Dva synové, ale statek jen jeden: Jak se dělil statek v době, kdy se ještě dělit nesměl

Eschlerovi

Eschlerovi už známe. Byli to majitelé statku čp. 13 v Kunraticích u České Kamenice.

V minulém článku jsme si řekli, jaká katastrofa rodinu postihla v srpnu 1802:

Po této katastrofě se sedláku Eliasovi a jeho ženě Marii Anně narodily ještě další děti a do dospělosti rodiče vychovali šest dětí - Brigittu, Josefa, Benedikta, Theresii, Marii Annu a Annu Franzisku.

Postupem doby pomáhaly děti v hospodářství, jak nás zpravují soupisy lidu. Takto vypadá ten z ledna 1810, kdy je u čtyř nejstarších dětí poznámka, že „pomáhají v hospodářství“ (v soupisu je zapsána i v červnu 1809 narozená Veronika, která se ale dospělosti nedožije a v srpnu 1810 zemře):

Nejstarší dcera Brigitta se o dva roky později vdala na sousední statek čp. 11, takže nejstaršími dětmi nyní na statku byli synové Josef a Benedikt.

V případě, že na statku bylo synů více, řešilo se to většinou tak, že jeden byl určen za dědice statku a ostatní byli dáni na řemeslo. U Eschlerových ne - oba synové pomáhali otci na statku.

Kdo byl vlastně dědicem statku?

Ze zákona to byl nejstarší syn. To ale jen v případě, že majitel, v našem případě otec Elias, zemřel ještě před prodejem statku. Jinak si mohl vybrat, kterému ze synů statek prodá (v úvahu přicházeli i některý ze zeťů) .

Protože byl ale rok 1813 a stále panovalo poddanství, byl ve svém výběru Elias omezen. Prodej statku musela schválit vrchnost.

To by snad nebyl problém, Elias ale pojal jinou myšlenku - statek rozdělí mezi své dva syny. A to už byl problém větší:

O rozdělení statku totiž v době poddanství nemohl rozhodnout sedlák o své vůli (statky se nesměly svévolně dělit ani po zrušení poddanství a volná dělitelnost statků byla povolena až zákonem z roku 1868). Musel se nejprve s žádostí o povolení rozdělení statku obrátit na svou vrchnost, která po případném schválení musela podat zprávu státnímu orgánu. V dřívější době to byl krajský úřad, ale v době, o které mluvíme, to bylo samotné české gubernium (dle dvorského dekretu z 19. listopadu 1812).

Až české gubernium, tedy nejvyšší správní orgán Čech, mohlo povolit rozdělení statku. A nejen, že gubernium muselo takové rozdělení povolit - ono o něm muselo být předem informováno a předem, tedy před uzavřením kupní smlouvy, muselo vydat souhlas! To je důležité. Zapamatujme si to!

Zákon, resp. dvorské dekrety stanovily, že pokud už se statek dělí, nemá výměra polí ani jednoho z nově vzniklých statků poklesnout pod 40 dolnorakouských měřic. To je 7,7 hektaru.

Byly ovšem výjimky. A právě na ně se musel Elias spolehnout. Protože po rozdělení by každý ze statků 40 měřic polí neměl…

Jaký pozemkový majetek vlastně ke statku čp. 13 náležel?

V této době byl v platnosti Josefský katastr z konce osmdesátých let 18. století. Je to vlastně první moderní katastr nemovitostí, který každému pozemku (s výjimkou pozemků neplodných, tj. nenesoucích žádný příjem) přidělil číslo, určil jeho výměru a hrubý výnos.

Soupis některých pozemků statku čp. 13 z roku 1787 vypadá takto:

Ke statku čp. 13 patřilo celkem 44,9 hektaru pozemků. Z nich ale bylo 13 hektarů luk a pastvin, lesa dokonce 18,8 hektaru. Polí bylo 13,1 hektaru, takže se statek nedal rozdělit tak, aby u každého ze dvou nově vzniklých statků bylo nejméně 40 měřic (7,7 hektaru) polí.

