Když mladík místo lásky volil majetek aneb skutečný příběh z života našich předků

V minulém článku jsme si řekli o věkových rozdílech mezi manžely mezi třicetiletou a druhou světovou válkou.

Zajímala nás i otázka, jak často se v minulosti stávalo oblíbené klišé, kdy si mladý muž vzal starší ženu, většinou samozřejmě kvůli majetku. Stávalo se to, i když čísla nejsou vysoká. Sňatků, kdy si muž bral ženu o více než deset let starší, bylo 1,3 %. Neboli: z 1 425 sňatků v jedné severočeské vesnici jich bylo mezi rokem 1630 a 1945 přesně 18.

Není to mnoho, ale dělo se to. V tomto článku se nebudeme zabývat demografií v číslech a grafech, ale příběhem jednoho takového mladíka, narozeného v roce 1692.

A protože se jedná o prostého poddaného, o kterém pochopitelně až dodnes nikdo nic nenapsal, budeme se muset podívat do archivů. Zároveň si tak ukážeme, jak vypadá práce s prameny přelomu 17. a 18. století.

Jak se tedy odvíjel život našeho hrdiny?

Christof byl pokřtěn 20. ledna 1692:

Kterého dne se malý Christof narodil, nelze zjistit. Matriky byly knihy církevních úkonů, takže až do počátku 19. století do nich byla zapisována data křtů, nikoli data narození. Můžeme ale předpokládat, že Christof se narodil 19. nebo 20. ledna. Až do šedesátých let 19. století se křty neodkládaly. Nepokřtěné dítě se totiž v případě smrti nedostalo do nebe a při tehdejší vysoké dětské úmrtnosti, pohybující se mezi třetinou a téměř polovinou dětí, nebylo radno křest odkládat. A tak se křest konal většinou v den narození, nejpozději následující den; většinou děti narozené v noci a dopoledne byly křtěny ještě téhož dne, děti narozené odpoledne pak následující den.

Z matriky víme, že otcem byl George Zeckert ze Studeného, matkou Elisabeth. Rodné příjmení matky v matrice psáno není, tenkrát se to nedělalo a do matrik bylo zapisováno až od dvacátých let 18. století; kdo chtěl znát rodné příjmení matky, měl se podívat do matriky sňatků.

Takže nic jiného nezbývá ani nám. Máme-li štěstí, existuje matriční index. My to štěstí pro farnost Českou Kamenici máme, takže hledání sňatku trvá jen chvíli:

Nejprve si na předchozích stranách najdeme rok sňatku - 1684. A čteme: „13“. To není až tak zajímavé, to je pořadí sňatku v roce 1684 - až do konce června se v celé farnosti, která tehdy čítala téměř 4000 obyvatel, konalo jen 13 svateb. Ale dále…

Zápis je pochopitelně v němčině - celý kraj byl německý a v němčině byly vedeny všechny písemnosti. Takže překládáme: „25. června byli oddáni…“ Zde nás snad může překvapit slovo „Copuliret“. Ovšem tehdy slovo kopulace nemělo stejný význam jako dnes. Slovo kopulace pochází z latiny. V klasické latině znamenalo „spoutávat, spojovat“; poté se význam posunul a ve středověké latině již sloveso copulo znamenalo „oddávat“ (nebo také „zasnubovat“).

Ale čtěme dále: „25. června byli oddáni ode mě děkana Georg Zeckert, Christofa Zeckerta ze Studeného manželský syn, s pannou Elisabeth, manželskou dcerou Georga Schöneho z Lísky. Svědci: Georg Hickisch, Christof Schebel.“

Takže sňatek rodičů i křest malého Christofa bychom měli. Snad by ještě bylo záhodno zjistit, do jakých poměrů se malý Christof narodil.

Pokud se poddaný narodil na panství větší pozemkové vrchnosti, byly v této době na takových panstvích vedeny soupisu lidu. A panství Česká Kamenice větší pozemkové vrchnosti patřilo - majitelem byl v této době František Oldřich Kinský, nejvyšší kancléř a zároveň dvorský hofmistr, donedávna také prezident apelačního soudu, nositel exkluzivního Řádu zlatého rouna atd. atd.

Soupisy lidu panství Česká Kamenice jsou dochovány od jejich založení od roku 1669 až do roku 1848, kdy byla v důsledku revoluce patrimoniální správa zrušena. Bohužel jsou dochovány s výjimkou několika let. A zrovna rok 1692, kdy se malý Christof Zeckert narodil, patří mezi ty výjimky.

Nevadí, podíváme se na soupis lidu z ledna 1694 a zkusíme najít Georga Zeckerta s manželkou Elisabeth a čerstvě dvouletým synem Christofem.

