O školství na severočeském venkově před zavedením povinné školní docházky v roce 1774

Na začátek článku chci říci, že tento článek není kritikou článku paní Marie Michlové „Byla povinná (ale nekvalitní) školní docházka chybou?“

Autorka je fundovaná historička a článku není co vytknout. Ale…

Na začátku článku autorka píše: „Tento proces byl definován neustálým napětím mezi vizionářským absolutismem státu, který chtěl modernizovat své zdroje, a tvrdým odporem tradiční venkovské společnosti, pro kterou byla škola v první řadě ekonomickou hrozbou.“

Ani této formulaci není třeba nic vytknout. Je to dokázáno mnoha prameny. Ale…

Správněji bych měl napsat: „není třeba téměř nic vytknout“. V článku totiž chci ukázat, že onen „odpor tradiční venkovské společnosti“ nebyl plošným jevem. V některých místech, přinejmenším v některých kruzích některých míst, českého venkova tento odpor nepanoval.

Bude asi dobré poznamenat, že článek sice je z prostředí „českého venkova“, ale obývaného téměř výlučně německým obyvatelstvem.

Jak to bylo se školstvím (a částečně také gramotností venkovského obyvatelstva) na severočeském venkově mezi třicetiletou válkou a zavedením „povinné“ školní docházky v roce 1774, si ukážeme na příkladu jedné obce na panství Česká Kamenice; obce Kunratice, která se nachází tři kilometry severně od centra panství.

To je bohužel první období, kdy se můžeme o školství na severočeském venkově něco málo dovědět. Jak to bylo před třicetiletou válkou pro nedostatek pramenů vlastně nevíme.

Snad by něco mohly napovědět pozemkové knihy, tu a tam dochované i z období před třicetiletou válkou. Naší obce Kunratic u České Kamenice se to sice bohužel netýká, ale hned „pod kopcem“ leží Všemily, jejichž předválečná (myšlena je samozřejmě války třicetiletá) pozemková kniha dochovaná je.

Poskytne nám mnoho cenných údajů, ale o školství a případné gramotnosti bohužel nic. Zápisy totiž vypadají takto:

Protože se nejedná o originály smluv, ale jen o přepisy do pozemkové knihy, chybí podpisy kontrahentů a o koho se jedná, je jasné z nadpisu (nadpis vlevo nahoře): „Ex parte Christoff Scheffer vor Hohe Leyppe (nedaleká Vysoká Lípa) und Christoff Gryssel czu Schemel (Všemily).“

Zda tito venkovští poddaní v roce 1555 uměli psát, se bohužel nedozvíme, ale přinejmenším měli takové právní povědomí, aby si svou smlouvu nechali zapsat do úřední knihy pro případ následných sporů.

Vlastnoruční podpisy se v pozemkových knihách objevují až v 18. století (a spíše až ve století 19.), takže se budeme muset obrátit na jiné úřední zdroje.

Podíváme se do soupisů lidu, které byly na panství Česká Kamenice vedeny od roku 1669 (kdy bylo též při správní reformě zavedeno vedení pozemkových knih pro každou obec panství).

Nalistujeme naší obec Kunratice a u jednoho domku najdeme poznámku: „lernt die Kinder“, "učí děti":

Není až tak důležité, koho se tento zápis týká. Zda přibližně 50letého (údaje o věku v těchto soupisech u starších osob nejsou zcela přesné) Lorenze Hickische, o němž z matrik víme, že byl tesařským mistrem, nebo jeho za dva měsíce 18letého syna Georga (pokřtěn 20. března 1651).

Důležité je, že již v roce 1669 byl v této obci člověk, který „učil děti“. Pokud se poznámka vztahuje na otce Lorenze, lze předpokládat, že děti učil již dříve…

Bohužel z jiných zdrojů nemůže ověřit výsledky jeho či synova snažení - do matrik ani pozemkových knih se poddaní sami nepodepisovali.

Že uměl číst a psát dědičný rychtář Georg Eschler, ať již máme na mysli rychtáře Georga z let cca 1621-1667, jeho syna Georga, rychtáře z let 1667-1685, nebo vnuka/syna Georga z let 1685-1721, je jasné. Jako dědiční rychtáři ovšem mohli své syny posílat do nedaleké českokamenické farní školy, která jistě existovala již před třicetiletou válkou.

