Článek
Poddanské stížnosti na vrchnost nebyly ničím neobvyklým. Zákony upravovaly postup podávání stížností, jejich formální stránku ale nijak neřešily. Autoři petic tak stáli před problémem, jak takovou stížnost formulovat.
V následujícím článku se podíváme na jednu konkrétní stížnost z léta 1773. Nebudou nás zajímat jednotlivé body stížnosti (ty byly obvyklé: útlak vrchnosti, množství robot, vysoké poplatky, tzv. akcidence, vrchnostenským úředníkům za různá povolení atd.), ale zdvořilostní fráze, které poddaní volili k oslovení panovnice.
Na začátek musím upozornit, že podle následného vyšetřování českým guberniem poddaným s těmito formulacemi pomáhal vídeňský písař, ale nakolik ovlivnil znění stížnosti, zjistit nelze. Přestože měl jako písař zkušenosti s psaním úředních písemností, předpokládejme, že jeho vliv na znění stížnosti byl malý a že zdvořilostní obraty odpovídají autentickému vyjadřování poddaných.
Se začátkem jim pomohla ustálená titulatura: Marie Terezie měla být oslovována „Vaše císařské a královské Apoštolské Veličenstvo“. Celý titul zněl „Z Boží milosti ovdovělá Římská císařovna, královna Uherská, Česká, Dalmátská, Slovanská, Galicijská, Lodomerská; arcikněžně Rakouská; kněžna Burgundská, Štýrská, Korytánská, Kránská; velká kněžna Sedmihardská; markraběnka Moravská…“ Zde celý titul ukončím, protože by zabral ještě mnoho dalších řádků: byla dále kněžnou dalších patnácti zemí, knížohraběnkou (to není omyl, tak titul skutečně zněl podle oficiální české titulatury z roku 1775, dnes titul zní "okněžněná hraběnka") sedmi zemí, markraběnkou čtyř zemí, hraběnkou jedné, „paní“ dvou zemí, ovdovělou kněžnou dalších dvou, velkou kněžnou jedné země a pak mnoha dalších zemí a zemiček, jejichž názvy nebyly uváděny ani v nejdůležitějších státních dokumentech (tato titulatura je převzata z robotního patentu z roku 1775).
1. Adresa
Slovo adresa pochopitelně tehdy mělo jiný význam než dnes, každý věděl, kde císařovna sídlí… Adresa již od středověku označovala jméno a hodnost příjemce.
„Naši“ (tedy autoři této stížnosti z léta 1773) poddaní tak napsali: „Nejdůstojnější, nejvšemocnější Římská císařovna, také Uherská a Česká Apoštolská královna, arcikněžna Rakouská, velkokněžna Toskánská.“ Další tituly připojeny nebyly a byly souhrnně odbyty latinskou zkratkou „etc“ (et cetera = a tak dále).
V adrese se dopustili dvou chyb: Předně Marie Terezie nikdy nebyla a jako žena ani být nemohla Římskou císařovnou, byla „ovdovělou Římskou císařovnou“ po svém manželovi Františku Štěpánovi Lotrinském. Za druhé poddaní připojili přídavné jméno „Apoštolská“ také k českému královskému titulu, ve skutečnosti byl „Apoštolským Veličenstvem“ jen uherský král; český král byl pouze „Jeho Veličenstvo“ (dříve se běžně také používalo označení "Jeho královská Milost").
2. Oslovení
Pod adresou následovalo oslovení. S tím si poddaní poradili dobře: „Nejmilostivější císařovno, královno, kněžno dědičných zemí a paní, paní!“
Konec oslovení „paní, paní“ nebo „pan, pan“ byl skutečně tehdy používán pro šlechtice. Sami šlechtici se jako „pan pan“ začali titulovat poté, co se měšťané začali oslovovat „pan měšťan“. (Oslovení „pan pan pan“ už bylo bráno za ironické a je znám případ, kdy jedna šlechtična žalovala svého šlechtického souseda za podle ní její cti ubližující obrat "paní paní a ještě jednou paní").
3. Vlastní text
Pod adresou a oslovením začínal vlastní text stížnosti, uvozený obratem: „Co nejponíženější na kolenou pronášená prosba“.
