Zemřel osmiletý Rudi kvůli výprasku učitele? Příběh z českoněmeckého školství před 150 lety

Jmenoval se Rudolf Flegel. Doma mu říkali Rudi. Narodil se 29. května 1872 v Mistrovicích, pár kilometrů západně od Nového Boru.

Křest se konal 9. června:

Rudiho otcem byl malíř skla Franz Flegel, matkou Maria rozená Mössnerová, domkáři z Mistrovic čp. 98. Vzali se v srpnu 1863, už v listopadu se narodila Maria a po ní do konce roku 1870 další čtyři děti, takže Rudi přišel na svět jako šesté dítě.

Po něm se narodily další tři děti, ale tři také zemřely, takže na začátku roku 1881 měli Flegelovi šest dětí.

A právě na začátku roku 1881 měli Flegelovi přijít o další dítě:

Je pátek 21. ledna 1881.

Osmiletý Rudi jde se svými sourozenci do školy. Škola je trojtřídní a Rudi chodí do stejné třídy jako o rok a půl starší bratr Friedrich. Od něj se pak otec Franz dozví, co se stalo. Ale to až pak. Zatím otec nic netuší - starší děti jsou ve škole, o mladší se stará žena a Franz maluje skleněné poháry, aby uživil početnou rodinu.

Škola skončila a Rudi přišel domů. Stěžoval si na bolest hlavy. A tak ho rodiče uložili do postele.

Nebylo to asi nic tak neobvyklého - otec se později vyjádřil, že Rudi byl „slabý chlapec“. Přesto otci asi nešlo do hlavy, co se tak náhle stalo, ještě ráno před odchodem do školy byl Rudi přece v úplném pořádku.

A tak se Franz zeptal staršího syna Friedricha… A Friedrich odpověděl (citace je otcova formulace, nikoli slova samotného Friedricha):

Rudi se „během vyučování smál chování jiného žáka“. Učitel „se rozzlobil“, nakázal Rudimu, aby přišel před tabuli, kde ho „popadl za krk, ohnul přes koleno a prutem patnáctkrát udeřil na zadek“.

Učitel asi myslel, že je tím vše skončeno. Ale nebylo!

Dejme opět slovo otci Franzovi:

„Bolest hlavy se stupňovala, takže následujícího dne nemohl jít do školy. Bylo mu stále hůře, dostal zánět mozkových blan a přes lékařskou péči a obětavé ošetřování chlapec po 16denním utrpení zemřel.“

Rudi zemřel 8. února 1881 ve dvě hodiny odpoledne, bylo mu jen osm let. Pohřeb se konal o tři dny později:

Pohřbem osmiletého chlapce ale celý příběh nekončí. Otec se rozhodl celou věc nenechat jen tak:

A tak se Franz vypravil do školy!

Před pokračováním příběhu jednu poznámka: V tomto bodě se ocitáme v chronologické nouzi - nevím, zda šel Franz do školy ještě před smrtí malého syna, nebo až po ní. Snad to ale není až tak důležité. Prostě se otec vypravil do školy…

Dejme slovo opět Franzovi samotnému:

„Rozhořčen nad tím špatným zacházením jsem jako otec šel do školy, abych se u příslušné osoby zeptal na příčinu, jakou záminku k tomuto zacházení chlapec dal.“

Tou „příslušnou osobou“ byl samozřejmě učitel (resp. podučitel): 23letý Josef Krause, původem z nedalekých Zahrádek, který v Mistrovicích učil už tři roky.

Ale jen konfrontací s učitelem se Franz spokojit nechtěl. A tak k celé konfrontaci přizval také nadučitele, tedy ředitele celé školy Ferdinanda Pietsche. A nejen jeho - konfrontace se odehrála před svědky celé události, tedy před celou třídou.

Dejme slovo opět Franzovi:

„Na mou otázku, z jakého důvodu mé dítě tak zmlátil, (učitel Josef Krause) popřel vše, co se stalo, a řekl, že se dítěte ani nedotkl a chválil chlapcovy dobré mravy.“

Tedy učitel celý incident, tělesný trest, popřel! Franz ale věřil svému synovi Friedrichovi, a tak reagoval:

„Protože mi vše popřel, zavolal jsem na všechny žáky s napomenutím, aby mluvili pravdu, zda skutečně Rudolf Flegel dostal 15 ran na zadek.

