Rozdupán býkem aneb nevšední konec (ne)všedního zemědělce

Lokace dnes: Česká republika, Ústecký kraj, okres Děčín, obec Všemily.

Lokace tehdy: Rakouské císařství, Království české, Litoměřický kraj, panství Česká Kamenice, obec Všemily.

Datace: 1817-1873.

Hlavní role: Josef Vater.

Je 27. května 1817 a v nově postaveném domku čp. 77 se narodilo první dítě manželství Franze a Johanny Vaterových, které při křtu následujícího dne dostalo jméno Josef.

Otcem byl domkář Franz Vater z vedlejšího všemilského statku čp. 23 a matkou Johanna rozená Süssigová z Veselíčka čp. 5. (Víska o několika domcích s poetickým názvem Veselíčko leží pod vrchem s dalším poetickým názvem Veselka osm kilometrů jižně od Všemil.)

Po Josefovi se rodičům narodilo dalších osm dětí, poslední dcera Salome až v roce 1834. Celkem se tak v manželství narodilo devět dětí, z nichž hned sedm se dožilo dospělosti: dva synové a pět dcer. A všechny se narodily v roce 1816 postaveném domku čp. 77. Otec Franz Vater jej postavil na zahradě svého rodného statku čp. 23, který nyní vlastnil jeho starší bratr Josef. K tomuto statku se ještě dostaneme…

Čím se živil Josefův otec, není známo: jak v soupisech lidu, tak i ve všech matrikách je psán jen jako „domkář“, tedy majitel domku, bez uvedení povolání.

Zato díky unikátně pro toto panství dochovaným soupisům lidu víme, že Josef se vyučil krejčím a v roce 1834, kdy mu bylo 17 let, byl tovaryšem. Několik let pracoval v rodném domku, až se v roce 1837 vydal na vandr. A došel až do daleké Vídně, kde jistě pobýval v lednu 1838. Jak ve Vídni prohloubil své krejčovské znalosti, nevím, ale z matriky víme, že kvůli krejčovskému řemeslu si v fary v Srbské Kamenici vyžádal opis křestního listu, který byl do Vídně odeslán 9. června 1841; asi krátce poté se Josef stal krejčovským mistrem.

Kromě řemesla Josef určitě chodil také do společnosti a tam se seznámil s jistou slečnou. 26. září 1841 se přímo v Katedrále svatého Štěpána, hlavním vídeňském chrámu, konala svatba: Josef Vater z daleké severočeské vísky Všemily si bral Annu Ritterovou z Waitzendrofu v Dolních Rakousích (u Sankt Pölten), dceru domkáře tamtéž Josefa Rittera a Anny Marie rozené Naderové taktéž z Waitzendorfu. Nevěsta byla starší, narodila se 14. května 1810, takže jí bylo 31 let, zatímco ženichovi jen 24.

Svatba novomanželé nestihli o dva dny - už 24. září 1841 se ve Vídni narodila dcera Anna; Josef ji obratem legitimizoval, protože když se později vdávala, je v matrice psána jako dcera manželská. A ve Vídni zůstali Vaterovi dalších devět let: tam se jim 7. července 1844 narodila Aloisia, které doma říkali Loiuse, a po ní ještě Helena a Ernestine; data jejich narození ale neznám. A po narození malé Ernestine se Josef se ženou Annou a čtyřmi dcerami přestěhoval zpět do Všemil.

Nyní se podíváme trochu do minulosti na statek čp. 23. Ten v roce 1816 od ostatních spoludědiců, tedy mimo jiné i od Josefova otce Franze, koupil Josef Vater; statek jej tehdy vyšel na 3200 zlatých.

Se ženou Theresií rozenou Kunertovou z Kamene na děčínském panství se Josefovi (mluvíme samozřejmě stále o starším Josefu Vaterovi, strýci našeho „hrdiny“ Josefa Vatera) narodily čtyři děti, ale všechny zemřely ještě v dětství. Po smrti posledního dítěte si podle soupisů lidu osvojili devítiletého sirotka Klaru Hackelovou z vedlejší Srbské Kamenice. Ta ovšem jako schovanka samozřejmě nemohla dědit (vdala se v lednu 1848 za souseda Franze Griesela ze Všemil čp. 25; brzy nato ale zemřela) a vlastní dědice Josef Vater neměl.

