Jak naši předci robotovali na panském?

V minulém článku jsem psal o robotním patentu z roku 1680. Ten obsahoval nejen předpisy o robotě, ale také celou řadu dalších bodů. Na konci článku jsem slíbil, že pokud bude o článek zájem, „napíšu další, ve kterém porovnám jednotlivá ustanovení těchto čtyř (rozuměj z let 1680, 1717, 1738 a 1775 - pozn.) robotních patentů.“

Protože čtenost článku přesáhla mé očekávání, chtěl jsem slib naplnit a začal psát článek nový. Po sepsání prvního bodu o stížnostech poddaných se ale ukázalo, že článek by byl dlouhý až k „nepřečtení“. Vlastně by šla o tématu napsat poměrně rozsáhlá kniha…

Proto jsem raději téma článku omezil a popíšu jen předpisy o robotě. Ostatně se patenty jmenovaly „robotní“ a je tedy jasné, čím především se zabývaly.

Tak tedy…

V minulém článku jsme si popsali historické pozadí vedoucí k vydání prvního robotního patentu. Protože tento článek bude obsáhlý i tak dost, historické pozadí si nastíníme jen velmi stručně.

K vydání prvního patentu v roce 1680 vedla selská vzpoura. Leopoldův patent však poddané neuspokojil a ve vzpouře pokračovali i poté, co byl patent vydán; vzpouru bylo nutné potlačit armádou. Robotní patent pak tvořil rámec vztahu vrchnost - poddaný v následujících desetiletí. Jak jsme si řekli v minulém článku (a jak si zopakujeme i v tomto), až na výjimky byl velmi neurčitý a i z oněch několika jasných omezení umožňoval výjimky. Patent byl platný jen pro Čechy, i když byl někdy používán i na Moravě; tam se stal právně závazným až v roce 1713.

Vrchnosti tak první patent stále obcházely, a proto po téměř čtyřiceti letech přikročil Leopoldův syn Karel VI. k vydání nového patentu. Stalo se tak 22. února 1717 (pro Čechy, pro Moravu až 2. září) a popud k novému patentu vyšel opět z poddanských nepokojů na několika panstvích (Habry, majetky Želivského kláštera, Křivosudov). Tento patent v podstatě jen opakoval patent z roku 1680 a pouze na několika místech jej upřesňoval.

Situace se tedy nezlepšila, a tak Karel přikročil o dvacet let později k vydání nového, v pořadí třetího, tentokrát již značně přepracovaného a detailnějšího robotního patentu; stalo se tak v roce 1738.

V platnosti zůstal následujících téměř čtyřicet let, až Karlova dcera Marie Terezie v souvislosti s poddanským povstáním v roce 1775 (známí "sedláci u Chlumce") vydala patent nový. Ten se ukázal být natolik dostačujícím, že byl v platnosti (s několika jednotlivými drobnými úpravami) až do zrušení roboty v roce 1848.

Stále narůstající rozsah robotních patentů je poznat z následujících čísel: Patent z roku 1680 je rozdělen do 11 bodů, patent z roku 1717 obsahoval bodů již 15, třetí z roku 1738 hned 40 a ten z roku 1775 ještě více: v 8 článcích celkem 91 bodů. Neboli: všechny čtyři patenty jsou otištěny v Archivu českém XXIII a XXIV (oba svazky mají stejný formát) a zatímco patent z roku 1680 zabírá 5 tiskových stran, ten z roku 1717 stran 8, třetí z roku 1738 stran dokonce 19 a poslední z roku 1775 stran 21.

Mezi lety 1680-1775 tedy rozsah patentů narostl na více než čtyřnásobek. To byl ovšem celkový rozsah patentů. Články týkající se roboty a „dalekých fůr“ (specifická forma roboty spočívající v povoznictví, které se též budeme věnovat) se rozrostly ještě větším násobkem: V patentu z roku 1680 zabíraly necelou jednu tiskovou stranu (Archivu českého), 1717 necelé dvě stany, 1738 již sedm tiskových stran a robotní patent 1775, tedy 21 tiskových stran, je výlučně robotám věnován celý. Ustanovení o robotách tedy vzrostla na více než dvacetinásobek a ostatní body předchozích patentů byly za vlády Marie Terezie řešeny patenty speciálními.

