Důchodové zabezpečení našich předků aneb Jak vypadal výměnek

Hned na úvod musím poznamenat, že na toto téma (zřejmě) žádná speciální historická práce neexistuje, a tak je níže uvedený text psán na základě studia pozemkových (gruntovních) knih severních Čech. V jižních Čechách či na Moravě mohla být situace jiná…

Kupní smlouvy na poddanské statky existovaly v Čechách již v předbělohorské době. Kdy přesně se jejich užívání v Čechách rozšířilo, není snadné určit, ale ke konci 16. století již byly běžné, jak ukazují dochované pozemkové knihy (také knihy gruntovní z německého označení „Grundbuch“).

Kupní smlouvy se v průběhu doby vyvíjely a stávaly stále obsáhlejšími, ale jejich formální členění bylo stále stejné. Po obecné právní formuli většinou s datem (které ale také mohlo být až na konci) následoval první odstavec, v němž bylo uvedeno kdo, od koho, co (před zavedením čísel popisných se poloha statku konkretizovala uvedením sousedů) a za kolik kupuje. V následujícím odstavci byly podmínky splácení: výše do roka splatného závdavku a výše tzv. vejruňků, tedy ročních splátek. Pokud na statku vázly dluhy, byly rozepsány zde a zároveň bylo stanoveno, kdy má kupující věřitelům jejich pohledávky vyplatit. V dalším odstavci byl vyčten se statkem předávaný živý i mrtvý inventář. Následoval odstavec upravující podmínky výměnku, kterému se budeme věnovat níže. Od druhé poloviny 18. století se dále ve smlouvě objevuje výše vrchnostenských daní, platů a robot (výše kontribuce, tedy státní daně, je udávána jen několik málo desítek let a po roce 1800 bývá odbyta větou, že kontribuce je proměnlivá). Ve stejné době se ve smlouvách objevuje také pozemkový majetek se statkem prodávaný, nejprve podle Tereziánského (tehdy ale ještě nepravidelně), po roce 1789 již pravidelně podle Josefínského katastru. Tím většinou smlouva končila a následovala jen další obecná právní formule o nutném vrchnostenském potvrzení, místo uzavření smlouvy (pokud nebylo již v úvodním odstavci) a datum (pokud bylo v úvodním odstavci, pak bývalo psáno jen „Actum ut supra“ – „Stalo se jak výše“).

V úplném závěru pak byly podpisy prodávajícího, kupujícího (v případě negramotnosti známými třemi křížky) a svědků; svědky byli rychtáři a obecní přísežní či konšelé (dnes bychom řekli zastupitelé), výjimečně též učitel, který často sloužil též jako obecní písař.

Stále obsáhlejší byl v průběhu doby také odstavec o podmínkách výměnku, který nás bude zajímat v tomto článku.

Hospodářský slovník naučný z roku 1924 (sestavovaný ovšem ještě před první světovou válkou – vydání se zpozdilo právě kvůli válečným událostem) popisuje výměnek takto: „Výminek (také výměnek) jest obyčejové zřízení právní, rozšířené v kruzích zemědělských, založené na výminkové smlouvě, dle níž hospodář-vlastník postupuje vlastnické právo k nemovitému statku s tím, že nástupce se zavazuje k jistému plnění jemu neb určeným osobám, vedle nebo místo trhové ceny, do stanovené lhůty, nejčastěji úmrtí.“ A týž slovník o něco dále pokračuje: „Závazná plnění, jež jsou obsahem výminku, jsou hlavně naturální dávky, služebnost bytu, řidčeji peněžní, osobní služby nebo užívání některých nemovitostí.“

Tohoto rozdělení se budeme držet i my. Ovšem s tím, že v kupních smlouvách stály „služebnosti bytu“ jako důležitější před naturálními dávkami. Než se dostaneme ke konkrétním ustanovením, podíváme se ještě, jak taková kupní, a tedy také „výminková“ smlouva vlastně vznikala.