Soupisy lidu měly ustálenou podobu, reflektující sociální rozvrstvení vesnice: První byl psán samozřejmě pan rychtář, po něm následovali ostatní sedláci, poté zahradníci (v našem kraji tak byli označováni ti majitelé nemovitostí s malým pozemkovým majetkem, kteří nevlastnili vlastní potažní dobytek, jinde byli nazýváni chalupníky), následně domkáři a na posledním místě podruzi, dnes bychom řekli nájemníci, a výměnkáři.

První strana soupisu lidu obce Studený z ledna 1694:

„Soupis obyvatel (doslova ale Registr duší) Studeného, obsahující všechny poddané tamtéž s jejich jmény a věkem. Upřesněn (doslova „specifikován") nastávajícího roku 1694.“

Takže hledáme Georga Zeckerta se ženou Elisabeth a malým synem Christofem…

Na první straně najdeme dva sedláky s příjmením Zeckert - Christofa a Elise, několik různých sedláků Austenů, dva Stelzigy, jednoho Palmeho. Georga Zeckerta ne. Na druhé straně následují Elias Krause a Daniel Zeckert. Stále nic…

Ale těsně pod nimi:

A máme je: Georg Zeckert (zde tedy psán Zöckert, v naší oblasti již byla příjmení ustálená podle rodu, nikoli podle statku jako jinde, ale ještě neměla ustálenou gramatickou podobu), 39 let, Elisabeth, „jeho žena - sein Weib“, 31 let. Ze zápisu vidíme, že Christof měl tři starší sestry Marii, Elisabeth a Dorotheu (z matrik víme, že žádné dítě manželům dosud neumřelo). Pak je tedy čerstvě dvouletý Christof, náš hrdina, a dva týdny před pořízením soupisu (opět z matrik víme, že byla pokřtěna 28. prosince 1693) se narodila dvojčata Hans Georg a Anna.

Otec Georg byl tedy sedlák. Jenže nebyl sedlák jako sedlák. Jak si tedy Georg stál v hospodaření? Vpravo od jeho jména jsou dvě číslice - 3 a 3. První značí korce polí oseté ozimem. Při trojpolním systému lze uvažovat takto: 3 korce oseté ozimem, 3 korce připravené pro jařinu a 3 korce úhoru. Úplně takto to sice v našem kraji neplatilo, ale lze říci, že celkem Georg vlastnil přibližně 9 korců polí.

To dnes samozřejmě nikomu nic neřekne, takže: korec = přibližně 2850 m2 (korec se nejčastěji počítal na 2848, 2852 nebo 2859 m2, později 2877,32 m2). 9 korců polí je tak 2,5 hektaru. Z dnešního pohledu málo, ale ve zdejším hornatém kraji to byl průměr - Georg byl průměrným sedlákem.

O rok později se Zeckertovi ze Studeného odstěhovali. Do nedalekých Kunratic: Georg se zmohl a koupil jeden ze zdejších statků, statek čp. 11.

Zde se dostáváme k dalšímu veledůležitému prameni pro „malou historii“, historii prostých lidí, k pozemkovým knihám. Pozemkové knihy vznikly již před třicetiletou válkou, ale až v 17. století se, kvůli turbulentnímu období třicetileté války, stávají běžnou součástí právní agendy.

Takže otevřeme pozemkovou, lépe snad řečeno gruntovní knihu obce Kunratice:

A hledáme kupní smlouvu Georga Zeckerta. Je to trochu obtížnější, protože tyto nejstarší pozemkové knihy nemívají rejstřík; ten se stal obvyklým až v 18. století.

Ale povedlo se:

Na horním okraji obrázku je poslední splátka předchozího majitele. Pod tím jméno nového kupce: Georg Zeckert.

A text smlouvy. Samozřejmě opět v němčině. Začátek je „květnatý“, jak bylo v barokní době obvyklé: „Dnes, 24. července 1695, byla s milostivým schválením (ratifikací) Její římské hraběcí Excelence, našeho nejmilostivějšího hraběte a dědičného pána, na rychtě ve Studeném uzavřena a projednána poctivá a neodvolatelná dědičná koupě. Totiž: Prodává Elias Eschler v Kunraticích svůj statek, totiž ležící Mathesem Krausem a Mathesem Weinschnerem (čísla popisná byla zavedena až v roce 1770, takže aby byl statek v kupní smlouvě identifikován, uváděla se vždy jména dvou sousedů), ve všech starých hranicích, se všemi stavbami, požitky, daněmi, robotami a úroky, právě tak, jak jej dotyčný (myšlen prodávající Elias Eschler) užíval, Georgu Zeckertovi ze Studeného…“

Zde se zastavíme, není třeba číst dále. Snad si jen řekněme cenu - „Ein Hundert und Zehen Schock“. Tedy 110 kop grošů, v této době míšeňských grošů. Kolik to bylo? Nejdražší statky v této oblasti stály něco přes 300 kop, nejlevnější naopak jen třeba třicet čtyřicet; kráva stála šest sedm kop, kůň něco přes patnáct kop.

