Ohlodat až na kost aneb „Máš zaplacený daně, uhlíři?“

Ne, nepůjde o kompletní vypsání daní naších předků před tři sta lety. Podíváme se na příklad toho, jak si panstvo představovalo daňové zatížení poddaných a kolik jim z jejich práce chtělo ponechat.

Velmi stručně:

Od roku 1656 byla základem výpočtu daní poddaných Berní rula. Oproti minulým dobám byla velkým posunem vpřed, ale záhy se ukázaly značné mezery. Ani ne tak ve vyměření katastru, jako ve vyměření daní.

Proto proběhla v 70. letech její částečná revizitace a v roce 1683 a 1684 dvě reformy výpočtu daní, tzv. Kinského katastr podle českého kancléře Františka Oldřicha Kinského.

Detaily se zabývat nebudeme, ale reforma znamenala spravedlivější rozdělení daní mezi poddané. Sice spravedlivější, ale hned po reformě bylo jasné, že ne spravedlivé.

Proto se už za dvacet let (na tehdejší doby to bylo skutečně rychle) objevily diskuze o katastru novém. Po výměně názorů mezi vídeňským dvorem a českým zemským sněmem o podobě nové úpravy daní bylo rozhodnuto o vyhotovení zcela nového katastru. To to rozhodnutí byla přijato v letech 1710/1711. Poměrně rychle byly vypracovány formuláře pro přiznání poddaných i vrchností a pak šla práce ráz na ráz.

Přiznání se sešla rychle. Jenže - kdo přiznal skutečný rozsah majetku? Přiznání se tak ukázala značně nevěrohodná a zcela podhodnocená. Proto bylo rozhodnuto o úřední vizitaci celé země a přezkoumání všech vesnic. Tím se práce protáhly a katastr pak vstoupil v platnost až v roce 1748.

To byl úvod do děje. Nás bude zajímat jiná věc: jak vysoké vlastně mělo zdanění být? To měla za úkol rozpracovat tzv. rektifikační komise.

Rektifikační komise byla zvolena na zemském sněmu v roce 1711 a měla jedenáct členů. Ta vypracovala ony formuláře pro přiznání, ale těmi se zabývat nebudeme.

Pro nás zajímavější bude její pohled na výši daně poddaných.

Již od Berní ruly byla základní daňovou jednotkou jedna osedlost (resp. osedlý jako její majitel). Jedna osedlost byla (zjednodušeně řečeno) ideální, původně 60korcový statek (přibližně 17 hektarů) a pro takový statek pak sněm určoval výši daní. Pro reálné statky pak byly daně určeny (v podstatě) přepočtem (tzv. subreparticí) podle jejich velikosti zjištěné Berní rulou. Tento přepočet byl vylepšen onou reformou kancléře Kinského.

Rektifikační komise si předsevzala nově definovat tuto tzv. osedlost, tedy jakýsi ideální statek jako základní berní jednotku. Po mnoha jednáních, ale poměrně rychle jej také definovala.

Rektifikační komise se usnesla, že nová osedlost bude statek s 80 korci dobrých polí a 12 korci luk.

Se starými mírami je potíž: nebyly stálé. Ale korec plošný relativně stálý byl: v podstatě měřil 2850 m2 (+- 20 m2). Takže ideální statek měl mít 22,8 hektaru dobrých polí a 3,4 hektaru luk.

K tomu čtyři koně jako tažné síly, čtyři krávy, dvě jalovice, 10 bahnic (snad myšlena jehňata, nikoli bahnice), 5 ovcí, 2 prasnice, 6 prasat, 1 houser, 3 husy, 1 kačer, 3 kachny, 1 kohout a 13 slepic.

Nás ale bude nejvíce zajímat kalkulace příjmů i výdajů a především na takový statek navržená daň. (Kalkulace je o něco mladší z roku 1725.)

Pro výpočet příjmů bylo třeba stanovit běžnou úrodu, zisk z hospodářských zvířat a ceny různých zemědělských produktů. Detaily těchto výpočtů se ale zabývat nebudeme, jen řekneme, že ceny produktů byly stanoveny pro poddané příznivě a poddaný ve skutečnosti při jejich prodeji tolik nedostal.

