Jak se císař pán snažil pomoci poddaným (a moc se mu to nepovedlo)

Poddanským povstáním v roce 1680 se naposledy monograficky zaobíral Jaroslav Čechura ve své knize Selské rebelie roku 1680. Důkladně popsal a rozebral události v Čechách (na Moravě povstání neproběhlo) a zajímal se též o body poddanských stížností. Čím se ovšem nezaobíral, je zásah císaře Leopolda mezi vztah vrchnost - poddaný. Tímto významným a v této podobě prvním státním zásahem byl robotní patent z roku 1680, upravující podmínky roboty.

Po krátkém úvodu do děje si o něm povíme více.

Císař Leopold v roce 1679 musel prchnout z Vídně před vzmáhající se morovou nákazou a jako své dočasné sídlo si zvolil Prahu.

V zemi již několik let doutnal mezi poddanými neklid kvůli stále se zvyšujícím požadavkům vrchností. Poddaní využili císařova pobytu v zemi a houfně ke dvoru začali posílat petice se svými požadavky. Hlavními body byly samozřejmě stížnosti na nadměrné roboty, ale poddaní si stěžovali také na nucený odběr panských výrobků za přílišné ceny, nutnost posílat své děti sloužit na vrchnostenské dvory a nemalá část petic žádala také zmírnění poddanské závislosti.

K větším násilným akcím poddaní dosud nesáhli, protože očekávali pozitivní vyřízení svých petic. To se změnilo 22. března 1680. Ten den císař Leopold vydal dekret, který za prvé zakázal posílání petic přímo ke dvoru s tím, že takové stížnosti mají být posílány k vyřízení krajským úřadům, které pak mají „dle potřeby“ informovat císaře. Za druhé císař tímto patentem zrušil „en bloc“ všechna privilegia poddaných vydaná před rokem 1618 (řeč byla pochopitelně o českém stavovském povstání), pokud po tomto datu nebyla potvrzena novými vrchnostmi. S odůvodněním, že právě z těchto starých privilegií pocházejí neshody mezi vrchnostmi a poddanými.

To bylo pro poddané špatné, protože nyní bylo jasné, že jejich petice kladně vyřízeny nebudou. A tak poddaní povstali a zakrátko byla v pohybu téměř celá země; jen na jihu Čech a větší části střední Čech zůstali poddaní v klidu i nadále. V dlouhém řetězci oddělených a vzájemně nekoordinovaných akcí pak poddaní na různých místech setrvali v odporu až do brzkého podzimu, kdy byla vzpoura vojenskou mocí definitivně potlačena.

Profesor Čechura uvádí počet v bojích padlých sedláků na 117-155, možná až 201, a dalších nejméně 105 raněných; všechny tyto ztráty jdou na vrub čtyřem „bitvám“ (či spíše masakrům) poddaných s vojenskými jednotkami.

Po potlačení vzpour následovalo samozřejmě přísné vyšetřování, při kterém bylo (opět podle prof. Čechury) 90 poddaných odsouzeno k trestu smrti (a výrazně více k méně závažným trestům). Skutečně popraveno bylo 47 poddaných, 35 jich bylo omilostněno a u zbylých 8 není známo, zda byl odsouzený popraven, či omilostněn.

To byl v nezbytné stručnosti podaný průběh roku 1680. Nyní se podívejme, jak na povstání reagoval císař Leopold.

O patentu z 22. března 1680 jsme si již pověděli. Snad jím císař nemyslel nic moc zlého, protože je znám jeho dopis Humprechtu Janovi Černínovi hraběti z Chudenic ve kterém Leopold píše: „V těchto zlých časech je opravdu zapotřebí udržovat sedláky poněkud v spokojenosti a dobře s nimi zacházet, neboť jsou konečně lidmi jako my.“

Nebyla to samozřejmě Leopoldova první zkušenost se stížnostmi poddaných a dříve se vyjadřoval jinak. Tak třeba již v roce 1669 se do Vídně k císaři vypravilo několik poddaných se svými stížnostmi. Leopold jejich memoriál sice přijal, ale soukromě je označoval za „malé bestie“, těšilo ho, že „slečny kompanie (myšleno vojenské jednotky - pozn.) jsou ve velkém respektu u pánů rebelantů“ a poddaní byli bez kladného vyřízení stížnosti donuceni Vídeň opustit.

Dá se tedy říct, že vztah Leopolda k poddaným byl ambivalentní. Na jedné straně s nimi dokázal alespoň částečně „soucítit“, na druhé straně pokud se vzbouřili, pak neváhal nasadit vojsko.

Kromě potlačení vzpour násilím se ale Leopold odhodlal k do té doby nevídanému kroku - vydal první robotní patent, který upravoval podobu toho, co smí vrchnost ukládat svým poddaným.

Patent si podrobně rozebereme níže. Zde je na místě upozornit na jednu věc: pro poddané rozhodně tento patent neznamenal splnění jejich tužeb. Je to patrné nejen z jeho obsahu, ale také z časové souslednosti. Násilnosti (i když je třeba říct, že k vraždám šlechticů či vrchnostenských úředníků nedocházelo; násilnosti byly mírnějšího charakteru, i když došlo k vypálení několika zámků) propukly v podstatě ihned po výše zmíněném patentu z 22. března a pokračovaly několik měsíců do vojenského potlačení vzpoury v brzkém podzimu.

A tyto vzpoury pokračovaly přes to, že Leopold svůj robotní patent vydal uprostřed této doby - 28. června 1680. I když při tehdejších komunikačních možnostech jeho publikace trvala nejméně dva tři týdny, ani poté se poddaní neuklidnili a povstání bylo nutno pacifikovat armádou.

O tehdejším postavení češtiny u dvora svědčí to, že patent byl vydán pouze německy. To je zajímavé, protože následující robotní patenty z let 1717, 1738 i 1775 byly vydány česky i německy.

Patent z roku 1680 je rozdělen do 11 bodů. Patent z roku 1717 obsahoval bodů již 15, třetí z roku 1738 hned 40 a ten z roku 1775 ještě více: v 8 článcích celkem 91 bodů. Neboli: všechny čtyři patenty jsou otištěny v Archivu českém XXIII a XXIV (oba svazky mají stejný formát) a zatímco tento patent z roku 1680 zabírá 5 tiskových stran, ten z roku 1717 stran 8, třetí z roku 1738 stran dokonce 19 a poslední z roku 1775 stran 21.

Již jen z rozsahu těchto patentů je poznat, že první patent z roku 1680 nebyl příliš rozsáhlý. Byl formulován obecně a právě to vedlo k jeho obcházení vrchnostmi (někde se o tom zmíním u jednotlivých článků). Následující dva patenty jsou již daleko konkrétnější, aby se předešlo nedorozuměním (a samozřejmě i daleko častějšímu vědomému obcházení ustanovení vrchnostmi a jejich úředníky).

Takže co se vlastně v patentu píše?

V úvodu Leopold kárá poddané, že se „zakázanými prostředky a cestami“ pozdvihli nejen proti svým vrchnostem, ale také „dokonce proti našemu vojsku“ (v originálu je použit termín "Soldatesca"), ztratili respekt ke svým vrchnostem i krajským úřadům a „zlovolně ztratili z očí povinnost, věrnost a poslušnost vůči Bohu i svým pánům“. Strůjcové odboje jsou již potrestání a Leopold nechce dále nějak vážně trestat další provinilce. (Což, jak víme, nebyla pravda: řada poddaných bude odsouzena k smrti a popravena i po vydání tohoto patentu. Na druhou stranu - povstání pokračovalo i po vydání tohoto patentu, proto další tresty.) Přestože by císař měl řadu důvodů potrestat i tyto další provinilce, „protentokrát chce dát z vrozené mírnosti přednost své dobrotě před sílou“. A dále císař obšírnými slovy popisuje provinění poddaných, naopak svou dobrotu, a nabádá poddané k mírnosti a poslušnosti.

Následuje první bod robotního patentu, ve kterém císař „císařskou a královskou mocí a nejvyšší autoritou“ vrchnostem nařídil, že nesmějí od poddaných vybírat více daní, než kolik bylo usneseno na zemském sněmu. (Ten císaři povoloval výši daní. Daně pak byly rozpočteny mezi jednotlivé poddané, ale vrchnosti měly ve zvyku k této částce něco přirážet také ve svůj prospěch, či rovnou na poddané přenášet část svých povinností.)

Druhý bod patentu se týkal robotních povinností, které tvořily hlavní bod všech poddanských stížností. Doposud stát nijak nezasahoval do výše těchto robot. Před třicetiletou válkou to nebylo nutné, protože poddaný během roku musel robotovat jen několik dní, nejvýše deset patnáct ročně. Po válce se to ale změnilo a robotní povinnosti narůstaly do nebývalých výšin - v čase žní či senosečí na mnoha panstvích robota trvala celý týden. Za měsíc tak poddaný robotoval více dní, než jeho předek před válkou za celý rok a na práci na svém poli neměl čas. K tomu je třeba poznamenat, že poddaný nemusel robotu vykonávat osobně, ale mohl místo sebe poslat svého čeledína či syna; ale ty musel vybavit svým potahem a svým nářadím. Zajímavé také je, že prof. Čechura při rozboru poddanských stížností došel k tomu, že poddaní robotou nejvíce zatížených panství většinou nepovstali; rozřešení této otázky pak ponechává dalšímu studiu.

Císař Leopold v tomto bodě předně zakázal vykonávání robot o nedělích a svátcích. Bylo-li nutné toto zakázat na prvním místě, je jasné, že se tak běžně dělo. A to přes jasné znění čtvrtého přikázání: „Pamatuj na den odpočinku, aby ti byl svatý. Šest dní budeš pracovat a dělat všechnu svou práci, ale sedmý den je dnem odpočinku, zasvěceným Hospodinu, tvému Bohu. Nebudeš dělat žádnou práci – ty, tvůj syn ani tvá dcera, tvůj otrok ani tvá děvečka, tvé dobytče ani přistěhovalec ve tvých branách. V šesti dnech totiž Hospodin učinil nebe i zemi, moře a všechno, co je v nich, ale sedmého dne odpočinul.“ Nebo-li: „Pomni, abys den sváteční světil.“

Maximální délka roboty byla stanovena na tři dny v týdnu tak, aby zbývající tři dny mohl poddaný pracovat na svém. Součet pracovních dní sice vychází na šest, ale císař zapomněl na katolické svátky, kterých bylo mnohem více než dnes, takže poddanému pro práci na vlastním tři dny v týdnu stejně nezbývaly. Na robotu se poddaný měl dostavit včas, vykonávat ji poctivě a práci neukončit „předčasně“. (Robotní doba v tomto patentu specifikována není, ale robotovalo se od východu do západu slunce s jedno- či dvouhodinovou přestávkou na oběd a odpočinek; patentem v roce 1738 byla délka potažní roboty omezena na 10 hodin.)

Hned následovalo nejproblematičtější místo celého patentu. „V době žní, senoseče a otavy, výlovu rybníků nebo jiných nepředvídaných závažných událostí, které nesnesou odklad,“ musel poddaný robotovat podle nařízení vrchnosti třeba celý týden v kuse. Jinými slovy: Vrchnost mohla sama určit, které „závažné události“ nesnesou odklad, a v tom případě mohla poddanému nařídit práci každý den v týdnu, nikoli nejvýše tři. Jak vypadala praxe a jak díky tomuto ustanovení vrchnosti obcházely omezení tří dnů roboty týdně, asi nemusím popisovat…

Pravda, císař vrchnostem nařídil, aby poddaným za tyto roboty navíc (přes maximální tři dny týdně) vyplácely „nějakou odměnu“. Tuto odměnu ale patent nijak neurčil a opět asi nemusím popisovat, co si vrchnosti pod pojmem „odměna“ představovaly… (Robotní patent z roku 1717 pak upřesnil, že taková odměna má být podle urbářů jednotlivých panství nebo podle „slušnosti“. „Slušnost“ patent opět nekonkretizoval, a tak se mnoho nezlepšilo. Situaci vyřešil až následující patent z roku 1775, který výslovně stanovil výši peněžní odměny za den ruční i potažní roboty.)

Ti poddaní, kteří až do této doby vykonávali menší než třídenní roboty týdně, měli zůstat u svých dosavadních menších povinností. Ovšem i na tyto poddané se vztahovala výše uvedená výjimka pro žně, senoseče a mimořádné události, takže i tito mohli být přinucení k celotýdenním robotám. Navíc si netřeba dělat iluze o tom, že vrchnosti toto omezení zachovávaly. Je známa celá řada panství, kde i po roce 1680 došlo k nárůstu řádných robotních povinností - místo dosavadní menší roboty byl vrchností stanoven třídenní robotní týden prostě s tím, že tak určuje patent. Této výjimky jako by si vrchnosti nevšimly…

Tím skončil rozsáhlý odstavec o robotách. Třetí bod se týkal vnucování vrchnostenských výrobků poddaným za stanovené ceny. Tomu se říkalo přímus, který spočíval v tom, že vrchnost poddanému nadiktovala, kolik sýra, sádla, ryb, dobytka a podobně musí od vrchnosti odebrat a za jakou cenu. Poddaní si stěžovali na prachbídnou kvalitu vnucovaných potravin a na nehorázné ceny vrchností diktované. (Na obranu vrchností je třeba uvést, že v naprosté většině hospodářských instrukcí, které tehdy šlechtici vydávali pro své úředníky, je např. v případě sýra či másla přesně stanoveno, z jakého množství mléka má být vyrobena libra sýra/másla a podobně, aby nedocházelo k šizení kvality. Obdobně je v nich sládkům přikazováno používat kvalitní slad v předem stanoveném množství na sud piva, pivo nešidit a nechat „ležet“ atd. Ovšem opět si netřeba dělat iluze o kvalitě vrchnostenských výrobků.)

Teď víme, co byl tzv. přímus. A co na něj císař Leopold?

Vrchnostem zakázal nutit své výrobky, zvláště „pokud jsou již zkažené“, za přemrštěnou cenu, protože by je pak poddaní museli prodávat se ztrátou. Leopold tak chtěl regulovat jen cenu výrobků, nikoli zakázat celý systém přímusu.

Následně Leopold v tomto bodě výslovně uznal právo vrchností na svém panství vnucovat poddaným pivo (a stejně tak pálenku) výlučně ze svého pivovaru.

Ve čtvrtém bodu Leopold vrchnostem zakázal neoprávněně poddané, tedy jejich děti, zbavovat dědictví.

Zabavování celých statků vrchnostmi sice úplně běžné nebylo, ale zato vrchnosti často zabavovaly poddaným jednotlivé pozemky a pak na nich hospodařily ve vlastní režii, zatímco daně a dávky z těchto pozemků museli dále platit poddaní.

Daleké fůry byl „terminus technicus“ speciálního druhu robot. Zatímco běžně se robota vykonávala na nejbližším vrchnostenském hospodářském dvoře, někdy bylo třeba něco někam dopravit. Často nejen mezi v rámci jednoho panství, ale také mezi různými panstvími jedná vrchnosti a někdy i dále, do krajského či dokonce hlavního města. A tuto dopravu museli zajišťovat poddaní v rámci svých robot; takovým robotám se pak říkalo daleké fůry. Problémem bylo, že poddaný zůstával někdy i mnoho dnů mimo své vlastní hospodářství a náklady na výživu svou i svých koní na těchto cestách i náklady na přenocování musel hradit ze svého. Navíc vrchnosti za den daleké fůry často odepisovaly jen jeden den roboty (a nebo také vůbec nic), přestože se poddaný nemohl vlastnímu hospodářství věnovat ani „po večerech“.

Leopold sice tyto daleké fůry nezakázal, ale vrchnostem přikázal, aby poddaným hradily „nutnou“ stravu a náklady na přenocování. Také měly vrchnosti spravedlivě za tyto daleké fůry poddaným odepisovat robotní dny.

Opět netřeba zdůrazňovat, že takto vágní formulace dávala vrchnostem možnost, jak se z této povinnosti vyvléci či alespoň hradit jen zlomek skutečných nákladů poddaného.

V šestém bodě Leopold výslovně zakázal navyšování vrchnostenských platů a dávek nad dosavadní, urbáři stanovené částky.

Zákaz zněl jednoznačně, ale hned byl zmírněn ustanovením, že pokud se vrchností s poddanými „dobrovolně dohodnou jinak“, tyto platy a dávky zvýšeny být mohly.

Jak vypadala případná „dobrovolná dohoda“, když nad poddaným měla jeho vrchnost soudní i trestní pravomoc, nechávám na fantazii každého čtenáře. Platy a dávky zvyšovány byly, a to velmi hojně…

Sedmý bod se týkal trestání poddaných vrchnostmi. Poddaný podléhal při malých proviněních soudu obecního rychtáře, při větších vrchnostenskému soudu. Trestalo se pokutami, bitím (buď ve vrchnostenské kanceláři či speciální místnosti, ale také na obecní návsi jako výstrahu pro ostatní poddané), vězením, ale i trestem nejvyšším (pokud vrchnosti měly právo hrdelního soudu, a to neměly zdaleka všechny).

Leopold stanovil, aby tresty „neohrožovaly na zdraví, tím méně na životě, nebo v jeho obživě“. Výjimku tvořily hrdelní zločiny, jejichž potrestání pak mohlo poddaného stát i život, jak výslovně Leopold zdůraznil.

Osmým bodem Leopold vrchnostem zakázal nutit poddané k záruce za vrchnostenské platby či dluhy a nutit je k příspěvku na vrchnostenské povinnosti.

Že se tak často dělo, je jasné z věty vedlejší tohoto bodu: „jak bylo zavedeno na některých místech“.

