„Proklatý pekelný pse“ aneb jak úřady komunikovaly s občany, aneb střípek z historie

Jedná se o dopis důchodního (tedy, řekněme, vedoucího účetního oddělení vrchnostenského úřadu) severočeského panství Česká Kamenice sedlákovi z poddanské obce Kerhartice z 11. listopadu 1771.

Každý majitel nemovitosti byl povinen platit pozemkovou daň - kontribuci. V té době byl v platnosti Tereziánský katastr, který nejprve na základě přiznání sedláků, a poté prostřednictvím důkladné revize státní, tzv. rektifikační komise zjistil velikost pozemků všech nemovitostí v zemi. Na základě toho byl určen počet „osedlých“ na každém panství i v každé obci.

„Osedlý“ byla v podstatě účetní jednotka - jeden osedlý odpovídal majiteli statku o 60 korcích (přibližně 17 hektarech) orné půdy, přičemž takový statek platil kontribuci ve výši 60 zlatých ročně (v průběhu doby se daň mírně měnila). Takovému statku se říkalo lánový statek. Existovaly však i menší statky – pololánové či čtvrtlánové. Jejich výměra ale nemusela být přesně 30 či 15 korců polí a pohybovala se kolem těchto hodnot.

Daně nevybíral stát přímo, ale prostřednictvím jednotlivých panství, resp. jejich vrchnostenských úřadů. Díky katastru však stát věděl, kolik je na kterém panství „osedlých“, a tedy i to, jak velkou kontribuci má panství zaplatit. Pokud uvedeme modelový příklad: Stát (tedy česká komora, jakési ministerstvo financí) věděl, že na panství N. (dříve používaná zkratka pro označení anonymního subjektu) je 100 osedlých, takže má panství zaplatit 6 000 zlatých kontribuce ročně. Tuto částku musel české komoře odevzdat důchodní či důchodní písař. A ten zase z katastru věděl, že v obci N. na jeho panství je 8 osedlých a ve druhé jen 6, takže první obec musí zaplatit 480 zlatých, zatímco druhá jen 360 zlatých (jak výše: jeden osedlý = 60 zlatých kontribuce ročně). Tomu se říkalo repartice, tedy „rozdělení“ daně.

Aby se však mohla daň vybrat od jednotlivých majitelů nemovitostí, bylo nutné provést ještě tzv. subrepartici – tedy rozpočtení daně nikoli jen mezi obce, ale přímo mezi majitele nemovitostí. Pan důchodní sice z katastru věděl, jak velké jsou jednotlivé statky, ale neznal přesně místní poměry. Nebylo to totiž tak, že by majitelé majitelé stejně velkých statků platili stejně velkou kontribuci. Jejich daňové zatížení se lišilo i o 20 %, protože se do daně promítaly i jiné faktory než jen velikost polností: stav potažního i užitkového dobytka, velikost lesa a podobně.

Tyto místní poměry znal pochopitelně nejlépe obecní rychtář, dnes bychom řekli starosta. Ten pak navrhoval tuto subrepartici, tedy rozdělení obci určené daně mezi jednotlivé majitele nemovitostí, a toto rozvržení pak schvaloval pan důchodní (byly ale i jiné krajové varianty, důchodní mohl celou subrepartici také navrhnout zcela sám).

Od majitelů nemovitostí pak rychtář podle této důchodním, resp. vrchnostenským úřadem schválené subrepartice vybíral onu kontribuci (v této době se kontribuce platila měsíčně). Kontribuci pak odevzdal panu důchodnímu, který ji pak odvedl české komoře, ministerstvu financí. Tím bylo vybírání daní hotovo.

Taková byla ideální varianta, jenže…

Jenže realita byla jiná. Kontribuce byla nastavena příliš vysoko – běžná daň ve výši 60 zlatých na lánový statek představovala pro mnohé sedláky extrémní zátěž. Kromě toho museli sedláci robotovat na panském (nebo místo toho platit tzv. robotní reluici, tedy „vykoupení“ z roboty) a odvádět další vrchnostenské platy a dávky.