Tato zpráva z roku 1669 o kunratickém „učiteli“ je bohužel poslední na více než čtyřicet let. Znamená to, že nikdo děti neučil? To se rozhodně říct nedá, naopak bych se vsadil, že v Kunraticích někdo „učil děti“ snad po celou tuto dobu. A tím „někým“ byl téměř jistě někdo z této rodiny Hickischových:

Protože výše zmínění Hickischovi, kteří „učili děti“ v roce 1669, bydleli již tehdy ve zdejším domku čp. 25. A v roce 1711 se objevuje další zmínka o kunratickém učiteli ("Schulmeister"). Byl jím Johann Hickisch, majitel domku čp. 25. Kdo se podívá výše na soupis lidu z roku 1669, vidí jako nejmladší dítě Lorenze Hickische 12letého Hannse.

V lednu 1669 mu ve skutečnosti bylo jen 11, protože byl pokřtěn 27. května 1657. Nyní, v lednu 1711, mu bylo 53 let, v soupisu lidu je psán jako Johann a poprvé se u jeho jména objevuje poznámka „učitel“ - "Schulmeister":

Předpokládám, že funkci učitele Johann „podědil“ po svém otci Lorenzovi, případně po svém bratrovi Georgovi, který se z Kunratic odstěhoval již v roce 1677. Že poznámka o „učení dětí“ v soupisech lidu 40 let chyběla, neznamená, že by Hickischovi děti neučili - životní peripetie Johana Hickische sledovat nebudeme, ale poznámka o učitelování několik let opět chybí. A v roce 1720 se opět objevuje a poté pravidelně každý rok až do Johannovy smrti v roce 1733:

Johann Hickisch zemřel v roce 1733 ve věku 75 nebo 76 let (matrika je ztracena, a tak přesný den a měsíc úmrtí neznáme). Bohužel ani nyní si nemůžeme ověřit výsledky Johannovy výuky, to bude možné až o nějakých čtyřicet let později, dostaneme se k tomu…

Na patnáct let zmínka o učiteli v Kunraticích mizí.

To ovšem opět neznamená, že by nikdo v Kunraticích „děti neučil“. Naopak - dětí chodilo do školy dokonce tolik, že obec již na konci čtyřicátých let, čtvrt století před zavedením povinné docházky, pocítila potřebu postavit školní budovu.

Poprvé se škola ("Schull Haus") objevuje v soupisu lidu v lednu 1748:

Že byla škola postavena skutečně právě v roce 1748 (možná ale již o rok dříve), svědčí to, že Füllerovi ještě v lednu 1747 bydleli v čp. 28 „u Christofa Hickische“ (s výše zmíněnými „učiteli“ Hickischovými příbuzný nebyl); v lednu 1748 bydleli již ve škole.

Nádeník Josef Füller ale učitelem nejspíše nebyl, protože hned o rok později máme zprávu o jiném kunratickém učiteli.

Byl jím soukenický mistr Jakob Teufert. 20. dubna 1749 byl pohřben šestitýdenní „milovaný synek“ (i takové obraty do matriky někdy farář zapsal) Franz Josef. Jeho otcem byl Jakob Teufert, který byl nejen soukeníkem v České Kamenici, ale také „Schulmeister in Kunersdorf“, tedy učitelem v Kunraticích:

Vzhledem k tomu, že ve škole bydlel nádeník Füller a Jakob Teufert byl jinak soukeníkem v nedaleké České Kamenici, v kunratické škole nejspíše nebydlel a do Kunratic jen docházel. Jak často, nevíme, ale dlouho už učitelem nebyl. Když mu 30. září téhož roku zemřela 15letá dcera Anna, je v matrice označen již jen jako soukeník.

Jistě škola stála, nejspíše již tehdy na stejném místě jako v roce 1771. Víme to z pořadí tehdy přidělovaných popisných čísel, kdy škola dostala číslo 58. Učilo se v ní až do roku 1925.

Místo Jakoba Teuferta se učitelem stal jakýsi Johann Georg Hackel, o němž nic jiného nevím. Jen to, že když mu v září 1752 zemřel sedmitýdenní syn Johann Josef, je otec označen jako „učitel“ - „Schulmeister“ v Kunraticích.

V soupisech lidu ovšem Johann Georg Hackel psán není a není zmíněn ani v dalších matričních zápisech. Zda učitelem zůstal, nevím. Do školy (Schulstübel) se téhož roku 1752 přistěhoval Wenzel Meistner se ženou Dorotheou Elisabeth a dvěma dětmi:

Wenzel asi děti neučil, byl nádeníkem a v Kunraticích bydlel již dlouho. Je samozřejmě možné, že učitelem byl, ale spíše bych řekl, že jako dříve do Kunratic docházel nějaký učitel z České Kamenice. Ve škole se vystřídali ještě další dvě rodiny nájemníků, ale u každé je jen poznamenáno, že bydlí ve škole, nikoli že by nějaký nájemník „učil děti“.

