro 100 000 zlatých. To byla skutečně obrovská suma a kníže ji snad dokonce skutečně vynaložil. Jenže, jak ve své zprávě poznamenal vyšetřovatel Streeruwitz, toto obilí nerozdal zdarma, jak se snažil ve své obhajobě namluvit, ale poddaným jen půjčil a tyto půjčky v hotovosti vymáhal zpět za původní ceny…

Jako druhý bod obhajoby Kinský přiložil jako přílohu část jmenovacího dekretu inspektora panství Ritschela. A v něm je skutečně výslovně uloženo, že inspektor nesmí dopustit, aby se poddaným děly jakékoli křivdy proti jim náležejícím právům, ani jim nesmí být vrchnostenskými úředníky působeny žádné útisky tak, aby poddaní byli schopni plnit všechny náležité státní i vrchnostenské požadavky (myšleno daně, dávky, roboty).

Další svá podobná nařízení nechtěl Kinský uvádět, ale bylo by je snadné prokázat. Navíc by to bylo zbytečné, neboť: „… Lichotím si, že při provedeném místním šetření nevyšla najevo ani protiprávní zištnost, ani nezákonné utiskování, a tím méně trestuhodné poškozování mých poddaných.“ Kromě toho je jasné, že se útisky neděly také z toho, že ke stížnosti se při vyšetřování nepřidaly žádné další obce přesto, že byly „vzpurnými“ přemlouvány (což nebyla pravda a ke stížnosti se další obce přidaly).

Pak přešel pan kníže k robotám a tvrdil, že nyní poddaní vykonávají méně robot než v roce 1654. Toto tvrzení bylo eufemisticky řečeno „velmi odvážné“, lidově řečeno to byla „bohapustá lež“ - robotní povinnosti mezi rokem 1654 a 1773 vzrostly asi čtyř až pětinásobně. Pravdu musíme ale knížeti dát s dalším datem, které uvedl - rokem 1727. Skutečně mezi lety 1727 a 1773 robotní povinnosti poddaných nevzrostly a nevzrostly tedy ani za panování samotného Františka Oldřicha Kinského (sám se majetku ujal po otcově smrti v roce 1749).

Následovala obrana vyúčtování nákladů vrchnosti za sedmileté války. Kníže tvrdil, že revize účtů a dalších písemností prokáže, že na své poddané za války neuvalil žádné povinnosti, které měl sám vykonat či zaplatit, ani jim nezvětšil jejich zákonné povinnosti. „Zkrátka že jsem nepřekročil žádné meze zákonnosti, naopak jsem všem svým poddaným poskytl výpomoc a dobré skutky.“ Výše jsem uvedl, že vyšetřování na panství byl přítomen účetní guberniální účtárny von Goltz. Již o měsíc později vypracuje tento účetní svou zprávu o účtování válečných nákladů. Tato práva bude pro vrchnostenské úředníky zcela zdrcující a potvrdí celou řadu nezákonností a nadměrných břemen, uvalených na poddané. Na obranu knížete je třeba zmínit, že o tom vědět nemusel…

Tím Kinský prozatím skončil svou obhajobu a zahájil protiútok.

Kinského protiútok

Za základ svého protiútoku si Kinský zvolil stále platný robotní patent z roku 1738, který předepisoval instanční postup při podávání stížností na vrchnost.

Pokud si poddaný chtěl stěžovat na vrchnost, musel se nejprve obrátit na - vrchnost. Ta stížnost samozřejmě vždy zamítla, ale s tím patent počítal: poddaní se mohli odvolat ke krajskému úřadu, následně v další instanci k zemskému guberniu a v poslední instanci dokonce i k panovníkovi.

Dále Kinský poukázal na to, že tentýž patent hrozí přísnými tresty každému, kdo by tento instanční postup nedodržel (v patentu se o konkrétních trestech nehovoří, je tam psáno: kdo by tento postup nedodržel, „tehdy chceme proti takovým s neprominutelnou příkladnou pokutou pokračovati“). A Kinský dovozoval: „Protože tento zemský zákon hovoří příliš jasně, než aby mu nemohlo být rozuměno, a protože místní stěžovatelé si nikdy nestěžovali ani u mě, ani u ostatních pomocných míst“, je jasné „z doslovného znění tohoto zákona, že i kdyby jejich stížnost byla oprávněná, musejí být potrestáni. A protože by odporovalo nejslovutnějším vlastnostem naší nejspravedlivější panovnice z dodržování zákonů vyloučit poddané, věřím, že původci stížnosti kvůli přestoupení samotného předpisu podléhají trestu.“

To byla Kinského silná karta. Není sice pravda, že by si poddaní nestěžovali „ani u ostatních pomocných míst“, protože si stěžovali u druhé instance - krajského úřadu. Ale zákonný postup nedodrželi, protože přeskočili nejen Kinského, ale po krajském úřadu i gubernium a další stížnost poslali přímo panovnici. Takže stěžovatelé skutečně měli být potrestáni.