Jako na povel se zvedlo mnoho rukou a žáci potvrdili mou otázku.“

S takovou „zradou“ svých žáků asi učitel Krause nepočítal a ztratil rozvahu:

„Na toto neočekávané svědectví ze strany žáků se učitel Krause vrhl mezi žáky a řval na ně, zda ty rány počítali.“

Učitel ztratil rozvahu - a přiznal tělesný trest. Trest, který ještě před pár okamžiky popřel!

To Franzovi stačilo. A věc hnal výše - k místní školní radě.

K místní školní radě poznámku: V každé obci, ve které stála škola, musela být dle zákona místní školní rada. Místní školní rady dohlížely na dodržování školských zákonů a nařízení vyšších školských úřadů, na školní docházku a na chování žáků. Dále se staraly o finanční i věcné potřeby školy, včetně školních budov i pozemků. Členové místních školních rad byli voleni občany ze zástupců školy, obce a náboženských společností; virilní hlas měl patron školy, většinou to býval majitel dřívějšího panství.

A před takovou místní školní radou nyní stáli otec zesnulého chlapce Franz Flegel a podučitel Josef Krause, kterého školní rada vyzvala „k ospravedlnění“. Ale před školní radou nestáli jen otec a učitel - učitel si totiž přivedl svědky, šest dětí.

Dejme slovo opět Franzovi:

„Objevil se (tedy učitel Krause), přivedl jako svědky šest vybraných dětí, které školní rada vůbec nepozvala; právě ty děti, které za mé přítomnosti ve škole zvednutím ruky potvrdily, že Rudolf Flegel dostal patnáct ran. Místní školní radě učitel ve shodě se šesti dětmi přiznal, že chlapec dostal jen čtyři rány.“

Bohužel musíme ponechat stranou interakci učitel - šest poslušných žáků. O té totiž nevíme nic! Ale i tyto poslušné děti potvrdily tělesný trest. I když - rány byly „jen“ čtyři, ne patnáct…

I místní školní radu zajímalo, proč se učitel k tělesnému trestu uchýlil. Na to učitel pokrčil rameny, „že si již na důvod nedovede vzpomenout“. Jak správně Franz poznamenal - „přestože to bylo jen několik dní“.

Snad učitel trestal děti tak často, že si již u jednotlivých případů vážně vzpomenout ani po několika nedokázal? Nebo byla příčina tak malicherná, že ji raději místní školní radě zatajil? To se již nedovíme. Škoda!

A výsledek? Žádný!

Nevím, co Franz čekal, co chtěl. Suspendaci? Propuštění učitele?

Tělesné tresty byly zakázány. Řád školní a vyučovací z roku 1870 výslovně uvádí: „Trestati dítě na těle není v nižádné případnosti dovoleno.“ Povolenými tresty byly (v přesné posloupnosti od nejnižšího trestu): „Výstraha, důtka, stání v řadě lavic nebo vystoupení ven z lavic, zadržení v třídě pod náležitým dohledem, předvolání dítěte před konferenci učitelskou, konečně vyloučení na čas ze školy.“

V Řádu se ovšem nepíše nic o trestu pro učitele, který by žáky trestal tělesně. Pak už nastupovala jiná instance - trestní soud.

Tak daleko Franz asi celou záležitost hnát nehodlal. Přece jen byla i v úmrtním listu příčina smrti napsána jasně - zánět mozkových blan!

Ale když Franzovi zadostiučinění nedala místní školní rada v Mistrovicích, obrátil se jinam - na místní tisk.

A tak v místních novinách Böhm. Kamnitzer Anzeiger z 26. února 1881, tedy necelé tři týdny po Rudiho úmrtí, vyšel v rubrice „Zasláno“ Franzův dopis:

Z dopisu jsme si citovali nejdůležitější pasáže, takže jeho obsah známe. Přidáme tedy jen poslední odstavec:

„Co jsem zde napsal, je pravda, protože on (myšlen učitel Krause) špatně nezacházel jen s naším dítětem, ale také s jinými, takže se rodiče museli osobně nebo písemně ujmout věci, aby nenechali své děti takto bez viny týrat.“

Toť vše. Následuje jen podpis: „Franz a M. (Marie) Flegelelovi, rodiče.“

Žádný požadavek k veřejnosti nebo orgánům, jen oznámení skutku. Učitel Josef Krause to ovšem pochopitelně vnímal jako denunciaci. A tak reagoval:

Jeho dopis vyšel v rubrice „Zasláno“ hned v následujícím čísle (Böhm. Kamnitzer Anzeiger byl týdeník):

Vydavatel novin Josef Fleck dopis otiskl v původní podobě, tedy i s oslovením:

„Vážený pane redaktore! Prosím o uveřejnění těchto řádků:“

V první větě učitel Krause prostě konstatoval, že byl Franzem Flegelem v minulém čísle novin obviněn ze špatného zacházení s dětmi. Nechce se ale pouštět do „polemik“, a tak chce jen čtenáře seznámit s pravdivým průběhem událostí:

„Chlapec R. Flegel (při vyučování) šuškal a smál se, a protože na několikeré napomenutí neslyšel, vyzval jsem ho, ať se postaví a dal jsem mu rákoskou několik ran na zadek.“

Učitel tedy napsal v podstatě totéž, co tvrdil Rudiho otec Franz - kvůli smíchu byl osmiletý chlapec bit rákoskou. Učitel Flegel ve svém dopisu nenapsal přesný počet ran. Zda jich bylo 15, jak tvrdil Rudiho bratr Friedrich a jiné děti, zda byly 4, jak tvrdil před místní školní radou, raději v dopisu nerozebíral a napsal raději „několik ran“.

A je zajímavé, že ani před školní radou si nemohl učitel vzpomenout, co jej vedlo k tělesnému trestu, nyní věděl, že to bylo "šuškání a smích"…

Následně přenechal čtenářům na „posouzení, zda zde může být řeč o špatném zacházení a zda může několik slabých ran na zadek způsobit zánět mozkových blan.“

Následně si učitel neodpustil drobné rýpnutí do otce, kterému před dvěma týdny zamřel osmiletý syn:

„Zároveň se musím divit, že pan Flegel, který ví vše tak přesně, zcela zapomněl zmínit to, že jeho syn se na ledě uhodil do hlavy a že poté čtyři týdny nechodil do školy.“

Obrana učitele je tedy jasná - Rudi zemřel na zánět mozkových blan, což stěží mohlo způsobit „několik slabých ran na zadek“, spíše byl zánět způsoben Rudiho pádem na ledě. Příčina nemoci tedy neleží ve výprasku, ale v chlapcově neobratnosti na ledě.

V tomto bodě měl učitel „hotovo“ a zbývalo se ještě vyjádřit o posledním odstavci dopisu Franze Flegela. Totiž k obvinění, že učitel Krause špatně zacházel i s jinými dětmi a jejich „rodiče se museli osobně nebo písemně ujmout věci, aby nenechali své děti takto bez viny týrat“.

„K tomu můžu říct jen to, že během tří a půl let, která jsem strávil jako podučitel na škole v Mistrovicích, nedorazila k místní školní radě jedna jediná stížnost.“ To mohla být pravda, ale Franz ve svém dopisu netvrdil, že by rodiče zasahovali u místní školní rady, jen obecně psal, že se museli věci "ujmout osobně nebo písemně"…

Tím považoval učitel Krause vše za vysvětlené a ospravedlněné, přesto vepsal ještě jednu větu, se kterou by jistě mnohý učitel souhlasil i dnes po 145 letech:

„Že však učitel nemůže vyhovět všem, je věc dávno známá, neboť bohužel vždy velká část rodičů působí proti škole a boří to, co učitel ve škole pracně vybudoval.“

Považoval vše učitel Krause tímto za skončené? Snad ano. Ale ne úplně, protože v úvodu dopisu pohrozil soudem, pokud by snad Franz chtěl věc dále „rozmazávat“.

Protože ale ve svém dopisu zmínil onu událost s pádem na led, musel znovu reagovat i Franz:

A tak se v následujícím vydání místních novin 12. března objevil jeho další otevřený dopis:

Nyní psal Franz sám za sebe, ženu Marii pod dopis nepodepsal.

Než se ale Franz dostal k napsání odpovědi, zašel ještě jednou k místní školní radě a také k učiteli Franz Marschnerovi, který malého Rudiho učil první dva roky. A nechal si od nich vystavit dvě osvědčení: 7. března sepsal to své učitel Franz Marschner, 8. března sepsala to své místní školní rada.