Nyní mohla komise přejít ke kalkulaci příjmů:

Celkový příjem tohoto ideálního statku byl stanoven na 492 zlatých 45 krejcarů.

I pro stanovení výdajů byly provedeny rozsáhlé kalkulace, určeny ceny atd. Ani tím se zabývat nebudeme.

Kalkulace výdajů:

To byly provozní výdaje statku. Celkem 283 zlatých 36 krejcarů.

Zatím se zdá vše v pořádku. Sedlákovi zbývalo přes 200 zlatých. To byla vysoká částka: tolik běžně stál celý statek (i když ne tak velký, jak je popisován v tomto článku).

Jenže aby rektifikační komise mohla stanovit možnou výši státní daně, bylo třeba připočítat ještě další výdaje.

Především náklady na roční stravu a ošacení. Pro rodinu i čeleď. Postavení čeledě bylo podle tehdejšího práva speciální a dá se zjednodušeně shrnout tak, že čeledín a děvečka byli dočasnými členy domácnosti, dokud na statku pracovali. Provoz takto velkého statku zajišťovali tři až čtyři čeledíni a děvečky. (Kdo má o čeleď hlubší zájem, doporučuji knihu Ladislava Nekvapila Čelední služba v Čechách v raném novověku z roku 2020.)

Komise vzala za základ výpočtu běžnou rodinu: otec, matka a tři čtyři děti. (Proti dnešnímu obecnému povědomí nebyly v tomto období rodiny s více než pěti dětmi příliš časté: vysoká dětská úmrtnost a četné epidemie počty dětí silně redukovaly.) K rodině tři čtyři čeledíni až děvečky, takže komise za běžnou domácnost takového ideální statku považovala 9 osob.

A k nákladům tak připočetla náklady další:

Zde udělám odbočku k těmto dvěma částkám.

Strava vychází na 13 zlatých 6,7 krejcaru na osobu. Výživě, ceně potravin a ročním nákladům na stravu (ovšem o necelé půlstoletí později) jsem se věnoval v jednom ze straších článků.

V něm jsem různými výpočty došel k číslu 15 zlatých na osobu a rok. Za půl století se ceny trochu posunuly, ale ne moc; spíš než o stálé zdražování šlo o úrodu, při neúrodě ceny vyletěly vysoko a po dobré úrodě se okamžitě vrátily na původní úroveň. Celkem jde tedy říct, že rektifikační komisí udaných 13 zlatých postačovalo k slušné výživě.

Těžší je situace u nákladů na oblečení, protože není jasné, zda jde o ošacení jen užší rodiny, nebo zda je tam počítána i čeleď. Spíše ne: čeleď si do své nové „domácnosti“ samozřejmě přinášela vlastní oblečení. Běžné oblečení měl pak čeledín na sobě, dražší a slavnostnější kusy ale odevzdával sedlákovi, který mu je pak vydával třeba na návštěvu kostela (po návratu mu zase čeledín tyto kusy musel odevzdat). To sloužilo jako jakási zástava, aby čeledíni neutíkali ze statků; po skončení služby (služba trvala rok a pak mohla být prodloužena) pak sedlák tyto slavnostnější kusy samozřejmě čeledínovi vydal.

Takže ona částka 26,5 zlatého bude nejspíše myšlena jen pro rodinu. Zde komisi nutno přiznat, že byla celkem velkorysá. Boty stály 1 až 2 zlatky, zimní čepice zlatku, klobouk půl zlatky, ženský kožich asi dva zlaté (samozřejmě i mnohem více podle kvality), dobré punčochy necelou zlatku. A tak dále.

Každopádně do nákladů pojatých 26 zlatých stačilo k běžnému ošacení a tak jak ve stravě, tak i v ošacení byla rektifikační komise k poddanému spravedlivá.