Elias se ale rozhodl využít výjimku, platnou pro horské a podhorské kraje, kam patřila i tato obec. Zákon (zjednodušeně řečeno) připouštěl, aby, má-li jeden z „nových“ sedláků i jiný zdroj příjmu, jeho statek 40 měřic polí neměl. A toho Elias, resp. jeden z jeho synů využil.

Pozemky statku čp. 13 byly rozděleny do dvou částí:

Statek stál v západní části obce a hlavní část pozemků, přibližně dvě třetiny, se táhly v úzkém pásu přibližně tři kilometry od statku na severozápad. Druhá část byla „za lesem“ na východním okraji obce:

A právě na části těchto pozemků na východním okraji obce měl být nový statek utvořen.

No, statek… Spíše malé hospodářství, u nás se jim říkalo zahradnictví. Pole zde bylo jediné o rozloze pouhé tři měřice (připomínám, že polí měl mít nový statek nejméně 40 měřic!), dále dvě louky a jedna pastvina, dohromady o rozloze 42 měřic (8,2 hektaru) a velký les o rozloze 7,7 hektaru.

Všechny tyto pozemky ale novému hospodářství přiděleny být neměly. Pozemků vlastně dohromady mělo být jen 4,3 hektaru. Přitom jen polí měl mít podle zákonů 7,7 hektaru. Ale byla tu ona výjimka pro horské kraje!

Jak se k žádosti o vytvoření nového hospodářství postavila vrchnost? A státní orgány?

Ale popořadě. Nejprve byla uzavřena kupní smlouva…

Jsme v roce 1813.

Víme, že nejstarší dcera Eschlerových Brigitta se o rok dříve vdala na sousední statek čp. 11. Takže rodina Eschlerových na statku čp. 13 v Kunraticích vypadala v lednu 1813 takto:

Sedlák Elias Eschler, selka Maria Anna, dospělí synové Josef a Benedikt, téměř dospělá dcera Theresia (všichni tři pomáhali otci v hospodářství; u Josefa je navíc poznámka „stižen vadou řeči“, přičemž nikdy dříve ani později se tato poznámka v soupisech lidu nevyskytuje) a dvě menší děti Maria Anna a Anna Franziska.

Jak dlouho se Elias rozhodoval, co vlastně komu ze synů přidělit? Jak do celého otcova rozhodování zasahovali synové Josef a Benedikt? Bohužel - nic z toho nevíme.

Jisté je, že 24, května 1813 celý statek čp. 13 za 2000 zlatých vídeňské měny koupil mladší (!) syn Benedikt:

Detaily se zabývat nebudeme a přejdeme k části smlouvy, která se zmiňuje o starším bratrovi Josefovi:

Předně měl od bratra Benedikta dostat Josef jednoho potažního vola a jednu krávu jako základ do nového hospodářství. A dále:

"Do zápisu budiž poznamenáno, že z pozemků tohoto statku na tam nalézající se Folze (pomístní název „Folge"), která leží u Lipnice (tedy výše na mapě vyznačených pozemcích na východě obce), je vyhrazeno 15 korců, až zemské gubernium povolí, aby byly tyto pozemky od statku odděleny a koupí připsány druhému synovi prodávajícího Josefu Eschlerovi.“

Dalších citací složitých souvětí čtenáře raději ušetřím a přeformuluji je do srozumitelnějšího současného jazyka: Pokud gubernium oddělení těchto pozemků povolí, má syn Josef otci nebo jeho dědicům zaplatit 200 zlatých vídeňské měny. Hned po schválení měl Josef jako závdavek složit 50 zlatých a zbytek pak doplatit roční splátkou 20 zlatých (vše opět vídeňské měny; bylo krátce po státním bankrotu a měny byly dvě - konvenční a vídeňská; problematiku v článku pro složitost necháme stranou).