Stížné body - střídání obrany a útoku

Tím skončil Kinský s úvodem dopisu guberniální vyšetřovací komisi a pokračoval podle jednotlivých bodů. Těch je 25 a jednotlivě je vypočítávat nebudeme, protože by článek narostl k nepřečtení. Zastavíme se jen u několika, kde se mi Kinského obraty zdají zajímavé pro poznání jeho myšlení.

Foto: Národní archiv Praha

Kinského vyjádření o prvním stížném bodu, týkajícím se nečinnosti krajského hejtmana von Schönau.

Kinského vyjádření k obvinění z tyranského chování (ve skutečnosti z takového chování poddaní neobviňovali knížete, ale jeho úředníky) znělo, že vyšetřování komise takové chování nepotvrdilo. Jak vyplývá z protokolu, komise nezjistila žádné odchylky v neprospěch poddaných od v zemi běžného výkonu vrchnostenských práv, žádné zásahy do jejich vlastnictví, žádné zvýšení „starodávných“ povinností poddaných, žádné porušení jejich práv, žádné porušení jejich práv ani při vyřizování jejich vzájemných sporů, žádné jejich škody, žádné upřednostňování, přestupky kvůli zištným zájmům vrchnosti ani žádné útisky.

Pak trochu lítostivě Kinský opakoval, jak mu tato „ničemná a pomlouvačná“ obvinění škodí v jeho pověsti, v jeho úřadech vojenských i úředních. Těmto „pomlouvačům“ a „tyranům mých poddaných“ (čti: původcům stížností) hrozil soudem a znovu si stěžoval na svůj těžký úděl s těmito poddanými. „Mám být považován nikoli za tyrana, ale dobrodince svých poddaných včetně těch, kteří na mě podali tuto stížnost.“

Poddaní si dále stěžovali na tělesné tresty. To Kinský odbyl s tím, že „může být kárán nejvýše za přílišnou benevolenci“. Je pravda, že vyšetřování pak ukázalo, že tělesné tresty nebyly na tomto panství, na rozdíl od řady jiných, nadužívány.

Kde Kinský cítil či věděl, že je stížnost oprávněná, dával poddaným alespoň částečně za pravdu. Tak v případě protizákonného směšování státních a vrchnostenských daní při zápisu do kontribučních knížek Kinský poznamenal, že se tak stávalo a že to bylo špatně, ale to že nedává podnět ke stížnosti, protože tím poddaným nevznikla žádná škoda – součet vždy souhlasil. Dále prohlásil, že tato praxe již byla odstraněna a komise že při přezkoumání knížek nenajde žádné „nevýhody“ pro poddané.

Zcela za pravdu dal kníže poddaným v záležitosti příliš vysokých akcidencí. To byly poplatky, které poddaní platili vrchnostenským úředníkům za různá povolení - k sňatku, k dání dětí do učení a podobně. Výše těchto akcidencí byla stanovena zákonem, tzv. akcidenčním patentem. Toho si místní úředníci jaksi „nepovšimli“ nebo to „velkoryse přešli“. A Kinský okamžitě po tomto zjištění úředníkům nařídil přeplatky vrátit - což se pak také pod kontrolou krajského úřadu stalo. Předpokládám, že o tomto protiprávním jednání svých úředníků Kinský skutečně nevěděl; ani mu jejich chováním nevznikala žádná výhoda.

Ohledně údajně nelidského chování správce Ratolisky Kinský poznamenal, že to „bude komise schopna posoudit na základě svého vyšetřování“ (myslel to tak, že on ho obhajovat nemusí, protože z vyšetřování je jasné, že Ratoliska je bezúhonný muž - přitom to byl právě pan správce, který vybíral neoprávněně vysoké akcidence). Protože jde ale o falešnou pomluvu a neposlušnost, autor stížnosti by pro „správcovo zadostiučinění měl být potrestán“. Pokud byl někdy Ratoliska „tvrdší“, je to pochopitelné vzhledem ke vzpurnosti poddaných (resp. jen stěžovatelů), jejich vyzývavému chování a ignorování předvolání nejen vrchnostenského, ale i krajského úřadu; a to trvá již sedm let.

I v dalších bodech částečně Kinský obhajuje sám sebe a poměry na panství, částečně obhajuje své úředníky, částečně svaluje vinu na „vzpurné“ poddané, kterým ale někdy naopak dává alespoň částečně za pravdu. Podobných příkladů, které jsou uvedeny výše, by se dalo uvést více…

Závěr dopisu

Po vyčtení téměř všech stížných bodů se Kinský dostal k závěrečnému hodnocení.

Body, které výslovně nezmínil, dle svého mínění ani zmiňovat nemusel, protože byly při vyšetřování komise vyvráceny již jeho vrchnostenským úřadem, takže se k nim nemusí vracet a argumenty svého úřadu vztahuje i na sebe.

