Článek
V minulém článku jsme si řekli o zřízení a počátcích spořitelny v České Kamenici. Hlavně ale o zástupci ředitele Josefu Schwaabovi, pokladníkovi a účetnímu Gustavu Wachovi a členovi direktoria Josefu Marschnerovi a jejich machinacích v tomto peněžním ústavu:
Zkráceně:
V letech 1872-1873 byla v České Kamenici založena spořitelna. Ředitelem se stal místní největší boháč, mecenáš a starosta města Franz Preidl. K ruce mu bylo dáno čtyřčlenné direktorium. Z něj nás budou zajímat dva lidé: zástupcem ředitele byl zvolen místní továrník Josef Schwaab, dalším z členů direktoria místní obchodník Josef Marschner. A ještě jedna osoba je důležitá - již r. 1873 vyhrál konkurs na místo pokladního a účetního dosavadní úředník karlovarské spořitelny Gustav Wach.
Spořitelna definitivně zahájila činnost v červenci roku 1873. Netrvalo ani tři roky a zástupce ředitele Josef Schwaab s účetním a pokladníkem Gustavem Wache (a částečně také se členem direktoria Josefem Marschnerem) začali provádět machinace, vedoucí posléze k jejich zatčení, uvalení vazby a soudu. Popořadě:
Revize účetního roku 1876 přinesla zjištění o manipulaci se směnkami:
Zástupce ředitele Schwaab, ačkoli se podle stanov spořitelny „nesměl dostat do pozice dlužníka“, eskontoval spořitelně své vlastní směnky, přičemž mu bylo v hotovosti za ně vyplaceno 13 580 zlatých 99 krejcarů. Co hůře - při revizi žádné jeho směnky v hlavní pokladně (od které měli klíče právě on a pokladník Wach) nalezeny nebyly.
(Poznámka ke způsobeným škodám: dnes tyto částky nikomu samozřejmě nic neříkají, takže - roční plat účetního a pokladníka Wacha byl v roce 1873 1 000 zlatých ročně, v roce 1876 bral 1 200 zlatých. Sekretář českokamenického městského úřadu měl 750 zlatých ročně, v roce 1877 mu byl plat zvýšen na 800 zlatých. Sekretář místního okresního výboru bral 600 zlatých ročně, obecní policista v České Kamenici 300 zlatých, učitel na zdejší dívčí škole bral 600 zlatých, učitelka 480 a podučitelka 336 zlatých. Směnky za 13 500 zlatých tedy představovaly jedenáct ročních platů účetního spořitelny, sedmnáct ročních platů městského sekretáře nebo dvacet dva platů učitele na dívčí škole.)
Tato revize proběhla v létě roku 1877; výsledky byly hotovy 11. září. Pro Josefa Schwaaba i Josefa Marschnera měly zanedlouho první následky - oba buď rezignovali, nebo byli odvoláni ze svých postů v direktoriu spořitelny; Gustav Wach zatím zůstal na svém místě. Ne nadlouho:
Na začátku roku 1878 proběhla revize účetního roku 1877, která přinesla další zjištění o manipulacích Josefa Schwaaba a Gustava Wacha:
Již roku 1876 ze spořitelny „vyvedli“ 10 393 zlatých 38 krejcarů. Z této částky dostal Josef Schwaab v hotovosti 8 000 zlatých. Aby toto „vyvedení“ zakryli, zfalšoval Gustav Wach úřední knihy, do kterých dopsal údajné rozhodnutí direktoria o převzetí hypotéky manželů Tichaczkových z nedaleké Horní Police, kterým měla být vyplacena uvedená částka 10 393 zlatých. Žádné takové rozhodnutí nikdy přijato nebylo, Tichazckovi nikdy o převzetí hypotéky nepožádali a žádné peníze jim vyplaceny nebyly; vše inkasoval Schwaab a další.
Dále byly objeveny podezřelé operace s Českou eskomptní bankou - 10 596 zlatých 38 krejcarů na vrub její teplické filiálky a 14 923 zlatých 96 krejcarů naopak ve prospěch pražského ústředí:
Celá akce, o níž si více povíme níže, se odehrála takto:
Schwaab si jako zástupce ředitele spořitelny na svůj osobní (!) účet nechal na vrub spořitelny eskontovat směnky své a několika dalších (mimo jiné také dalšího člena ředitelství spořitelny Josefa Marschnera). Když se směnky ukázaly jako nekryté, eskomptní banka je vrátila s protestem zpět spořitelně k proplacení.