Komu nyní „vrtají“ ceny malých statků a ceny dobytka v hlavě: Ano, malé statky byly v podstatě bezcenné. Na statku byli obvykle dva tažní voli a dvě krávy. Dohromady dobytek stál dvacet pět nebo třicet kop grošů, statek byl prodáván za třicet čtyřicet kop. Nejmenší statek v obci stál v roce 1694 17 (!) kop. Byl v podstatě prodáván jen za cenu přítomného dobytka. Daně, dávky a roboty byly tak vysoké, že po jejich zaplacení sedlákovi nezbylo „nic“, spíše se naopak zadlužoval.

Od léta 1696 tedy Zeckertovi bydleli na svém novém statku v Kunraticích:

Do rodiny mezitím přibyl ještě malý Georg, narozený již v Kunraticích. Na číslech vpravo od jména vidíme, že si Georg polepšil: měl sice stále tři krávy, jako na svém starém statku ve Studeném (který ovšem již za 70 kop prodal), ale místo tří korců sel již šest korců ozimu.

Tedy stejně jako jeho soused Mathes Weinschner v čp. 13. Ale méně než jeho soused Mathes Krause ze statku čp. 6.

U statku čp. 6 se zastavíme, bude hrát v příběhu důležitou roli.

Již před třicetiletou válkou jej vlastnili Krauseovi: v roce 1613 Marx Krause (to není překlep, skutečně se jmenoval Marx, nikoli Max) a po něm jeho syn Elias, který zemřel v roce 1666. Měl dva syny, Eliase a Mathese, kteří statek koupili společně - to je jediný případ, se kterým jsem se setkal, kdy statek koupili bratři společně. Ne nadlouho: Elias krátce nato zemřel a v roce 1669 Mathes od jeho vdovy Justiny odkoupil její podíl, čímž se stal jediným majitelem statku.

To je onen 61letý Mathes Krause vepsaný na horním obrázku soupisu lidu nad novým sousedem Georgem Zeckertem. Za ženu měl Justinu. V manželství se narodilo pět dětí, z nichž čtyři se dožily dospělosti. Starší syn Christof se po svatbě stal ovčákem v panském ovčíně a z Kunratic se odstěhoval, obě sestry Dorothea a Anna již byly vdané, takže na statku čp. 6 žil a otci v hospodářství pomáhal jen mladší syn Georg.

O Georga Krauseho v příběhu příliš nejde, spíše nás bude zajímat jeho žena Elisabeth, kterou si vzal v únoru 1698. Ženichovi bylo 30 let, Elisabeth 19.

Pozval Georg Krause na svou svatbu souseda Georga Zeckerta? Vzal otec Georg případně na svatbu svého 7letého syna Christofa? Nevím.

Ale pokud malý Christof svatbu sledoval aspoň přes plot, sledoval svatbu - své budoucí ženy…

Zůstali Georg Krause s novomanželkou Elisabeth zůstali po svatbě na otcově statku čp. 6? Samozřejmě! Starší bratr měl svou funkci vrchnostenského ovčáka, takže Georg byl určen za budoucího dědice statku. S Elisabeth se jim v roce 1701 narodil syn Christian, který ale za dva měsíce zemřel, a v roce 1703 Georg. Selka, Georgova matka, Justina zemřela o rok později. A protože každý statek potřebuje nejen sedláka, ale i selku, rozhodl se otec Mathes synovi statek předat.

Georg od otce statek čp. 6 koupil v únoru 1705 za 300 kop grošů, po statku čp. 39 byl tento statek nejdražším v Kunraticích, stál třikrát více, než kolik za svůj statek čp. 11 zaplatili Zeckertovi.

Starý hospodář Mathes odešel na výměnek, dnes bychom řekli do důchodu, ale dlouho si jej neužil - zemřel na začátku dubna 1706 ve věku asi 71 let. Georg Krause zůstal na statku sám se ženou Elisabeth a synem Georgem. Pak se tedy ještě v únoru 1707 narodila Maria Elisabeth, ale to bylo vše - v manželství se narodily jen tři děti, přičemž nejstarší Christian byl již po smrti.