Zbývala ovšem samozřejmě možnost, že gubernium oddělení pozemků odepře. V tom případě měl nový majitel statku, mladší syn Benedikt, ke kupní ceně 200 zlatých doplatit dalších 400 zlatých. Ty ovšem nikoli otci, ale bratru Josefovi, „aby si za ně mohl koupit jiné hospodářství“. Těchto 400 zlatých by skutečně na nějaké, byť malé hospodářství stačilo. Do rozhodnutí gubernia měl na pozemcích hospodařit Benedikt.

V prosinci 1813 povolili vrchní panství Hasenöhrl a justiciár Kuntz zápis do pozemkové knihy. Vrchnostenské schválení přišlo 14. února 1814, čímž se Benedikt Eschler stal oficiálním majitelem statku.

Obvykle to tak dlouho netrvalo. Snad prodlevu způsobil právě onen pasus o oddělení pozemků. Ten si zapamatujme - způsobil mnoho problémů!

Co se dělo po schválení kupní smlouvy vrchností v prosinci 1813, resp. únoru 1814?

No, Benedikt se stal oficiálním majitelem statku. A Josef? Ticho po pěšině… Další kroky lze vysledovat až v květnu 1817. Ale:

Josef se rozhodl nečekat na schválení gubernia a na pozemcích svého v budoucnu snad povoleného nového hospodářství zřídil - bělidlo.

Jak se Josef dostal k povolání běliče, nevím. V soupisech lidu, které byly v této době vedeny již velmi podrobně s mnoha poznámkami, není žádná zmínka o tom, že by byl Josef běličem. Naopak se v nich i po roce 1813 píše, že Josef „pomáhá v hospodářství“, „slouží u hospodáře“. Až v lednu 1816 je Josef v soupisu psán bez poznámky.

Byl již tehdy běličem? Snad ano. I toto si zapamatujme, bude to důležité!

Bez poznámky o druhu obživy je Josef psán i v soupisech lidu z ledna 1817 a 1819 (soupis s z r. 1818 se nedochoval). Tehdy ale již probíhal úřednický "ping-pong":

Celý proces začal oficiálním rozdělením pozemků:

Než se k němu dostaneme, musím zdůraznit:

Pokud chtěl poddaný rozdělit svůj statek, musel před uzavřením kupní smlouvy požádat gubernium o souhlas. Elias Eschler gubernium o souhlas nepožádal. Přesto byla do kupní smlouvy vtělena pasáž o rozdělení pozemků. Tuto kupní smlouvu pak vrchnostenský úřad schválil a nechal zapsat do pozemkové knihy. Všem to bude přičteno k tíži!

30. května 1817 provedl vrchní úřad kamenického panství rozdělení pozemků:

Josefovi bylo od statku čp. 13 připsáno pole „Folgenfeld“ o výměře 1 jitro a 1/6 sáhů s výnosem (v Josefském katastru byl počítán hrubý výnos) 2 a 2/32 měřice žita a 2 a 20/32 měřice ovsa jednou za tři roky (katastr stále počítal s trojpolním systémem a pouze obilím, i když v této podhorské severočeské oblasti pěstováním brambor doznal trojpolní systém podstatných změn). Josefovo pole mělo tedy výměru 0,57 hektaru a neslo ročně 42 litrů žita a 54 litrů ovsa ročně (tehdejší normativy počítaly se 75 kg/hl žita a 45 kg/hl ovsa, takže ročně Josef sklidil přibližně 31,5 kg žita a 24 kg ovsa).

Dále dostal Josef také louky (raději uvedu jen současné míry): podzimní louka (to znamená, že dávala jen jednu, nikoli dvě seče ročně) č. 609 zvaná Auf der Folge nebo Untere Folgenwiese o rozloze 13484 m2 a ročním výnosu 709 kilo sena. Louka Obere Folgenwisese č. 611 byla rozdělena, takže z původní výměry 66964 m2 s výnosem 2272 kilo sena připadlo Josefovi 17727 m2 a Benediktovi zůstalo 49237 m2 s výnosem 1672 kilo sena. Dále byla Josefovi připsána malá pastvina Auf der Folge č. 613 o rozloze 1054 m2a výnosu 45 kilo sena a lesík Kleine Folge neboli Folgenbüschel o rozloze 5140 m2 a ročním výnosu 0,7 sáhu dřeva ročně (nejspíše 3,41 m2).