Ceny a podmínky nebyly určovány dohodou mezi prodávajícím a kupujícím. Otázka vlastnictví pozemků je složitější (snad se k ní dostanu někdy v budoucnu), ale obecně lze říci, že sedlák měl ve vlastnictví jen budovu statku a pozemky v dědičném pronájmu od vrchnosti. Vrchnost také dohlížela nad tím, aby statky nebyly prodávány pod cenou, protože i tehdy existovala „daň z převodu nemovitosti“, která ovšem nepřipadal státu, ale vrchnosti. Zároveň ale nový majitel musel být schopen kromě kupní ceny platit také kontribuci (daň státu) a vrchnostenské platy a dávky. Proto měla vrchnost zájem, aby kupní cena byla „férová“: statky tak byly prodávány v podstatě za cenu určenou „znaleckým posudkem“, který prováděl vesnický rychtář s několika dalšími zkušenými hospodáři.

A aby tato schopnost nového majitele platit daně nebyla přespříliš omezována, byly přímo vrchnostmi omezovány také podmínky výměnku. V celé řadě vrchnostenských instrukcí svým hospodářským úředníkům najdeme již v 17. století ustanovení o zákazu „nadměrného“ naturálního zabezpečení výměnkářů. Stát se do věci vložil v letech 1752 (27. května) a 1753 (31. srpna), kdy byly vydány dva patenty, kterými bylo přímo zakázáno výměnkářům přidělovat od statku nějaké pozemky. Zákaz byl pak opakován v roce 1771 v tzv. Dobříšském patentu (omezujícím vrchnostenské útisky poddaných): „Ustanovujeme (čti: Marie Terezie ustanovuje), aby v budoucnu nebyly k výměnkům přidělována žádná pole, zahrady či jiné pozemky, ale pouze volné ubytování, užívání nějakých kusů dobytka a určitého množství obilí in natura podle vyměření vrchnosti.“ To samozřejmě neznamená, že se zákony tehdy dodržovaly více než dnes – zákaz byl občas porušován (jak dokládají některé kupní smlouvy), ale většinou se na něj dbalo. Teď se tedy podíváme na výše zmíněné tři kategorie „závazného plnění“ výměnku: služebnosti bytu, naturální dávky a peněžní či osobní služby.

Služebnost bytu byla v podstatě dvojího druhu: buď stála vedle statku budova samostatného výměnku, nebo byly výměnkáři (se ženou) přidělena určitá část statku k užívání. (Někdy se též stávalo, že samostatná budova sice nestála, ale nový majitel ji musel postavit, to byla třetí možnost.)

Pokud stál výměnek jako samostatná budova, pak byla situace jednoduchá. Výměnkář a jeho žena měli zajištěn doživotní bezplatný pobyt v něm. Tam si výměnkáři sami vařili a starali se o svou hygienu. K tomu účelu, a samozřejmě k vytápění, jim sedlák musel poskytnout dřevo. Obvykle to chodilo tak, že sedlák ve svém lese označil stromy, které pro tento rok patří výměnkáři, výměnkář je na své náklady nechal porazit a zpracovat a sedlák je poté musel opět bezplatně dopravit „až ke dveřím výměnku“, jak zněl ustálený obrat kupních smluv. Množství dřeva bylo překvapivě vysoké: většinou se jednalo o pět až osm sáhů krychlových ročně, což po přepočtu dá 17-27 m3; k tomu u často ještě „jedna borovice na louče“.

Pokud výměnek jako samostatná budova nestál, mohl výměnkář se svou ženou doživotně bezplatně užívat místo ve světnici. Zde rozuměj v teple u kamen, protože jiné místnosti vytápěny nebyly; na kamnech také výměnkář mohl vařit a ohřívat si vodu k hygieně (i to smlouvy výslovně uvádějí). Na spaní měli výměnkáři přidělenu komoru, většinou se jednalo o podkrovní nevytápěnou místnůstku. A na bohatších statcích měli k dispozici také další komůrku k uložení věcí.

