O tunelování jedné spořitelny v Čechách před 150 lety

Od konce padesátých let 19. století začaly v českých zemích „jako houby po dešti“ vznikat malé banky - občanské záložny, kampeličky, reiffeisenky.

Těmi prvními byly v roce 1858 německý Vzájemný záloženský spolek v Liberci a česká Záložná kasa ve Vlašimi, na Moravě to byla v roce 1861 záložna v Přerově. Taktéž v roce 1861 byla založena záložna v Čáslavi, krátce poté v Písku, Prostějově, Slavkově, na Smíchově a v mnoha dalších městech.

Krátce po fenoménu zakládání občanských záložen se objevil fenomén další - jejich rozkrádání.

Jak píší historici českého bankovnictví Jiří Šouša a Jiří Novotný: „Od poslední čtvrtiny 19. století se začaly povážlivě množit a zvětšovat malverzace - fenomén, jenž se dosud v českém peněžnictví téměř nevyskytoval… Nekontrolované výsadní pozice vedoucích funkcionářů byly nesmírně lákavé, umožňovaly bezpracně získat dostatečně velké finanční částky. Možnost snadného osobního prospěchu vedla ke zpronevěrám, jež v řadě případů končily úpadkem postižených peněžních institucí. Kontrolní komise záložen byly v této době personálně obsazeny prostými řemeslníky, obchodníky a rolníky, kteří účetní agendě nerozuměli…“ (Šouša, s. 379-380.)

Jeden z defraudantů v žádosti o milost vysvětloval: Dal jsem se „svésti ke svým trestným činům špatným příkladem ostatních úředníků záložny a lákavou příležitostí, které jsem pro svůj malý plat nedovedl odolati“. (Tamtéž, s. 408.)

Jednou z prvních velkých defraudací byla ta berounská: V roce 1874 zmizel starosta Berouna a představitel zdejšího úvěrního spolku. A spolu s ním zmizelo také 70 000 zlatých. O něco později se pan starosta ozval „vysvětlujícím dopisem“ až z daleké Ameriky…

Následovaly defraudace a malverzace další. Jednou z nich byla i ta z konce sedmdesátých let 19. století v České Kamenici, malém severočeském městě. A na tu se podíváme v tomto článku.

Soudní spisy ani písemnosti spořitelny se bohužel nedochovaly, ale celou „akci“ můžeme vysledovat ze zpráv v místních novinách Böhm. Kamnitzer Anzeiger.

V České Kamenici od roku 1863 fungoval „bankovní“ spolek Böhm.-Kamnitzer Spar- und Unterstützungs-Verein. Byl to podnik malý s kapitálem 20 000 zlatých, poskytující pouze drobné půjčky.

Vzmáhajícímu se místnímu průmyslu a také rozvoji města tyto malé půjčky nestačily, a tak se v lednu 1872 v místních novinách objevil anonymní článek vysvětlující výhody větší spořitelny. Kdo za článkem stál, není známo. Ale myšlenky se ihned chopil místní nejbohatší průmyslník a zároveň starosta Franz Preidl. (Následný rychlý spád událostí vnucuje myšlenku, že pokud autorem onoho článku nebyl sám Preidl, byl jeho iniciátorem či s ním byl alespoň obeznámen.)

Už 15. února 1872 totiž českokamenická městská rada na Preidlův návrh schválila zřízení městské, resp. obecní spořitelny (Gemeindesparkasse). (Odhlédneme od pozdější námitky pana radního a zároveň zdejšího notáře Schuberta, že 15. února byla zvolena jen komise pro přípravu jejího založení, vše bylo právně napraveno na zasedání rady 12. dubna 1872.)

Výnos spořitelny měl „v budoucnu podstatně vylepšit městské příjmy “ a měly z něj být „zřízeny školy a dobročinné ústavy, které dosud v našem městě chyběly, ač jsou tak naléhavě potřebné“.