Jenže dlužníci (Schwaab, další člen ředitelství Josef Marschner a někteří další - viz níže) své směnky spořitelně nezaplatili, a tak Wach do účetnictví zapsal ve prospěch účtu České eskomptní banky oněch téměř 15 000 zlatých. Posud to z Wachova pohledu bylo vše v pořádku. Ale spořitelně tyto peníze chyběly a místo nich měla jen bezcenné (jak doslova stálo později v obžalobě) směnky.
Wach, údajně na žádost Schwaaba a Marschnera, splacení těchto dluhů nevyžadoval a aby vše v účetnictví „narovnal“, zapsal dluh Schwaaba, Marschnera a dalších ve výši 10 590 zlatých fingovaně jako dluh teplické filiálky České eskomptní banky. Ta ovšem neměla o ničem tušení - se spořitelnou v žádném obchodním styku nikdy nebyla. (V obžalobě byla celková škoda spořitelny vyčíslena na více než 17 000 zlatých; rozpor v částkách nikde bohužel vysvětlen není.)
Výsledky revize byly direktoriu spořitelny písemně předány na konci března 1878. Dne 17. dubna 1878 direktorium spořitelny na Josefa Schwaaba a Gustava Wacha podalo trestní oznámení a 18. dubna byli oba vzati do vazby u českolipského krajského soudu. V průběhu vyšetřování bylo rozhodnuto také o stíhání bývalého člena direktoria Josefa Marschnera.
Vyšetřování probíhalo rok a půl, až dne 4. listopadu 1879 začal soud. Josef Schwaab a Gustav Wach byli pro výše uvedené jednání obžalováni ze zpronevěry a podvodu, Josef Marschner ze spoluviny na podvodu.
To je v kostce snad vše podstatné z minulého článku. Teď se můžeme pustit do samotného soudního procesu. Jak jsme v minulém článku psal, nedochovaly se bohužel ani vyšetřovací, ani soudní spisy, ani písemnosti českokamenické spořitelny, nenašel jsem v žádné knihovně ani otisk brožury "Kamnitzer Sparkassa-Affaire. A tak celé jednání můžeme sledovat jen z článků v místních novinách Böhm. Kamnitzer Anzeiger.
Obžaloba
Jako první byla čtena obžaloba. Vedl ji státní zástupce Smaha. Na základě vyšetřování bylo zjištěno:
První bod obžaloby - směnky.
K prvnímu bodu obžaloby, k eskontovaným směnkám Josefa Schwaaba v celkové částce 13 580 zlatých 99 krejcarů (dále budu všechny částky zaokrouhlovat na zlaté dolů), vypověděl obviněný (nyní tedy obžalovaný, ale tyto výpovědi podal ještě před podáním obžaloby) Gustav Wach:
Směnek Josefa Schwaaba bylo celkem jedenáct. Devět z nich bylo vydáno přímo jím, dvě směnky v částkách 7 500 a 1 500 zlatých jeho manželkou Emmou Schwaabovou. (K tomu poznámku - to byla první Wachova výpověď. Situace se ale ukázalo jako ještě komplikovanější - viz níže.)
Směnky vystavené Josefem Schwaabem Wach vůbec přijímat a eskontovat neměl, protože hned ve dvou bodech porušovaly stanovy spořitelny - 1. Schwaab se tím dostal vůči spořitelně dostal do pozice dlužníka, což dle stanov jako člen direktoria nesměl, 2. všechny směnky musely být opatřeny třemi „důvěryhodnými“ podpisy, Schwaabovy směnky nesly podpis pouze jeho samého. A ze druhého důvodu neměl přijímat Wach ani směnky Emmy Schwaabové. Ty byly opatřeny podpisy dvěma - Emmy Schwaabové a jejího manžela.
Státní zástupce v tomto konání viděl trestný čin podvodu.
