Jak kníže Kinský nakupoval v době velkého hladomoru ze svého obilí pro hladovějící poddané

O Františku Oldřichu knížeti Kinském jsem psal už několikrát. Poslední článek o tomto aristokratovi se zabýval jeho odvoláním proti rozhodnutí Marie Terezie z podzimu roku 1774, kterým císařovna knížete odsoudila k tučné pokutě:

Ano, kníže, resp. jeho úředníci měli na svědomí celou řadu nezákonností.

Ale nebylo a není mým úmyslem psát jakousi „protišlechtickou propagandu“. Proto se podíváme také na chování pana knížete za velkého hladomoru 1771-1772.

Nejprve je třeba se podívat na počty obětí hladomoru:

Wikipedie uvádí, že v českých zemích zemřelo hlady 10-15 % obyvatel.

Pokud kníže svým poddaným pomáhal (nebo: pokud pomáhal více než jiné vrchnosti), pak by úmrtnost na jeho panství měla být nižší.

Protože na panství Česká Kamenice, které František Oldřich vlastnil od roku 1749, bylo farností téměř deset a celkové počty všech by zabraly příliš času, spočítal jsem ztráty na obyvatelstvu tří zdejších farností: Česká Kamenice, Srbská Kamenice a Kerhartice:

V těchto třech farnostech zemřelo následkem hladomoru 6,3 % obyvatel (více viz odkazovaný článek). Pokud tedy platí na wikipedii uvedený počet obětí 10-15 %, byla úmrtnost na panství Česká Kamenice přibližně poloviční.

Postaral se o to kníže Kinský:

(Poznámka k článku: Výše jsem napsal, že nepíšu „protišlechtickou propagandu“. Nepíšu ale ani „šlechtickou propagandu“. Proto, koho zajímá celá pravda, nebo alespoň ta po 250 letech zjistitelná, nechť, prosím, přečte celý článek až do konce. Nikoli jen následující kapitolu o tom, kterak kníže Kinský kupoval obilí pro poddané.)

Jak vlastně víme, že kníže Kinský v době hladomoru pro své poddané obilí kupoval?

Několik vesnic vedlo již dlouhá léta se svou vrchností boj kvůli machinacím a nezákonnostem. Pře se dostala až na stůl Marie Terezie, která v srpnu 1773 vyslala na panství vyšetřovací komisi českého gubernia poté, co 26 komisí krajského úřadu liknavostí jeho úředníků žádné pochybnosti nezjistilo.

Guberniální komise v čele s Johannem von Streeruwitzem a účetním gubernia Goltzem vedla v září 1773 přímo na panství vyšetřování a z celé akce vyhotovila rozsáhlý vyšetřovací protokol.

Vyšetřovací protokol si kníže Kinský vyžádal k vyjádření. V prosinci roku 1773 pak poslal guberniu svá stanoviska.

Argumenty Kinského dopisu pak na začátku roku 1774 ve své závěrečné zprávě Marii Terezii komentoval vyšetřovatel stížnosti von Streeruwitz.

Tyto dvě písemnosti, Kinského „obhajoba“ a Streeruwitzova zpráva Marii Terezii, nám umožňují udělat si o celé „akci nákupu obilí“ obrázek. (Kinský ke své obhajobě přiložil i detailní rozpis nákladů na nákup obilí, ale tento rozpis se bohužel nedochoval.)

Celou Kinského obhajobu jsme si popsali v jednom ze starších článků:

V tomto článku nás z celé obhajoby bude zajímat jen pasáž o nákupu obilí. Tu kníže Kinský zařadil hned na samý začátek své obhajoby.