Teď třetí varianta: Samostatná budova výměnku sice nestála, ale nový majitel ji podle smlouvy měl postavit. Pak to bylo jednoduché: Do postavení výměnku měli výměnkáři nárok na pobyt v sedlákově světnici a komůrku na spaní, po postavení výměnku se přestěhovali tam.

Tím byla tato služebnost bytu pro výměnkáře vyřízena. Zastavit se ale ještě musíme u nezaopatřených dětí.

Podmínky výměnku, ustanovené v kupních smlouvách, totiž platily pro starého majitele a jeho ženu. Pokud jeden z nich zemřel, měl jeho pozůstalý manžel/ka taktéž nárok na bezplatné doživotní ubytování. Stejně tak měl nárok na naturální dávky, i když v případě úmrtí muže byly podle smlouvy někdy naturální dávky sníženy o třetinu či o polovinu, v případě úmrtí ženy ke krácení dávek nedocházelo nikdy.

Nezaopatřené děti mohly samozřejmě zůstat s rodiči na výměnku. Ale jen do své svatby., po ní ztrácely nárok na bezplatné ubytování. Na naturální dávky neměly nezaopatřené děti nárok vůbec a pokud se nemohly živit sami, musel je živit výměnkář ze svých přídělů.

Existoval samozřejmě i čtvrtý případ, kdy původní sedlák i jeho žena zemřeli a statek vlastnili jejich děti společně. Dědickým právem se zde zabývat nebudeme, a tak uvedu, že buď podle dědického práva (v různých dobách a na různých místech byl zákonným dědicem nejprve nejmladší, poté naopak nejstarší syn), rodinnou dohodou, nebo rozhodnutím vrchnosti statek od svých sourozenců koupil jeden z dědiců, dětí bývalých sedláků. V tom případě měli jeho sourozenci opět nárok na bezplatné ubytování jen do své svatby, ale živit se museli sami. Jedinou výjimkou byl len, který byl bratr, nový sedlák, povinen sít neprovdaným sestrám, aby s něj mohly svatební výbavu (o krávě pro nevěsty bude řeč níže).

Velikost naturální dávek samozřejmě závisela na velikosti statku, navíc nebyla v průběhu staletí stabilní, ale rostla. Nějaké průměrování nemá tedy valného smyslu a u dávek obilí tedy uvedu tři příklady velikosti a růstu.

Na prvním místě této části smlouvy o výměnku ovšem nestálo obilí, ale dobytek. Na největších statcích mohli výměnkáři chovat dvě krávy, na středních a menších jednu a na těch nejmenších jen kozu (to byl případ i větších statků, pokud byla naživu již jen výměnkářka; možná byla také kombinace, často jedna kráva a jedna koza). Tomuto dobytku musel sedlák vyhradit místo v chlévě a musel jej také náležitě živit. V kupních smlouvách se nejprve objevovala obecná formulace této povinnosti, v pozdějších dobách bylo množství sena, slámy i steliva na rok konkretizováno: nejčastěji výměnkáři, resp. jeho dobytku, náleželo mezi deseti a dvaceti centýři sena a otavy ročně (centýř byl 56 kilo) a několik desítek otepí slámy jako steliva (často ve smlouvách opět konkretizováno, kolik otepí mělo být žitné, ječné, pšeničné či ovesné a zda měla být krátká či dlouhá); výměnkáři také měli nárok na užívání kusu zahrady pro „zelené“, tedy čerstvé krmivo (to bylo uváděno poetickým názvem „k travaření – zum Graserei“). Naopak sedlákovi zdarma připadal hnůj a močůvka z takového dobytka.

K dobytku mohl výměnkář někdy také chovat drůbež. Její množství ale bylo omezené maximálně na několik slepic, většinou dokonce jen na jednu. A vůbec nejčastěji výměnkáři žádnou drůbež nechovali a místo toho od sedláka dostávali vejce. V roce 2022 byla spotřeba vajec 263 na osobu a rok (článek z 10. dubna 2023), výměnkáři dostávali podle velikosti statku 30, 60, 90 nebo výjimečně i 120 vajec na rok (bez ohledu na to, zda byl výměnkář jen jeden nebo to byl manželský pár; počty vajec jsem převedl na kusy, ale tehdy byly uváděny v kopách, jejích zlomcích či násobcích, jak bylo tehdy zvykem).