Dále opět Gustav Wach:
Za všech těchto jedenáct směnek dostal Josef Schwaab hotovost. Pokud směnka nepřesahovala částku 500 zlatých, vyplatil Wach Schwaabovi částku ihned z denní pokladny. Pokud byla směnka na částku vyšší, Schwaab si od Wacha vyžádal jeho druhý klíč (aby se zabránilo neoprávněným výběrům z hlavní kasy, bylo nutno ji odemknout dvěma klíči zároveň, jeden měl pokladník Wach, druhý zástupce ředitele Schwaab) a částku si z hlavní pokladny vzal sám.
Směnku na 7500 zlatých své ženy Emmy prý dle Wacha Schwaab vyměnil za několik svých směnek předchozích, které byly již po splatnosti. Dále Wach doznal, že eskontování těchto směnek nebylo předloženo zodpovědnému členovi direktoria proto, že podle § 25 stanov spořitelny takové směnky vůbec eskontovány být nesměly.
Všechny Schwaabovi směnky, z nichž dle Wacha žádná nebyla splacena včas, nechal Wach v hlavní pokladně. Když měla být provedena revize účtů, vydal Wach všechny tyto směnky na jeho žádost Schwaabovi. Proto nebyly při revizi nalezeny. Aby po provedení revize toto manko Schwaab zakryl, nahradil ex post svých jedenáct směnek devíti směnkami své ženy. (Ani tyto směnky ale neměly být eskontovány, protože nesplňovaly zákonné náležitosti - moje pozn.)
Dále Wach dovozoval, že z celého tohoto jednání spořitelně nevznikla žádná škoda:
Emma Schwaabová všechny své směnky v hodnotě 13 500 zlatých zajistila zástavou na svém domě čp. 126 v České Kamenici. Stalo se tak 30. září 1877.
Situace tedy byla celkem jednoduchá - Schwaab vydával směnky, které Wach na Schwaabův pokyn proplácel, ačkoli nesplňovaly požadavky stanovené stanovami. Za ně obdržel 13 580 zlatých v hotovosti. Pak přišla revize. Aby se na tyto směnky nepřišlo, Schwaab směnky z pokladny vzal. Revident Anton Radon v účtech viděl, že Schwaabovi byla za směnky vyplacena v hotovosti uvedená suma, ale žádné směnky v pokladně nebyly. Hned po skončení revize Schwaab do pokladny dodal směnky své ženy a nechal dům své ženy zapsat jako zástavu.
Tím skončilo projednávání prvního bodu obžaloby. Následoval druhý bod ohledně operací s Českou eskomptní bankou:
Josef Schwaab poslal (zřejmě mezi březnem 1876 a červencem 1877) České eskomptní bance celkem jedenáct dopisů na hlavičkovém papíře „Ředitelství Obecní spořitelny v České Kamenici“. Na základě hlavičkového papíru a postavení Josefa Schwaaba jako zástupce ředitele spořitelny neměla Česká eskomptní banka dle vlastních slov žádnou pochybnost o důvěryhodnosti dopisů.
V dopisech Josef Schwaab eskomptní bance oznamoval (samozřejmě falešně!), že se ředitelství českokamenické spořitelny usneslo, aby na vrub spořitelny na osobní (!) účet Josefa Schwaaba eskomptní banka vyplatila celkem 12 530 zlatých 74 krejcarů (tato celková částka byla rozdělena do několika plateb - jak Schwaaba „doháněly“ dluhy a celá akce mu „procházela“, žádal stále více).
Česká eskomptní banka těmto dopisům důvěřovala, peníze Schwaabovi skutečně vyplatila a celou částkou zapsala na vrub českokamenické spořitelny; celá částka měla být kryta směnkami, které měla spořitelna eskomptní bance předat.
Při vyšetřování přiznal obviněný Schwaab, stejně jako o ničem nevědoucí ředitel spořitelny Preidl, že odeslání dopisů se stalo bez rozhodnutí a vědomí ředitelství spořitelny. Schwaab doplnil, že celou akci vedl, aby „na vrub majetku spořitelny zaplatil svoje dluhy“ (o nich viz níže).
Na základě přiznání pokladníka a účetního Gustava Wacha a zpráv znalců v oblasti účetnictví Antona Radona (to byl účetní děčínské spořitelny, který prováděl revizi účtů kamenické spořitelny za rok 1876 i 1877) a Franze Rettera (o něm jinde zmínka není) z 30. dubna 1879 „dosáhly škody, které spořitelna utrpěla, více než 17 000 zlatých“.