Trochu drhlo splácení statku. Statky se vlastně kupovaly „na hypotéku“. Ne ale tak jak dnes - „hypoteční bankou byl prodávající“. V tomto konkrétní případě, a není ničím výjimečný, naopak je zcela obvyklý, měl Georg otci z kupní smlouvy 300 kop „do roka a do dne“ zaplatit 100 kop a zbylých 200 kop splácet roční splátkou 8 kop. Statek tak měl být splacen za 29 let. Vzhledem k tomu, že otci Mathesovi bylo v době prodeje 69 let, těžko mohl počítat s tím, že se dožije doplacení - musel by se dožít 98 let. Ale to tehdy bylo obvyklé - otec počítal s tím, že mu závdavek a roční splátky vystačí na živobytí a o zbytek nechť se rozdělí dědicové…

K lednu 1716 měl mít Georg Krause splaceno 156 kop, ve skutečnosti ale zaplatil jen 68. Opět - nic výjimečného, přesné dodržování splátkového kalendáře bylo výjimečné; obzvláště když původní majitel zemřel a dělilo se dědictví.

Snad Georgovi v hospodaření bránila nějaká nemoc. V soupisu lidu z ledna 1716 se u jeho jména objevuje poznámka „je nemocný“. A ještě téhož roku zemřel…

Matriky z let 1714-1735 jsou bohužel ztraceny, takže jsme odkázáni na soupisy lidu:

„Georg Krause - ist gestorben, zemřel.“

Georgovi bylo 48 let. Zůstala po něm 38letá vdova Elisabeth a dvě děti: 13letý Georg a 9letá Maria Elisabeth.

Kdo si prohlédl obrázek, jistě mu něco nehraje! Je přece psáno - 55 let, Georg Krause, 52 let Elisabeth. No, písař dělá chyby a papír je drahý - kdo by to přepisoval… Obvykle se soupisy lidu v písárně na úřadě mechanicky přepisovali s tím, že k věku byl prostě připočten jeden rok a při úřední kontrole na rychtě se poté připisovaly poznámky (jako že Georg minulého roku zemřel). Zde písař udělal chybu - místo, aby se opsal věk z minulého soupisu lidu a připočetl jeden rok, připsal manželům Krauseovým věk rychtáře Eschlera a jeho ženy Dorothey (v soupisu jsou Eschlerovi psáni nad Krauseovými). Při kontrole bylo necháno tak a opraveno až následujícího roku. Ovšem to již Georg nežil…

Chudák Elisabeth! 38 let, na krku dvě malé děti, statek se zpožděným splácením, přes 12 hektarů polí, asi stejně tolik luk, 20 hektarů lesa.

Co teď? Naštěstí bylo po ruce náš hlavní hrdina, o 13 let mladší soused Christof Zeckert!

Zeckertovi jsme opustili v roce 1696. Tehdy na statku čp. 11, tedy v přímém sousedství statku čp. 6, žil Georg Zeckert se ženou Elisabeth a dětmi Marií, Elisabeth, Dorotheou, naším hlavním hrdinou Christofem, Johannem Georgem, Annou a novorozeným Georgem. V prosinci 1698 pak přibyl Elias, v srpnu 1701 Maria Elisabeth a v únoru 1704 dvojčata Daniel a Christian. V roce 1705 pak zemřeli synové Elias a Christian a v červnu 1706 se jako poslední dítě narodila Dorothea Elisabeth.

V manželství se tak narodilo dvanáct dětí, z nichž deset se dožilo dospělosti. Na tehdejší dobu „vysoká úspěšnost“ - průměrně se z dvanácti narozených dětí dospělosti dožilo sedm. (Psal jsem o tom v jiném článku:)

Jistě, děti jsou požehnáním. Je požehnáním i deset dětí? Názory se mohou různit. Faktem je, že uživit deset dětí je těžší než uživit třeba dvě. Kromě toho - je třeba sehnat více peněz na věno a výbavu pro dcery a oproti obecné představě výbavu do manželství v této severočeské oblasti dostávali i synové. Když ne peníze, pak aspoň potažního vola nebo krávu.

To byly problémy pro rodiče. Děti měly problém jiný. Ačkoli z celkem bohatého statku, neměli při vysokém počtu sourozenců naději na vysoké dědictví. Opět oproti obecným představám, alespoň v severních Čechách, synové i dcery dědili rovným dílem. Tím se ovšem snižovala „atraktivita“ takových dětí na svatebním trhu.

Synové měli další problém. Jediný syn - jasný budoucí majitel statku. Větší počet synů přinášel problém, komu z nich statek připadne po otcově odchodu na výměnek nebo v případě smrti. Státní zásahy do dědického práva nastaly (zjednodušeně řečeno) až ve druhé polovině 18. století. Předtím, ačkoli si myslíme opak, nejstarší syn příliš často statek nezdědil, resp. nekoupil; spíše se jednalo o ty mladší.

Bylo to dáno věkem hospodáře. Takový běžný sedlák se poprvé ženil mezi 25-30 rokem, to byl běžný průměr. Za rok se mu narodilo první dítě, pak přibližně po dvou třech letech další děti. Na výměnek odcházeli sedláci ve věku kolem 65 let. Jenže to nejstaršímu synovi již bývalo přes 30, měl již vlastní rodinu a hleděl si najít výnosnější obživu než pomáhat otci na statku bez vidiny jeho koupě.