Oddělené pozemky měly tedy celkovou rozlohu 7 jiter 800 sáhů, což bylo 43160 m2 (připomeňme si, že dle zákona měl mít nový statek nejméně 76728 m2 orných polí, Josef dostal ani ne desetinu této požadované výměry polí).

Transakci stvrdili podpisy oba bratři Josef i Benedikt, kunratický rychtář Johann Christof Zeckert a přísežný (dnes bychom řekli "člen obecního výboru") Anton Zeckert (to byl soused z čp. 11):

Vlevo vidíme krasopisné podpisy obou bratrů, narozených v letech 1791 a 1793. To již byla nová generace - otec Elias (ročník 1757) byl ještě negramotný, neuměl se ani podepsat a smlouvy signoval třemi křížky, jak je zaznamenáno u kupní smlouvy. Snad se na stará kolena Elias pokusil naučit podepsat, ale jeho pokusy skončily takto:

Pod naprosto nečitelný podpis raději úředník připsal: „To je Elias Eschler.“

O školství v obci jsme si řekli v tomto článku:

Ale zpět k našemu příběhu!

Litoměřický krajský úřad toto rozdělení potvrdil o tři čtvrtě roku později 12. března 1818 s douškou, že se tak stalo "stalo dobrovolně a nenuceně":

Pozemky rozděleny! Konec příběhu?

No, s tím bych se asi nepsal :-)

Takže pojďme dále přes úskalí tehdejších zákonů a byrokracie:

Krajský úřad tedy rozdělení pozemků statku čp. 13 schválil 12. března 1818.

Dva měsíce (!) mu pak trvalo, než podal zprávu českému guberniu, který za zákona musel rozdělení statku schválit.

12. května 1818 tedy krajský úřad o rozdělení informoval gubernium.

Vyřízení celé záležitosti zabralo guberniu jeden měsíc.

Dopis napsal guberniální rada Fischer, ale ze své pravomoci jej podepsal sám prezident gubernia František Antonín hrabě Libštejnský z Kolovrat:

Rozhodnutí gubernia bylo - studenou sprchou:

Celý dopis je rozdělen do logicky navazujícího celku:

Prosté, jasné, zcela podle práva!

K tomu gubernium ještě poznamenalo, že oddělené pozemky nového hospodářství mají výměru 22,5 měřice (připomínám, že nové hospodářství mělo mít měřic 40, a podle dekretu orných polí). Toto rozdělení by i tak muselo být odmítnuto, protože Josef Eschler "nevykázal žádný jiný živnostenský nebo průmyslový (doslova „industriální") příjem“.

To byla důležitá poznámka! To byla ona výjimka z podmínky 40 měřic polí, o níž jsem se zmínil výše. Pokud by se nové hospodářství uživilo pomocí jiných příjmů, bylo možné povolit rozdělení i bez oněch 40 měřic polí!

My víme, že již někdy před tímto rozhodnutím Josef na svých nových pozemcích, jejichž držba Josefem byla ale nyní guberniem zrušena, založil bělidlo. Bohužel nikdo z celé trojice - Josef Eschler, vrchnostenští úředníci, krajské hejtmanství - to z nějakého důvodu guberniu nepovažoval za důležité uvést.

Ale zpět k dopisu. Gubernium si neodpustilo pokárání:

Vrchnostenský úřad se měl ospravedlnit, proč kupní smlouvu s „protizákonným rozdělením pozemků bez předchozího souhlasu“ gubernia povolil zapsat do pozemkové knihy.