K osobní situaci obviněného Josefa Schwaaba bylo při vyšetřování zjištěno, že, „aniž by mohl uvést nějaký důvod“, prodal v roce 1862 své manželce Emmě dům čp. 126 v České Kamenici za 6 000 zlatých. Dům byl „přeměněn“ na pletárnu, jejíž soudem odhadnutá hodnota činila 25 000 zlatých. Přestože celá továrna právně i s vybavením patřila Emmě Schwaabové, která z ní též platila daně, vedl podnikání na své jméno Josef. V roce 1876 (kdy začaly Schwaabovy podvody - moje pozn.) činil Josefův majetek dle jeho vlastního přiznání 24 538 zlatých 37 krejcarů, ovšem především v nevymahatelných pohledávkách. K témuž datu naopak dlužil 15 833 zlatých „různým věřitelům“ a „částka, kterou by ke stejnému datu mohla požadovat spořitelna, byla nejméně 17 000 zlatých“. Tedy celkem dluhy za přibližně 33 000 zlatých. (Připomínám - to bylo 28 ročních platů účetního Wacha, 55 ročních platů učitele na dívčí škole nebo 110 (!) ročních platů obecního policisty).
Účetní Wach ke vztahům spořitelny s Českou eskomptní bankou vypověděl, že byly v běžném styku - spořitelna posílala eskomptní bance některé směnky k eskontu. Pokud nebyla eskomptní bance směnka výstavcem (tedy dlužníkem) zaplacena, byla eskomptní banka oprávněna, tyto nezaplacené směnky spořitelně vracet (tzv. protestem) k zaplacení spořitelnou.
Do celé akce byl zapleten také další člen ředitelství kamenické spořitelny Josef Marschner. On a Schwaab se dluh spořitelny vůči eskomptní bance snažili zahladit svými směnkami. Tyto směnky kamenická spořitelna poslal k eskontu eskomptní spořitelně, ale když se ukázalo, že Schwaab ani Marschner své směnky nejsou schopni uhradit, poslal eskomptní banka tyto směnky s protestem zpět.
Zde zasáhl účetní Wach - na žádost Schwaaba a Marschnera bez vědomí a souhlasu celého ředitelství (jak bylo nutno) jejich směnky „nechal být“, tedy nežádal jejich zaplacení. Když se takových nezaplacených směnek ale „nahromadilo příliš mnoho“, vykázal sice jako věřitele tohoto dluhu spořitelny Českou eskomptní banku, ale částky do účetnictví zapsal na vrub její teplické filiálky; jako by ona byla dlužníkem svého pražského ústředí. Wach očekával, že jak budou Schwaab a Marschner své dluhy splácet, bude prostě tyto splátky odepisovat od fingovaného dluhu teplické filiálky eskomptní banky…
Při vyšetřování byly zjištěny celkové částky těchto operací: Josef Schwaab - 9 011 zlatých 65 krejcarů. Josef Marschner - 5 064 zlatých 78 krejcarů, „které Gustav Wach prostě odložil a nechal Josefem Marschnerem nezaplacené“. Kromě těchto nezaplacených směnek Wach Marschnerovi z pokladny vydal hotovost v celkové výši 3 450 zlatých, které prostě zaúčtoval pod šifrou „M“ (tedy jako Marschner - moje pozn.). Za tuto hotovost mu Marschner vydal další „bezcenné“ (tak doslova v obžalobě) směnky; částku 500 zlatých „mu dokonce vydal proti pouhému písemnému potvrzení“.
Když Wachovi Marschner tyto vyplacené částky nevrátil, připsal to Wach opět na účet falešné pohledávky u teplické filiálky České eskomptní banky. Celkový dluh Josefa Marschnera, falešně vykazovaný jako pohledávka eskomptní banky, tak dosáhl 8 000 zlatých. Ředitel spořitelny Preidl a jeden z dalších členů direktoria Wenzel Bieber (což byl místní advokát) při vyšetřování vypověděli, že částečně je dluh uhrazen, část ovšem stále ne.