Poddaní začali chytře: „Vaše císařské a královské Apoštolské Veličenstvo bude možná žít v důvěře, že po tolika opakovaných vyhlášeních Vašich nejvyšších nařízení a po dosud provedených nejspravedlivějších trestech jejich přestupců bude útlak poddaných v krajně postiženém Království českém zcela vymýcen.“
Po této větě muselo být Marii Terezii jasné, že útlak poddaných v „krajně postiženém“ království vymýcen není. Pokud jí to jasné nebylo, v další větě jí tuto skutečnost poddaní sdělili zcela otevřeně: „Nikoli, nejmilostivější paní, v tomto ohledu se Vaše Veličenstvo laskavě mýlí. Útisk, který propukl v letech 1769 a 1771 v Dobříši a Kolešovicích, uvedl celou Vídeň v úžas a nejněžnější mateřské srdce Vašeho Veličenstva bylo tím tak pohnuto, že Nejvyšší Milost Vaše byla z nejvroucnějšího soucitu dojata k tomu, aby nejen co nejpřísněji zakázala poddanské útisky odporující patentům, ale také krajským hejtmanům pod trestem sesazení nejspravedlivěji nakázala a stanovila určité body, o nichž měl krajský hejtman provést šetření.“
Zde poznámku: Zdá-li se někomu překlad (celá stížnost je pochopitelně v němčině, stěžovatelé pocházeli z německých oblastí Čech) poněkud kostrbatý, a ne zcela jasný, musím upozornit, že barokní jazyk byl velmi květnatý a mnohomluvný, ovšem současné syntaxi zcela nepodobný. Snažím se o doslovný překlad, aby byl lépe vystižen duch doby.
Ale zpět k dopisu císařovně. Následuje další odstavec: „Pronikly-li útisky poddaných na výše uvedených panstvích Vašemu císařskému a královskému Apoštolskému Veličenstvu tak hluboko do srdce, o kolik hloub do srdce Vašeho Veličenstva by pronikly zprávy, že na tomto panství se toto děje až do současné hodiny…“
V textu, celá stížnost má osm stran, dále následují konkrétní body stížnosti. Těm se věnovat nabudeme, ale na následujících stranách se to jen hemží obraty: „neslýchané tyranské útisky“, „věrní kontribuenti (čti: plátci daní) jsou biti rasovými pacholky“, „násilím jsou vymáhány protizákonné roboty“ a podobně.
4. Závěr
Po vyčtení všech bodů, kterými vrchnost přestupuje patenty Jejího Veličenstva i zemského gubernia, následuje pak poslední odstavec. „Vašemu císařskému královskému Apoštolskému Veličenstvu padáme co nejponíženěji k nohám s jedinou nejponíženější prosbou: Nejvyšší Vaše Milosti, račte se nad námi nejmilostivěji slitovat, všechny tyto patentům odporující události na našem panství si vzít k srdci a tudíž nejlaskavěji nařídit, aby byly veškeré naše oprávněné stížnosti na naše náklady co nejpřesněji prošetřeny guberniální komisí a aby všichni krajští a vrchnostenští úředníci, kteří v této záležitosti jednali od roku 1765 proti své povinnosti a svědomí, byli po zásluze potrestáni.“
A poslední věta zní: "O to méně pochybujeme o nejlaskavějším vyslyšení naší prosby, jelikož Vaše Veličenstvo má z mateřské shovívavosti ve zvyku nejmilostivěji dbát o blaho a zachování chudých a věrných kontribuentů (čti: plátců daní). V tomto útěšném spoléhání na Vaši milost spočíváme (doslova ovšem psáno „umíráme") v nejponíženější oddanosti u Vašich nohou. Vašemu císařskému a královskému Apoštolskému Majestátu nejponíženěji a nejposlušněji k nohám padající…“
A to je vše, dále následují jen podpisy.
5. Epilog
Kdo měl trpělivost dočíst až sem, snad ocení krátké vypsání následujících událostí.
Marie Terezie věc předala své královské kanceláři, která pověřila gubernium vysláním vyšetřovací komise. Ta skutečně i v doprovodu guberniálního účetního na panství dorazila a věc pečlivě vyšetřila; vyšetřovací protokol má 60 stran. Tento protokol byl předán majiteli panství a kníže František Oldřich Kinský sepsal 40stránkovou obhajobu. Následovala 80stránková zpráva vyšetřovatele, která doputovala zpět až do vídeňské kanceláře. Následovala vyšetřování dalších a dalších prohřešků vrchnostenských úředníků a po čtyřech letech mohli poddaní slavit (alespoň dílčí) vítězství.
Zdroje:
Národní archiv, fond České gubernium - Contributionale, kartony 254-259.
Archiv český XXIV. Josef Kalousek - Řády selské a instrukce hospodářské 1698-1780. Praha 1908.