Nakonec gubernium pověřilo krajský úřad, aby se s opisem tohoto rozhodnutí obrátil na fiskální úřad „kvůli knihovnímu výmazu , resp. rozdělení (pozemků) z pozemkové knihy“. Následovalo jen obligátní: „Praha, 12. června 1818. Kolowrat. Fischer.“

Gubernium tedy přesně nařídilo další úřední postup a nepřipouštělo jinou možnost:

Krajský úřad se obrátí na fiskální úřad, který zruší rozdělení pozemků a, dle zákona, nařídí výmaz rozdělení pozemků z pozemkové knihy.

Dále by akce „výmazu rozdělení pozemků“ měla dle zákona postupovat takto: Krajský úřad o rozhodnutí fiskálního úřadu bude informovat vrchnostenský úřad panství Česká Kamenice, který provede faktický výmaz pasu o rozdělení pozemků z pozemkové knihy. Benedikt Eschler se stane majitelem všech původních pozemků statku čp. 13 v Kunraticích a bratrovi Josefovi místo pozemků vyplatí 400 zlatých vídeňské měny, aby si mohl koupit „jiné hospodářství“, jak v kupní smlouvě rozhodl otec Elias.

Vše bylo jasné!

Nebo ne? Zatím ano:

Toto sdělení bohužel k dispozici nemám. Ale je zřejmé, že krajský úřad fiskální úřad prostě informoval o rozhodnutí gubernia a přiložil opis rozhodnutí, jak bylo prezidentem gubernia hrabětem Libštejnským z Kolovrat nařízeno.

Další krok již naštěstí známe:

Fiskální úřad neměl moc co řešit - o všem rozhodl hrabě Kolovrat!

A tak 16. listopadu 1818 fiskální úřad sdělil:

S odkazem na rozhodnutí gubernia z 12. června, „kterým bylo rozdělení selského hospodářství Benedikta Eschlera prohlášeno za nulitní a neplatné“ fiskální úřad nařídil, aby vrchnostenský úřad z pozemkové knihy vymazal část kupní smlouvy o rozdělení pozemků a následně o výmazu podal zprávu (krajskému úřadu, který pak následně měl informovat úřad fiskální).

V adrese nóty je sice psán přímo českokamenický vrchnostenský soud (který pozemkové knihy vedl), ale podle tehdejší subordinace poslal fiskální úřad svou nótu krajskému úřadu, který ji pak českokamenickému úřadu (pod nějž spadal vrchnostenský soud) poslal 27. listopadu 1818.

27. listopadu 1818 krajský úřad psal do České Kamenice:

"Kamenickému vrchnímu úřadu!

Tímto je vrchnímu úřadu proti potvrzení přijetí předána sem dorazivší (myšlen tedy litoměřický krajský úřad) nota fiskálního úřadu č. 6863 z 16. listopadu tohoto roku o provedení výmazu protizákonné a zemským orgánem (myšleno tedy české gubernium) anulované kupní smlouvy o na zdejším panství provedeném rozdělení selského hospodářství Benedikta Eschlera s nařízením bezodkladně prokázat jeho provedení.

C. k. krajský úřad v Litoměřicích, 27. listopadu 1818. Svobodný pán von Baselly."

Tolik „úředničina“ počátku 18. století. (Někdy je to skutečně radost číst: mezi pomocným slovesem „wird“ a slovesem „zugestellt“ je pět řádků textu…)

V přípisu krajského úřadu se trochu neobratně mluví o „protizákonné kupní smlouvě“, ale ve skutečnosti šlo jen o pasáž o rozdělení pozemků. Správně to pochopili vrchnostenští úředníci:

Do České Kamenice přípis krajského úřadu dorazil 30. listopadu. To bylo pondělí.

V pátek 4. prosince vrchní správce panství Hasenöhrl s justiciárem Kuntzem (to byli stejní dva muži, které celou kupní smlouvu schválili a povolili zapsat do pozemkové knihy) nařídili výmaz pasáže kupní smlouvy ohledně rozdělení pozemků.

A zároveň rozhodli, aby byla poslána zpráva o provedení výmazu krajskému úřadu.

O výmazu, který se - nikdy nestal…

Eschlerovi se totiž nehodlali vzdát a svou válku o rozdělení statku dobojovat až do konce!

