Jak to bylo po smrti člověka?

Ukážeme si poslední dny člověka a především první dny, týdny, měsíce, někdy i roky po jeho smrti z právního hlediska.

Těžištěm článku bude druhá polovina 18. a první polovina 19. století a prostředí poddanské vesnice, kde tehdy žila převážná většina obyvatelstva. Konkrétně se zaměříme na jedno severočeské panství knížat Kinských, obdobné kroky ale probíhaly na většině panství v Čechách.

Jednotlivé kroky související se smrtí člověka až do konečného vypořádání dědictví určovala řada patentů, zákonů a nařízení. Těm se ale věnovat nebudeme, protože v podstatě jen kodifikovaly (a posléze upřesňovaly) používanou praxi tak, jak se vyvinula v předchozích dobách. A právě na tuto praxi se podíváme.

Právo sepsat závěť měli poddaní od roku 1786. Do té doby byla praxe rozdílná, protože podle zákonů mohl poddaný sepsat závěť jen se svolením své vrchnosti. Většina vrchností v Čechách ale toto právo svým poddaným, byť s různými podmínkami, povolovala.

Sepsání závěti však nebylo úplným zvykem. Pokud pomineme podruhy (dnes bychom řekli nájemníky), kteří prostě neměli co odkázat, protože umírali zcela nemajetní, pak lze říci, že závěť na běžném severočeském panství diktovala asi polovina sedláků a asi třetina domkářů či chalupníků.

Sloveso „diktovat“ jsem použil záměrně. Srovnáním data sepsání závěti a data smrti totiž zjistíme, že naprostá většina závětí byla uzavírána „na smrtelné posteli“ (výjimky samozřejmě byly, ale většinou se jednalo o povozníky či obchodníky, kteří se vydávali na dlouhé cesty). Takovou závěť v přítomnosti obecního rychtáře a nejméně jednoho svědka většinou zapisoval obecní písař, kterým byl nejčastěji místní učitel.

Závěť byla prozatím uložena v domě (či u rychtáře). Vrchnosti po roce 1786 vedly tzv. Knihy testamentů, ale do nich byly testamenty zapisovány až po smrti zůstavitele. To bylo kvůli tomu, kdyby se přece jen uzdravil a později si přál svou závěť změnit.

Forma závěti se v podstatě nelišila od dnešní. Zůstavitel v ní rozděloval svůj majetek mezi ženu a děti, případně další příbuzné či přátele, často myslel na místní chudé a školu. Odlišná byla jen úvodní pasáž. První věta tehdejších závětí se již v dnešních nevyskytuje: „Ve jménu Nejsvětější a Nerozdílné Trojice, Boha Otce, Syna a Ducha Svatého, Amen.“ Dále pokračují další náboženské formulace („odevzdávám svou duši Bohu“ a podobně) a v prvním paragrafu závěti zůstavitel vždy určil, jaké náboženské obřady mají proběhnout po jeho smrti (většinou jedno zpívané rekviem a podle zámožnosti zůstavitele několik „tichých mší“). Pak již následovala běžná ustanovení o majetku…

Nebyla-li smrt náhlá, byl k umírajícímu zavolán duchovní, který vykonal obřady nezbytné pro spásu duše - zpověď, pomazání. Pohřeb se konal zpravidla dva dny po smrti. To ale není tématem tohoto článku, takže zpět k právním záležitostem.

Ihned po smrti museli dát příbuzní nebožtíka zprávu obecnímu rychtáři, který pak skon poddaného hlásil výše na vrchnostenský úřad.

Zde si na chvíli odskočíme od nebožtíka a pozůstalých a podíváme se na úřední knihy. Po reformách Josefa II. musely vrchnosti vést celou řadu úředních knih (na řadě panství byly některé z nich vedeny již předtím). Našeho tématu se týkají tyto:

Kromě již zmíněné Knihy testamentů to byly Protokoly projednávaných pozůstalostí. Tyto protokoly byly děleny podle jednotlivých poddanských vesnic a obsahovaly řadu kolonek. V první bylo samozřejmě jméno zesnulého, dále datum a místo úmrtí, jméno manžela/ky, jména dětí a zda a případně kdy byla sepsána závěť. Následující kolonky mohly být vyplněny až s časovým odstupem: vyjádření dědiců o závěti (tedy zda ji přijímají či rozporují), datum vyhotovení inventáře majetku pozůstalého (o tom viz níže - někdy vyhotoven nebyl), datum projednání dědictví a datum jeho vypořádání.