Tedy vlastně až na druhé místo, protože na samém úvodu bylo třeba zdůraznit vlastní šlechetnost a dobrotu k poddaným:

Celý dopis začal kníže Kinský lítostivě: „Čím více jsem se až doteď staral o zachování (ve smyslu obživy – pozn.) a podporu blahobytu všech svých poddaných, tím bolestnější mi bylo shlédnout stížný list některých poddaných mně náležející obce Kerhartice, který byl poslán na nejvyšší místo a mně nyní zaslán k mému vyjádření.“ A pokračoval: „Již vědomí, že Váš vstup (myšlena je guberniální vyšetřovací komise - pozn.) na má panství ukazuje, že dobré skutky jsou opláceny vzpurností…“ Dále vyjádřil lítost, že touto stížností „bude jeho pravý charakter na nejvyšším místě (myšlena je Marie Terezie - pozn.) uveden v pochybnost“.

Kinský vždy „ctil zemské zákony“ a stejně tak dbal o to, „aby nikdo nebyl utiskován od spravedlnosti“ a nebylo mu bráněno v užívání jeho majetku. I dále popisoval svou bezúhonnost a že vždy i ostatní nabádal k dodržování zákonů. „Přesto jsem byl popsán v nejzlomyslnějších barvách, a sice od těch, kteří již několik let za svou obživu mohou děkovat pouze mé spravedlnosti.“ Nyní Kinský předkládá „svůj účet“…

A hned na první místo tohoto „účtu“ zařadil kníže Kinský pasáž o tom, jak v době hladomoru 1771-1772 kupoval obilí pro své poddané:

„Abych vysoce ctěnou komisi neobtěžoval uváděním jednotlivých, byť významných dobrodiní, která jsem svým poddaným všeobecně prokazoval, přikládám výtah z účtů…“

Tento „výtah z účtů“ se, jak jsem psal výše, bohužel nedochoval, ale čísla známe z Kinského obhajoby:

Výtah z účtů dle Kinského dokazuje „jak jsem si v uplynulých špatných letech k obživě poddaných všech svých panství vypůjčil 96 276 zlatých 40 krejcarů“. (Všimněme si zcela přesného vyčíslení včetně krejcarů!)

Takže skoro 100 000 zlatých. Kolik to vlastně bylo?

Podle přiznání tzv. panského katastru z poloviny 18. století nesla největší panství v Čechách (Český Krumlov a Třeboň) 50 000 zlatých, běžná panství 15-20 000 zlatých.

Kinský v této době vlastnil tato panství: Česká Kamenice, Zlonice, Choceň, Rosice a Hospozín, k tomu menší statky Borovnice, Březovice. Jaký byl celkový výnos Kinského majetku, nevím, ale řekněme, že mohl být asi tak 100 000 zlatých ročně. Táž částka, kterou si kníže vypůjčil na nákup obilí pro své poddané.

Podívejme se ale raději "níže":

Kráva stála kolem 20 zlatých, kůň kolem 60. 100 000 by tedy knížeti stačilo na nákup 5 000 krav nebo 1600 koní! (Ovšem v běžných letech, nikoli v době hladomoru.)

Korec žita stál v desetiletí 1761-1770 průměrně dvě a půl zlatky. V době hladomoru ale i 15. Kinský píše, že i tolik jej stál korec žita. Z dalších Kinským uvedených čísel je zřejmé, že taková cena při nákupu byla skutečně maximální a Kinský kupoval obilí průměrně asi za 6 zlatých. (Zde je ovšem třeba upozornit, že Kinským uvedená čísla nákladů a svých předpokládaných ztrát moc nesouhlasí a možná Kinský obilí nakupoval průměrně za 12 zlatých, nikoli za 6!)

Pokud Kinský kupoval obilí v průměru za, řekněme, 6 zlatých, pak za sto tisíc nakoupil 16 667 korců žita.

Na jednu dospělou osobu bylo ročně počítáno s 5-6 korci žita, takže za oněch 16 667 korců by Kinský „vyživil“ asi 3 000 poddaných i v případě, že by tito neměli vůbec žádné vlastní prostředky. Byl ale hladomor, takže člověk nejedl ročně 5-6 korců mouky ročně, ale třeba jen polovinu. 16 667 korců žita by pak vydalo na výživu 6 000 dospělých poddaných.