Jak přesně se situace následně vyvíjela, kdo kdy komu psal, bohužel nevím. Ale rozhodnuto bylo velmi rychle. Už 19. února 1819!

12. června 1818 gubernium zakázalo rozdělení statku a nařídilo výmaz pasáže kupní smlouvy o rozdělení statku z pozemkové knihy. Zároveň pověřilo krajský úřad, aby se obrátil na fiskální úřad, který měl zákonnou moc zrušit již provedené rozdělení statku, resp. nařídit provést výmaz z pozemkové knihy.

Fiskální úřad toto rozdělení zrušil 16. listopadu 1818 a krátce poté o rozhodnutí informoval krajský úřad. 27. listopadu 1818 krajský úřad přeposlal nótu fiskálního úřadu o zrušení rozdělení statku a výmazu pasáže kupní smlouvy českokamenickému vrchnostenskému úřadu. Vrchnostenský úřad 4. prosince 1819 nařídil provedení výmazu a rozhodl o informování krajského úřadu o provedení výmazu.

Pasáž o rozdělení statku z pozemkové knihy vymazána nebyla, protože mezi začátkem prosince 1818 a únorem 1819 proběhla jakási jednání. A téměř jistě i inspekce přímo v Kunraticích, která situaci obrátila naruby:

České gubernium zrušilo své rozhodnutí z 12. června předchozího roku a rozdělení statku povolilo!

Jak to? Co ten náhlý obrat?

Originál rozhodnutí se bohužel nedochoval, ale dá se rekonstruovat z následující písemnosti:

Přípis napsal úředník Blumencron (jeho funkci neznám, později byl krajským hejtmanem). Snad bude lépe nechat mluvit pana Blumecrona osobně:

"Kamenickému vrchnímu úřadu!

Za podstatně nově vzniklých okolností, potvrzených pečlivě provedenými šetřeními krajského úřadu, kdy Josef Eschler na pozemcích, odloučených od statku svého bratra Benedikta Eschlera o výměře 7 jiter 800 sáhů špatné kvality, zřídil velmi prostornou kůlnu k uložení nástrojů k provozování bělidla a také již značným nákladem položil vodovodní potrubí, a tím je toto Josefem Eschlerem zřízené bělidlo, které onomu poskytuje živobytí, s to, rozšířit v tamním okolí dosud nedostatečný počet komerčních bělidel.

Proto vysoké zemské gubernium nařízením z 19. minulého měsíce (tedy 19. února 1819), číslo jednací 405, upustilo od rozhodnutí z 12. června minulého roku (tedy svého výše uvedeného rozhodnutí guberniálního prezidenta Kolovrata z 12. června 1818 – pozn.), č. j. 23359, intimovaném v č. j. 4744 vrchnostenskému úřadu 23. června minulého roku, a povolilo z vážných obchodních důvodů rozdělení statku Benedikta Eschlera čp. 13 ve vsi Kunratice."

Gubernium „opustilo“ své původní, tři čtvrtě roku staré rozhodnutí a „povolilo“ rozdělení statku!

Díky výjimce ze zákona. Díky existenci bělidla!

Původní zákaz z 12. června 1818 gubernium zdůvodnilo dvěma věcmi:

Bod 1 stále platil. Ale bod 2 už ne: Josef Eschler krajské komisi ukázal své bělidlo, takže nyní „živnostenský nebo průmyslový příjem“ vykázal. To krajské hejtmanství po inspekci guberniu sdělilo a existence bělidla zcela změnila názor gubernia: „z vážných obchodních důvodů“ rozdělení statku povolilo. Přes porušení zákona!

Krajský úředník dále pokračoval:

"Toto rozhodnutí se dává na srozuměnou vrchnostenskému úřadu k dalšímu vyřízení a vyrozumění stran se zřetelem k rozdělovacím tabelám (myšleny výše v roce 1817 ukázané změny Josefského katastru) a katastrálnímu extraktu (což byl výpis z onoho katastru) a s doplňkem, aby vrchnostenský úřad dal vědět o dalších úředních úkonech, především těch rektifikačních (tedy změn katastru – pozn.).