Poznámka k jazyku: Zatímco první patent byl vydán jen v němčině, další tři patenty byly vydány jak v němčině, tak i v češtině. Pokud budou patenty přímo citovány, pak citace prvního patentu bude můj překlad, zachovávající dobový jazykový úzus (proto se bude zdát bude poněkud "kostrbatým"). U dalších třech patentů pak budu věrně citovat český text (tedy v citacích budou podle současných pravidel gramatické chyby).

Po krátkém úvodu se můžeme pustit do obsahu patentů, týkajících se roboty.

Ještě předtím ale úvodní poznámka.

Na všech panství museli roboty vykonávat:

Majitelé polností, tedy sedláci a chalupníci/zahradníci (v různých krajích označování různě), tedy ti, kteří vlastnili své koně či potažní dobytek, museli vykonávat robotu potažní, tedy s vlastním potahem i nářadím. Majitelé domků/zahradnictví, tedy nemovitostí bez vlastních pozemků, museli vykonávat robotu ruční, tedy bez potahů a (většinou) vlastního nářadí. Podle zemského zvyku byl jeden den roboty potažní roven dvou dnům roboty ruční, přičemž někteří sedláci kromě dnů roboty potažní museli vykonávat také menší počet dnů roboty ruční.

Na některých panstvích roboty konat museli a na některých ne:

Na žádném (mohly ovšem existovat i výjimky z tohoto pravidla) panství roboty konat nemuseli:

Ne.

Byl-li poddaný bohatý, mohl za sebe na robotu vyslat „vhodnou“ osobu - čeledína, dospělého syna, na určité práce děvečku, manželku či dospělou dceru. Ovšem musel je v případě mužů a potažní roboty vybavit potřebným potahem a nářadím.

V dřívějších dobách si poddaní zvykli na robotu někdy posílat i nedospělé děti, ale již v nejstarších dobách (jistě již v první polovině 17. století) to bylo vrchnostmi zakazováno. Pokud poddaný na robotu poslal nedospělé dítě, byla mu zapsána absence, kterou následně musel dopracovat nebo zaplatit.

A teď se můžeme podívat na jednotlivé patenty.

Robotních povinností se týkal druhý bod celého patentu hned po záležitostech státní daně (kontribuce).

Císař Leopold v tomto bodě předně zakázal vykonávání robot o nedělích a svátcích. Bylo-li nutné toto zakázat na prvním místě, je jasné, že se tak běžně dělo.

Maximální délka roboty byla stanovena na tři dny v týdnu tak, aby zbývající tři dny mohl poddaný pracovat na svém (tak přesně je to vysvětleno v patentu). Součet pracovních dní sice vychází na šest, ale císař zapomněl na katolické svátky, kterých bylo mnohem více než dnes, takže poddanému pro práci na vlastním tři dny v týdnu stejně nezbývaly. Na robotu se poddaný měl dostavit včas, vykonávat ji poctivě a práci neukončit „předčasně“. (Robotní doba v tomto patentu specifikována není, to se stalo až v následujícím patentu 1717.)

Hned poté následovalo nejproblematičtější místo celého patentu. „V době žní, senoseče a otavy, výlovu rybníků nebo jiných nepředvídaných závažných událostí, které nesnesou odklad,“ musel poddaný robotovat podle nařízení vrchnosti třeba celý týden v kuse. Jinými slovy: Vrchnost mohla sama určit, které „závažné události“ nesnesou odklad, a v tom případě mohla poddanému nařídit práci každý den v týdnu, nikoli nejvýše tři. Jak vypadala praxe a jak díky tomuto ustanovení vrchnosti obcházely omezení tří dnů roboty týdně, asi nemusím popisovat…

Pravda, císař vrchnostem nařídil, aby poddaným za tyto roboty navíc (přes maximální tři dny týdně) vyplácely v urbáři daného panství stanovenou odměnu; pokud taková v urbáři poznamenána nebyla, pak prostě „nějakou odměnu“. Tuto odměnu ale patent nijak neurčil a opět asi nemusím popisovat, co si vrchnosti pod pojmem „odměna“ představovaly… (O mzdě nemůže mluvit vůbec, na panstvích shovívavějších vrchností dostávali robotníci libru, tedy půl kila, chleba denně.)