Celou stížnost považoval vyšetřováním guberniální komise i svou obhajobou za „zcela vyvrácenou“. Zajímavé je, že v celkovém hodnocení jaksi pozapomněl, že v některých bodech musel dát stěžovatelům za pravdu…

Ale hned v následující větě si na to zase vzpomněl: Stížnost byla podle něj z větší (!) části falešná a nejvíce Kinskému „lichotí“, že vyšetřování guberniální komise „neshledalo ani nejmenší útisk poddaných, ale naopak neustávající vzpurnost stěžovatelů“. Toto Kinského tvrzení vyšetřovatel Streeruwitz ve své následné zprávě prezidentu gubernia (a snad i vídeňské dvorské kanceláři) zcela rezolutně popřel a stěžovatelům dal za pravdu v celé řadě bodů a řadu tvrzení Kinského obhajoby zpochybnil…

Ke konci kníže Kinský opět zmínil výše uvedený patent z října 1771, který obsahoval hrozbu tresty poddaným, kteří nedodrží úřední postup stížností. Znovu krátce zrekapituloval výše již v dopisu uvedené důvody, proč tito podněcovatelé zaslouží potrestání. A aby gubernium nebylo na pochybách, o koho jde, hned také uvedl jména hlavních stěžovatelů: na prvním místě jmenoval konkrétně Josefa Hickische, dále jeho stoupence Johanna Christofa Hickische, Christiana Hartwiga, Floriana Maye, Christofa Griesela, Antona Gärtnera, Eliase Scheibnera a Abrahama Richtera. Bohužel v čistopisu vypadlo sloveso, takže není jasné, zda pro tyto „provinilce“ požadoval či jen dával vyšším orgánům k uvážení trest sehnání (rozuměj: vyvlastnění) ze statku nebo rovnou z celého panství.

Na úplný závěr pak Kinský vyjádřil přesvědčení, že revize válečných i kontribučních účtů potvrdí jeho správné postupy a v krátkém čase jej očistí od všech výtek. Prosil o zprávu o revizi, aby mohl případné nedostatky jeho nebo jeho vrchnostenského úřadu, které však neočekává, zcela zapravit. V posledním odstavci prosil, aby vyšetřovací zpráva komise byl i s tímto jeho vysvětlením poslána vcelku guberniu a pak i na nejvyšší místa.

Epilog

A jak to celé dopadlo? Dnes by se fotbalovou hantýrkou řeklo „plichtou“:

Po této Kinského zprávě vypracoval zprávu i vyšetřovatel Streeruwitz a kompletní spis poslal výše - guberniu a vídeňské dvorské komisi. Vyšetřování pak probíhalo ještě tři roky. Část stěžovatelů byla potrestána veřejnými pracemi (nikoli sehnáním ze statků či panství, jak žádal pak kníže), úředníci museli vrátit poddaným přeplatky, zaplatit pokuty a byla jim udělena důtka.

A co František Oldřich kníže Kinský?

Stížnost jeho poddaných mu v očích „nejvyšších míst“ nijak neuškodila. V roce 1787 byl povýšen na polního maršála a po skončení války o bavorské dědictví odešel v roce 1788 do výslužby. Zemřel o čtyři roky později v roce 1792 ve věku 56 let.

Po prostudovaní objemných materiálů o poddanských stížnostech na panství Česká Kamenice z přelomu 60. a 70. let se zdá, že kníže Kinský nebyl ke svým poddaným nespravedlivý.

Na panství sice panovaly nějaké nepořádky, ale téměř výlučně za ně mohli úředníci, nikoli majitel panství (lze samozřejmě namítnout, že za ně nesl odpovědnost zaměstnavatel). Věci, které majitel panství mohl a měl vědět, byly v pořádku - roboty nebyly v porovnání s jinými panstvími přílišné, další daně a dávky byly stálé a kníže je nezvyšoval a podobně se to mělo i s dalšími věcmi. Však si také poddaní nestěžovali na knížete, ale na jeho úředníky…

Z celého dopisu spíše, než zloba čiší jakési rozčarování knížete Kinského nad chováním svých poddaných, resp. stěžovatelů. Co omluvit šlo, to omluvil, co omluvit nešlo, to se snažil napravit, kde se mu zdálo, že se poddaní provinili proti zákonům, tam žádal trest, ale vždy jen takový, který určí nadřízené orgány…

Zdroje

Národní archiv Praha, fond České gubernium - Contributionale, kartony 254-259.

KALOUSEK, Josef: Řády selské a instrukce hospodářské, Archiv český XXIV, Praha 1908.

Wikipedie, heslo František Oldřich Kinský: https://cs.wikipedia.org/wiki/František_Oldřich_Kinský_(1726–1792)

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Související témata:

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít psát. Ty nejlepší články se mohou zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz