Jak se sedláci snažili ošidit stát aneb čísla Tereziánského katastru

V minulém článku jsem psal o vzniku prvního českého katastru - Berní ruly z poloviny 17. století. Dnes si povíme o katastru druhém, tzv. Tereziánském, a hlavně o tom, jak se sedláci snažili ošidit stát.

O Berní rule jen krátce. Vznikla v letech 1653-1654, celkové sumáře byly hotovy v prvních měsících roku 1655 a již v létě téhož roku byly daně vybírány na základě jejích údajů.

Berní rula vznikla velmi rychle činností několika málo komisí pro celé Čechy, takže její údaje nebyly dokonalé. Ještě horší ale bylo, že nezohledňovala kvalitu půdy. Počítalo se s tím, že slabou úrodu obilí na nekvalitních půdách nahradí zisk z chovu dobytka a vedlejší výdělky tamních sedláků, např. z lesů či formanství.

To se ukázalo jako omyl. Zatímco v úrodných oblastech hospodáři platili přijatelné daně (ovšem jistě by se mnou tehdejší hospodáři nesouhlasili), méně úrodné oblasti byly daněmi přetíženy.

Přes několik dílčích revizí katastru a především způsobů výpočtu daní (významná je především Kinského reforma z 80. let 17. století), bylo jasné, že náprava bude muset být radikálnější.

A tak došlo k rozhodnutí sestavit zcela nový katastr, založený nikoli na prosté ploše půdy jako Berní rula, ale na výnosu hospodářství.

První krůčky byly udělány již na konci vlády císaře Leopolda (vládl 1657-1705) a jeho syna Josefa I. (1705-1711). Ačkoli celé dílo vešlo do dějin jako Tereziánský katastr podle Marie Tereze, největší podíl na něm měl její otec Karel VI. (1711-1740), syn císaře Leopolda a mladší bratr Josefa I.

Karel VI. po svém bratru Josefovi zdědil nejen trůn, ale již celkem podrobný plán na vyhotovení nového katastru. Hned na českém zemském sněmu v roce 1711 byla zvolena osmičlenní tzv. rektifikační komise, která měla sestavování celého nového katastru řídit.

Ta vypracovala čtyři druhy formulářů - pro farní duchovenstvo, vrchnosti, města a poddané. Pro odpor stavů bylo ale panstvo rychle ujištěno, že jejich majetky nebudou daněny stejně jako ostatní a panská přiznání mají sloužit jen pro kontrolu přiznání poddanských. Přiznáním duchovenstva a měst se zde zabývat nebudeme, takže se podíváme na poddanské formuláře.

Byly poměrně obsáhlé a měly zjistit nejen plochu polí, ale hlavně výnos z nich pomocí množství udaného výsevu a průměrné sklizně. Na rozdíl od Berní ruly byly sledovány i louky, resp. jaký počet vozů sena a otavy se z nich sklízí. Větší pozornost než u původního katastru byla věnována i lesům. Stejně jako v Berní rule byly zjišťovány i počty zvířat, které na statku mohou být chovány. Nesledoval se tedy skutečný počet zvířat - důvodem byl v té době probíhající katastrofální dobytčí mor, který skutečné počty zvířat značně zredukoval (úřední zpráva z té doby uvádí, že mezi 1. lednem 1712 a 15. březnem 1714 padlo dobytčím morem skoro 800 000 kusů panského a přes 400 000 kusů poddanského dobytka).

Dne 8. února 1713 císař Karel schválil podobu těchto formulářů a v dubnu téhož roku byly formuláře rozesílány do krajů.

Akce mohla začít…

Katastr měl být sestaven následovně:

Nejprve měli poddaní odevzdat svá přiznání rychtáři, který je následně odevzdal na vrchnostenský úřad. Tato přiznání poddaných podléhala dvojí kontrole. Sumář každé vesnice museli spolupodepsat dva rychtáři ze sousedních panství. Následně měla být tato přiznání překontrolována vrchnostenským úřadem a dvěma úředníky taktéž z jiných panství. Vrchnost se zavazovala pod hrozbou pokut, že tato přiznání jsou správná.

Tím mělo být zamezeno podvodům. Ovšem již tenkrát platilo heslo „důvěřuj, ale prověřuj“. A tak byly ihned zřízeny také komise vizitační. Těm byla o rok později vydána instrukce a v letech 1715-1723 (resp. až do roku 1729) proběhla úřední vizitace celé země.

Kolik majetku přiznávali sedláci a kolik ho našly vizitační komise?

Situace byla v celé zemi podobná a my se jako na příklad podíváme na jednu vesnici jednoho severočeského panství. Na tomto panství byla přiznání rychle hotova a odevzdána ještě v roce 1713. Úřední vizitace pak proběhla v roce 1718.

Předně je třeba říct, že na tomto panství vrchnostenský úředník ani oni zmínění dva úředníci ze sousedních panství poddané nekontrolovali a prostě opsali jejich přiznání. V ohledu státní kontribuce byl totiž zájem poddaného a vrchnosti stejný - platit co nejméně. Ovšem z rozdílných důvodů: zatímco poddaný doufal, že mu tak zůstane co nejvíc, vrchnost doufala, že tím pádem bude mít možnost tyto „přebytečné“ peníze ze svého poddaného „vymáčknout“ místo státu.

Nyní si tedy můžeme srovnat čísla přiznání a vizitace.

Nejprve si ale uvedeme jedno číslo přechozího katastru z poloviny 17. století, tedy těsně po zničující třicetileté válce. V celé vsi bylo úřední komisí „nalezeno“ 214,5 korců orných polí.

Kolik nyní v roce 1713, po šedesátiletém jistě poctivém hospodaření, sedláci přiznávali?

155,25 korce! O skoro třetinu méně, než kolik polí měli v roce 1654!

Jaké muselo být jejich překvapení, když o pět let později na panství přijela vizitační komise. A napočetla korců - 305! Dvojnásobek toho, co sedláci přiznávali…

Trochu umírněnější byli sedláci při přiznání vozů sena sklizených ze svých luk. Přiznávali 40 vozů, zatímco vizitační komise jich vyčíslila 56. Zato otavy sedláci přiznali jen 4,5 vozů, zatímco komise jich napočetla hned 20, tedy skoro pětinásobek přiznaného množství.

Lesa pak sedláci přiznali 76,5 provazců, komise určila rozlohu selských lesů na 136 provazců (i to byl značně podhodnocený údaj, neboť ve skutečnosti jich sedláci vlastnili skoro 20× více).

Asi je jasné, jaká čísla byla pojata do konečného katastru a podle jakých čísel byly daně skutečně vypočítávány…

Protože se ukázalo, že obdobný rozpor čísel přiznání poddaných s úřední vizitací je všude, rektifikační komise prostě k přiznáním vůbec nepřihlížela a do katastru byla pojata pouze čísla vizitačních komisí.

Poddaným tak jejich pokus nevyšel - bdělé oko „finančního úřadu“ vidělo vše.

Národní archiv, fond Tereziánský katastr

SOA Litoměřice, fond Velkostatek Česká Kamenice

PEKAŘ, Josef: České katastry 1654-1789, Praha 1915.

BUMBA, Jan: České katastry od 11. do 21. století, Praha 2007.