Kromě Protokolů projednávaných pozůstalostí a Knih testamentů tedy vrchnost vedla i Knihy pozůstalostních inventářů a Knihy dělení a nastoupení dědictví (v těchto druhých knihách byly dohromady psány projednání i vypořádání dědictví).

Tyto úřední knihy nám tak dávají možnost nahlédnout do dalších událostí po smrti člověka.

Rychtář byl tedy po obdržení oznámení o skonu člověka povinen tuto skutečnost hlásit na vrchnostenský úřad. Měl ale také další povinnost: spolu s nejméně dvěma dalšími obecními činiteli (obvykle to byl jeden konšel či přísežný, dnes bychom řekli člen obecního zastupitelstva, a učitel jako obecní písař) sestavit pozůstalostní inventář.

Ten musel být sestaven co nejrychleji, aby nemohlo dojít k „rozchvácení“ majetku. Např. v poddanském řádu z roku 1650 bylo na panství Žitenice (v majetku Vyšehradské kapituly) psáno: „… máte a povinni jste v jedné každé obci rychtář a konšelé, nečekaje na pohřeb toho mrtvého souseda neb sousedy vaše, jdouce do příbytku toho, všechny všudy věci… očitě spatříce, a co se toho všeho vynachází, v poznamenání uvésti a ouředníku svému přednésti a o všem dokonalou zprávu učiniti…“ (Archiv český XXIII, s. 248.) Praxe byla ale začasté jiná…

Pokud byl nebožtík nemajetný, inventář vůbec sestavován nebyl. Do Protokolu projednávaných pozůstalostí pak bylo lakonicky vepsáno: „nezanechal po sobě žádný majetek“ a všechny ostatní kolonky byly proškrtány, protože zkrátka nebylo co dělit mezi pozůstalé. Tato varianta byla samozřejmě při tehdejších majetkových poměrech velmi častá a tím také v takových případech celý proces končil. My se ale podíváme na případy, kdy co dělit bylo.

Protože do inventářů byl pojímán nejen movitý i nemovitý majetek, ale i pohledávky a dluhy, jeho sestavení se v řadě případů protáhlo na týdny i měsíce.

Pokud tedy po sobě nebožtík zanechal jen „pár svršků“, byl inventář sepsán hned v den smrti nebo o den později. Bylo-li majetku více, trvalo sestavení inventáře několik dnů. Existovaly-li i dluhy či pohledávky, bylo je třeba zjistit a zinventarizovat a taková práce pak trvala týden či dva. A zemřel-li třeba velký obchodník, jehož obchodní transakce sahaly třeba i do cizích zemí, pak tato práce trvala i měsíce až rok.

Inventář měl ustálenou podobu: Napřed bylo samozřejmě zapsáno jméno zesnulého a datum smrti, pod tím jména a věk manželky a dětí.

Následovalo vypsání aktiv. Sem byly pojímány nemovitosti, většinou v jejich kupní ceně bez ohledu na jejich současnou hodnotu. Dále movité věci. A to všechny včetně „rozbitých bot“, „děravé deky“, „rozbité a nepoužitelné lopaty“ a podobně. Všechny byly komisí řádně oceněny. A pokud se dědici nedohodli na jejich přesném rozdělení, následovala ihned také dražba těchto věcí; to bylo dokonce častější než dělení věcí mezi dědice. Např. 28. srpna 1801 zemřela v Krásné Lípě manželka jednoho domkáře a již o tři dny později byl hotov inventář její pozůstalosti s odhadními i v dražbě docílenými cenami. A do aktiv byly samozřejmě pojaty i pohledávky.