Ze zvířat to bylo vše a následovalo množství obilí. Výživová „norma“ na osobu a rok byla dlouhá staletí téměř neměnná: čtyři až sedm korců (v průměru 5,6; korec byl po sjednocení měr a vah v 50. a 60. letech letech 18. století 92-93 litru – přepočty se liší, protože nejsou zcela přesné) obilí a k tomu dva tři korce luštěnin, především hrachu. Ke hrachu se vrátíme, nyní k obilí. Jak jsem několikrát zmínil výše, jeho množství samozřejmě záviselo na velikosti statku. Obecně se dá říct, že ročně výměnkáři/ům náleželo průměrně osm korců obilí v nejčastějším intervalu pět až dvanáct korců obilí; více ani méně nebylo zvykem.

S hrachem se v kupních smlouvách nesetkáváme často. Místo něj dostávali výměnkáři jiné potraviny. Nejčastěji zelí a mrkev, od druhé poloviny 18. století byla mrkev nahrazována bramborami. Stanovit množství těchto naturálií je velmi obtížné, protože u nich nebylo uváděno množství duté míry, ale počet záhonů, na kterých mají být pěstovány. A protože i ve smlouvách bylo často psáno např. „brambor čtyři záhony, pokud jsou dlouhé, nebo osm, pokud jsou krátké“. Z takových formulací nejde odvodit množství sklizených brambor, takže mi zbývá jen uvést poměry těchto plodin. Výměnkářům většinou náležel dvojnásobek zelí než mrkve; po zavedení pěstování brambor mrkev mizí a pak výměnkář dostával většinou dvojnásobné množství brambor než zelí (přičemž lze ovšem předpokládat, že množství zelí se po zavedení brambor snížilo).

Velmi často musel sedlák pro výměnkáře pěstovat také len či konopí; většinou měl sedlák ročně zasít dva až čtyři korce lněného semínka, což je po přepočtu 46-92 litru.

Pokud si výměnkáři z nějakého důvodu nechovali krávu, pak měli (ale jen někdy) nárok na máslo, někdy též mléko a sýr. Údaje o množství, uváděné ve smlouvách, se ovšem řádově rozcházejí, a tak nelze jednoduše průměrovat; navíc míry a váhy byly až do vlády Marie Terezie krajově různé a i po sjednocení měr a vah se setkáváme s krajovými rozdíly. Snad jedině u mléka lze určit obvyklé množství – výměnkáři připadal přibližně litr mléka na týden.

Tyto naturální dávky byly povinné a sedlák je výměnkářům musel odvádět i v případě neúrody. Jiná byla situace u ovoce: výměnkář měl nárok nejčastěji na třetinu (někdy ale též jen čtvrtinu, výjimečně ale i polovinu) roční úrody ovoce, ale jen „pokud pánbůh dá“, jak zněl ustálený kupní obrat smluv.

Specifickou naturální dávkou v lesnatých oblastech tvořila smůla. Kde byly větší selské lesy, měli výměnkáři za rok nárok na 5-15 kamenů smůly; opět i u této míry existovaly krajové rozdíly, ale obecně to bylo přibližně 10 kilo a podle řídkých zmínek v kupních smlouvách to bývala čtvrtina až třetina celkové roční produkce smůly z lesa toho kterého statku (tedy podobně jako u ovoce, ale na výrobu smůly se sedlák více nadřel…).

Tím jsme u konce tohoto oddílu o naturálních dávkách, protože jiné dávky byly výjimečné. (Samozřejmě v různých krajích se mohlo vyskytnout také to či ono, jako příklad jsem uvedl onu smůlu, která v nížinných oblastech poskytována výměnkářům nebyla.)