Zatížení bylo tak velké, že se většina sedláků chtě nechtě dostávala do nedoplatků. Rychtář tedy panu důchodnímu neodvedl stanovenou kontribuci a pan důchodní ji tak nemohl poslat zase výše české komoře.

A protože důchodní, který není schopen vybrat kontribuci, nebyl považován za vhodného člověka na svém místě, následovala hrozba exekuce.

(Exekuce se tehdy prováděla vojskem. Do statku vám nasadili jednoho dva vojáky, které jste musel živit tak dlouho, dokud jste nedoplatky nezaplatil. Nezbývalo než si půjčit, často na lichvářský úrok. Pokud si sedlák nepůjčil a vojáci mu na statku již vyjedli všechny zásoby a hrozilo, že budou trpět hlady i oni, byli odvoláni. Sedláku byl ponechán krátký čas na „zotavenou“ a vojenská exekuce byla provedena znovu. Pokud ani napodruhé, ani napotřetí vojenská exekuce sedláka nedonutila dlužné daně zaplatit, byl shledán skutečně nesolventním, statek mu byl zabaven a dán do exekuční dražby.)

Jedna taková hrozba exekucí z roku 1771 se náhodně dochovala v Národním archivu. O dva roky později si totiž poddaní vsi Kerhartice na panství Česká Kamenice stěžovali Marii Terezii na svou vrchnost, knížete Františka Oldřicha Kinského, resp. jeho úředníky.

(O formálních náležitostech stížnosti jsem pojednal v následujícím článku)

K této stížnosti pak jako doklad útlaku vrchnosti obyvatelé Kerhartic přiložili také tento přípis vrchnostenského důchodního Johanna Kuchaře jednomu z kerhartických dlužníků. Marie Terezie pak na panství vyslala vyšetřovací komisi českého gubernia (řekněme české vlády) a v aktech této vyšetřovací komise se nám tento přípis dochoval dodnes.

Jako (snad) zajímavý doklad doby jej uvádím v téměř doslovném překladu z němčiny.

Adresa: „Doručit Florianu Mayovi“ (což byl onen dlužník ze statku čp. 14 v Kerharticích; statek dnes již neexistuje.)

Text: „Vy proklatý pekelný pse. Takže budete hned exekuován a budete platit exekuční poplatky. Ani teď se nestalo nic! (Čti: Ani teď jste nic nezaplatil!) Nechám Vás biřicem předvést biřicem. Chci Vás a toho sprostého hulváta učitele naučit lépe se chovat (doslova „používat lepší hubu“ - „bestes Maul gebrauchen“). Střezte se oba mě potkat a dostat se do mých rukou.“

Tím neurvalý přípis končí a na závěr rozběsněný důchodní úřednicky doplnil: „Česká Kamenice, dne 11. listopadu 1771, Johann Kuchař, důchodní písař“.

Tak tedy komunikoval úředník v osvícenské době s poddaným. Jak uvidíme dále, byl proto popotahován, ale podívejme se nejprve na osudy sedláka-dlužníka Floriana Maye.

Florianovými rodiči byli kerhartický rychtář Johann Christof a Anna Maria Mayovi. Otec zemřel již v roce 1744, kdy byly malému Florianovi (pokřtěn byl jako Franz Florian, ale v dospělosti používal jen druhé jméno) pouhé dva roky; kromě něj se 44letá vdova Anna Maria musela postarat o dalších šest dětí. Po manželovi přebrala hospodaření na statku, hospodařila na něm více než deset let a již nikdy se nevdala. Oproti dnešnímu obecnému mínění to nebyla žádná výjimka - vdovy-selky po smrti manžela na statku běžně hospodařily samy, aniž by se kdy vdaly.