Ti poddaní, kteří až do této doby vykonávali menší roboty než tři dny týdně, měli zůstat u svých dosavadních menších povinností. Ovšem i na tyto poddané se vztahovala výše uvedená výjimka pro žně, senoseče a mimořádné události, takže i tito mohli být přinucení k celotýdenním robotám. Navíc si netřeba dělat iluze o tom, že vrchnosti toto omezení zachovávaly. Snad na všech panstvích došlo i po roce 1680 k nárůstu řádných robotních povinností - místo dosavadní menší roboty byl vrchností stanoven třídenní robotní týden prostě s tím, že tak určuje patent. Této výjimky jako by si vrchnosti nevšimly…

Daleké fůry byl „terminus technicus“ speciálního druhu robot. Zatímco běžně se robota vykonávala na nejbližším vrchnostenském hospodářském dvoře, někdy bylo třeba něco někam dopravit. Často nejen mezi v rámci jednoho panství, ale také mezi různými panstvími jedné vrchnosti; a někdy i dále, do krajského či dokonce hlavního města. A tuto dopravu museli zajišťovat poddaní v rámci svých robot; takovým robotám se pak říkalo daleké fůry.

Problémem bylo, že poddaný zůstával někdy i mnoho dnů mimo své vlastní hospodářství a náklady na výživu svou i svých koní na těchto cestách i náklady na přenocování musel často hradit ze svého. Navíc vrchnosti za den daleké fůry odepisovaly jen jeden den roboty (a nebo také vůbec ne), přestože se poddaný nemohl vlastnímu hospodářství věnovat ani „po večerech“.

Leopold sice tyto daleké fůry nezakázal, ale vrchnostem přikázal, aby poddaným hradily „nutnou“ stravu a náklady na přenocování. Také měly vrchnosti „spravedlivě“ za tyto daleké fůry poddaným odepisovat robotní dny.

Opět netřeba zdůrazňovat, že takto vágní formulace dávala vrchnostem možnost, jak se z této povinnosti vyvléct či alespoň hradit jen zlomek skutečných nákladů poddaných.

Patent měl tedy značené „mezery“. Moc nepomohl ani následující patent Karla VI. z roku 1717…

Prvním bodem předchozího patentu z roku 1680 nebyly roboty, ale kontribuce. Ta byla v tomto novém patentu odsunuta až na třetí místo a prvním bodem tohoto patentu byl postup podávání stížností poddaných na vrchnosti. Ten nebyl v minulém patentu řešen vůbec, protože onen patent o čtyři měsíce předešel patent jiný, který tuto otázku upravoval. Druhé místo tohoto nového patentu z roku 1717 „obsadilo“ potvrzení zrušení starých privilegií (v robotním patentu 1680 opět neřešeno, protože i toho se týkal onen o čtyři měsíce starší patent). Třetí „místo“ tohoto nového patentu obsadila tedy kontribuce a teprve na čtvrtém místě stály roboty.

Ty byly uvozeny krátkým úvodem: „Až posavad rozdílné žaloby nás docházejí, že lidé poddaní nemírnými a téměř nesnesitedlnými, místem pak i přes celý týhoden (týden - moje pozn.) trvajícími robotami tuze obtěžováni bývají.“

Karel VI. zopakoval otcův (Karel VI. byl synem Leopolda I.; mezi nimi vládl ještě krátce Karlův starší bratr Josef I.; protože ten zemřel bez mužských potomků, nastoupil vládu Karel VI.) zákaz roboty o nedělích a svátcích. Taktéž zopakoval maximální míru tří dnů roboty týdně, což nově vztáhnul nejen na potažní, ale i ruční robotu. Některé vrchnosti totiž původní patent vysvětlovaly tak, že toto omezení se týká jen potažní, nikoli ruční roboty (ačkoli jim k tomu formulace patentu nedávala žádný podklad).