Do pasiv byly pojaty dluhy, náklady na pohřeb, sepsání inventáře a dalších úkonů spojených s vyřizováním dědictví, případné provedení dražby majetku atd.

Na konci bylo vše sečteno a byla známa výsledná částka určená k rozdělení mezi dědice. Nyní bylo třeba přistoupit k dalším právním úkonům…

Pokud nebožtík zanechal závěť, byla tato zveřejněna. Dělo se tak nezávisle na rychlosti vypracování inventáře.

Obvykle byla závěť přibližně týden po úmrtí zapsána do vrchnostenské Knihy testamentů. O několik dní později justiciár (vrchnostenský úředník vybavený soudní pravomocí) určil den jejího publikování. To se pak dělo přibližně o týden dva později v přítomnosti dědiců, případně jejich poručníků, pokud byli dědici nezletilí (a samozřejmě také justiciára, který měl celé dědické řízení tehdy na starosti).

Dědici měli dvě možnosti: buď závěť uznat, nebo ji rozporovat. Dělo se obojí.

Pokud dědici závěť uznali, byl další postup jednoduchý a přistoupilo se rovnou k projednání dědictví. Často ještě téhož dne, když už byl přítomen justiciár…

Pokud ji ovšem dědici rozporovali, byl postup trochu složitější. Ne o mnoho, protože na soudy nedocházelo. Většinou se totiž jednalo jen o drobnější úpravy závěti; nejčastější bylo navýšení kupní ceny statku, aby tak ostatní děti dostaly více peněz.

Jakmile byl hotov inventář s aktivy a pasivy dědictví a dědici přijata nebo pozměněna závěť, mohlo se přikročit k dalšímu jednání. Tím bylo projednání dědictví.

Tento právní úkon následoval obvykle do měsíce po projednání závěti nebo sepsání inventáře - podle toho, který úkon byl zatím posledním.

Opět se na vrchnostenském úřadu u justiciára sešli dědici či jejich poručníci a většinou byl přítomen i vyšší úředník - správce celého panství. Zde již následovalo definitivní rozhodnutí o jednotlivých dědických podílech.

O celém jednání byl opět sestaven protokol. V jeho záhlaví se nacházejí základní údaje o zůstaviteli, následují jména dědiců a u jednání přítomných osob. Samotný text dělení dědictví byl při existenci závěti uvozen větou: „S ohledem na závěť bylo přijato následující rozhodnutí;“ pokud závěť neexistovala, pak větou: „Mezi dědici bylo dohodnuto.“

Následovaly jednotlivé body dohody, byla uvedena také aktiva a pasiva dědictví, konečná částka určená k rozdělení mezi dědice a její definitivní rozdělení.

Po týdnu pak následovalo formální schválení, podepsané správcem panství i justiciárem, a povolení zápisu do Knihy dělení a nastoupení dědictví.

Tím vstoupilo rozdělení dědictví v platnost.

Pokud byla součástí dědictví také nemovitost, pak bylo vyhotoveno tzv. rozhodnutí o potvrzení dědictví (německy Einantwortungsurkunde), které bylo po dalším schválení vrchností zapsáno do pozemkové knihy. Jednalo se o jakousi obdobu kupní smlouvy a stejně jako kupní smlouva zajišťovala převod vlastnického práva na nového majitele.

Tato listina obsahovala všechny náležitosti kupní smlouvy: kupní částku, resp. částku, kterou měl dědic otcova statku vyplatit svým spoludědicům, výši závdavku a ročních splátek, s nemovitostí předávaný inventář, podmínky výměnku, pozemkový majetek přičleněný k nemovitosti a výši daní, dávek a robot.

Toto rozhodnutí o potvrzení dědictví pak, stejně jako tomu bylo u kupní smlouvy, schvaloval nejvyšší úředník dané vrchnosti: u chudších šlechticů jím byl správce panství, u bohatších inspektor všech panství.

Tím byl celý proces po smrti člověka ukončen.

SOkA Děčín, fond Velkostatek Česká Kamenice a fond Velkostatek Benešov nad Ploučnicí.

Archiv český XXIII, Praha 1906.

Drozda - Vesnická obec na Moravě, Brno 2023.