K založení spořitelny bylo třeba splnit zákonné povinnosti, takže byla zvolena „spořitelní komise“, která měla tyto náležitosti splnit a do níž byli kromě členů českokamenické městské rady zvolení též zástupci „běžných“ obyvatel. Tato komise připravila stanovy. Hotovy byly na začátku dubna, poté předloženy veřejnosti k vyjádření a v květnu projednány a schváleny městskou radou. Následovala ale další úřední jednání s okresním i zemským výborem, takže definitivně byly stanovy po úpravách městskou radou schváleny 29. listopadu 1872 a 22. dubna 1873 pak beze změn také českým místodržitelstvím, jak stanovoval zákon.

Otevření městské spořitelny tak právně nestálo nic v cestě. Nejprve ale bylo třeba shromáždit základní kapitál. Ekonomickými detaily se zabývat nebudeme, takže si jen řekneme, že hned v květnu 1873 celkem 121 místních občanů jako základní kapitál upsalo 6 065 zlatých, z nichž nejvíce věnoval starosta, hlavní iniciátor založení spořitelny a také její první ředitel Franz Preidl s úpisem 2 000 zlatých.

29. května 1873 pak byl zvolen třináctičlenný výbor městské spořitelny (Gemeindesparkassa-Ausschuss), který pak ze svého středu zvolil čtyřčlenné direktorium, které pomáhalo řediteli (který byl dle stanov pátým členem direktoria).

Členy výboru i direktoria se samozřejmě stali zástupci místní honorace: podnikatelé, obchodníci, místní notář. Zapamatujme si z nich alespoň tři: ředitelem se stal nám již známý továrník a starosta Franz Preidl, jeho zástupcem továrník Josef Schwaab a jedním z členů výboru obchodník Josef Marschner.

Ještě jedno důležité místo bylo prozatím neobsazeno - místo pokladníka. A tak se v místním „Anzeigeru“ 5. července 1873 objevil inzerát s nadpisem „Concurs-Ausschreibung“ a textem: „U nově založené českokamenické spořitelny je k obsazení místo pokladníka, který má – dokud se neukáže jako nezbytné ustanovit samostatného účetního – zároveň vést účetnictví.“ Plat: 1000 zlatých ročně. Uzávěrka konkurzu: 20. července 1873. Podepsán: „Za ředitelství Českokamenické spořitelny, Preidl“.

Konkurz vyhrál dosavadní úředník karlovarské spořitelny Gustav Wach. I toto jméno si zapamatujme, protože i on bude hrát jednu z hlavních rolí tohoto příběhu jedné zpronevěry.

Takže již známe čtyři hlavní aktéry: ředitele Franze Preidla, jeho zástupce Josefa Schwaaba, člena výboru Josefa Marschnera a pokladníka Gustava Wacha.

Ještě schází „místo činu“…

Zajímavé je, že v žádné ze zpráv ani inzerátech samotné spořitelny v místních novinách se neobjevuje sídlo nové spořitelny.

Velká monografie o městě Česká Kamenice z roku 2002 uvádí, že spořitelna „byla slavnostně otevřena… v domě čp. 178 na Koňském trhu (nám. 28. října)“.

To je ovšem omyl, tam se spořitelna přestěhovala až 31. března 1878, jak dokazuje inzerát v „Anzeigeru“ z 30. března 1878.

Prvním sídlem městské spořitelny byl dům čp. 126 v Kamenickošenovské, dnes Janáčkově ulici na rohu hlavního náměstí. Dům patřil Emmě Schwaabové, ženě zástupce ředitele spořitelny Josefa Schwaaba.

Slavnostní otevření spořitelny se uskutečnilo ve čtvrtek 8. července 1873 v osm hodin ráno slavnostní bohoslužbou a následující slavností.

Svou činnost tedy českokamenická městská spořitelna zahájila v červenci 1873.

Vklady byly úročeny tehdy běžnou úrokovou mírou 5 %, půjčky byly poskytovány s úrokem 6 % a musely být zajištěny nemovitostí, resp. hypotekárním zápisem v pozemkové knize na nějaké nemovitosti. Kormě toho se spořitelna zabývala eskontem směnek (neboli odkoupením směnky spořitelnou). Otevřeno měla spořitelna od pondělí do čtvrtka od 9 do 13hodiny, v pátek a sobotu od 9 do 12 hodiny.

