Pátrání po pile zaniklé před 400 lety aneb o paměti lidské, paměti pramenů a paměti krajiny

Ještě před několika lety jsem neměl tušení, že v naší malé obci, Kunraticích na bývalém panství Česká Kamenice, kdysi dávno stávala pila. Asi jsem nebyl sám a pochybuji, že by z místních někdo o existenci pily věděl.

Ale ještě před pár desítkami let, před odsunem, místní obyvatelé o její dávné existenci věděli. Díky paměti lidské. A díky paměti pramenů o ní víme i my. A co paměť krajiny?

Jak vlastně víme, že v jedné malé obci před třicetiletou válkou stála pila? Díky daním!

Těžko najít člověka, který by měl rád daně. Existují ale výjimky. Třeba ministr financí. A historici. Díky daním se nám totiž dodnes zachovaly informace, které by jinak „odvál čas“.

Kvůli daním vznikaly urbáře. Zjednodušeně řečeno jsou urbáře úřední knihy, které evidovaly povinnosti poddaných vůči vrchnostem. Pro panství Česká Kamenice se zachovalo torzo urbáře těsně před vypuknutím třicetileté války a pak kompletní urbář z roku 1621 (resp. jeho přepis z roku 1653 s tehdejšími aktualizacemi).

A právě v nejstarším urbáři je první zmínka o pile v Kunraticích, tehdy ovšem „Kunersdorffu“:

Na obrázku vidíme povinnosti rychtáře Michela Eschlera ze statku čp. 1: po jednom groši a dvou denárech na sv. Jiří a sv. Michala, půlku čtvrtky (tedy osmerku) pšenice a stejné množství žita a jeden a třetinu šeflu ovsa. To byly naturální dávky. Vzhledem k tomu, že statek čp. 1 byl výsadní, dědičnou rychtou, byly oproti jiným velkým sedlákům vrchnostenské daně velmi nízké.

Michel ale nebyl jen sedlákem, byl také hostinským: „Je povinen brát pivo z Kamenice“. A také majitelem pily, jak nás informuje předposlední řádek: „Vom der Brechmühl G. 30 g., Mich. 30 g.“ Tedy: z pily na sv. Jiří 30 grošů a na sv. Michala dalších 30 grošů.

Trochu problém činí slovo „Brechmühl“. Pokud se písař nespletl a omylem místo „Brethmühl“ nenapsal „Brechmühl“, pak by se mohlo jednat také o stoupu, zřejmě na lněné a konopné pazdeří; tyto textilní rostliny byly v našich podhorských podmínkách pěstovány velmi hojně.

O několik let později, v roce 1621, již statek vlastnil Michelův syn Georg Eschler. Tehdy byl sepsán urbář nový a v něm je již jasně psána pila - "Brethmühl":

Na posledním řádku vidíme zápis: „Wegen der Brethmühlen… 36“. Tedy „za pilu“ 36 grošů na sv. Michala, a úplně vlevo dalších 36 grošů, ty na sv. Jiří.

Otec platil 60 grošů ročně, syn již 72. Snad tedy došlo k přestavbě stoupy na pilu na prkna. Ale také mohly být daně jen zvýšeny, jak se stalo i jiným poddaným.

Nevíme tedy, zda již kolem r. 1615 majitel statku čp. 1 vlastnil pilu nebo jen stoupu, ale jistě vlastnil pilu v roce 1621.

Druhý urbář byl sestaven již po bitvě na Bílé hoře. Tyto události se místních dotkly jen zvýšenými daněmi, vojska v severních Čechách neoperovala. A nepřátelská vojka zde nebyla po celá dvacátá léta. Až v roce 1631 obsadilo kraj saské vojsko, táhnoucí ku Praze. Následujícího roku byli Sasové z Čech vyhnáni a kraj obsadilo vojsko císařské.

Došlo k zániku pily v těchto letech? Nevím. Skutečně těžké roky pro místní nastaly až od roku 1639, kdy severními Čechami pravidelně táhla vojska švédská. Odhlédneme-li od enormního nárůstu daní po roce 1618, až čtyřicátá léta znamenala pro Čechy skutečnou pohromu.