Výše jsme si řekli, že užívání nějakých pozemků statku bylo státem i vrchnostmi zakazováno a výměnkář se měl spokojit s naturáliemi. Někdy, ovšem se souhlasem samotných vrchností (a bez vědomí státu), byly tyto zákazy porušovány a výměnkáři, pokud byl ještě při síle, byly přiděleny (ovšem místo zmíněných naturálií) pole či louky k vlastnímu hospodaření. Díky podrobným soupisů pozemků i s jejich názvy (v Josefínském katastru, 1785-1787) víme, že řada polí a luk většinou přímo u statků se nazývala „výměnkářské pole, výměnkářské louka“.

Ve výměnkářských smlouvách se ale objevuje také jiný druh užívání nemovitostí. Respektive jejich částí, protože výměnkář někde musel skladovat seno a slámu pro svůj dobytek a také zásoby potravin (k uskladnění běžných věcí dostal na bohatších statcích zvláštní komůrku, jak jsme si pověděli výše). Běžně si tedy prodávající sedlák ve smlouvě vymínil hlavně dvě práva užívání nemovitostí – místo ve stodole pro seno, slámu a obilí a místo ve sklepě pro ovoce a brambory. Někdy je vyčleněné místo ve smlouvě konkretizováno velmi precizně: tak např. místo ve sklepě je popsáno: „na brambory místo ve sklepě pod schody vzadu po levé straně od dveří“.

Někdy výměnkář při výhradě užívání nemovitosti myslel i na své svobodné syny – řemeslníky. Setkáváme se tak ve smlouvách např. s ustanovením, že nový sedlák musí ve světnici vyhradit místo na tkalcovský stav svého bratra, syna výměnkáře.

Více míst o užívání nemovitostí jsem ve smlouvách nenašel, a tak se přesuneme na poslední kategorii „právního plnění“ výměnku: peněžní a osobní služby.

Tyto služby se ve smlouvách objevovaly zřídka a někdy byly řazeny do podmínek splácení statku.

Jednalo se o dosud svobodné děti. Proti dnešnímu obecného mínění věno a výbavu do manželství nedostávaly jen dcery, ale také synové. Výměnkář tak často do kupní smlouvy vsunul ustanovení, že ke své svatbě a do manželství si dcera či syn mohou vybrat jednu krávu ze sedlákova chléva dle svého výběru. K tomu pochopitelně dostávaly děti také věno; pohybovalo se ve výši od několika desítek do několika stovek zlatých, přičemž cena krávy se v 17., 18. a první polovině 19. století pohybovala od osmi deseti do třiceti čtyřiceti zlatých. Ovšem toto ustanovení bylo spíše součástí podmínek splácení než části o výměnku.

Stejně tak spíše v podmínkách splácení bylo ustanovení o tom, že pohřeb výměnkáře má být hrazen z kupní ceny smlouvy, tedy má jej uhradit sedlák a nemá být přičten k pasivům dědictví.

Takové tedy bylo „důchodové zabezpečení“ sedláka a domkáře v minulosti. O dědictvích snad napíšu někdy v budoucnu a zde jen malá poznámka. V archivech se dochovala řada knih pozůstalostních inventářů, protokolů projednávání dědictví a knih dělení dědictví, jejichž studium dává nahlédnout do majetkových poměrů běžných výměnkářů (samozřejmě i před odchodem na výměnek zesnuvších sedláků, ale o těch tu řeč není).

V těchto dokumentech nacházíme širokou škálu majetkových poměrů. U mnoha zesnulých je jednoduše uvedeno, že po nich nezbyl žádný majetek, a tak není co. Jiní výměnkáři však zanechali majetek v hodnotě stovek, ba i tisíců zlatých. Jednalo se hlavně o bývalé majitele bohatých statků, a tak snad lze životní úroveň výměnkářů krátce shrnout, že kdo byl dříve majitelem bohatého statku, zemřel jako bohatý výměnkář, kdo byl majitelem chudého statku, zemřel jako chudý výměnkář…

SOA Litoměřice, SOkA Děčín, pozemkové knihy.

Hospodářský slovník naučný. Díl IV. Praha, Šolc a Šimáček, 1924.

Archiv český XXIII a XIV, Praha, 1906 a 1908.