Nově Karel do patentu vtělil pracovní dobu roboty. Robotovat se mělo „hned po vyjití slunce“ a robotníci měli „práci svou slušně a dle potřeby vrchnostlivého hospodářství dobře konati“. Dvě hodiny uprostřed dne mělo být volno „k potravě a odpočinutí“ a pak měli robotníci v práci pokračovat až do západu slunce.

Svítí-li slunce v červenci a srpnu 13-16 hodin, pak to vychází na 11-14 hodin práce. Ovšem bez cesty do práce a domů! Pravda, třeba při podzimních pracích slunce svítilo jen 9 hodin, a tak tehdy robotník (v 18. století se používalo slovo "robotíř") bez oné přestávky pracoval hodin jen 7; ovšem opět bez cesty na a z roboty.

Nově bylo ustanoveno, že pokud poddaný na robotu přišel pozdě, musel si zpoždění odpracovat.

Následovala i v minulém patentu přítomná výjimka, která poddaným působila tolik nepříjemností. „V čase žní, sena sekání a téhož klizení, rybníkův prosekání a od škod hájení, též polní sítí, cizí ublížení oheň vyskytující a jiný nenadále se přitrefující nebezpečný a žádného odkladu netrpící příběhy“ mohla vrchnost po poddaném „vedle (čti: podle) uznání svého“ žádat, aby pracoval „bez odporu taky celý tejden“.

Jako v minulém patentu i nyní měla být vrchností za tyto pracovní dny nad tři dny v týdnu vyplácena jistá náhrada: buď ona stanovená v urbáři daného panství a pokud v urbáři žádná stanovena nebyla, pak prostě „nějaká odměna“, jak zněla přesná formulace patentu. V tomto novém patentu Karel ponechal onu pasáž o urbářích, „nějakou odměnu“ přeformuloval na „v slušnosti založenou náhradu“.

To se mělo dít obzvláště tam, kde v oněch mimořádných případech „poddaní po dvouch osobách vedle (čti: podle) starobylého a nepřetrženého spůsobu (tak gramaticky v patentu) robotují.“ To bylo tedy první přiznání, že vrchnosti mají právo žádat i dva robotníky z jedné nemovitosti (ovšem jen tam, kde to bylo již dříve).

Ani v těchto bodech žádné ulehčení, naopak císař výslovně uznal právo vrchností v některý případech vyžadovat dva robotníky z jedné nemovitosti.

Následuje stejné ustanovení, jaké bylo v patentu 1680: kdo dříve robotoval méně než tři dny v týdnu (mimo zmíněné mimořádné události samozřejmě), má méně robotovat i nadále.

To bylo o robotách vše. Když si to shrneme: poddaným žádné podstatné ulehčení nenastalo, snad jen dvouhodinová přestávka na oběd byla nyní obligatorní.

U dalekých fůr se naopak změna k lepšímu udála.

Podle minulého patentu měla vrchnost hradit „nutnou“ stravu a náklady na přenocování. Vágní formulace umožňovala vrchnostem značnou svévoli. Proto Karel v tomto novém patentu uvedl, čím přesně musela vrchnost poddanému nahradit náklady na daleké fůry. Na den cesty měl poddaný dostávat mírku ovsa a „na pacholka“ 7 krejcarů, k tomu měla vrchnost hradit náklady na mýto a maštale pro koně přes noc.

Mírka ovsa byla 2,91 litru, což byla běžná dávka na koně a den v té době (ovšem k tomu také několik kilogramů sena a o seně řeč v patentu vůbec není). 7 krejcarů za den práce nebylo mnoho; nádeník bral tolik přes zimu, v létě ale i 12-14 krejcarů, den ruční roboty byl podle zemského nařízení z roku 1726 ceněn na 9 krejcarů.