A hned také začali místní obyvatelé vkládat své úspory: od července do konce roku 1873 ve spořitelně uložilo 405 klientů své úspory ve výši 108 494 zlatých, z nichž si do konce téhož roku 50 vkladatelů vybralo 7 938 zlatých (údaje o poskytnutých půjčkách v novinách bohužel psány nejsou).

Čilý ruch ve spořitelně panoval i nadále: za první pololetí roku 1874 celkový objem peněžních operací přesáhl půl milionu zlatých. Za celý rok 1874 to bylo přes 1 200 000 zlatých (srovnej s ročním platem pokladníka 1000 zlatých), za rok 1875 to byly skoro dva miliony a počet vkladatelů přesáhl 1 500 (Česká Kamenice včetně přilehlých obcí Horní a Dolní Kamenice měla podle sčítání obyvatel z roku 1880 5 719 obyvatel).

Nárůst pokračoval i v několika dalších letech. To se ale již stahovala mračna…

(Poznámka: Článek jsem koncipoval z pohledu běžného občana, který nebyl členem vedení spořitelny a měl tak zprávy pouze z novin či doslechu.)

Zprávy o městské spořitelně v místních novinách jsou poměrně skoupé. V podstatě se omezují jen na každoroční shrnutí několika málo nejdůležitějších finančních ukazatelů. Jinak nic…

Situace se změnila na začátku roku 1878. Čtvrtá strana místního týdeníku Böhm. Kamnitzer Anzeiger z 13. ledna 1878 nenápadně hlásila: „Volby. Protože byly nutné náhradní volby za členy výboru zdejší spořitelny Wenzela Böhma, Josefa Schwaaba a Josefa Marschnera, byly tyto volby provedeny 7. tohoto měsíce a zvoleni do konce probíhajícího volebního období byli Emanuel Hegenbrath a Eduard Schiffner z Horní Kamenice a Karl Horalek z České Kamenice.“

Toť vše! Krátce, stručně, výstižně. Nevěděl snad redaktor a vydavatel místních novin Josef Fleck, co se ve spořitelně děje? Nebo to věděl a z nějakého důvodu se to snažil zamlčet? Nevíme…

Další dva měsíce není o spořitelně v novinách opět žádná zpráva. Až 30. března 1878 vyšlo v novinách oznámení vedení spořitelny, že sídlo se stěhuje z čp. 126 v Kamenickošenovské (nyní Janáčkově) ulici do novostavby čp. 178 na Koňském trhu (nyní Náměstí 28. října).

Kdo četl pozorně, ví, že dům čp. 126 v Kamenickošenovské ulici vlastnila Emma Schwaabová, žena člena výboru spořitelny a zástupce ředitele Josefa Schwaaba. Vlastně nyní již bývalého člena výboru, protože už v lednu téhož roku na svůj post spolu se dvěma dalšími rezignoval (či „byl odejit“, to bohužel nevíme).

Takže v lednu Josef Schwaab přišel o svůj post ve výboru spořitelny a v březnu se spořitelna stěhovala z domu jeho ženy. „Co se to děje?“ pomyslel si jistě běžný čtenář.

Zda místní něco tušili, ovšem nevíme - v novinách žádné zmínky nejsou. Zasvěcení jistě věděli. A to již řadu měsíců!

20. dubna 1878 vyšla v „Anzeigeru“ drobná zpráva. Snad omylem byla „schována“ až na třetí stránku úplně vpravo dole. Zpráva, která by si přitom zasloužila úvodník!

Zpráva zněla: „Proti členu direktoria zdejší spořitelny panu Josefu Schwaabovi a pokladníkovi spořitelny panu Gustavu Wachovi bylo vzneseno obvinění, že zpronevěřili peníze této spořitelny, a tito se již od 18. tohoto měsíce nacházejí ve vyšetřovací vazbě.“

(Ještě dodám, že při vyšetřování bylo obvinění rozšířeno také na dalšího člena výboru Josefa Marschnera.)