Podobné problémy jistě řešil i Christof. Pomáhal otci na statku, až mu došlo, že šance na získání statku není velká. A tak se rozhodl - v roce 1711, to mu bylo už 18 let a na učedníka byl již dost starý, se v soupisu lidu u jeho jména objevuje poznámka: „Chce se učit zednickému řemeslu.“ A tak se také stalo. Christof se poněkud „na stará kolena“ vyučil zedníkem a v roce 1715 byl již zednickým tovaryšem.

Přišel rok 1716. Na tomto statku čp. 11 žije 61letý sedlák Georg Zeckert s o devět let mladší ženou Elisabeth a osmi dětmi (nejstarší Elisabeth se o rok dříve vdala).

Christofovi je 24 let a je stále svobodný. Ovšem otec chce ještě pár let hospodařit a mezitím dorostou i mladší bratři: Johannu Georgovi je teď 19 let, Georgovi o rok méně a „v záloze“ je ještě 12letý Daniel.

Christofova naděje je malá. Musí se porozhlédnout jinde. A právě v tom okamžiku na sousedním statku čp. 6, na tom nejbohatším v Kunraticích, umírá sedlák Georg Zeckert.

A zanechává, to už víme, po sobě 38letou vdovu Elisabeth a dvě děti: 13letého Georga a 9letou Marii Elisabeth.

Christofova životní šance!

O 13 let starší vdova se dvěma dětmi. Ale bohatý statek. Kdyby to Christof dokázal šikovně zařídit, měl by po starostech…

Byla vůbec třeba dohazovačka? Zapůsobil mladý zedník svým charismatem? Pomohl Christofovi s přemlouváním čerstvé vdovy otec s matkou? Nebo snad Christofa oslovila nebohá vdova Elisabeth sama? Nevíme. Škoda!

Ať tak či tak, žádný rok smutku! Hned následujícího roku 1717 se konala svatba. Snad ani ne rok po smrti manžela.

Ale nesuďme tvrdě - tvrdý byl sám život. Provoz statku nebyla jednoduchá záležitost, obzvláště ne v dobách stále se zvyšujících daní a robot.

Jaké měla Elisabeth, samozřejmě kromě sňatku, možnosti? V podstatě dvě. Buď táhnout celý statek sama s pomocí čeledě. To se stávalo, dokonce častěji než nový sňatek vdovy - vdovy většinou zůstaly vdovami až do konce života. Nebo, a to se stávalo nejčastěji, statek propachtovat.

Obvyklá doba pachtu byla šest let. Snad nám to v době jednoletých, desetiletých nebo časově neomezených nájmů přijde divná doba, ale jsme stále v dobách trojpolního systému - ozim, jař, úhor. Šest let = dva cykly trojpolního systému. Na statku tak šest let hospodařil pachtýř a platil pachtovné. Vdova s dětmi na statku zůstala bydlet a z pachtovného platila splátky statku, daně a dávky, něco jí zbylo i na výživu sebe a svých dětí.

Žádnou z těchto dvou cest Elisabeth nezvolila a raději se zřejmě ani ne rok po smrti manžela znovu provdala za o třináct let mladšího souseda.

V lednu 1718 již rodina na statku čp. 6 vypadala takto:

Čerstvě 26letý, bývalý zedník, nyní ale již sedlák Christof Zeckert, 39letá (v soupisu je chybně uvedený věk) žena Elisabeth Zeckertová a dvě děti: 14letý Georg a 10letá Maria Elisabeth; obě ovšem nikoli Zeckertovi, ale Krauseovi.

Dvě děti? No, vlastně tři - ještě šestitýdenní Anna Elisabeth. Ta už je ovšem Zeckertová, nikoli Krauseová. Soupis lidu byl psán v polovině ledna, takže se Anna Elisabeth narodila kolem poloviny listopadu. Tehdy ještě předmanželský sex zvykem nebyl, takže si můžeme říct, že Christof si vdovu Elisabeth bral někdy v lednu nebo únoru 1717; leden a listopad byly oblíbenými měsíci na svatbu.

Ačkoli bylo Elisabeth v době sňatku 39 let, porodila kromě Anny Elisabeth ještě dvě děti - v roce 1719 Dorothea a a dva roky později jistě vytoužený syn Christian, Elisabeth bylo již 44 let.

Ještě před narozením Christiana se udála důležitá změna - Christof se stal majitelem statku.