Takže zatímco u dalekých fůr se situace trochu zlepšila, u běžných robot ne (až na onu přestávku na oběd). A tak tento nový patent v ohledu roboty výrazný krok vpřed nepředstavoval. V některých jiných bodech, než byla robota, ale krok vpřed znamenal, to mu upřít nelze; těm se v tomto článku ale nevěnujeme.

A tak tento patent vydržel v platnosti jen 21 let, až byl v roce 1738 nahrazen patentem novým…

Císaři Karlovi je třeba k dobru přičíst to, že tento patent byl vydán na jeho popud. Znění patentu sice vypracovala dvorská kancelář, ale stalo se tak na císařův podnět poté, co se dozvěděl několik podrobností o chování vrchností k poddaným na různých panstvích.

Císař nad tím projevil svou nevoli a dvorská kancelář nato vypracovala císaři zprávu o bídném stavu poddaného lidu. Karel pak roku 1736 nařídil vypravit dvě komise, jednu do Čech, druhou na Moravu. Po návratu komise vypracovaly své zprávy a na jejich základě dvorská kancelář vypracovala návrh nového robotního patentu. Návrh byl císaři předložen v prosinci 1737 a v lednu 1738 byl celý návrh po dvoudenní poradě císařem schválen. Vydán byl 27. ledna 1738 pro Čechy i Moravu.

Byl mnohem důkladnější, konkrétnější a propracovanější než patent minulý. Ten celou robotní problematiku shrnul do několika odstavců, nový potřeboval hned několik stran.

Co převzal z patentu minulého a jaké novinky naopak přinesl?

Samozřejmě zachoval zákaz roboty v neděli a sváteční dny, ale jako novinku výjimku z toho učinil při dalekých fůrách. Na daleké fůry mohla vrchnost poddaného vyslat i na neděli či svátek, ale takové dny mu samozřejmě musely být započítány. Zůstala i maximální možná míra roboty tři dny a kde byla robota menší, měla tam taková i zůstat. Ale zůstala i výjimka klidně celotýdenní roboty při žních, senoseči a podobně. Nově patent zdůraznil, že kde poddaní místo roboty pracovní platí plat (to se nazývalo "reluice"), má jim toto právo zůstat.

Taktéž nově patent upravil pracovní dobu. Zatímco podle starého patentu se mělo pracovat od východu do západu slunce s dvouhodinovou přestávkou, tento patent byl mnohomluvnější. Pracovat se mělo tak, „jak by při potahu hovado a při rukovní práci člověk vystáti… mohl.“ Po této obecné formulaci stanoví patent maximální rozsah délky denní potažní roboty na deset hodin, nepočítaje v to dvouhodinnou přestávku na oběd. Zároveň ale císař „na vrchnosti tímto milostivě ukládati ráčil“, aby hleděly na stav potažního dobytka, protože „některé hovado silnější neb mdlejší jest, též lepší neb špatnější obrok má“. A protože hned nato patent opakoval maximální možnou délku deseti hodin práce, je zřejmé, že slabší a hůře krmený dobytek měl pracovat méně. (Zda slabší dobytek ale musel pracovat méně, pochybuji…)

A co pro poddaného bylo ještě lepší: cesta na a z roboty se od této pracovní doby odečítala. Podle starého patentu musel být robotník při rozednění již na poli, kde musel setrvat až do západu slunce, takže toto bylo výrazným ulehčením.

Opět ale císař učinil i z těchto jasných formulací výjimku, jako i v případě maximálně třídenní roboty. „Při klizení sena a obilí těch obyčejných deset hodin nemůže se tak ostře bráti,“ a pokud hrozilo třeba špatné počasí, musel robotník pracovat i více než oněch deset hodin.

To platilo jak pro potahy, tak i pro lidi. Dokonce patent výslovně uvádí, že člověk vydrží víc než kůň nebo vůl: „Mohouce ale při rukovní práci robotíř něco dýl než hovado vytrvati…“ Zajímavý doklad doby. Kolikrát asi císař nebo pan kancléř zkusili pracovat deset hodin vlastníma rukama?

Dále císař povoluje další výjimky z třídenní roboty a také z délky pracovní doby.