Také se rozumí samo sebou, že je zrušeno fiskálním úřadem nařízené vymazání části smlouvy o rozdělení pozemků z pozemkové knihy. A konečně má vrchnostenský úřad vybrat podle tabulky tax vybrat určenou taxu a obvyklým způsobem ji předat dále.

C. k. krajský úřad v Litoměřicích dne 6. března 1819, Blumencron.“

Kde se Blumencronův přípis tak dlouho toulal, nevím. Do Kamenice došel až 22. března. 29. března správce Hasenöhrl rozhodl, aby byl přípis zapsán do vrchnostenské Knihy záznamní.

Tak se stalo. O úrovni úřadování na panství Česká Kamenice svědčí poněkud kuriózní skutečnost:

28. dubna 1819, pět týdnů poté, co do vrchnostenské kanceláře dorazil přípis krajského hejtmana o povolení rozdělení statku, byla do kunratické pozemkové knihy zapsána poznámka o „intimátu (dnes bychom řekli sdělení nadřízeného úřadu) krajského úřadu o žádosti c. k. fiskálního úřadu z 30. listopadu 1818 (to bylo datum doručení na vrchnostenský úřad - jedná se o nótu fiskálního úřadu z 16. listopadu, resp. přípis krajského hejtmanství z 27. listopadu; viz výše), nakazujícím zrušení postoupení pozemků, zajištěných Josefu Eschlerovi kupní smlouvou Benedikta Eschlera“.

To ovšem měli panští úředníci (snad osobně justiciár Kuntz) dle rozhodnutí vrchního Hasenöhrla poznamenat 4. prosince. Nyní, půl roku po rozhodnutí pana vrchního, to konečně udělali. Pět týdnů po radikálním obratu situace!

Radikální obrat úředníci poznamenali mnohem rychleji - „už“ 4. května. Tedy pět týdnů po doručení rozhodnutí o povolení rozdělení statku na vrchnostenský úřad. Týden poté, co do pozemkové knihy zapsali zcela opačné rozhodnutí!

Obdivuji toho, kdo dokázal přečíst až sem!

Ovšem - nekončíme!

Stále totiž chybí to nejdůležitější. Josef Eschler se právoplatným majitelem svých pozemků stane až:

Žádný z těchto kroků se dosud nestal.

Takže krok další, dvanáctý:

Ne, v datu kupní smlouvy jsem se nepřepsal…

Toho dne, 30. ledna 1823 (v opisu pozemkové knihy přepsáno na 1824, ale z kontextu a soupisu lidu je evidentní, že se tak stalo o rok dříve), se na rychtě v Kunraticích sešla místní honorace: rychtář Johann Christof Zeckert a dva přísežní (dnes bychom řekli členové obecního výboru): Anton Zeckert a Josef Stroppe. K honoraci ale patřili i Eschlerovi, otec Elias, nyní ovšem na výměnku, a jeho syn Benedikt nynější majitel statku čp. 13, byli z nejbohatších sedláků v obci. Spolu s nimi samozřejmě na rychtu přišel i Josef, který se měl toho dne stát majitelem vlastní nemovitosti.

Co se dělo ty čtyři roky od povolení českého gubernia k rozdělení statku? Proč nebyla kupní smlouva uzavřena krátce poté, co na vrchnostenský úřad na konci března 1819 dorazilo potvrzení o povolení statek rozdělit?

Nevím… Soupisy lidu nám odpověď nedávají. Otec Elias stále žil, takže se nemuselo čekat na případné vypořádání dědictví. Žili i oba bratři Josef a Benedikt. Vážně nevím, co uzavření kupní smlouvy zdrželo.

Snad jiná úřední jednání? V kupní smlouvě je výslovně zmíněno povolení gubernia z 19. února 1819 a povolení přípisem krajského úřadu z 6. března z téhož roku. Jinak nic.