U Josefa Marschnera státní zástupce Smaha poznamenal: „Josefu Marschnerovi bylo členovi ředitelství známo, že Gustav Wach nebyl oprávněn mu zmíněných sedm hotovostí vyplatit bez vědomí ředitelství spořitelny, a věděl také, že ředitelství svůj souhlas nedalo. Wachovi slíbil, jak tento vypověděl, že celou věc, dříve než se o tom ředitelství dozví, urovná.“ Obžaloba? Podvod!
Toť z obžaloby vše. V novinách není z obžaloby zmíněno nic z falešné hypotéky manželů Tichazckových z Horní Police, kde se jednalo o přímé vyvedení 10 000 zlatých ve prospěch obžalovaných. Proč nebyla tato zjevně trestná záležitost žalována, nevím.
Soud
Soudní jednání proběhlo 4. listopadu 1879.
Rok a půl po uvalení vazby na zástupce ředitele českokamenické spořitelny Josefa Shwaaba a účetního a pokladníka Gustava Wacha. Oba, a s nimi i další člen ředitelství Josefa Marschner, byli pro uvedené skutky obžalováni pro:
1. Podvod,
2. zpronevěra,
3. spoluúčast při podvodu.
Soud vedl soudce JUDr. Fischer. Po přečtení obžaloby Fischer vyzval k výpovědi Josefa Schwaaba.
Tento uvedl, dle novináře „v neobratné řeči“, že „spořitelně ani v nejmenším nechtěl uškodit, neboť má stále ve své nemovitosti odhadované na 35 000 zlatých dostatečné prostředky, aby spořitelnu odškodnil.“ (Moje poznámka: Tuto nemovitost ovšem už r. 1862 prodal své manželce.)
K falešné hypotéce za více než 10 000 zlatých manželů Tichaczkových uvedl, že věc se ho netýká, protože on se o účetnictví nestaral. Neboli - Schwaab celou věc prostě „přehodil“ na Wacha… To byla jediná zmínka o této fingované hypotéce - proč se o ni státní zástupce Smaha nezajímal, nevím. Z mého pohledu to byla jasná zpronevěra více než 10 000 zlatých!
Dále je v novinách doslovně několik otázek státního zástupce a obžalovaného:
Státní zástupce Smaha: „Byl jste zástupcem ředitele spořitelny. Jako takový jste musel znát stanovy a vědět, že eskontovány mohou být směnky jen se třemi podpisy.“
Obžalovaný Schwaab: „Stanovy jsem podrobně nečetl.“
Státní zástupce Smaha: „Také jste musel vědět, že nesmíte vstupovat do jakýchkoli dlužních vztahů vůči spořitelně.“
Obžalovaný Schwaab: „Tohle jsem tak přesně nevěděl.“ ("Dass habe ich nicht so genau gewusst.")
Státní zástupce Smaha: „Ke konci roku 1876 jste dlužil 32 000 zlatých, zatímco váš majetek, a to v nevymahatelných pohledávkách, činil 24 000 zlatých. V tomto čase jste začal s těmito (žalovanými - moje pozn.) manipulacemi. Myslel jste, že budete moci své dluhy zaplatit?“
Obžalovaný Schwaab: „Byla tu přece ještě nemovitost mojí ženy.“
Obhájce dr. Knotz pak obžalovanému položil několik dotazů, které dle novináře, měly „prokázat, že tento si půjčoval stanovám neodporujícím způsobem (což, jak víme, nebyla pravda), že se remisemi směnek snažil zaplatit své dluhy, které částečně také dlužním úpisem své ženy uhradil.“
Poté bylo přikročeno k výpovědi dalšího obžalovaného, pokladníka a účetního Gustava Wacha.
Dle novináře Wach na začátku pověděl „obrázek svého pohnutého života od nejútlejšího mládí s mnoha momenty, které u početného publika i poroty bezděčně vyvolávaly sympatie“.
Po tomto srdcervoucím úvodu přešel k dění ve spořitelně:
Wach porotě vyprávěl, jak byl Schwaabem nejprve nucen odesílat „málo podezřelé“ dopisy s penězi. Ale krátce nato dostával stále častěji „různé příkazy, až Schwaabovo konto tak narostlo, že už si to nemohl dále zodpovědět“. Wach chtěl tedy vše oznámit řediteli spořitelny, ale „Schwaab mě uměl utišit poukazy na své majetkové možnosti“. Různými odměnami a poté i „tvrdým jednáním“ Schwaab Wacha od oznámení skutečností řediteli „stále zadržoval“. Ani hotovost vydanou Marscherovi nemohl odmítnout - „vždyť i Marschner byl jako člen ředitelství mým představeným“.