(V roce 1770 žilo na panství Česká Kamenice 19 740 obyvatel. Kolik jich žilo na dalších Kinského panství, nevím.)

Teď příběh na chvíli přerušíme a vrátíme se ke zmíněné "šlechtické propagandě":

Kdybych chtěl psát „šlechtickou propagandu“, zde bych článek ukončil a napsal shrnutí: „Kníže Kinský si vypůjčil obnos ve výši svého ročního příjmu k nákupu obilí pro své hladovějící poddané, čímž zachránil život 6 000 poddaných.“

Ale já žádnou „propagandu“ nepíšu, takže se podíváme dále:

Ani kníže Kinský totiž tímto sdělením neskončil a v dopisu guberniální komisi pokračoval:

„V rámci svého soucitu jsem jejich (myšleno poddaných - moje pozn.) starosti chtěl ulehčit i v budoucnu,“ proto Kinský, „zapomínaje na své vlastní dobro“, po skončení hladu nechtěl od poddaných vrátit za zakoupené obilí peníze na toto obilí jím vynaložené, ale poddaní měli obilí vrátit „in natura“.

Tedy příklad, jak podle Kinského mělo vypadat vracení obilí: Jedné rodině Kinského úředníci v době hladomoru přidělili, řekněme, 10 korců žita. Za ně kníže vydal 60 zlatých. Po skončení hladu klesla cena obilí na předchozí dvě a půl zlatky, poddaný by knížeti vrátil „in natura“ 10 korců žita, které by poté kníže prodal za 25 zlatých. Celková ztráta knížete na těchto 10 korcích byla 35 zlatých, dvě krávy…

Celkovou ztrátu na této operaci měl kníže Kinský spočítánu do "halíře": 40 574 zlatých 19 krejcarů 5 denárů (feniků), skoro polovinu vypůjčené částky.

K tomu ovšem kníže v dopise píše, že „vzhledem k současnému stavu poddaných si nemohu dělat naději, že z rozpůjčovaného obilí dostanu někdy více než třetinu“. Ztráta tedy bude mnohem vyšší než oněch 40 000 zlatých. Navíc dopravu obilí na panství platil Kinský ze svého a tyto náklady po poddaných nechce vůbec…

Za doklad toho uvádí, že obec Dolní Chřibská ho požádala, aby prominul dluhy ve výši více než 900 zlatých těm dědicům, jejichž otcové si v době hladu od vrchnosti půjčili obilí a poté zemřeli.

Zde si všimněme, že Kinský píše, že tuto žádost obdržel, nikoli že ji odsouhlasil. Lze předpokládat, že kdyby poddaným skutečně slevil, ve své obhajobě by to jistě uvedl…

Tím Kinský ukončil tuto pasáž své obhajoby před guberniální komisí.

My se vrátíme ke „šlechtické propagandě“, kterou teď musíme upravit:

Pokud bych napsal jen přechozí kapitolu, mohl bych ji ukončit shrnutím: „Kníže Kinský si vypůjčil obnos ve výši svého ročního příjmu k nákupu obilí pro své hladovějící poddané, čímž zachránil život 6 000 poddaných.“

Po této kapitole bych „šlechtickou propagandu“ musel trochu zmírnit, takže by shrnutí znělo: „Kníže Kinský si vypůjčil obnos ve výši svého ročního příjmu k nákupu obilí pro své hladovějící poddané, čímž zachránil život 6 000 poddaných. Po skončení hladomoru nechtěl obilí vrátit za vysoké nákupní ceny, ale „in natura“, čímž jeho ztráta za pomoc poddaným dosáhla asi poloviny až dvou třetin jeho ročního příjmu.“

Ale tady ovšem článek ještě neukončíme, protože ke Kinského vyjádření se vyjádřil guberniální vyšetřovatel von Streeruwitz.