Dostali jsme se k celkové sumě nákladů 428 zlatých 6 krejcarů. Ještě ale bylo třeba odečíst další položky: daně a dávky vrchnosti a faráři.

To bylo z nákladů vše. Na výživu lidí i dobytka, nutný osev a zaplacení daní vrchnosti i faráři (a snad také obci) sedlák ročně potřeboval 442 zlatých 44 krejcarů.

Příjmy ideálního 80korcového statku tak rektifikační komise vypočetla na: 492 zlatých 45 krejcarů

Výdaje (nutno znovu upozornit, že i s výživou a ošacením rodiny a čeledě!) na: 442 zlatých 44 krejcarů.

Sedlákovi tak v „kapse“ zbylo 50 zlatých 1 krejcar.

Ovšem ne k volné dispozici. Z této částky musel také zaplatit kontribuci státu.

A komise tak po těchto výpočtech přistoupila ke svému návrhu, jak vysoká by tato roční kontribuce měla být.

Než si řekneme její návrh…

Kdo dočetl až sem, nechť se sám zamyslí: jak vysokou kontribuci bych navrhl já?

Pětinu? Čtvrtinu? Třetinu? Polovinu?

Komise se poradila a navrhla:

pokud sedlákovi zbývá 50 zlatých 1 krejcar, roční výše kontribuce má být:

50 zlatých.

Ne, to jsem se nepřepsal. Komise skutečně chtěla sedlákovi nechat k volné dispozici 1 krejcar!

Vítejte v Čechách 18. století…

Tento výpočet pochází z roku 1725. Práce na katastru se ale protáhly dalších dvacet let. V roce 1747 byl královně předložen výpočet nový. Příjmy v něm se kryjí s tím straším, náklady byly trochu zvýšeny: místo 442 zlatých 45 krejcarů byly vypočteny na 448 zlatých 53 krejcarů. Roční kontribuce byla stále navrhována na 50 zlatých, takže sedlák se ocitl dokonce několik zlatých v mínusu…

Nový, Tereziánský katastr vstoupil v platnost v roce 1748.

A jaké byly daně ve skutečnosti?

V době prací na prvním výpočtu (1720-1725) byla roční výše kontribuce ve výši 35-38 zlatých. Návrh na roční výši 50 zlatých byl tedy podstatným zvýšením. Rozdíl byl 12-15 zlatých: běžná kráva se v této době prodávala za sedm až deset, nejčastěji osm zlatých; v kalkulaci příjmů byla cena hříběte stanovena na 20 zlatých, kůň stál přibližně 30 zlatých.

Na stejné výši necelých 40 zlatých zůstala kontribuce až do roku 1736. V roce 1737 se Rakousko připojilo k Rusku v jeho válce proti Osmanské říši a boje pak trvaly do konce léta 1739. Kontribuce v letech 1737-1739 byla zvýšena na 49-51 zlatých. To jsme na oné částce 50 zlatých, kterou poddaný mohl zaplatit.

Na rok 1740 schválil český zemský sněm (vláda navrhovala - sněm schvaloval, ale to by bylo na další článek) roční kontribuci již „jen“ 40 zlatých. Toho roku vypukla válka o rakouské dědictví. Poněkud překvapivě se to na běžné roční kontribuci neprojevilo hned a ještě v roce 1743 byla kontribuce 37 zlatých (jako v letech 1720-1725).

Rakousko bylo před „krachem“, a tak byla kontribuce na rok 1746 zvýšena na 53 zlatých. To je tedy více, než kolik vůbec mohl poddaný zaplatit podle výše představeného výpočtu rektifikační komise. V roce 1747 se platilo již 61 (!) zlatých, o rok později 56.

Válka v roce 1748 skončila a poddaný snad mohl čekat ulehčení. Zvláště když toho roku vstoupil v platnost nový, Tereziánský katastr.

Komise navrhla roční kontribuci 50 zlatých, majiteli ideálního statku by zbyl v kapse 1 krejcar. Na první mírový rok 1749 a druhý rok platnosti nového katastru byla zemským sněmem schválena roční kontribuce - 60 zlatých; o 10 více, než byl schopen poddaný zaplatit.