A tak vstoupila v platnost klauzule kupní smlouvy z roku 1816, podle které v takovém případě měl statek za týchž 3200 zlatých vídeňské měny koupit některý z Josefových sourozenců či některé z jejich dětí.

A volba padla právě na „našeho“ Josefa Vatera. Ten se tedy na začátku roku 1850 i s ženou Annou a čtyřmi dcerami přistěhoval zpět do Všemil a 26. února se strýcem Josefem uzavřel kupní smlouvu na tento statek čp. 23 i s výměnkem čp. 24.

Doba se ale posunula, takže statek nestál 3200 zlatých vídeňské měny, ale 2200 konvenční měny (detaily tehdejších měn nechám stranou: ve zkratce bylo 2200 zlatých konvenční 5500 zlatých vídeňské měny).

Na statku vázla pohledávka 150 zlatých (ale vídeňské měny, tedy jen 60 zlatých měny konvenční), zbytek měl dostat strýc Josef. Strýc byl jistě dobrým hospodářem: Statek sourozencům splatil téměř přesně podle smlouvy a nyní statek prodával jen s jednou malou půjčkou, ani jedno nebylo zcela obvyklé. Jako závdavek měl kupující Josef strýci vyplatit 300 zlatých, což Josef také hned v hotovosti učinil. Po odečtení převzaté půjčky k doplacení zbývalo 1840 zlatých konvenční měny, které měl Josef uhrazovat roční splátkou 100 zlatých. Podle podmínek smlouvy tak měl statek splatit v roce 1870. Prodávající Josef mohl i s ženou Theresií na statku (resp. na výměnku čp. 24) zůstat až do smrti a byl dobře zaopatřen i ročními naturáliemi.

O výměncích a jejich obvyklých náležitostech jsem psal v minulém článku, tak kdo má chuť dozvědět se více:

Statek nebyl z největších: orných polí bylo jen šest hektarů, luk a pastvin hektary jen dva, zato lesa bylo hodně, skoro šestnáct hektarů. Spolu se statkem Josef přebíral dva tažné voly, dvě krávy, dvě telata, sedm slepic, kohouta a samozřejmě všechno nářadí potřebné k provozu statku, Mimo obvyklého pluhu a bran i tři vozy, které napovídají, že strýc Josef se spíše než zemědělstvím na malých nevýnosných polích živil povoznictvím.

Josef Vater se s ženou Annou a dcerami Annou, Aloisií/Luisou, Helenou a Ernestínou tedy přistěhoval z Vídně do Všemil. Hned 2. října 1850 se zde narodil první syn Josef, po něm 7. listopadu 1852 Berta a jako poslední 23. září 1855 druhý syn Eduard. Manželům se tak narodilo sedm dětí a všechny se dožily dospělosti, což při tehdejší vysoké dětské úmrtnosti bylo velmi neobvyklé.

V sousedním domku čp. 77 žili stále Josefovi rodiče a sourozenci. Otec Franz Vater zemřel v červenci 1857 necelé dva roky po narození vnoučka Eduarda, bylo mu 66 let. Vdova s poslední dcerou Salome zůstala bydlet v onom domku; Salome se vdala v roce 1860 a matka Johanna se někdy poté přistěhovala za synem, snachou a vnoučaty sem na statek čp. 23.

Josef se tedy mohl pustit do hospodaření a zřejmě se mu dařilo velmi dobře. Strýci jistě hned v roce 1850 zaplatil závdavek 300 zlatých a poté platil každoročně přesně podle smlouvy 100 zlatých, k tomu se v předstihu vyrovnal také s vdovcem po zmíněné schovance Kláře Hackelové Franzem Grieselem a splatil také strýcovu půjčku ze sirotčí pokladny.

Podle záznamů v pozemkové knize si v průběhu let vzal několik půjček, ale s jejich splácením problém neměl a i nadále strýci platil dohodnuté roční splátky, i když se mu dvakrát stalo, že strýc musel počkat do dalšího roku.

Výměnkářka, Josefova teta Theresia zemřela na výměnku v srpnu 1865 ve věku 81 let, výměnkář Josef pak podle matriky na statku v březnu 1866 ve věku 78 let.

Statek tehdy nebyl zcela doplacen a ještě zbývalo k doplacení 340 zlatých (to bylo ale v pořádku: podle smlouvy měl Josef statek splatit až v roce 1870). Jak jsme si řekli, strýc Josef s tetou Theresií žádné děti neměli, takže těchto 340 zlatých konvenční měny (nyní tedy 354 zlatých v roce 1857 nově zavedené rakouské měny, detaily opět nechám stranou, jen ve zkratce: 105 zlatých nové rakouské měny = 100 zlatých konvenční měny) si rozdělili Josefovi sourozenci a jejich děti.

Na statku po smrti výměnkářů žil sedlák Josef se ženou Annou a sedmi dětmi: Annou, Aloisií/Louisou, Helenou, Ernestine, Josefem, Bertou a Eduardem. Spolu s nimi zde žila také Josefova matka Johanna, která zde zemřela v červenci 1871 ve věku 78 let.

Rok po její smrti se ze statku vdala nejstarší dcera Anna. Anna byla jistě velmi inteligentní: V roce 1868 začal vycházet místní lokální týdeník Böhmisch Kamnitzer Anzeiger a otec Josef se stal pravidelným čtenářem. A nejen otec Josef: v týdeníku vycházela v každém čísle hádanka s rozluštěním v čísle následujícím včetně těch, kteří hádanku správně rozluštili. Těch nebylo mnoho, a téměř nikdy mezi nimi nechybělo jméno „slečny Anny Vaterové ze Všemil“. Snad ji intelektuálně stačil její ženich Josef Günther. Ten pocházel se Všemil čp. 61, ale nyní byl již občanem Spojených států amerických a žil v Pensylvánii; předpokládám, že Anna se tam odstěhovala za ním, protože ve Všemilech se jim žádné děti nenarodily. I Annin svědek byl zdaleka - byl jím snad strýc, snad bratranec Vincenz Ritter z Waitzendorfu v Dolních Rakousích, odkud pocházela matka rozená Ritterová.

Zmíněný místní týdeník nám dává nahlédnout také tam, kam bychom se dnes kvůli nedochovaným dokladů již nedostali: do činnosti Josefa Vatera (a nejen jeho) v hospodářství i veřejném životě.

(Lokální tisk je zdrojem řady někdy anekdotických informací o místním životě: Jako příklad uvádím perličku z roku 1868. V novinách z 30. května 1868 vyšel inzerát hostinského Ignaze Kassnera z Horní Kamenice. Hostinský sliboval odměnu tři zlaté a mlčenlivost tomu, kdo mu prozradí jméno poberty, který mu ze zahrady hostince odcizil fíkovník.)

Ale zpět k Josefu Vaterovi. Z těchto novin víme, že Josef byl v roce 1868 zvolen členem výboru místního peněžně-obilního fondu (to byl jakýsi předchůdce záložen či kampeliček, vzniklý z bývalých kontribučenských sýpek). V listopadu 1869 byl pak zvolen do přípravného výboru připravovaného okresního pojišťovacího fondu proti krupobití (pro malý zájem místních sedláků ale nakonec ze spolku sešlo). O rok později byl navržen jako člen zemské podkomise pro regulaci pozemkové daně v Litoměřicích, zvolen však nakonec nebyl.

Do roku 1866 působil v České Kamenici, sídle okresního soudu, okresní hospodářský spolek. O jeho činnosti není nic známo, protože dokumenty jsou dávno ztraceny. Toho roku spolek zanikl v důsledku událostí prusko-rakouské války a především přeložení jeho předsedy, hospodářského správce místního velkostatku Rotha. V květnu 1868 se pak v místních novinách objevilo provolání, zvoucí na ustavující zasedání nového okresního zemědělského spolku.

Schůze se sešla někdy krátce před 30. květnem a tam bylo rozhodnuto o ustavení nového zemědělského spolku. Ustavující schůze se pak sešla 16. června 1868 v hostinci U černého oře na českokamenickém náměstí (pozdější hotel Slavia). Předsedou spolku byl zvolen lesmistr knížat Kinských Karl Pompe, jinak též člen okresního zastupitelstva, velmi aktivní člen České lesnické jednoty a též dalších hospodářských organizací.

Zda se této ustanovující schůze účastnil i Josef Vater, není v novinách uvedeno. Ale vzhledem k tomu, že hned vzápětí se stal jedním z nejviditelnějších členů a řečníků, předpokládám, že ano.

Okresním zemědělským spolkem se ale zabývat nebudeme a pozornost obrátíme na to, o čem Josef Vater na spolkových schůzích mluvil. Prozrazují totiž, jakým hospodářem Josef byl: experimentujícím, progresivním, aktivním, úspěšným.

A zároveň tyto záznamy tvoří prolog k jeho neslavnému konci…

Už na prvních zasedáních (konaly se jednou za měsíc) se Josef projevoval jako progresívní zemědělec, zajímající se o novinky v zemědělství. Vyjadřoval se o maximálních výnosech zdejších nepříliš úrodných polí; udával šestinásobek, nejvýše osminásobek výnosu, sám ovšem v roce 1870 své maximum upravil na osmi a půlnásobek - tolik dala jařina předchozího roku; upozorňoval na význam mikropodmínek pro pěstování různých odrůd jednotlivých druhů obilí - např. australský oves dával ve Všemilech jen pětinásobek výsevu, ale v nedaleké Dobrné devíti až desetinásobek. Zajímal se o pícniny - v okolí probíhaly pokusy s vičencem, Josef doporučoval také travinu mohar (neboli bér).

Na zasedáních vedl diskuzní příspěvky o hospodaření na zamokřených loukách, o potřebě kvalitnějšího hnojení umělými hnojivy. Zajímavý je jeho příspěvek z roku 1871, ve kterém místním sedlákům popisoval zkušenosti českého velkostatkáře a významného zemědělského odborníka a publicisty Františka Horského. Dále uváděl své zkušenosti s přípravou ovesného osiva (to skrápěl močůvkou a následně mísil s vápnem), orání čerstvého strniště, brzké senoseči a podobně.

Ze všech jeho příspěvků je jasná nejen dobrá znalost tradičních postupů, ale hlavně obeznámenost se zemědělskými novinkami i odbornými publikacemi.

Ze všeho nejvíc ale Josef upřednostňoval chov dobytka. Správně vystihl, že s rozvojem železnice a dovozem levného obilí z úrodnějších krajin (včetně Uherska, Ruska i USA) nebude místní sedlák schopen konkurovat a nutně přijde k úpadku.

Jako lék doporučoval chov dobytka. Vřele souhlasil s přednáškou jednoho zemědělského odborníka z Vlastenecko-hospodářské společnosti, který místním doporučoval přeměnu méně úrodných polí na louky, a sám popisoval, jak při dobrém hnojení louky dají i trojnásobek dosavadní úrody.

Vlastenecko-hospodářská společnost byla založena již v roce 1770 kvůli podpoře rozvoje českého zemědělství a za sto let své činnosti vykonala mnoho záslužného. Jednou z jejích činností bylo dlouhodobé zapůjčování plemenných býků. A toho chtěl využít i místní zemědělský spolek.

V roce 1869 se rozhodl požádat Společnost o přidělení tří býků. Jedním chovatelem měl být sedlák Püschel z Markvartic, druhým Eschler z Lísky a třetím byl určen právě Josef. Na zasedání mezi Püschelem a Josefem proběhla debata, které plemeno by bylo nejlepší. Püschel prosazoval allgäuské plemeno; allgäuského býka ovšem Josef již choval a chtěl vyzkoušet a dával přednost švýcarskému plemeni (Eschlerovi pak mělo být přiděleno opočenské plemeno).

Josef byl zkušeným chovatelem dobytka: účastnil se i soutěží. Tak v říjnu 1869 se účastnil výstavy v České Lípě a za svého býka allgäuského plemene získal uznání a prémii pěti dukátů. V listopadu 1869 skutečně již v místních stájích byli dva býci švýcarského plemene od Vlastenecko-hospodářské společnosti. Na Josefa ovšem nezbylo: jednoho dostal Püschel, druhého Eschler. Eschler se ho rychle zbavil - pro divokost jej snad vrátili Společnosti nebo ho nechali utratit (zápis zasedání je zkrácený a ne zcela jasný). A nejasný je také následující odstavec, podle kterého další dva býky měli právě Josef a pak sedlák Fiedler z Jetřichovic. Kolik tedy bylo dohromady přiděleno býků a komu přesně, je trochu ve hvězdách.