Totiž tam, kde „dle starobylého obyčeje ustanovený robotní způsob“ byl jiný. Tedy ten, kdo měl robotovat dvojspřežím, nemusel robotovat tři dny dvojspřežím, ale šest dní v týdnu jednospřežím. A obdobně: kdo musel robotovat tři dny čtyřspřežím, mohl robotovat šest dní dvojspřežím; ovšem pokud to byl na daném panství „starodávný způsob“. Podobně byla učiněna výjimka z pracovní doby: nemuselo se robotovat deset hodin tři dny v týdnu, ale třeba pět hodin šest dní v týdnu.

V tomto patentu je poprvé připuštěna možnost úkolové práce. Při ní nemusel poddaný pracovat stanovenou pracovní dobu, ale musel za den zorat určenou plochu pole (běžně korec či korec a půl), sklidit určené množství obilí, posekat danou louku a podobně. A po vykonání stanovené práce bez ohledu na počet odpracovaných hodin mohl jít domů. Císař uznává vhodnost takového způsobu roboty a výslovně jej povoluje.

I tento patent samozřejmě povoloval klidně celotýdenní roboty v čase žní, senosečí a podobně. Ale jako první patent tuto výjimku omezil. Přikazuje, „aby vrchnost své hospodářství a k tomu potřebnou stálou robotu tak zaopatřila a rozdělila, by skrze to poddaný také své vlastní hospodářství… zdělati a zaopatřiti (mohl).“ Pokud sedlák mohl držet dva potahy, jeden pro robotu a jeden pro vlastní hospodářství, měl smůlu a musel robotovat (tedy spíše jeho čeledín nebo syn) třeba celý týden. Ale chudší sedláci, kteří drželi jen jeden potah (běžně byla počítána dvě zvířata na potah), mohli robotovat s potahem jen tři dny a tři dny jen ručně, aby potah mohli zbylé tři dny využít na svém poli; nebo mohli šest dní robotovat jen jedním potažním zvířetem. A obdobně - takových možností je v textu uvedeno více.

Žádná pravidla, který sedlák musí robotovat čtyřmi, který dvěma či jen jedním zvířetem, patent neobsahuje a vše nechává na „přirozené slušnosti“ vrchností; stejně tak to, který sedlák má na robotu vypravit robotníky dva a který jen jednoho. Přesně to určil až následující patent 1775.

Za práci navíc přes tři dny týdně měl jako i podle minulého patentu dostávat „slušnou“ náhradu. Její výši opět patent nespecifikuje a spokojuje se konstatováním, že „taková jest podle rozdílu míst také rozdílně uvedena a ustanovena“. V tomto ohledu tedy zlepšení nenastalo a přesnou výši náhrady za den práce zavedl opět až následující patent 1775.

To bylo o řádných robotách vše. V porovnání s patentem z roku 1717 vidíme, že v řadě bodů došlo k upřesnění různých bodů. I nadále ale vrchnostem zůstala k dispozici široká paleta různých výjimek…

I tento nový patent zachoval v roce 1717 stanovenou dávku mírky ovsa pro koně a 7 krejcarů „k fůře potřebného pacholka“, k tomu mýtné a náklady na maštale.

Nově ale umožnil výjimku: pokud byly na panstvích již dříve v urbářích psány náhrady jiné (ovšem v ekvivalentu minimální výše mírky ovsa a sedmi krejcarů), mají se takové zachovat a tyto stanovené mají platit jen pro panství, kde tyto náhrady dříve neexistovaly či nebyly urbářem přesně určeny.

Jako i v minulém patentu se dny strávené na dalekých fůrách musely poddanému odepsat z roboty. A nově přibylo i upozornění vrchnostem, aby poddané těmito fůrami nepřetěžovaly, „aby oni v své živnosti a práci skrácení (tehdejší gramatika - pozn.) netrpěli, všemožně a podle svědomí ušanováni (čti: šetřeni) byli.“

A zcela nové je také určení vzdálenosti, kterou má poddaný na daleké fůře ujet. V létě, resp. od sv. Jiří do sv. Václava, to byly čtyři, v zimě tři „prostřední míle“. Není jasné, jaká míle je myšlena: nejspíše buď 7,5, nebo 11,2 kilometru; spíše 7,5 km denně.