Redaktor Fleck tyto čtyři řádky oznámení nijak nekomentoval. Kdo obvinění komentovat musel, byla „postižená“ spořitelna. Také se tak stalo: v inzertní části na osmé straně týchž novin z 20. dubna. Podle data „inzerátu“ bylo toto vyjádření sepsáno již 17. dubna, tedy den před uvalením vazby na ony dva činovníky spořitelny.

Oznámení spořitelny znělo (jako krásný příklad úřední němčiny druhé poloviny 19. století uvádím v doslovném překladu):

"Výbor českokamenické městské spořitelny nemohl - vzhledem ke skutečnosti, že se v poslední době veřejnosti donesly zvěsti o nakládání s majetkem spořitelny – přehlížet přesvědčení, že této instituci není projevována taková důvěra, která je nezbytná pro její další zdravý rozvoj.

Z téhož důvodu považuje výbor za nutné prohlásit, že jakékoli obavy o ohrožení vkladů ve spořitelně jsou tím méně oprávněné, že předseda ředitelství pan Franz Preidl nedávno znovu potvrdil své od počátku fungování ústavu osvědčené úsilí o jeho rozkvět – a zároveň ujistil, že i nadále hodlá této spořitelně věnovat svou podporující péči.

Právě dokončená uzávěrka účetní období správního roku 1877 dokládá, že spořitelna je finančně zdravá a schopná plně dostát svým statutárním závazkům vůči vkladatelům. Výbor proto oprávněně považuje za vhodné veřejně ujistit, že všechny vklady jsou plně zajištěny jak zárukou městské obce, tak péčí protektora spořitelny, pana Franze Preidla."

Stačilo vkladatelům toto ujištění výboru spořitelny? Že byla situace skutečně vážná, dosvědčuje to, že výbor se v krátkém oznámení hned dvakrát zaštiťoval jménem zdejšího největšího boháče, mecenáše a bývalého (i budoucího) starosty Franze Preidla.

Událost pronikla dokonce i do Prahy a do českého tisku: Pražský denník 27. dubna 1878 referoval krátkou zprávou s nadpisem "Zatčeni": „Pokladník obecní spořitelny v České Kamenici Gustav Wach a jeden z jejích ředitelů Josef Schwaab byli předešlý týden pro zpronevěření peněz ve spořitelně této ve vazbu vzati.“

Snad byla veřejnost uklidněna, protože o spořitelně a dění kolem stíhaných bývalých činovníků spořitelny nejsou až do léta 1879 v novinách žádné zprávy. To ovšem neznamená, že se nic nedělo:

V novinách se začaly objevovat zprávy o problémech manželů Schwaabových: např. 26. října nechal Franz Preidl pro pohledávku 1 429 zlatých uvalit exekuci na Emmu Schwaabovou, manželku ve vazbě stále sedícího Josefa Schwaaba, takže její dům čp. 126 (tedy bývalé sídlo spořitelny) šel do exekuční dražby.

Proč Emma dlužnou částku neuhradila, nevím. Peníze měla. Odhadní cena domu i s podílem v městském pivovaru a v domě existující továrnou byla 35 440 zlatých, dluh jen 1 429…

Přesto Emma zakročila ve věci svého manžela, sedícího již od dubna ve vyšetřovací vazbě: Složila za manžela vysokou kauci a Josef Schwaab se z vazby u českolipského krajského soudu vrátil domů (zda byl na kauci propuštěn i Gustav Wach, nevím; na Josefa Marschnera vazba uvalena nebyla.)

Ale obžalovaní se museli do České Lípy vrátit - 4. listopadu 1879, rok a půl po uvalení vazby, začal soudní proces.

Vyšetřování i samotný soudní proces si necháme až na další článek (jeden článek by byl příliš dlouhý!), ale již nyní si sdělíme, co se vlastně ve spořitelně dělo:

Jak byla českokamenická spořitelna tunelována?