A Anna Maria hospodařila velmi úspěšně. Dokonce tak úspěšně, že přikoupila další kerhartický statek a hospodařila tak na statcích dvou; a k tomu zároveň jednoho ze synů vydržovala na studiích. V roce 1761 se rozhodla odejít na výměnek (dnes bychom řekli do důchodu) a oba své statky prodala synům téhož dne 13. ledna 1761. Onen přikoupený nejstaršímu Antonovi, který se stejně jako otec stal kerhartickým rychtářem, a původní statek právě nejmladšímu Florianovi.

Florian tedy od matky v roce 1761 svůj rodný statek koupil za 400 kop míšeňských grošů. Hospodářem byl dobrým. Podle zápisů v pozemkové knize splácel matce statek přesně podle smlouvy, což v té době rozhodně nebylo obvyklé. Závdavek ve vysoké výši 100 kop grošů vyplatil matce hned téhož roku a poté každoročně podle smlouvy platil roční splátku, tzv. vejruňk, ve výši 20 kop grošů.

Jak dobrý hospodář ke dluhům přišel? Inu, Florian (a několik jeho sousedů) vlastní paličatostí a touhou po spravedlnosti.

Onen důchodní Johann Kuchař, který Florianovi v listopadu 1771 poslal výše citovaný dopis, byl totiž důchodním již za dob sedmileté války. K podrobnostem se vracet nebudeme, ale k vyúčtování válečných nákladů přistupoval značně kreativně.

Pojmem kreativně ovšem myslím protizákonně - proti královským patentům špatně rozúčtovával válečné náklady poddaných a hlavně část škod způsobených vrchnosti vojáky obou armád přenášel na poddané, aby vrchnost zůstala škod ušetřena.

Florian se tedy s několika sousedy dohodl a přestali platit vrchnostenské platy a dávky a robotní reluici (tedy peněžní náhradu za robotu in natura), než se stane náprava. Napsali anonymní dopis a na panství přijela vyšetřovat komise krajského úřadu. Zde přišel skvělý taktický „trik“ vrchního správce celého panství Ratolisky. Protože dopis byl anonymní, nemohla komise zjistit, kdo jej sepsal. Správce Ratoliska samozřejmě věděl, „odkud vítr vane“, ale byl by sám proti sobě, kdyby k vyšetřovací komisi přivedl pravé stěžovatele. A místo nich před vyšetřovací komisi předvolal nejpoddajnější poddané. A ti pochopitelně vypověděli, že o žádných nepravostech nevědí a nic špatného se poddaným neděje. (Situace byla ještě složitější a nepravostí panských úředníků ještě více, ale článek by narostl do příliš velkého objemu, takže zůstaňme u tohoto zjednodušení.)

To bylo pro Floriana a další „rebelanty“ zlé, protože po vyšetřování krajský úřad hlásil českému guberniu, že na panství se žádné nepravosti neděly a nedějí. A protože vrchnosti Florian stále neodváděl své povinnosti a byl považován za vůdce těchto „rebelantů“, dodal dosavadní průběh události důchodnímu Kuchařovi odvahu a ten v listopadu 1771 sáhl k výhrůžce exekucí.

Zda exekuce proběhla či neproběhla, není v žádné další písemnosti psáno. Florianovi se ale poté dobře nevedlo.

Kerhartičtí krátce po této výhrůžce podali novou stížnost krajskému úřadu a znovu přijel na paství vyšetřovat adjunkt krajského úřadu von Bienenberg. Vyšetřil, odjel, sepsal zprávu, podal ji svému nadřízenému - krajskému hejtmanovi, který ji poslal „výše“ na české gubernium. Tam proběhlo další podobné úřednické kolečko, až zpráva přistála na stole samotného prezidenta gubernia (tedy nejvyššího státního úředníka v Čechách) a také nejvyššího českého purkrabího Karla Egona Fürstenberga.