Pila nejspíše zanikla „ve víru“ čtyřicátých let 17. století; v pozemkových knihách jsou zmínky o „těžkých válečných časech“ a vypálených domech.

Ať už byla pila zapálena vojáky nebo v důsledku válečných událostí Georg přestal s řezáním kmenů na prkna, v roce 1654 již jistě nestála.

Tehdy byl sestaven první „katastr nemovitostí“, Berní rula.

Jejím cílem bylo zjistit „daňovou schopnost“ poddaných v zemi zpustošené válkou. Kvůli tomu byly (mimo jiné) sepsány všechny poddanské nemovitosti.

A pila? V Berní rula zapsána není. Kdyby existovala, zapsána by tam byla. Ale zapsána tam není. Takže v roce 1654 již neexistovala.

Ale paměť o její existenci nevymizela… Existovala dále v paměti lidské.

Víme, že kunratickou dědičnou rychtu, statek čp. 1 i s pilou a hostincem, kolem roku 1615 vlastnil Michel Eschler a v roce 1621 jeho syn Georg. Za jeho hospodaření pila zanikla a po válce nebyla obnovena (hostinec zde byl nepřetržitě až do druhé světové války).

Od Georga v roce 1667 statek koupil jeho syn Georg, od Georga v roce 1685 jeho syn Georg, po jeho smrti v roce 1721 o rok později od svých spoludědiců Johann Georg, po Georgově smrti statek koupil jeho syn Josef, od něm v roce 1770 syn Josef, od něj roku 1799 jeho syn Josef, po jeho smrti od svých spoludědiců v roce 1824 Franz, od něm roku 1844 další Franz, od něj v roce 1886 syn Heinrich, od něj někdy mezi lety 1914-1921 jeho syn Julius.

Není to moc přehledné, takže zkráceně: od roku 1615 do roku 1945 statek čp. 1 vlastnilo jedenáct generací rodu Eschlerů v přímé mužské linii.

O čem si tak za dlouhých zimních večerů při svíčkách rodina povídala? O kdysi dávno zaniklé pile? No, to asi ne. Přesto se povědomí o ní v rodu uchovalo po staletí - díky pomístnímu názvu.

Jedenáct generací rodu Eschlerů obdělávalo svá pole. A dvě z těchto polí měla název - „na pile“.

A tak, když se syn Eschler otce Eschlera ptal, které pole má dnes zorat, dostalo se mu prosté odpovědi: „Dneska to na pile.“ Tak otec Eschler synovi Eschlerovi odpovídal jistě ještě v polovině 19. století, 200 let poté, co pila zanikla…

Jenže přišla válka. Ta druhá, světová. A po jejím konci - odsun původních obyvatel.

Statek čp. 1 dostal nového majitele. A tomu již při svíčkách, vlastně teď již při žárovce neměl kdo o pile vyprávět. A nikdo mu nesdělil ani staré pomístní názvy.

Vzpomínka na pilu z paměti lidské vyvanula…

Jak tedy víme, že se pila zachovala v paměti lidské? Díky paměti pramenů…

Dva nejstarší prameny, urbáře z roku kolem 1615 a z roku 1621, jsme si představili výše.

Nový urbář českokamenického panství byl sestaven až o sto let později v roce 1726. A v něm už pila pochopitelně zapsána není, protože již několik desítek let neexistovala:

Hans Georg Eschler a jeho povinnosti k vrchnosti převedené na peněžní platy; po nějakém speciálním poplatku po případné pile žádná zmínka…

Ale víme, že vzpomínka na kdysi dávnou zaniklou pilu žila v rodu Eschlerů i nadále:

Na konci 18. století, za vlády Josefa II., byl vyměřován nový zemský katastr, zvaný Josefínský.

V naší obci měření probíhalo v roce 1787. Novinkou oproti staršímu, Tereziánskému katastru bylo to, že každý pozemek dostal číslo. A protože byla původní myšlenka celou zemi i podrobně zmapovat zavržena jako příliš časově náročná, byl do katastru kromě čísla pozemku zapsán také jeho název.