Nevím, zda to bylo dohodnuto již před svatbou, nebo zda k prodeji Christof ženu a poručníky svých nezletilých dětí přesvědčil až po ní, ale 15. února 1720 byla uzavřena kupní smlouva:

Co se v ní píše? Úvodní obrat tentokrát vynecháme - je obdobný jako v kupní smlouvě z roku 1695, kterou jsme si představili výše. Ve druhém odstavci se píše: „Christof Zeckert kupuje od Elisabeth, vdovy po u Boha odpočívajícím Georgu Krausem a nyní své zákonité manželky…“

Manželka - německy „Ehefrau“, „Gattin“, „Gemahlin“. Ze soupisů lidu víme, že v této době se v nich používalo sousloví „sein Weib“ - „jeho žena“. V této kupní smlouvě, a také v mnoha jiných, je manželka označena jako Hauswirthin", poněkud otrocky přeloženo jako „hospodyně“.

Důležitější ale je, od koho Christof statek koupil - od „vdovy… po Georgu Krausem“. Otázky dědického práva v 17. a 18. století do vydání občanského zákoníku v roce 1786 jsou složité. Zjednodušeně řečeno - řídily se místními zvyklostmi. Pokud měl majitel nemovitosti manželku a děti a nezanechal závěť, dědila na tomto panství vdova a každé z dětí, lhostejno zda mužského či ženského pohlaví, rovným dílem. V kupních smlouvách často čteme obrat: „kupuje od dědiců…“ To se v této kupní smlouvě nepíše a je výslovně uvedeno, že Christof statek kupuje od vdovy Georga Krauseho, nikoli od všech dědiců.

Na našem panství měli poddaní právo svobodného testamentu. Toto právo jistě existovalo již ve 14. století, jak dosvědčuje českokamenická městská kniha z roku 1380. Protože Christofovi statek prodala vdova, nikoli „dědicové“ (tedy vdova a děti), je zřejmé, že před svou smrtí Georg Krause sepsal závěť, kterou statek odkázal své manželce Elisabeth, nikoli jí a dětem Georgovi a Marii Elisabeth zároveň.

Ovšem Elisabeth na své děti myslela… Touto kupní smlouvou totiž vyvstal problém. Pokud by Elisabeth zemřela dříve než Christof, mohl by Christof statek prodat komukoli dle své libosti. Mohl by opomenout své nevlastní děti Georga a Marii Elisabeth Krauseovy! Těm by pak připadla jen dosud nedoplacená část kupní ceny jako dědictví po matce.

Z předchozího textu o čp. 6 víme, že tento statek již před třicetiletou válkou vlastnil jejich prapraděda Marx Krause. A Elisabeth či poručníci dětí na tuto kontinuitu mysleli. Do kupní smlouvy tak prosadili pasáž, omezující Christofovo dispoziční právo:

„Při této koupi bylo také dohodnuto, že kdyby kupující zemřel nebo by chtěl statek prodat, má být příštím majitelem ustanoven jeho nevlastní syn Georg Krause, a kdyby i tento zemřel, má jím být jeho sestra Maria Elisabeth.“ A jen kdyby se „tito nechtěli nebo nemohli statku ujmout, mají se majitelem statku stát děti kupujícího“. Tím bylo zajištěno pokračování držby rodem Krauseů.

Ještě ke kupní ceně. Georg Krause od svého otce Mathese statek koupil za 300 kop míšeňských grošů. Za kolik Elisabeth statek prodala svému manželovi? Za 228 kop.

Nějak levně? Vlastně ne - víme, že Georg Krause měl mít v době své smrti splaceno 156 kop, ale ve skutečnosti zaplatil jen 68 kop. K doplacení zbývalo 232 kop. Od nich byly, jak se tenkrát dělávalo, odečteny čtyři kopy za Georgův pohřeb a zbývalo k doplacení 228 kop. Stejná částka, kterou měl Christof své ženě zaplatit. Christof totiž vlastně jen převzal splácení po svém předchůdci.

Na začátku roku 1716 zednický tovaryš bez valných vyhlídek do budoucnosti. Na začátku roku 1717 sňatkem s o 13 let starší vdovou se dvěma dětmi hospodář velkého statku. Na začátku roku 1720 majitel velkého statku…

S drobně omezeným dispozičním právem, ale to jej asi příliš netrápilo. Bylo mu 28 let a před sebou měl nejméně třicet let hospodaření. A až půjde „do důchodu“, předá statek podle podmínky kupní smlouvy svému nevlastnímu synovi Georgovi, vymíní si bezplatný doživotní pobyt na výměnku a naturální zabezpečení, od Georga dostane závdavek a poté každoroční splátky.

Christof byl do konce života zajištěn…

Bral si proto o 13 let starší vdovu? Nebo z lásky?