Nejprve, jak bylo tehdy v úředních zprávách zvykem, Streeruwitz prostě zopakoval téměř celé Kinského tvrzení o celé akci nákupu obilí: zmínil částku 96 276 zlatých 40 krejcarů s tím, že Kinský chce obilí vrátit „in natura“, nikoli za vysoké ceny obilí v době hladomoru, čímž mu vznikne škoda… O tom jsme si pověděli výše.

Poté Streeruwitz připojil svůj náhled:

„Zda je udaná suma vypůjčených peněz správná, nemohu potvrdit.“

To jsou ty osvícenské novoty! Kníže Kinský tvrdí, že si vypůjčil právě tolik, a nějaký úředníček gubernia si to jaksi nenápadně dovoluje zpochybňovat… To by se ještě před nedávnem stát nemohlo!

Jednu odbočku: Když vrchnosti v roce 1749 podávaly přiznání pro panský katastr, musela být tato přiznání podepsána. Když přiznání podepisoval majitel panství, šlechtic, stačil jeho podpis; když přiznání podpisoval nejvyšší úředník panství, museli přiznání signovat také dva správci sousedních panství. Úředníkům se nevěřilo, šlechtici stačilo jeho čestné slovo!

No, s těmito „osvícenskými novotami“ ovšem začala sama panovnice: Když se poté na základě těchto přiznání dělala tzv. „kalkulační zkouška“ podle různých tax určených ve Vídni, stěžovali si čeští stavové, že Vídní žádané odhadní taxy nelze v praxi „dobře použít“. Marie Terezie rázně odpověděla, že obtíže při kalkulaci nespočívají ve špatných taxách, ale z falešných fasí!

Ale zpět ke Streeruwitzovi, Kinskému, poddaným a obilí:

Streeruwitz tedy nemohl potvrdit, že Kinským udaná vypůjčená částka k nákupu obilí pro poddané je správná. A k tomu uvedl, že většina takto zakoupeného obilí nešla pro místní, českokamenické poddané, ale pro Kinského poddané na jiných panstvích. Takže do Kinského obhajoby v záležitosti poddaných na panství Česká Kamenice tato částka vůbec nepatří!

Situaci na jiných Kinského panství Streeruwitz nezkoumal prý proto, že to nebylo pro stížnost českokamenických poddaných podstatné.

Co zjistil Streeruwitz o půjčování a vracení obilí na panství Česká Kamenice?

Místo Kinským uvedené částky skoro 100 000 zlatých Streeruwitz vypočetl náklad na obilí pro místní poddané 9 921 zlatých 16 krejcarů. Tedy desetinu z celkové částky, přitom bylo českokamenické panství tím největším (pravda - sídelním panstvím byly Zlonice).

A dále:

O vracení za hladomoru přiděleného obilí na českokamenickém panství, které se dle Kinského zprávy guberniu mělo dít „in natura“ a tedy s velkou ztrátou pana knížete:

„Je mi spolehlivě známo,“ píše guberniální vyšetřovatel Streeruwitz, „že zdejší vrchnostenský úřad vrchností zapůjčené obilí nezapůjčil proti vrácení „in natura“, ale proti hotovému zaplacení 7 zlatých 48 krejcarů za dolnorakouskou měřici.“

Takže: Kinský tvrdil, že mezi poddané v době hladomoru „rozdal“ obilí s tím, že po skončení hladomoru mu jej poddaní vrátí „in natura“, tedy v cenách obvyklých před hladomorem. Tím vznikne Kinskému velká škoda.

Místo toho v době hladomoru vrchnostenští úředníci toto zakoupené obilí sice skutečně přidělovali, ale účtovali poddaným 7 zlatých 48 krejcarů za měřici; to znamená téměř 12 zlatých za korec, asi pětinásobek ceny obvyklé. Žádné vrácení obilí „in natura“ v ceně obvyklé, jak o tom Kinský mluvil ve své obhajobě, se na panství nedělo a úředníci vyžadovali od poddaných vrácení všech Kinským vynaložených peněz v cenách v době hladomoru. Takže Kinskému žádná škoda vzniknout neměla! (Snad až na tu dopravu obilí na panství, kterou ovšem nejspíše vykonávali poddaní v rámci svých robotních povinností.)