Na prvních zasedáních projevoval sedlák Püschel nad přiděleným býkem zprvu nadšení, ale rychle došel ke stejnému poznání jako předtím Eschler. Býk byl příliš divoký a Püschel se ho chtěl zbavit. Po komunikaci se Společností tato povolila, aby byl býk dán do dražby a výtěžek použit pro potřeby zemědělského spolku.

Dále není chov býků na zasedáních zmiňován a otázka přišla na přetřes při jedno zasedání v roce 1872. Byly konstatovány velmi dobré výsledky v plemenitbě, jen zmíněný sedlák Eschler poukazoval na to, že místní sedláci se bojí připouštět své malé krávy k tak velkým býkům. Dále si sedláci stěžovali, že připouštění je drahé. Na to Josef, který stále choval býka přiděleného Společností, prohlásil, že členům spolku umožní připuštění zdarma a ostatním za snížený poplatek.

V květnu 1873 pak na zasedání spolku Josef popisoval své zkušenosti s křížením dobytka. V okrese byli kromě býků „místního obecného plemene“ také býci oldenburští, allgäuští a švýcarští. Poslední dvě plemena měl ve svém chlévě také Josef. I když švýcarského býka chválil, přece dával přednost křížení místních krav s allgäuskými býky. Obecně poukazoval na to, že takové krávy dávají optimální množství optimální tučnosti mléka; tvrdil, že v místních podmínkách čistá plemena odjinud, tedy čistokrevné krávy oldenburské, švýcarské, allgäuské i holandské, dávají hodně mléka méně tučného, nebo méně mléka hodně tučného vhodného pro výrobu másla; kráva, která dává hodně tučného mléka, je vzácností. A nejvíce takových vzácných krav se rodí křížením místních krav a allgäuských býků.

Svého býka švýcarského plemene si ale ponechal…

Přes léto se spolek nescházel, protože každý sedlák musel být na svém poli. A tak byl Josefův příspěvek z května 1873 také tím posledním, který kdy v životě pronesl…

Böhmisch Kamnitzer Anzeiger z 6. září 1873 přinesl tuto zprávu: „Ve středu 3. září se ve Všemilech odehrálo strašlivé neštěstí. Tamní vážený sedlák, pan Josef Vater, měl v úmyslu svého českokamenickým okresním zemědělským spolkem svěřeného býka švýcarského plemene, který se vyvinul ve skutečně nádherný kus, předvést na nastávající zemědělské výstavě ve Varnsdorfu. Aby zvíře předtím navykl na volný pohyb, vedl ho ve středu ráno na pastvinu u svého lesa. Tam se zvíře z neznámých příčin splašilo, pana Vatera srazilo na zem, pošlapalo kopyty a propíchlo rohy, takže byl pan Vater nalezen téměř téměř bez známek života a krátce nato zemřel.“

Zápis v matrice je stručnější: Josef Vater zemřel 3. září 1873 v 8 hodin ráno, jako příčina úmrtí je uvedeno „smrtelné zranění býkem“.

Po Josefovi zůstala vdova Anna a šest dětí…

Jak novinář, tak členové okresního spolku vyjádřili hlubokou lítost nad smrtí „tohoto tak inteligentního“, „jednoho z nejosvícenějších a nejčinorodějších zemědělců celého okolí“; „vždy byl přátelský a ochotný ostatním pomoct radou i skutkem“; „na jeho předčasném hrobě pláče početná rodina, které byl vždy milujícím otcem a kterou vychovával k pracovitosti a poctivosti.“

Pohřeb se konal 6. září v 11 hodin.

Poměrně překvapující až šokující je tečka za celým případem: Dne 13. září 1873, tedy týden po Josefově pohřbu, vyšel v místních novinách inzerát tohoto znění: „1 chovný býk, švýcarského plemene, plnokrevný, dva a půl roku starý, dobře živený, bude prodán toto úterý, to je 16. září tohoto roku, dopoledne o 10. hodině nejvyšší nabídce pod podmínkou okamžité platby v hotovosti a neprodleného odvedení na statku Josefa Vatera ve Všemilech čp. 23. K čemuž jsou všichni koupěchtiví tímto zváni. Zemědělský spolek v České Kamenici.“

Böhm. Kamnitzer Anzeiger, 1868-1873.

SOkA Děčín, inv. č. 7428-7433 (matriky), 1085, 1806 (pozmekové knihy), sign II U-6 (soupisy lidu).

Zemědělští buditelé, Praha, Československá akademie zemědělská, 1937.