Nevím. Vlastně mi ale do toho nic není. Byl to jeho život…

Čtenáře, který vydržel sáhodlouhý článek dočíst až sem, snad bude zajímat, jak se dále odvíjel život našich hrdinů…

Dobře. Ale už jen ve zkratce…

V roce 1722 se narodil ještě malý Christian. Zeckertovi, Christof a Elisabeth, tak vychovávali děti Georga a Marii Elisabeth Krauseovy z Elisabethina prvního manželství a společné děti Annu Elisabeth, Dorotheu Elisabeth a Christiana Zeckertovy.

Dorotheu Elisabeth zemřela v roce 1730 ve věku 11 let.

Nevlastní syn Georg se oženil v roce 1729 a s manželkou Magdalenou měl pět dětí. Ovšem dospělosti se z nich dožila jen Dorothea Elisabeth. V následujících událostech důležitá postava…

Nevlastní dcera Maria Elisabeth se vdala v roce 1737 do domku čp. 47. O rok později zemřel Georg Krause, smlouvou z roku 1720 určený za budoucího majitele statku. Zůstala po něm vdova Magdalena a dvě dcery: Dorothea Elisabeth, o níž již víme, a Maria Elisabeth, jako pohrobek se tři týdny po Georgově pohřbu narodil Georg Ignaz.

Pohrobek Georg Ignaz jako jediný syn kupní smlouvou určeného budoucího majitele statku zdědil toto otcovo právo. Georg Ignaz ale už o dva roky později zemřel. Právo budoucího vlastnictví statku čp. 6 tedy přešlo na jeho sestry Dorotheou Elisabeth a Marii Elisabeth. Maria Elisabeth ale zemřela v roce 1749 ve věku 13 let. Právo na statek tedy přešlo na pouze na Dorotheu Elisabeth Krauseovou.

Teoreticky by se dalo uvažovat o změně podmínek kupní smlouvy, přece jen zde byl muž, případný hospodář - Christian Zeckert, syn Christofa a Elisabeth, tedy polorodý strýc Dorothey Elisabeth Krauseové. Změna podmínek ale nebyla třeba - Christian zemřel ve věku 23 let.

Ještě máme jedno dítě - Annu Elisabeth Zeckertovou. Ta si v roce 1741 vzala Johanna Georga Schöbela z nedalekého mlýna a stala se mlynářkou. Zemřela v roce 1758 ve věku 40 let.

Samá předčasná úmrtí… Asi se v tom čtenář ztratil, takže „opáčko“:

Nevlastní syn Georg Krause, zemřel ve věku 35 let; z pěti dětí se dožila dospělosti dožila jen Dorothea Elisabeth, po otci určená za dědičku statku.

Nevlastní dcera Maria Elisabeth Krauseová se vdala do domku čp. 47, stále ale byla teoretickou dědičkou statku, pokud by zemřela neteř Dorothea Elisabeth Krauseová.

Vlastní dcera Anna Elisabeth Zeckertová se vdala do mlýna; po smrti bratra Christiana byla velmi teoretickou dědičkou statku, pokud by zemřela polorodá neteř Dorothea Elisabeth Krauseová i polorodá sestra Anna Elisabeth Krauseová z čp. 47.

Vlastní dcera Dorothea Elisabeth Zeckertová zemřela ve věku 11 let.

Christian Zeckert zemřel ve věku 23 let.

Dorothea Elisabeth Krauseová, dcera zesnulého Georga Krauseho, tedy vnučka selky Elisabeth Zeckertové, dříve Krauseové, a nevlastní vnučka sedláka a hlavního hrdiny našeho příběhu Christofa Zeckerta (složité? ano!), a zároveň „hlavní“ dědička statku, se vdala v roce 1750, když si ve věku 18 let vzala o osm let staršího Daniela Zeckerta ze Studeného.

Zeckerta ze Studeného? Ty přece už známe - v roce 1695 koupil Georg Zeckert, otec našeho hlavního hrdiny Christofa, vedlejší statek čp. 11.

Ženich Daniel byl velmi, velmi vzdálený příbuzný nevěsty Dorothey Elisabeth: Daniel byl synem Christofova bratrance Daniela, neboli ženichův děda Daniel (v rodině byli tři Danielové, děda, otec a tento vnuk/syn Daniel) byl bratrem Christofova otce Georga; tento syn Christofova bratrance si tedy nyní bral Christofovu nevlastní vnučku (složité? ano!).

V dětech Krauseových a Zeckertových se tak spojí krev těchto dvou rodů. Krev Christofových předků Zeckertových bude kolovat i v nových majitelích a Christof splní podmínku smlouvy, že statek prodá Krauseovým: Pět týdnů po svatbě své nevlastní vnučky Dorothey Elisabeth se synem svého bratrance Danielem Christof Danielovi statek prodal. Za 400 kop míšeňských grošů, o 100 kop dráže, než kolik statek stál v roce 1704.