Podle § 25 stanov byla spořitelna „oprávněna používat vklady a svůj vlastní majetek mimo jiné také k eskontování směnek, které jsou splatné nejpozději do tří měsíců a jsou opatřeny třemi dostatečně uznanými, spolehlivými podpisy“.

Podle § 27 stanov měly být „veškeré peníze, cenné papíry a všechny peněžní doklady náležitě uschovávány s bezpečnostními opatřeními předepsanými pro veřejné pokladny, zejména však drženy hotové peníze a cenné papíry pod kontrolním klíčem jednoho z členů představenstva, a pokladním úředníkům svěřována pokaždé pouze hotovost potřebná k běžnému provozu“.

(Fakticky existovaly ve spořitelně dvě pokladny - denní, od které měl klíče pouze pokladník Gustav Wach, a hlavní, od které měl jeden klíč Wach, druhý jeden z členů direktoria, konkrétně Josef Schwaab, a pokladna šla otevřít jen oběma klíči zároveň. Pokud se v denní kase shromáždil větší obnos, přivolal pokladník člena direktoria a společně přemístili peníze do pokladny hlavní; a obráceně, pokud bylo v denní pokladně hotovosti málo.)

Ředitelství spořitelny tvořili čtyři členové, pátým členem ředitelství/direktoria byl ředitel spořitelny (po celou dobu námi sledovaných událostí jím byl Franz Preidl). K platnosti rozhodnutí direktoria byla potřeba nadpoloviční většina hlasů, tedy minimálně tři hlasy. Vyhotovení rozhodnutí bylo svěřeno buď řediteli, nebo jeho zástupci. Protože ředitel Preidl neměl příliš času, svěřoval tuto činnost svému zástupci; tím byl nyní obžalovaný Josef Schwaab. Stejně tak měl Schwaab za úkol zastupovat spořitelnu při jednání se státními úřady a „třetími stranami“; jak si ukážeme níže, zneužíval toho.

Podle dalšího budu stanov členové direktoria i všichni úředníci nesměli mít kromě schválených ročních odměn osobní prospěch z operací spořitelny a také se vůči spořitelně nesměli dostat do pozice dlužníka.

Továrník Josef Schwaab byl již od založení spořitelny zástupcem ředitele, a protože spořitelna sídlila v domě jeho ženy, byl mu „jako nejblíže bydlícímu členovi direktoria“ svěřen také jeden ze dvou klíčů od hlavní pokladny (druhý měl tedy pokladník, nyní spolu se Schwaabem obžalovaný Gustav Wach).

Jak tehdy zákon vyžadoval, podléhalo samozřejmě i účetnictví českokamenické spořitelny revizi. A aby se byla zajištěna větší nezávislost kontroly, prováděly takové kontroly osoby se spořitelnami nijak „nespojené“. Většinou byly roční revizní zprávy svěřovány úředníkům nějakého jiného bankovního ústavu.

Tak se stalo v českokamenické spořitelně i roku 1877 - revizí účtů za rok 1876 byl pověřen účetní děčínské spořitelny Anton Radon. Revizi provedl 11. září 1877. Co našel? Vše v pořádku. Až na jednu věc:

„Bylo zjištěno, že na směnečném účtu Josefa Schwaaba byly jako eskontované zaúčtovány směnky v celkové výši 13 580 zl. 99 kr. Tyto směnky však nebyly přes veškeré pečlivé pátrání ve směnečném portfoliu českokamenické spořitelny nalezeny.“

Lidově řečeno - zástupce ředitele Schwaab a účetní Wach porušili stanovy hned ve dvou bodech: Schwaab se jako člen direktoria nesměl dostat vůči spořitelně do pozice dlužníka; tím se ovšem vystavením směnek stal. Dále měly být směnky opatřeny třemi „důvěryhodnými“ podpisy - Schwaabovi směnky byly (podle pozdějších výpovědí) podepsány jen jím samým.