A půldruhého století po zániku pily kdesi ve víru třicetileté války se nám pila opět objevuje. Tedy ne pila, ale vzpomínka na ní v pomístním názvu:

Pozemek č. 793: „Jeho (myšlen tehdejší majitel statku čp. 1 Josef Eschler) pole Na pile pod cestou, vedle (česko)kamenického Antona Michela.“

Pozemek č. 795: „Jeho loučka zvaná Na pile vedle (česko)kamenického Dörreho.“

Ještě jedno pole mělo název „Na pile“, pole č. 797: „Pole Na pile na Bílém potoku vedle Jakoba Vatera.“

To je tedy ta paměť pramenů, díky které víme, že vzpomínka na pilu žila dalších 150 let.

Ale je ještě další písemnost, díky níž víme, že vzpomínka přetrvala i dále:

V roce 1844 statek čp. 1 prodával Franz Eschler svému stejnojmennému synovi. Franz v kupní smlouvě myslel i na své další syny. A tak se v podmínkách smlouvy kromě výměnku pro něj samotného objevila i tato věta:

„Ještě je vymíněno, že si prodávající, jak již bylo zmíněno na začátku této smlouvy, pro své dva zbývající syny (vymiňuje) pole s na něj navazující pastvinou, dohromady o přibližné výměře tři korce, zvané Na staré pile.“

Roku 1844, dvě stě let po zániku pily, je v kupní smlouvě pila znovu připomenuta. Zatímco v roce 1787 je místo zváno „Na pile“, nyní již „Na staré pile“. Nová ovšem nestála, víme to ze Stabilního katastru.

Díky paměti pramenů tedy víme, že v Kunraticích kdysi dávno existovala pila. Víme to přesto, že z lidské paměti odsunem původního obyvatelstva vzpomínka na ni již vyvanula.

A co paměť krajiny?

Kde vlastně pila přesně stála?

Pily bývaly poháněny vodou, kunratická pila tedy musela stát u zdejšího potoka; za Němců se nazýval Weissbach, dnes Bílý potok (nebo Bystřička).

Z Josefínského katastru víme, že stála na pozemcích statku čp. 1, „na Bílém potoku“ a „pod cestou“.

Pak už je celkem lehké dohledat, kde pila stála. Podíváme se na mapu Stabilního katastru z r. 1843:

Vidíme, že statek čp. 1 „na Bílém potoku pod cestou“ u hranic s Českou Kamenicí vlastnil pozemky č. 247-250. Jinde pila stát nemohla!

Teď již není problém vypravit se k potoku. Jak místo, kde stála pila, zaniklá někdy ve víru třicetileté války, vypadá dnes?

Takto:

Možná stávala o kousek výše:

Dál už ale stát nemohla, to už nebyly pozemky „pod cestou“ u hranic s Českou Kamenicí?

Zůstala pila v paměti krajiny?

No, archeologický výzkum nikdo neprováděl, ale na fotkách vidíme, že po pile zaniklé před 400 lety zde není ani památky…

Jak tedy dle našeho článku dopadlo srovnání paměti lidské, paměti pramenů a paměti krajiny?

Třetí místo obsadila paměť krajiny - po pile nezbylo nic.

Druhé místo obsadila paměť lidská - v paměti rodu Eschlerů se vzpomínka na pilu díky pomístnímu názvu udržela přinejmenším 200 let. Předpokládám, že název „Na pile“ pro své pozemky u potoka Eschlerovi používali až do konce druhé světové války. Po odsunu byly staré pomístní názvy zapomenuty a vzpomínka na pilu tak z lidské paměti vymizela.

První místo obsadila paměť pramenů - jak říká staré latinské přísloví: Littera scripta manet - napsané zůstává. Jen díky starým archiváliím jsme zjistili něco o pile, a tím také něco o paměti lidské.

SOA Litoměřice, fond Velkostatek Česká Kamenice.

NA Praha, fond Josefínský katastr.

Český ústav zeměměřičský a katastrální.