V roce 1771 byla v obci, vlastně na celém panství, domům přidělována popisná čísla. Škola dostala čp. 58, ale nikdo v ní nebydlel. Víme to ze soupisu lidu z ledna 1772:

O dva roky později, v roce 1774, Marie Terezie vydala Všeobecný školní řád, jímž zavedla (poněkud zjednodušeně řečeno) povinnou školní docházku.

Ani tehdy v kunratické škole žádný učitel nebydlel a až v roce 1781 se zde objevuje učitel Ferdinand Bendel, který se tehdy oženil. Pocházel z nedalekého Benešova nad Ploučnicí, ale v matrice je jíž psán jako obyvatel této školy, takže zde již v době sňatku jistě bydlel; bral si sousedku z vedlejšího domu čp. 59 Dorotheu Elisabeth Grosseovou:

Ferdinand Bendel učitel kunratické děti číst, psát a počítat až do své smrti v roce v roce 1814.

Dejme slovo paním Slavíčkové a Tůmové a jejich knize Krajina pod Studencem v proměnách doby:

„Ve školním výkazu z let 1809-1813 je (Ferdinand Bendel) hodnocen jako pilný, dobrý učitel a docházka do jeho školy jako stoprocentní (!), což nacházíme v nejbližším okolí pouze ve Filipově. V uvedených letech navštěvovalo kunratickou školu průměrně 69 žáků, z nichž více než polovinu představovaly dívky.“

100 % docházka dětí, 100 % chlapců, 100 % dívek! Za napoleonských válek! Dávno před Hasnerovými reformami v roce 1869, které zavedly skutečně moderní povinnou školní docházku v délce osmi let.

To jsou zjištění učitelé v jedné obci na severočeském venkově. Jistě někdo „děti učil“ v letech 1669, 1711-1733, v roce 1748 byla postavena škola, v níž jistě učili učitelé v letech 1749-1752 a poté od roku 1780.

Nelze jistě říci, že každého roku po roce 1669 byl v Kunraticích někdo, kdo učil děti, ale lze předpokládat, že kromě uvedených roků zde někdo vyučoval také v mnoha dalších letech.

Jak se výše uvedeným, a také těm neznámým učitelům výuka před zavedením povinné školní docházky dařila? Kolik dětí vlastně vyučovali? Kolik lidí umělo číst, psát a počítat?

Školní výkazy z 18. století nemáme, takže nezbývá, než se podívat do úředních pramenů:

Kolik lidí umělo počítat a jak dobře, nezjistíme. Nezjistíme ani, kolik lidí umělo číst. Bohužel nezjistíme ani, kolik lidí umělo psát. Co zjistit můžeme? Kolik lidí se umělo podepsat…

Ve druhé polovině osmdesátých let 18. století byl vyměřován nový zemský katastr, zvaný Josefský, na nějž navázala daňová i urbariální reforma.

Tehdy byla již 15 let zavedena školní docházka, ale majitelů statků (domkáři se do úředních písemností nepodepisovali) v r. 1789 se ještě netýkala, protože v roce 1774 byli již dospělými či alespoň teenagery.

Kolik majitelů statků se v této obci, ve které pan Hickisch „učil děti“ již v roce 1669, umělo podepsat? Snad přijde zklamání, schopnost podepsat nebyla velká…

V roce 1789 byly majitelům statků vydány individuální fase s výsledky měření, aby mohli majitelé vznést případné námitky. Vydání těchto fasí potvrdil kunratický rychtář, místní přísežní (dnes bychom řekli zastupitelé) a speciální výbor, zřízený ku pomoci při zhotovení katastru. Celkem sedm místních sedláků…

Z nich se uměli, a to vypsanou rukou, podepsat rychtář, jeden ze tří přísežných a jeden ze členů výboru, dva členové výboru se podepsali poněkud neuměle; nejvíce překvapí, že dva přísežní, dva středně velcí sedláci, se podepsali třemi křížky:

Více nám řekne protokol daňové a urbariální reformy, sepsaný v únoru 1789. Do něj se podepsali všichni sedláci:

Z 20 sedláků se 10 podepsat umělo a 8 se podepsalo třemi křížky, 2 byli nepřítomní.

První strana s většími sedláky vypadá „nadějně“, jen dva ze sedmi větších sedláků se neuměli podepsat:

U menších sedláků byla situace horší, ze sedmi sedláků se uměli podepsat jen dva:

Pro srovnání se podíváme ještě do nedalekého Studeného: 19 sedláků a zahradníků, z nichž se podepsat umělo 10. Tedy přibližně stejné procento jako v Kunraticích.

