Proč a jak vznikl katastr nemovitostí?

Země leží po dlouholetých válkách v troskách, ale daně je potřeba vybírat dále. Starý systém výběru daní nelze v nových poválečných podmínkách použít.

Jak to tedy udělat, když vlastně nikdo neví, jak „velké“ tyto trosky jsou? A tak bylo třeba vymyslet něco nového - katastr nemovitostí, který vešel do dějin pod názvem Berní rula.

Před třicetiletou válkou byly daně od poddaných vybírány na základě přiznání vrchností.

Systém byl sice poměrně jednoduchý, ale často se měnil. V podstatě se dá říci, že majitel panství přiznal buď hodnotu svého majetku, nebo počet poddanských domů, a podle těchto přiznání se pak od poddaných vybíraly daně (v případě hodnoty panství se počítalo s tím, že koreluje s počtem poddanských usedlostí).

Takto vypadalo jedno z takových přiznání v roce 1613. Vlevo název města/vesnice, dále ve sloupcích počet sedláků, chalupníků/zahradníků a domkářů. Zcela vpravo je počet tzv. osedlých, tedy jakési ideální berní jednotky, která pak platila sněmem určenou částku daně.

Situace se změnila s třicetiletou válkou. Stálá tažení nepřátelských i císařských armád především v posledním desetiletí války zemi zpustošily. Vrchnosti i v této době podávaly přiznání počtu poddaných či osedlých, ale jak to tak bývalo (a bývá), jejich počty značně podhodnocovaly.

Tak se v roce 1646 ukázalo, že starý systém výběru daní na základě těchto přiznání je dále nemožný, protože by se „nic“ nevybralo. Vláda proto rozhodla, že místo daní z poddanských usedlostí budou zavedeny nové nepřímé daně a ty staré (nejvýznamnější spotřební daní byla tehdy ta z piva) budou značně zvýšeny.

S tím ovšem nebyli čeští stavové spokojeni, protože tím ze svých rukou pustili svou nejdůležitější pravomoc - schvalování a vybírání daní. A tak se snažili o nápravu a hned po skončení války usilovali, aby byly tyto nepřímé daně (nebo spíše jejich větší část) zrušeny a nahrazeny opět daní z poddanských usedlostí.

Na to dvorská komora, tedy jakési celostátní ministerstvo financí, opáčila, že by o tom bylo možno uvažovat jen v tom případě, kdyby se stavové postarali o řádný katastr poddanských nemovitostí. V roce 1652 král Ferdinand III. vrátil stavům vybírání daní (prostřednictví tzv. nejvyšších a krajských berníků, tedy výběrčích daní) a vyjádřil ochotu učinit i další ústupky.

Toho se stavové „chytli“ a na zasedání zemského sněmu téhož roku 1652 přijali důležité rozhodnutí - dosavadní nikým nekontrolovaná (protože dávaná na čestné šlechtické slovo) šlechtická přiznání mají být od nynějška kontrolována zvláštními krajskými čtyřčlennými komisemi; zároveň za „fortelná nesprávná přiznání“ nově hrozila pokuta, ba i vězení.

Instrukce krajským komisím byla ovšem jen prvním krokem. Na následujícím zimním sněmu 1652/1653 bylo nejprve znovu stavům nařízeno podat svá přiznání, ale rozhodnutí bylo ihned změněno - měla být vyhotovena „jenerální visitace“ celé země, jak zněl tehdejší termín.

A to byl základ prvního českého katastru nemovitostí - Berní ruly.

Tzv. hlavní komise, což byl nově ustavený stálý stavovský výbor, jmenovala čtyřčlenné komise, které měly projet celou zemi a na základě vlastních pozorování, nikoli přiznání vrchnosti, po jednotlivých panstvích sestavit seznamy poddanských nemovitostí.