Dle devátého bodu žádná vrchnost nesměla nadále poddaného nutit, aby své roboty vykonával na jiném panství své vrchnosti (to se samozřejmě netýkalo dalekých fůr).

Zároveň opět Leopold přispěchal s výjimkou: toto opatření se netýkalo žní a „dalších nenadálých okolností“. Je to stejná výjimka, jaká se objevila již v bodu druhém o robotách a která ve skutečnosti umožnila poddané posílat beztrestně i na svá jiná panství: onou „nenadálou událostí“ bylo možné vysvětlit téměř cokoli…

V desátém bodu se Leopold obrací na vrchnosti. „Při panujících rozdílných okolnostech nemůže být stanoveno žádné jednotné nařízení,“ proto Leopold „upomíná své věrné obyvatele (myslel tím ale jen pány) a vrchnosti“, aby se svými poddanými „zacházeli křesťansky a mírně“ tak, aby poddaní se svými ženami a dětmi mohli prospívat a přispívat „obecnému dobru“, čímž „bude získáno Boží požehnání a blahobyt“.

V jedenáctém bodě se Leopold obrací na poddané. Tento „ulehčení přinášející“ patent se vztahuje na věrné a v poslušnosti zůstavší poddané (myšleno na ty, kteří se nezúčastnili povstání). Pokud se ale ti vzbouření „vrátí ke svým povinnostem“ a „osvědčí svou poslušnost“, „nejsme nenakloněni tomu, aby se toto ulehčení vztahovalo i na ně.“

V druhém odstavci Leopold pohrozil vrchnostem: Kdo by konal (myšleno který pán) proti tomuto patentu, bude stíhán královským prokurátorem a po zásluze souzen a potrestán. A aby této hrozbě Leopold dodal váhu, poslední věta celé hrozby zní: „To myslíme vážně (Das meinen wir ernstlich).“

To bylo vše a následovala jen datace a podpisy: „Dáno v Pardubicích 28. dne měsíce června 1680, 22. roku našeho panování v Říši, 26. roku v Království uherském a 24. v Království českém.“

Podepsáni byl Leopold a nejvyšší kancléř Království českého Jan Hartvík hrabě z Nostic. Celý text patentu „na příkaz svatého císařského a královského Majestátu“ (tím je myšlen císař Leopold) vypracoval místokancléř Karel Maxmilián hrabě Lažanský.

Patent byl vydán jen pro Čechy. Někdy ho bylo užíváno též na Moravě, kde ovšem oficiální zákonnou platnost nabyl až patentem z 26. května 1713.

Byl to první pokus „státu“ upravit vztah vrchnost - poddaný. Svou dikcí mířil k jistému uvolnění nejkřiklavějších zlořádů vrchností vůči poddaným, svými volnými formulacemi ale mnoho napravit nedokázal.

Vrchnosti jej naopak často využívaly k zvýšení robotních povinností na udané tři dny v týdnu, ačkoli jim patent výslovně přikazoval, že kde se dříve robotovalo méně, má se méně robotovat i poté.

Následující desetiletí patřily k nejhorším dobám, jaké kdy poddaní zažili (samozřejmě s výjimkou přímých válečných konfliktů). Jisté ulehčení přineslo až následující století: dva další robotní patenty vydal Leopoldův syn Karel VI. v letech 1717 a 1738, ale až ten z roku 1775 a především další reformy Marie Terezie a hlavně Josefa II. znamenaly zlepšení života poddaných.

Bude-li o článek zájem, napíšu další, ve kterém porovnám jednotlivá ustanovení těchto čtyř robotních patentů. Ze stále se zpřesňujících a vrchnosti stále více omezujících ustanovení se totiž lépe ukáže, jak byl tento první robotní patent z roku 1680 ve skutečnosti zcela nedostačující…

KALOUSEK, Josef: Řády selské a instrukce hospodářské 1628-1698. Archiv český XXIII, Praha 1906.

KALOUSEK, Josef: Řády selské a instrukce hospodářské 1698-1780. Archiv český XXIV, Praha 1908.

ČECHURA, Jaroslav: Selská povstání roku 1680, Praha 2001.

KROFTA, Kamil: Dějiny selského stavu, Praha 19492.

Wikipedie:

„Leopold I“ https://cs.wikipedia.org/wiki/Leopold_I.

„Selské povstání (1680)“ https://cs.wikipedia.org/wiki/Selské_povstání_(1680)#cite_ref-dejepis_4-2

„Desatero“ https://cs.wikipedia.org/wiki/Desatero