Fürstenberg měl u jiných příslušníků vysoké šlechty ironickou přezdívku žebrácký advokát (myšleno obhájce chudého lidu), v tomto případě se tak ale úplně neprojevil. Není ovšem divu - vycházel ze zprávy krajského adjunkta, která vážnější pochybení neshledala. Fürstenberg tak přikázal některé opravy administrace na panství, ale také poddaným doplatit dlužné kontribuce a vrchnostenské platy a dávky. Zároveň přikázal vůdce vzpoury. Šibenice ale nečekejme, dva hlavní „rebelanti“, „kteří se chovali nejopovážlivěji a o komisi krajského úřadu se vyjádřili neslušnými slovy“, byli potrestáni čtyřmi týdny veřejných prací v železech, někteří další (mezi nimi zřejmě i Florian May) 14 dny veřejných prací.

Zase jsem se rozepsal více, než jsem měl původně v úmyslu! Snad ale alespoň někdo dočetl až sem a zajímá ho, jak to bylo s Florianem Mayem dále. Tak tedy: ze svého statku byl vrchností vyhnán (dříve se používal termín "sehnání ze statku").

Nejprve si Florian zřejmě odpykal ony dva týdny veřejně prospěšných prací v řetězech. Protože ale ani pak na panství nenastal klid, nechal majitel panství kníže Kinský 17 hlavních „rebelantů“ zavřít do vězení, mezi nimi byl zřejmě i May. Po krátké době byl propuštěn a nyní nastal hlavní problém.

Pro dluhy vrchnost nařídila exekuční prodej jeho statku. Řekli jsme si, že v roce 1761 Florian statek koupil za 400 kop míšeňských grošů, nyní jen nedoplatky vrchnostenských platů a dávek převýšily 500 kop (velkou část ovšem tvořily náklady na Florianovo vězení a soudní proces proti němu).

Statek tak šel hned v květnu 1772 do prodeje. Ten pro Floriana dopadl dobře - statek koupil jeho švagr, bohatý obchodník Elias Kaiser z nedalekého domku čp. 14, manžel Florianovy sestry Apolonie. Elias byl ale obchodníkem, často na cestách a na hospodaření na statku neměl čas a možná ani vlohy a chuť. Takže kdo na statku hospodařil dále? Ano, Florian May.

Ovšem Florian chtěl svůj statek zpět, a tak proti sehnání a exekuční dražbě podal ihned stížnost českému guberniu. Švagr Elias Kaiser statek podle kupní smlouvy koupil 19. května, hned poté podal Florian stížnosti a už 29. května české gubernium nařídilo litoměřickému krajskému úřadu prošetření záležitosti.

Dne 30. června krajský úřad sezval na 7. července do Litoměřic jednání. Zúčastnit se ho měl jak Florian May, tak vrchní správce panství Ratoliska, který měl jako důkaz vzít pozemkovou knihu. Důležité je, že krajský úřad dopis o tomto jednání poslal pouze vrchnostenskému úřadu, který měl Maye o jednání uvědomit…

Již víme, že správce Ratoliska byl lišák všemi mastmi mazaný a nechtěl si příliš komplikovat život. A tak - Mayovi o tomto jednání vůbec nedal vědět. Sám v klidu odjel na krajský úřad, tam předložil pozemkovou knihu, a protože se stěžovatel nedostavil, byla pře rozhodnuta ve prospěch vrchnosti. To víme z dalších písemností, samotný vyšetřovací protokol se bohužel nedochoval, a tak není známo, jak se krajský úřad postavil k tomu, že se May nedostavil.