58letý Christof si samozřejmě pro sebe i svou ženu, o 13 let starší Elisabeth vymínil doživotní pobyt na výměnku. Řekli jsme si o tom výše…

Elisabeth zemřela o tři měsíce později ve věku 71 let, pohřbena byla 1. října 1750:

O půl roku později se narodil její pravnuk Franz Anton Zeckert, budoucí majitel statku. Po něm v srpnu 1752 Maria Elisabeth a v červnu 1754 Maria Anna.

To byl již jejich nevlastní praděda, hlavní hrdina našeho příběhu, bývalý sedlák, nyní výměnkář Christof Zeckert opět ženatý: 1. února 1753 si ve věku 61 let vzal 30letou Annu Marii Müllerovou z nedalekého Horního Prysku.

První manželka - o 13 let starší. Druhá manželka - o 31 let mladší.

A druhá manželka byla v „nejlepších letech“, takže se devět měsíců po svatbě narodila Anna Maria, poté Johann Georg a Johann Christof. Došlo tak k poněkud paradoxní situaci: tyto Christofovy děti byly mladší než jeho pravnuci a pravnučky. Pravda, nevlastní, přesto pravnuci a pravnučky.

I takové situace přinášely věkové rozdíly mezi manžely, jak jsme si o nich psali v minulém článku:

Když se narodil Christofův syn Johann Christof, nebyl již manžel Christofovy nevlastní vnučky a majitel statku Daniel Zeckert naživu, zemřel v roce 1756 ve věku 32 let. Zůstala po něm 29letá selka Dorothea Elisabeth…

Ne! Už stačilo! Dál pokračovat nebudeme!

Nebo jen krátce:

Mladá vdova Dorothea Elisabeth si na rozdíl od své babičky Elisabeth Krausové/Zeckertové nevzala mladšího ženicha. Nevzala si ani staršího. Ani stejně starého. Na statku hospodařila sama. Až jej v roce 1774 prodala synovi Franzi Antonovi…

Náš hlavní hrdina zemřel Christof Zeckert dva roky po narození syna Johanna Christofa, pohřben byl 29. dubna 1761:

Nebylo mu 72 let, jak napsal farář, ale 69 let. Celý jeho příběh od ledna 1692 jsme si řekli…

Tím jsem chtěl skončit, ale nedá mi to…

Začali jsme narozením Christofa Zeckerta v roce 1692.

Ale zmínili jsme rok 1613 a tehdejšího majitele Marxe Krauseho. Přes jeho syna Eliase, vnuka Mathese a pravnuka Georga Krauseho jsme se dostali ke Georgově ženě Elisabeth a jejímu novému manželovi Christofu Zeckertovi, našemu hlavnímu hrdinovi.

V roce 1774 statek koupil Franz Anton Zeckert. Byl po otci Danielovi, kterého z textu známe, druhým z rodu Zeckertů (nevlastního pradědu Christofa Zeckerta v to nepočítaje), který vlastnil tento statek. Po matce byl ale zároveň potomkem Krauseů, kteří tento statek vlastnili již v roce 1613: Franz Anton byl 4×pravnukem Marxe Krauseho, který statek vlastnil v letech 1613 i 1621, 3×pravnukem Georga Krauseho, který statek vlastnil v roce 1654 a zemřel zde v roce 1666, prapravnukem Mathese Krauseho, který statek vlastnil v letech 1666-1704, pravnukem Georga Krauseho, majitele statku v letech 1704-1716, vnukem jeho syna Georga, který ovšem statek nikdy nevlastnil, protože předčasně zemřel.

Franz Anton zemřel v roce 1794. V roce 1802 statek od ostatních dědiců vykoupil jeho syn Josef Zeckert, 5×pravnuk Marxe Krauseho, který tento statek vlastnil v roce 1613.

Po Josefovi vlastnil statek jeho syn Franz, po něm Franzův syn Franz, po něm Josef Zeckert a Anton Zeckert.

Anton Zeckert byl prapraprapraprapraprapraprapravnukem neboli 9×pravnukem Marxe Zeckerta, který statek vlastnil v roce 1613.

Na statku tehdy vyrůstala nová generace Zeckertových:

Anton Zeckert mladší, 10×pravnuk Marxe Zeckerta, pomáhal otci na statku.

V roce 1945 byli Zeckertovi odsunuti.

Statek čp. 6, postavený nejspíše již při založení obce někdy kolem roku 1300, jistě na svém místě stojící v roce 1380, byl po postavení kravína na přelomu 70. a 80. let 20. století pro nepotřebnost zbourán.

SOA Litoměřice, sbírka matrik, farnost Česká Kamenice.

SOA Litoměřice, fond Velkostatek Česká Kamenice, soupisy lidu obcí Kunratice a Studený.

SOA Litoměřice, fond Velkostatek Česká Kamenice, pozemkové knihy obcí Kunratice a Studený.