Část těchto peněz, tedy 7 zlatých 48 krejcarů za měřici, resp. 11 zlatých 42 krejcarů za korec, poddaní již skutečně zaplatili. O dosud nezaplacené částce za vypůjčené obilí Streeruwitz píše: „Vrchnostenský úřad tyto dlužné peníze stále a stále vymáhá.“

Jak takové „vymáhání“ na tomto panství asi vypadalo, je zřejmé z tohoto článku:

Na tom by samozřejmě nebylo nic špatného, ale Kinský v obhajobě tvrdil, že mají být vraceny „in natura“. Tedy v ceně dva a půl zlatých za korec, kolik se platilo po dobré úrodě roku 1773. Místo 2,5 zlatých poddaní za vypůjčený korec platili 12 zlatých!

Dále Streeruwitz sice připustil, že vracení, resp. zaplacení obilí „zcela zchudlými poddanými“ bude obtížné, ale Kinským vypočtená ztráta 40 574 zlatých rozhodně nebude tak velká, „protože na tomto českokamenickém panství se půjčování obilí nedělo proti vracení in natura“, ale proti zápisu dluhu ve výši pětinásobku ceny obvyklé.

Takže pokles ceny obilí po skončení hladomoru nehraje vůbec roli a Kinskému vznikne ztráta velmi malá! Jen za dopravu obilí na panství a některé nedobytné pohledávky.

Pak Streeruwitz přece jen ve prospěch knížete uvedl, že „při tak velkém zdražení na tomto hornatém panství se stalo velké dobrodiní a může být jen obdivováno“.

Toť ze strany pana von Streeruwitze vše!

Jak na tato zjištění pana vyšetřovatele reagoval kníže Kinský nebo jeho úředníci?

Tato kapitola bude velmi krátká. Vlastně nám postačí jen tři věty:

Kníže (ani jeho úředníci) nereagoval vůbec nijak! Raději nechal celou věc být, dále se k ní nevracel a celou záležitost nákupu obilí nezmínil dokonce ani ve svém konečném rekursu Marii Terezii!

Věděl, že pravda není úplně na jeho straně a že v původním dopisu vyšetřovací komisi celou akci značně přikrášlil.

Nechtěl jsem psát ani „šlechtickou“, ani „protišlechtickou“ propagandu. Chtěl jsem prostě napsat, jak to bylo…

Snad se mi to povedlo!

Uvedl jsem všechny po 250 letech zjistitelné relevantní informace!

Závěr tak zní:

Kníže Kinský nakupoval v době hladomoru pro své hladovějící poddané obilí, na což si sám musel vypůjčit. Přestože větší část těchto peněz mu poddaní zaplatili zpět v cenách, za které Kinský toto obilí za hladomoru nakupoval, kníže sám utrpěl škodu.

Ne tak velkou, jak sám kníže psal, protože poddaní obilí nevraceli „in natura“ za ceny obvyklé po hladomoru a nesli tak většinu nákladů knížete Kinského.

Ale nějakou škodu ano. A svou akcí zachránil mnoho životů svých poddaných.

V době hladomoru byla na českokamenickém panství úmrtnost oproti zbytku země přibližně poloviční.

Řekli jsme si o tom v tomto článku:

Kolik peněz skutečně za vypůjčené obilí vrátili, nevím. Snad ve fondu panství Česká Kamenice existují nějaké účty, ale fond je prozatím nepřístupný…

NA Praha, fond České gubernium - Contributionale

https://cs.wikipedia.org/wiki/Hladomor_v_českých_zemích_(1770–1772)