Ale největším problémem bylo, že žádné směnky při kontrole nalezeny nebyly. Wach to při vyšetřování vysvětloval takto: protože si byli se Schwaabem vědomi, že porušili stanovy, směnky vystavené Schwaabem jemu na jeho žádost před přicházející revizí vydal a byly nahrazeny směnkami jeho ženy. „Jako na potvoru“ se tak stalo zrovna v době, kdy byla prováděna revize - proto revident Radon žádné směnky v pokladně nenalezl. A vyžadované tři „důvěryhodné“ podpisy na směnkách Schwaabovy ženy? 1. dlužnice Emma Schwaabová, 2. její manžel Josef Schwaab, nyní obviněný ze zpronevěry a podvodu; třetí podpis chyběl.

Zde musíme znovu zalitovat, že se nedochovaly ani písemnosti českokamenické spořitelny, ani spisy samotného soudního procesu. Protože kvůli tomu zůstane navždy záhadou, proč vedení spořitelny, konkrétně direktorium, neučinilo ihned proti pokladníkovi Wachovi a zástupci ředitele Schwaabovi právní kroky. Oba zůstali na svých postech!

Ale ne nadlouho! Jak poznamenal vydavatel českokamenických novin Fleck: „Již tehdy bylo vzbuzeno podezření, že Josef Schwaab jako člen direktoria dozorující hlavní pokladnu zneužívá svého postavení pro vlastní účely a že ho v tom podporuje úředník Wach.“ Víme, že krátce poté Schwaab (a další budoucí obžalovaný Marschner) sice rezignoval na post v direktoriu nebo byl odvolán z direktoria, ale právní kroky podniknuty nebyly.

S revizí účtů za rok 1877 se tentokrát nečekalo až do léta následujícího roku, ale začalo se hned na začátku roku. A v březnu roku 1878 byla revize hotova (opět ji provedl účetní děčínské spořitelny Anton Radon). Zjistilo se, že Schwaab s Wachem v roce 1877 prováděli i jiné „operace“. Nepodváděli totiž jen se směnkami:

Víme, že v roce 1876 zaúčtovanými směnkami ze spořitelny „vyvedli“ 13 580 zlatých 99 krejcarů. O rok později to bylo 10 393 zlatých 38 krejcarů.

A svůj čin se samozřejmě snažili zamaskovat. Všechny větší půjčky a hypotéky musely být schváleny direktoriem spořitelny a taková rozhodnutí byla zapisována do knihy, do níž byly mimo toho zapisovány také protokoly ze schůzí direktoria a jeho rozhodnutí.

Wach tuto knihu vzal a hledal prázdné místo, kam by se dalo dodatečně vepsat rozhodnutí o nějaké poskytnutí půjče. Toto místo našel na konci protokolu zasedání ze 6. prosince 1876. A tak Wach za zápis tohoto zasedání prostě později dopsal, že direktorium rozhodlo o převzetí závazků (konkrétně hypotéky) manželů Tichaczkových z Horní Police čp. 90 ve výši 10 396 zlatých 38 krejcarů. Do pokladní knihy pak zapsal vyplacení tohoto obnosu manželů Tichazckovým.

Ve skutečnosti jmenovaní manželé o převzetí závazků kamenickou spořitelnou nikdy nežádali, fingovaná akce nikdy nebyla kryta hypotékou na jejich domě, žádná hotovost jim vyplacena nebyla, a celou tuto částku si mezi sebe rozdělili Schwaab a Wach; dle pozdějšího vyšetřování Schwaab dostal 8 000 zlatých hotově.

Po zjištění tohoto podvodu byla podrobně prozkoumána celá kniha protokolů direktoria a byly nalezeny dva další Wachovy podezřelé zápisy z roku 1877:

Na fol. 72 Wach dodatečně zapsal na vrub teplické filiálky České eskomptní banky 10 596 zlatých 38 krejcarů.

A na fol. 34 Wach dodatečně naopak zapsal ve prospěch Česká eskomptní banky (nyní ale nikoli teplické filiálky, ale pražského ústředí) 14 923 zlatých 96 krejcarů.