Důležité bylo, že měly také zjišťovat také jejich „berní způsobilost“. Zatímco v dřívějších šlechtických přiznáních byl udáván jen počet poddaných či osedlých, nyní měly komise přesně zjišťovat velikost statku (rozuměj: velikost pozemků) a množství zvířat, které na jednom každém statku v Čechách může být chován. Kromě toho měly komise zjistit také množství domků bez pozemkového vlastnictví, živnosti a řemesla.

Záhy se ale ukázalo, že doba na takto velký podnik ještě není zralá a z požadavků na jednotlivé komise bylo třeba slevit. Podle původní instrukce pro komise tyto měly „krátce a rychle“ vyslechnout jednoho každého poddaného, samy zkontrolovat velikost jeho majetku, zvířat a pozemků, od vrchnosti si nechat předložit urbáře i pozemkové knihy atd. Tento materiál se měl poté porovnat s přiznávacími listy z roku 1653, součty poddaných z roku 1646 a dokonce i přiznáními z roku 1615.

Podle původní myšlenky měl každý z tehdejších patnácti krajů (Praha měla být počítána jinak a Chebska a Kladska se Berní rula netýkala) dostat svou vlastní komisi. I tak by práce vyžadovaly mnoho let. Navíc aby se ušetřilo, byly vytvořeny pro celé Čechy (na Moravě Berní rula sestavována nebyla, tam v této době vznikaly podobné tzv. lánové rejstříky) komise jen tři. A byly hotovy již v roce 1654, jen celkové součty se protáhly do roku 1655.

Při takovém počtu komisí a snaze o rychlé dokončení bylo samozřejmě nutno od původní instrukce odstoupit a spokojit se s povrchnějším vyšetřováním. Josef Pekař vypočítal, že na jednom panství taková komise strávila přibližně tolik dnů, kolik v následujícím Tereziánském katastru celých měsíců (a ani Tereziánský katastr spolehlivostí zrovna neoplývá). Komise se tak místo oční vizitace každého statku prostě spokojily s údaji, které jim na vrchnostenském úřadě sdělili tamní úředníci, a s kontrolou panských urbářů.

Problém byl také v tom, že hlavní komise krajským komisím nevydala žádné formuláře a každá z komisí tak stav věcí zjišťovala trochu jinak.

Originály Berní ruly jsou uloženy v Národním archivu a vypadají takto:

Protože se ale jedná o vzácné památky, půjčí vám v archivu nikoli originál, ale mikrofilmy. A když se archivář splete a místo pozitivů vezme negativy, dostanete toto:

Celé Čechy byly rozděleny podle krajů, následně panství a jednotlivých obcí. Všechny zemědělské usedlosti, tedy statky, chalupy a zahradnictví, mají vlastní řádek, domky „na obci“, tedy ty bez pozemkového majetku, jsou psány souhrnně v jednom řádku a místo jmen majitelů je uvedeno „nádeníkůw“.

A co je tedy v Berní rule psáno?

V prvním sloupci je psáno jméno majitele nemovitosti. Další sloupec je nadepsán "Osedlý"; to je na fotce onen sloupec s mnoha jedničkami pod sebou. To znamenalo, že statek nebyl v roce 1651 pustý a již tehdy se na něm hospodařilo. Toho se týkají tři následující sloupce, které určují, zda se tehdy pustého statku jeho majitel ujal v roce 1652, 1653 nebo 1654; v roce 1652 byl totiž na dobu tří let od daní osvobozen každý, kdo se ujal pustého statku.

Vidíme, že v této konkrétní obci bylo dvacet sedláků, jeden chalupník a dva zahradníci. Z toho na dvaceti jednom hospodářství někdo hospodařil již v roce 1651 a dvě hospodářství byly tehdy pusté. Jednoho zahradnictví se v roce 1652 ujal Christof Ssebl a jednoho statku v roce 1654 Elias Richter a od té doby byla obhospodařovávána všechna hospodářství.

Následují údaje o případném poškození statků: „Pohořalý“, „Pustý“. (Poznámka k jazyku: Berní rula je v češtině. Následující tři katastry, Tereziánský z první poloviny 18. století, Josefský z roku 1785 a Stabilní z poloviny 19. století, již budou v němčině.)