Kontribuce byla tak vysoká, že ji poddaný prostě nemohl zaplatit. Například rektifikační komise zcela „přehlédla“, že poddaný statek musel koupit a hlavně jej splácet: splátky statku vůbec ve výpočtu zohledněny nebyly! Roční splátka velkého statku byla minimálně 5 zlatých, běžně ale přes 10 a u velkých statků i 30 zlatých…

Jak to řešil poddaný?

Platil, co mohl. A dluhy narůstaly…

V Čechách (bez Moravy a Slezska) bylo něco přes 50 000 výše uvedených „ideálních“ statků a na začátku 30. let 18. století tak Čechy (resp. pouze poddaní) platily 2 000 000 zlatých (ve skutečnosti ovšem kvůli přirážkám ještě o půl milionu více). V roce 1736 dosáhly dluhy na kontribuci výše… 2 020 001 zlatý.

Exekuce, prováděné tehdy vojskem, mnoho nepomáhaly. Prostě nebylo kde brát…

V roce 1741 dluhy na kontribuci vzrostly na 2 974 301 zlatý.

Jak to řešil stát?

V letech 1742-1743 odepsal 1 833 000 zlatých, 62 % kontribučního dluhu. Jenže jako odpis válečných škod, způsobených poddaným. Ve skutečnosti tak poddaní tyto škody nesli sami a byly jim jen odepsány staré resty…

Zbytek měli poddaní doplatit ve splátkách do čtyř let. Nestalo se tak. Asi ani nemohlo, protože stát zvyšoval nároky i dále.

Takže zatímco na začátku 30. let 18. století činila veškerá kontribuce v Čechách včetně přirážek 2,5 milionu, v následujícím desetiletí to byly miliony 3. V roce 1748 vstoupil v platnost katastr nový a nově se vybíralo ročně 3,2 miliony, na přelomu 60. a 70. let 3,5 milionu.

Situace dospěla až do velkého selského povstání v roce 1775. Tehdy se Marie Terezie snažila zlepšit situaci poddaných vydáním nového robotního patentu. O něm jsem napsal samostatný článek:

Skutečné zlepšení ale přinesla až vláda Josefa II., jeho nový zemský katastr a především nový (krátce po Josefově smrti ale odvolaný) výpočet státní kontribuce a vrchnostenských daní a robot.

O něm bude článek další…

Jako epilog třetí a poslední, ilustrující stav poddaných v Čechách ve druhé polovině 18. století, uvádím citaci ze zprávy vojenské konskripční komise: „Poddaný lid je špatně živen, oděn i ubytován a všude je plno nečistoty a zhoubných nemocí. Za hlavní příčinu tohoto neutěšeného stavu považuje komise robotu, o jejíž velikosti libovolně rozhoduje panský úředník, který se neostýchá přepínat tělesné síly robotníků, třebas to byly jen útlé děti. To má ovšem nepříznivý vliv na tělesný stav lidu a znemožňuje mu také náležitě obdělávat vlastní pole, z čehož vzniká nedostatek a bída. Zabírání poddanských usedlostí nebo lesů, luk a polí k nim příslušných, k panskému majetku, se děje od vrchností stále, přičemž daně a roboty na půdu tu připadající, se rozvrhují mezi zbylé poddané. Robotní patenty se nikde nezachovávají a někde vůbec ani nebyly lidu vyhlášeny. Všecky stížnosti poddaných ke krajským úředníkům buď se přímo zakazují a trestají, nebo se jejich účinek panskými pletichami maří.“

BUMBA, Jan: České katastry od 11. do 21. století, Praha 2007.

MIKŠÍČEK, Josef: Z dob selských bouří, Choceň 1939.

PEKAŘ, Josef: České katastry 1654-1789, Praha 1915.

PEKAŘ, Josef: Kniha o Kosti, Praha 19423.

Wikipedia, heslo „Rusko-turecká válka (1735-1739)“

https://cs.wikipedia.org/wiki/Rusko-turecká_válka_(1735–1739)