Celá tato akce byla poměrně složitá a detailněji si ji popíšeme v dalším článku.

Zde jen ve zkratce: Jednalo se o podvodné jednání Josefa Schwaaba a Gustava Wacha (a částečně také Josefa Marschnera). Schwaab si jako zástupce ředitele spořitelny na svůj osobní (!) účet nechal na vrub spořitelny eskontovat směnky své a několika dalších (mimo jiné také dalšího člena ředitelství spořitelny Josefa Marschnera). Když se směnky ukázaly jako nekryté, eskomptní banka je vrátila s protestem zpět spořitelně k proplacení.

Jenže dlužníci (Schwaab, další člen ředitelství Josef Marschner a někteří další - viz níže) své směnky spořitelně nezaplatili, a tak Wach do účetnictví zapsal ve prospěch účtu České eskomptní banky oněch téměř 15 000 zlatých. Posud to z Wachova pohledu bylo vše v pořádku. Ale spořitelně tyto peníze chyběly a místo nich měla jen bezcenné (jak doslova stálo později v obžalobě) směnky.

Wach, údajně na žádost Schwaaba a Marschnera, splacení těchto dluhů nevyžadoval a aby vše v účetnictví „narovnal“, zapsal dluh Schwaaba, Marschnera a dalších ve výši 10 590 zlatých fingovaně jako dluh teplické filiálky České eskomptní banky. Ta ovšem neměla o ničem tušení - se spořitelnou v žádném obchodním styku nikdy nebyla. (V obžalobě byla celková škoda spořitelny vyčíslena na více než 17 000 zlatých; rozpor v částkách nikde bohužel vysvětlen není.)

Při vyšetřování Wach vypověděl, že celkové dluhy jednotlivých osob při této operaci dosáhly:

1. zástupce ředitele Josef Schwaab - 9 011 zlatých 65 krejcarů,

2. člen ředitelství Josef Marschner - 8 372 zlatých 96 krejcarů.

Tito dva pánové si jako členové ředitelství spořitelny nesměli brát půjčky. U nich by se nějaké „machinace“ daly pochopit. Proč byli do této hry zahrnuti také obchodník Josef Grünfeld s půjčkou přes 5 500 zlatých, firma Seidel - Reinisch s půjčkou 1 050 zlatých a jakýsi pan Gautsch (křestní jméno neuvedeno) s půjčkou přes 500 zlatých a Josef Müller s půjčkou 350 zlatých, zůstane záhadou. Zřejmě se i v jejich případě jednalo o nějaké nekalosti Wacha a Schwaaba. Marschner byl za tuto svou „zatajenou“ půjčku „přibrán“ mezi obžalované - za podvod a spoluúčast při podvodu.

Následoval krok další:

Výsledky revize za rok 1877 byly revizory ředitelství písemně předány na konci března roku 1878. 17. dubna ředitelství u státního zastupitelství v České Lípě podalo trestní oznámení na zástupce ředitele Josefa Schwaaba a pokladníka a účetního Gustava Wacha.

18. dubna 1878 byly Josef Schwaab a Gustav Wach vzati do vazby.

Rok a půl trvalo vyšetřování, soud začal 4. listopadu 1879…

O vyšetřování a soudu si povíme až ve druhém článku. Měl by být jen jeden, ale Seznam doporučuje nejvýše 5 000 znaků, tento článek jich má přes 21 000. Snad to alespoň někdo dočet až sem…

Böhm. Kamnitzer Anzeiger, 1872-1879.

ŠOUŠA, Jiří, KAHUDA, Jan (ed.). Mezi brázdou a bankovním úvěrem: o agrárních a peněžních dějinách 19. a 20. století : výbor prací k 60. narozeninám. Praha: Národní archiv v Praze, 2012.

SCHREYER, Josef: Dějiny svépomocných záložen českých, Praha 1891.

https://cs.wikipedia.org/wiki/Spořitelní_a_úvěrní_družstva

Pražský denník, 1879.