Co přesně se dále dělo v Kerharticích a na panství, není přesně pro nedostatek písemností známo. Klid ale nebyl! V říjnu 1772 byli na příkaz guberniálního registrátora zavřeni dva hlavní kerhartičtí rebelové (May mezi nimi nebyl), před únorem 1773 si u gubernia stěžoval tentokráte kníže Kinský na vlastní poddané a 19. února 1773 opět rozhodoval prezident gubernia Fürstenberg: „Každé vrchnosti náleží právo pro neposlušnost sehnat ze statku vzpurného poddaného, když nemůže být jinak přiveden k povinné poslušnosti. Poté, co vzpurnost kerhartických poddaných zašla tak daleko,“ že kromě splácení starých dluhů nechtějí konat ani současné povinnosti a platit daně, dále k odstrašení dalších vesnic a nechtěje přihlížet takové „zločinné špatnosti“ (sträfliche Bösheit), Fürstenberg nařizoval, aby krajský hejtman ještě jednou důrazně „a skutečně již naposledy“ Kerhartickým připomněl, že současné povinnosti nemají žádnou souvislost s těmi minulými (myšleny ony výše zmíněné nezákonně účtovány výlohy a tím vzniklé dluhy poddaných) a že nemohou být pod „tak nicotnými záminkami“ odmítány. V opačném případě jim hrozí shánění ze statků a vojenská exekuce (jak žádal kníže Kinský), „vytrvalým“ pak donucovací pracovna. Zároveň ale Füstenberg knížete Kinského varoval, aby ze statků poddané nevyháněl pod nicotnými záminkami (doslova "z lehkých příčin").

Ani po tomto rozhodnutí nejvyššího českého úředníka nebyl na panství klid a Kerhartičtí se rozhodli hnát svou při ještě výše - přímo k Jejímu apoštolskému Veličenstvu Marii Terezii.

Sepsali stížnost, se kterou se do Vídně vypravil - Florian May (jak sám později dobrovolně a podle jeho výpovědi zřejmě i hrdě přiznal). Asi se nedostal přímo ke královně, ale do „České a rakouské spojené dvorské kanceláře“, tedy nejvyššího vládního orgánu monarchie asi ano. A stížnost je ocitla i na stole císařovny, která rozhodla o zřízení speciální vyšetřovací komise českého gubernia. To už by ale bylo na další článek…

Součástí této stížnosti byl i bod údajně neoprávněně ze statku vyhnaného Floriana Maye. Gubernium skutečně komisi vyslalo a tato komise pak jednala i o tomto bodu.

Leč Florianovi nepomohla. Situace byla podle zákonů jasná - Florian měl dluhy převyšující hodnotu statku, a tak bylo sehnání ze statku oprávněné. Že tyto dluhy vznikly alespoň částečně nezákonnou činností českokamenických vrchnostenských úředníků, komise v tomto bodě nezohlednila…

K výše uvedenému dopisu se při vyšetřování musel vyjádřit i bývalý důchodní, nyní již penzista Johann Kuchař. Uvedl, že „tak ostře psal z unáhlení (Übereilung)“. Také vyšlo najevo, že May měl část závazků uhradit až dva dny po napsání onoho dopisu, k čemuž Kuchař nyní uvedl, že Mayovi „prostě nevěřil“.

Za toto jednání byl bývalý důchodní pokárán a dále dopis řešen nebyl. Za prohřešky při účtování byla Kuchařovi vyměřena celkem citelná pokuta, kterou pak uhradil v roce 1777 (celé vyšetřování se ukázalo jako komplikovanější, než se původně zdálo), což byla tečka za celou událostí.

Florian May na svém bývalém statku čp. 11 v Kerharticích hospodařil bez překážky dalších dvacet let až do své smrti v lednu 1792.

NA, fond České gubernium - Contributionale, kartony 254-259.

SOkA Děčín, fond Velkostatek Česká Kamenice, inv. č. 1011 (pozemková kniha obce Kerhartice 1682-1878).

SOkA Děčín, fond Velkostatek Česká Kamenice, inv. č. 2469-2515 (soupisy lidu obce Kerhartice).

PEKAŘ, Josef. České katastry 1654-1789: se zvláštním zřetelem k dějinám hospodářským a ústavním. V Praze: Historický klub, 1915.

KROFTA, Kamil a JANOUŠEK, Emanuel. Dějiny selského stavu: Přehled dějin selského stavu v Čechách a na Moravě. 2. vyd. Dilo Kamila Krofty. Praha: Laichter, 1949.

Archiv český XXIII a XXIV, Praha, 1906 a 1908.