Dále Wach líčil, jak on, „který z celého neměl ani ten nejmenší prospěch, byl ode všech opuštěn, potom dokonce dán do vazby“ a v průběhu vazby „zasažen ostudou“ svého syna zemřel jeho otec, kterého už ani mohl vidět.
Další srdcervoucí líčení…
Pak následoval drobná právní rozepře mezi státním zástupcem a Wachovým obhájcem dr. Gollitschkem o přípustnosti některých otázek, po němž a napomenutí soudcem Fischerem státní zástupce pokládání svých otázek ukončil s poznámkou, že za těchto okolností nemá kladení otázek význam… Tím se ovšem k soudu vůbec nedostalo jednání o fingované hypotéce manželů Tichaczkových ani dění kolem České eskomptní banky a falešných účtů; přitom to bylo součástí obžaloby…
Dále bylo přikročeno k výpovědi třetího obžalovaného Josefa Marschnera.
Na začátku svého prohlášení Marschner uvedl, že jeho činnost ve spořitelně byla „veskrze poctivá“ a v žádném bodě obžaloby se vinen necítí. Jako dostatečné krytí svých hotovostí výběrů prý u banky složil směnky v hodnotě 38 000 zlatých (o těchto směnkách předtím řeč nebyla - moje pozn.) a navíc ve prospěch spořitelny zřídil zástavní právo na pozemek v ceně 1 000 zlatých.
To bylo vše - v novinách o Marschnerově výpovědi více psáno není. Zda mu státní zástupce nekladl žádné dotazy, nevím.
Po Marschnerovi dostal slovo revident Anton Radon, který provedl obě revize za účetní roky 1876 i 1877.
Radon vypověděl, že „ve směnečných kontech objevil vícero nepravostí (Unrichtigkeiten)“. Zjistil, že Schwaab dluží 13 000 zlatých, aniž by existovaly nějaké směnky. V další revizi přišel na „fingovaná konta“ na jména manželů Tichaczkových a České eskomptní banky a „velké množství dalších nesrovnalostí“, které mu sice znemožňují škodu spořitelny stanovit zcela přesně, ale dle něj činila nejméně 32 000 zlatých.
Po Radonovi byl zavolán další svědek - ředitel spořitelny Franz Preidl.
První část jeho výpovědi se týkala pokladního a účetního Wacha. Preidelovi „bylo nápadné, že Wach si žije na vysoké noze, Schwaabem byl (Preidl) uklidňován, že nakládání s penězi pokladníkem je zcela řádné, stejně tak jej Schwaab informoval, že Wach má bohatou tchyni“.
Až Radonova revize účtů prokázala, že „Schwaab je dlužen více než 13 000 zlatých. Se Schwaabem bylo jednáno, že (Schwaab) spolu se svou ženou uzná dluh jen za té podmínky, že spořitelna se prostřednictvím závazného prohlášení zaváže, nepodniknout proti němu žádné právní kroky“.
Vida - defraudant si kladl podmínky… Dle Preidla ovšem, snad z důvodů nepoškození dobrého jména spořitelny, na toto přistoupil a byl vyhotoven dlužní úpis na 8 000 zlatých. To bylo ale ještě před druhou revizí - ta odhalila další „falešná konta a ještě další skutky“ a Preidl se cítil povinen podat trestní oznámení.
Co se Marschnera týče, nemohl Preidl tvrdit, že by snad Marschner měl špatné úmysly. „Sice si peněžní částky od Wacha vyzvedl obejitím ředitelství spořitelny, ale vystavil na ně řádné směnky.“
Následoval dotaz obhájce dr. Knotze: „Je vám známo, že spořitelna exekuční cestou za 26 000 zlatých získala nemovitost Schwaaba, na níž vázlo 8 000 zlatých, a nyní ji opět prodala? Za kolik?“
Preidl: „Za 30 000 zlatých.“
dr. Knotz: „Není tímto ziskem 4 000 zlatých spořitelna v případě Schwaabových pohledávek uspokojena?“
Preidl: „Ne úplně, jen téměř.“
Schwaabův obhájce Knotz se ve věci dále nevyjádřil. Slovo dostal Marschnerův obhájce dr. Gollitschek, který se zeptal, zda Preidl osobně uzavřel „narovnání“ s Marschnerem. To Preidl potvrdil s dovětkem, že tak učinil jako ředitel spořitelny.