A s těmito dvěma úředními osvědčeními na kolkovaném papíře mohl Franz sepsat svůj druhý otevřený dopis:

Hned na začátku se vrátil k incidentu na místním zamrzlém rybníce:

„Že chlapec v prosinci na rybníce upadl, je pravda. O tom bych ale nevěděl, kdyby mi o tom neřekl člověk, kterého jsem k dětem (na rybník) poslal, aby je přivedl; chlapec si ani slovem nestěžoval, že by ho něco bolelo.“

A pokračoval, proč vlastně Rudi čtyři týdny nechodil do školy, jak ve svém dopisu zmínil učitel Krause:

„…protože měl chlapec nějakou vyrážku kolem úst, která se ale zahojila a poté chodil od 1. do 21. ledna do školy v nejlepším zdraví.“

Po pádu na led se chlapec uzdravil a tři týdny chodil normálně do školy. Až do onoho výprasku učitelem Krausem. A k výprasku se Franz dostal i v tomto dopisu, kde neopomněl zmínit učitelovo náhlé rozpomenutí se, proč vlastně Rudiho rákoskou potrestal:

„Učitel byl mnou i místní školní radou dotazován, proč chlapce tak zmlátil, nemohl si ale vzpomenout. Nyní, po několika týdnech, najednou ví, co chlapec udělal.“

A ještě na jedno tvrzení učitele musel Franz reagovat - že si prý nikdo nestěžoval u místní školní rady. Řekli jsme si ale, že to Franz nikdy netvrdil a znovu to Franz jasně napsal i teď:

„U místní školní rady si nikdo nestěžoval. To je pravda. Protože (stěžovatelé) šli přímo do školy.“ Asi k panu nadučiteli Ferdinandu Pietschemu. Škoda, že se pan nadučitel do polemiky vtáhnout nenechal a jeho stanovisko neznáme…

A ještě na poslední větu učitelova dopisu musel Franz reagovat, nechtěl-li vypadat jako ten, kdo „působí proti škole a boří to, co učitel ve škole pracně vybudoval“, jak psal učitel Krause.

Na svou podporu nyní uvedl dvě výše zmíněná osvědčení ze 7. a 8. března:

"Že nejsem proti škole žádným opozičníkem, dosvědčuje následující osvědčení:

Osvědčení! Místní školní rada potvrzuje, že Franzi Flegelovi z Mistrovic nemůže být ani v nejmenším kladeno za vinu, že by se během školní docházky jeho dětí, to jest během 12 let (nejstarší dcera Maria do školy nastoupila v roce 1869), dopustil čehokoli proti učiteli, škole nebo jejím představeným."

Pravdě ovšem chtěla školní rada učinit zadost, a tak musela zmínit, že během těchto 12 let dostal Franz jednu pokutu - kvůli zameškaným hodinám nejstaršího syna v létě roku 1878 dostal Franz pokutu dva zlaté. To bylo vše za celých 12 let, co jeho děti chodily do školy!

A k tomuto osvědčení Franz připojil ještě jedno, ono osvědčení učitele Franze Marschnera, Rudiho učitele v první třídě:

„Rudolf Flegel, syn Franze Flegela z Mistrovic, se během doby, po kterou navštěvoval první třídu, choval velmi způsobně a mravně a předměty první třídy se naučil k mé spokojenosti. Mistrovice, 7. března 1881. Franz Marschner, učitel.“

Tedy „způsobného a mravného chlapce“ potrestal podučitel Josef Krause tělesným trestem. Trestem, po kterém malý Rudi zemřel.

Na jeho následky? Nevím, podle úmrtního listu na zánět mozkových blan…

Jak rád bych v příběhu pokračoval, ale musím čtenáře zklamat:

Svůj druhý otevřený dopis Franz Flegel ukončil rezolutní větou: „Teď už na nic nebudu reagovat.“

Tak se stalo: žádný další jeho otevřený dopis se v místních novinách již neobjevil. A neobjevila se ani případná odpověď učitele Krauseho. Věc se nedostala ani k soudu, jak ve svém dopisu učitel Krause hrozil.

Pro nás škoda.

Co pro Rudiho? Tomu bylo jedno, ležel již v dětském hrobečku.

Co pro učitele Krauseho? Za dva nebo tři roky odešel na učitelský ústav doplnit si vzdělání, aby se mohl stát řádným učitelem. Do Mistrovic se již nevrátil. A o jeho dalším osudu bohužel nic nevím.

Co pro otce Franze? Krátce po Rudiho smrti se narodil Emil a o dva roky později Heinrich. Oba se dožili dospělosti a snad dělali Franzovi radost i za Rudiho.

Jistě si ale Franzovi až do své smrti myslel, že jeho osmiletý syn Rudolf zemřel kvůli výprasku učitele Josefa Krauseho!

Franz zemřel v dubnu 1912, bylo mu 75 let…

Böhm. Kamnitzer Anzeiger, 1881.

SOA Litoměřice, sbírka matrik, matriky farnosti Volfartice.

https://www.digitalniknihovna.cz/cuni/view/uuid:31ad5e5c-86f7-4f34-b3f8-6bf409250577?page=uuid:bce6aa75-45e5-4df8-8e40-8250458c9850