Ale jistě - bylo potřeba toho spoustu zařídit. Předně byla s odprodejem části pozemků statku čp. 13, tedy bratrovi Benediktovi, o něco snížena státní daň, takže bylo třeba vše projednat s krajským hejtmanstvím a berním úřadem. Také samozřejmě s vrchnostenským úřadem - stejnou proporcí jako daně státní byly zmenšeny také daně, dávky a roboty (resp. robotní reluici) vrchnosti.

Ovšem - co bylo uleveno statku čp. 13, bylo uvaleno na nové hospodářství:

I to bylo třeba projednat a nechat si schválit…

A ještě něco se v těchto necelých čtyřech let od povolení gubernia do uzavření kupní smlouvy na odlehlých pozemcích u východních hranic obce dělo:

Ještě otec Elias postavil „dům a stodolu s číslem popisným 84“. Ten nyní i s pozemky o výměře 4,3 hektaru tedy za 300 zlatých kupoval syn Josef. Kdo má dobrou paměť, ví, že v roce 1813 v kupní smlouvě otec určil částku 200 zlatých. Ale od té doby uběhlo už 10 let…

Splátky statku byly rozděleny takto:

Ne! Už ne! Pro dnešek to stačí…

Až vrchnost smlouvu potvrdí, stane se Josef právoplatným majitelem svého hospodářství. Ale to už je na jiný článek…

Obdivuji každého, kdo dokázal dočíst až sem. A smekám klobouk nad tou trpělivostí!

Zároveň cítím jistý závazek: Kdo věnoval tolik času svého života mému článku, zaslouží si znát také konec příběhu. Takže ve zkratce:

Josef na svém hospodářství čp. 84 začal hospodařit hned v roce 1823. Co se stalo s bělidlem, nevím, žádná písemnost se o jeho existenci po roce 1823 nezmiňuje; jistě existovalo v době uzavření kupní smlouvy…

Josefovi bylo v době koupě 31 let. Se splácením Josef „nespěchal“. Vlastně otci první roky nezaplatil vůbec nic a až v lednu 1829 závdavek 50 zlatých, který měl zaplatit už v roce 1823; na jaře 1824 pak první roční splátku 19 zlatých 20 krejcarů.

Otázkou je, zda nešlo o jakousi rodinnou dohodu. Stejně totiž postupoval bratr Benedikt - statek čp. 13 koupil v roce 1813 a ačkoli měl mít k lednu 1829 zaplaceno 1 520 zlatých, nezaplatil otci za 16 let ani krejcar! Až v lednu 1829, stejně jako bratr Josef, Benedikt vyplatil otci první peníze.

Pak otec čekal na další peníze od Josefa i Benedikta další čtyři roky do ledna 1833. Tehdy Josef otci zaplatil 49 zlatých a z kupní ceny 300 zlatých mě tak splaceno 118 a půl zlatého.

Více už Josef otci zaplatit nestačil - zemřel 2. listopadu 1835 na tuberkulózu. Bylo mu 44 let!

Nikdy se neoženil. Zemřel svobodný. A bezdětný. A bez závěti.

Žili oba jeho rodiče, Elias i Maria Anna, a pět jeho sourozenců. Ze zákona ovšem dědili jen rodiče, rovným dílem. Ale byla tady kupní smlouva z roku 1823. A v ní ustanovení, že pokud Josef zemře bezdětný, připadne statek za odhadní cenu bratru Benediktovi.

Tak se stalo. A v osobě Benedikta Eschlera se majitel statku čp. 13 stal opět majitelem hospodářství čp. 84. Tedy těch pozemků, které ke statku čp. 13 patřily od nepaměti…

SOA Litoměřice, fond Velkostatek Česká Kamenice, pozemková kniha obce Kunratice, inv. č. 1038.

SOA Litoměřice, fond Velkostatek Česká Kamenice, soupisy lidu obce Kunratice.

SOA Litoměřice, fond Velkostatek Česká Kamenice, Kniha záznamní, inv. č. 1118.