Další sloupce se zajímají o rozlohu polí. Obecně jsou nadepsány: „Na strychy diedin má“, dnes bychom řekli „Kolik vlastní korců polí“. Pole/diediny jsou rozděleny na „worný“, „lada“ a „porostlý“. Kolik statek vlastní polí, byl údaj nejdůležitější a v následujících sloupcích je také uvedeno, kolik sedlák „Seje na zimu“ a „Seje na jaro“.

To je tedy trojpolní systém, kdy byla přibližně třetina polí oseta ozimem, třetina jařinou a třetina ležela ladem. Nedodržovalo se to ovšem úplně přesně: v této konkrétní vesnici bylo 211 korců polí (ve skutečnosti ovšem více), z nichž 25,8 % bylo oseto ozimem, 35,5 % jařinou a 38,7 % leželo ladem.

Další sloupce se týkaly zvířat. Nejprve potažního dobytka (v tom dohromady koně i tažní voli): „Potahůw může chovat“ a "Potahůw má"; v této obci byl „normostav“ 34 potahů, místní jich měli dokonce 35.

Následoval běžný dobytek: krávy, které byly také rozděleny na počet, který sedlák chovat může a kolik jich ve skutečnosti v roce 1654 měl. V této vesnici mohli místní sedláci chovat 55 krav, ale měli jich jen 46 (k tomu dalších 13 chalupníci a domkáři).

Proč autoři uváděli počet dobytka, který chován být může? To proto, že tato položka nahrazovala v Berní rule chybějící položku luk a pastvin.

A dále následovala další zvířata; skutečný počet chovaných zvířat již bez udání toho, kolik se jich může. V následujících sloupcích jsou tak psány počty jalovic, ovcí, „swiní“ a koz.

V dalším sloupci jsou psány „Handle a žiwnosti“. U několika sedláků je psáno „formaní“, u hostinského "šenkuje"; u domkářů je pak obecná poznámka „nádenní lydé jsau“.

V posledních čtyřech sloupcích jsou pak uvedeny rozlohy dalších hospodářských pozemků: zahrad, chmelnic, vinic a lesů. Zatímco rozlohy polí byly jakž takž uvedeny správně, rozlohy lesů byly naprosto podhodnoceny: v této obci bylo podle mnohem přesnějšího Josefského katastru 235 hektarů selských lesů, zatímco Berní rula jich uvádí jen 2,3 (!) hektary.

Pod seznamem domů je popsán obecný stav vsi. U této konkrétní zní: „Tato wes stawení má dobrý, pole wowesný (čti: ovesné), luk spotržebu (čti: dostatečně), dobytkem a pržediwem (čti: předením lnu) se žiwí, leží mezi lesy, 1/4 míle od města Kamenice.“

Takto tedy vypadal nejstarší katastr nemovitostí.

Celá Berní rula pak byla opsána i pro potřeby dalšího, tzv. Tereziánského katastru; i ten je uložen v Národním archivu v Praze. Titul opisu Berní ruly v Tereziánském katastru zní („g“ čti jako „j“): „Wegpis Rulle Geho Milosti Cís(ařského) králowského Auržadu Berničného dle Generální Commissi Visitationis leta Panie 1654.“

A vypadá takto:

A výše citovaná věta o obecném stavu této vesnice vypadá takto:

Berní rula byla sestavena v letech 1653-1654, hotova byla v prvních měsících roku 1655 a již v srpnu 1655 byly berně mezi poddané rozvrhovány podle tohoto nového katastru.

Národní archiv, fond Berní rula - duplikát.

Národní archiv, fond Tereziánský katastr.

PEKAŘ, Josef: České katastry 1654-1789, Praha 1915.

PEKAŘ, Josef: Kniha o Kosti, Praha 19423.

PEŠÁK, Václav: Berní rejstříky z roku 1544 a 1620.

PLACHT, Otto: České daně 1517-1652, Praha 1924.