A v nedaleké Lísce? Tam byla situace nejlepší: celkem 25 hospodářů, z nichž se 19 podepsat umělo a jen 6 se do protokolu podepsalo třemi křížky.

Podíváme se také do matrik, protože domkáři a podruzi tyto fase nepodepisovali.

Povinnost vlastnoručního podpisu kmotrů a svědků zavedl matriční patent Josefa II. z roku 1784; pokud se kmotr/a nebo svědci neuměli podepsat, měli tak učinit třemi křížky nebo třemi kolečky (s kolečky jsem se v naší oblasti nesetkal, používaly se výhradně jeden nebo tři křížky).

Na první stránce je 31 kmotrů a svědků, 15 mužů, 16 žen. Kolik se jich umělo podepsat? Mužů sedm, ženy dvě (u řady podpisů není křížek, jak nakazoval patent, ale podle písma je evidentní, že jméno napsal farář a pak nedal negramotné osobě matriku k udělání křížku - osoba se podepsat neuměla).

Situace se ale rychle začala měnit. Zde matrika z roku 1799:

Krasopisné podpisy tří žen: Theresia Richterová, ročník narození 1780, dcera sedláka Eliase Richtera z čp. 30; Franziska Knechtelová, ročník narození 1773, dcera sedláka Johanna Christofa Knechtela z čp. 31; Apollonia Nietscheová, ročník narození 1771, punčochářka a dcera domkáře (a obchodníka) Gottfrieda Kruscheho.

Kvalitní práce kunratického učitele Ferdinanda Bendela…

Již krátce po třicetileté válce byl v této běžné severočeské obci člověk, který „učil děti“. Nebyl to učitel, byl to řemeslník, který někdy, nejspíše v neděli, učil děti rodičů, kteří měli zájem alespoň na nejprostším vzdělání svých dětí.

Zmínky o učiteli či spíše člověku, který by alespoň o nedělích nebo v zimě, „učil děti“ ze soupisů lidu po roce 1669 mizí, ale víme, že syn prvního kunratického „učitele“ jistě děti učil i v letech 1711-1733; snad tedy nějaká výuka probíhala i po celé 17. století.

V 18. století známe tedy Johanna Hickische, chvíli nádeníka, poté sedláka, poté opět nádeníka, který učil místní děti základům čtení, snad i psaní a počtů. Po něm známe ještě dva učitele, z nichž jeden byl řemeslnickým mistrem v nedaleké České Kamenici.

Zřejmě v roce 1748 byla v obci postavena škola. Ovšem učitel v ní chyběl. Alespoň nějaký stálý učitel v pozdějším slova smyslu. Nejspíše v ní opět o nedělích a snad častěji v zimě vyučoval některý z „dočasných“ učitelů.

Prvním skutečným a stálým učitelem se stal v roce 1780 Ferdinand Bendel.

Na příkladech z úředních knih a matrik jsme si ukázali, že bohatší sedláci se uměli podepsat již před zavedením povinné školní docházky. Zda uměli číst nebo počítat? Nevím, ale snad to lze předpokládat. Ovšem chudší sedláci se podepsat neuměli…

Po nástupu učitele Ferdinanda Bendela se situace rychle mění a i dívky narozené kolem roku 1770 se uměly podepsat. Některé velmi krasopisně, jak jsme si ukázali.

Všechny? Jistě ne! Ani všichni muži, ale negramotnost byla již v první polovině 19. století u mladých lidí téměř zcela vymýcena.

Takto vypadaly podpisy majitelů nemovitostí při vypracování Stabilního katastru v polovině 19. století:

Ze všech majitelů nemovitostí se neuměl podepsat jen majitel statku čp. 33 Franz Knechtel. Divné, ročník narození 1801…

A ještě matrika z roku 1853:

Vlastnoruční podpisy. Všech - mužů i žen, sedláků i „žen nádeníka“.

Dvacet let před Hasnerovým zákonem, který do Čech zavedl skutečnou školní docházku…

SOA Litoměřice, sbírka matrik, farnost Česká Kamenice.

NA Praha, fond Josefský katastr.

NA Praha, fond Stabilní katastr.

Slavíčková, Hana a Tůmová, Jitka. Krajina pod Studencem v proměnách doby: minulost a přítomnost obcí na rozhraní Českého Švýcarska a Lužických hor. [Česká Kamenice]: Občanské sdružení pod Studencem, 2010.