Tím bylo ukončeno Preidelovo svědectví a jednání pokračovalo svědeckými výpověďmi dr. Biebera a Ostermanna (což byli další členové ředitelství), jakéhosi Waltera, jehož neznám, a nakonec telegraficky Antona Giebeho, bývalého českokamenického starosty.
O výpovědích není v novinách nic psáno, zřejmě je novinář nepovažoval za důležité. Jen uvedl, že Giebemu byla položena otázka, zda mu jako policejnímu představenému (funkci vykonával z výkonu funkce starosty) byla dána zpráva o trestním oznámení, sepsání dlužního úpisu Schwaabem a jeho ženou, o nepravostech ve spořitelně atd.
Giebe: „Ani v nejmenším.“
Státní zástupce Smaha: „Byly Vám známy nebo oznámeny Marschnerovi za vinu kladené skutky před uzavřením narovnání (tedy mezi spořitelnou a Marschnerem)?“
Giebe: „Ani v nejmenším.“
Po této odpovědi Smaha provedl celkem nečekanou věc - stáhl obžalobu proti Josefu Marschnerovi, který ze soudní síně se svým obhájcem ihned odešel.
Následně Smaha stáhl sedm z jedenácti bodů obžaloby proti Schwaabovi ve věci podvodu, takže zůstaly jen čtyři. Také proti Wachovi „byla obžaloba modifikována a zmírněna“.
Na pořadu byly už jen závěrečné řeči. „Státní zástupce se vyslovil pro odsouzení, oba obhájci pro osvobození.“
Poté byly dvanáctičlenné porotě, dle tehdejšího trestního řádu, položeny otázky v jednotlivých bodech obžaloby: 15 o Schwaabovi, 2 o Wachovi.
Porota odebrala k poradě a po návratu její předseda, Heinrich Weidlich z Kamenického Šenova, oznámil rozsudek:
„Všechny otázky s výjimkou jedné, která byla zodpovězena šest hlasů proti šesti, byly jednomyslně rozhodnuty ve prospěch obžalovaných, načež soudní dvůr vynesl ihned osvozoující rozsudek.“
Nic se tedy nestalo! Žádné neplatné směnky, žádná falešná hypotéka na vrub manželů Tichaczkových, žádný podvod při získání peněz z České eskomptní banky použitím hlavičkového papíru spořitelny, žádné falšování zasedacích protokolů, žádné další protiprávní přípisy do úředních knih, žádná neoprávněná manipulace s hotovostí, žádné obcházení ředitelství spořitelny při schvalování půjček, žádné porušení stanov. A tak dále. A tak dále.
Závěr
Co dodat? Snad jen doušku vydavatele českokamenických novin:
„Výsledek soudního procesu vyvolal zde v místě spáchání trestných činů (tedy v České Kamenici) všeobecné pobouření a hluboce otřásl smyslem pro spravedlnost všech dobře smýšlejících.“
A ještě jednu věc:
V chodbě bývalé budovy českokamenické spořitelny je několik informačních tabulí. Jedna z nich zdejším továrníkovi, starostovi a prvním řediteli českokamenické spořitelny Franzi Preidlovi informuje:
„Když se spořitelna dostala v důsledku hospodářské krize v roce 1877 do platební neschopnosti, vyrovnal vzniklý deficit ve výši 34 tisíc zl. z vlastních peněz.“
No, o nějaké platební neschopnosti spořitelny v roce 1877 v důsledku hospodářské krize jsem nikde nic nenašel ani nenašel. Ani o případné pomoci Franze Preidla. Zato jsme si právě dočetli článek o jedné defraudaci z této doby. Se škodou přesahující 32 tisíc zlatých. Že by náhoda?
Zdroj
Böhm. Kamnitzer Anzeiger, 1876-1879.