O starých mírách jsem psal zde:

Samozřejmě při špatném počasí to mohlo být i méně: „Pro změnění povětří, chvapný přívaly, dlouho trvající deště a tudy spůsobující (tehdejší gramatika) velmi zlé cesty, též také jiný obtížnosti, obzvláště při hornatých neb bahnivých cestách, dobrému svědomí a outrpnému uznání jedné každé vrchnosti se zanechává.“ Že by vrchnosti ochotně uznávaly špatné počasí za nějakou omluvu, jsem si v pramenech ale nějak nevšiml…

Nově patent řešil také možnost posílání poddaného na jiné „panství, statek nebo dvůr“ téže vrchnosti.

Daleké fůry mezi panstvími se měly řešit podle výše uvedeného odstavce. Ovšem nově byla vrchnosti přiznána (tedy byla kodifikována stávající praxe!) možnost poslat na jiné panství či statek také poddaného při běžné robotě. Možnost byla vzápětí omezena vzdáleností - vrchnost mohla poddaného poslat jen na panství či statek „blízko položený anebo ne příliš, a to jmenovitě ne přes půl druhý míle cesty vzdálený“.

I kdybychom použili nejmenší, německou míli, bylo by to přes osm kilometrů. To pak některé vrchnosti řešily tak, že poddaným nakazovaly na takto vzdálených dvorech zůstávat i přes noc, aby jim nemusely z robotní doby odepisovat dobu nutnou na příchod a odchod domů (viz výše). Např.: „Tak jakož vysoce osvícená kněžna paní paní Beatrix Benigna kněžna z Portie a Brugnieri, rozená Kavkovna z Říčan, ráčila milostivě se resolvirovati (čti: nařídit), aby se jim strava dávala a dělníci pořád při dvořích zůstávali a domů nechodili…“ (Archiv český XXIII, s. 403.)

Podmínka maximální vzdálenosti ale opět podléhala výjimce: kdyby nějaká „… neobyčejná a žádného prodlévání, nýbrž velkého nebezpečenství trpěti mohoucí příhoda…“ To už známe z běžných robot u žní, senoseče, rybníků a podobně. Vrchnostem tak patent opět dával do ruky možnost zařídit se podle svého…

Ohledně dalekých fůr a „vzdálených robot“ to bylo z patentu vše, následovaly body, které se robot netýkaly a jimiž se zde zabývat nebudeme.

Celý patent byl k poddaným o něco příznivější než původní z roku 1717 (a mnohem příznivější než první patent z roku 1680). Ale i tento patent obsahoval řadu výjimek. A vrchnosti jich hojně využívaly!

To vedlo k celé řadě stížností a dokonce vzpour. Marie Terezie se proto na přelomu 60. a 70. let 18. století rozhodla situaci řešit radikálně.

V říjnu 1771 byl vydán patent, kterým Marie Terezie zřídila dvorskou urbariální komisi. Ta měla za úkol vyšetřit roboty a jiné poddanské povinnosti v zemi, sjednotit je a sepsat nové urbáře pro každé panství, ve kterých by byly státem (!) přesně stanoveny poddanské povinnosti podle velikosti jejich majetku (tedy podle vyměření tehdy platného Tereziánského katastru). Zároveň s tím byly přichystány nové instrukce krajským úřadům, které měly bedlivě dbát na dodržování těchto urbářů.

To byl ovšem již v průběhu velký hladomor, který zapříčinil další řadu vzpour.

A protože se práce na nových státem garantovaných urbářích protahovaly a bylo třeba bouřící se poddané nějak uspokojit, sáhla Marie Terezie k vydání nového robotního patentu; stalo se tak 13. srpna 1775.

Čtenáře, který dokázal dočíst až sem a těšil se na nový robotní patent, musím bohužel zklamat.

Tento patent je tak rozsáhlý, že by článek překročil povolenou délku, a tak si tento nový patent rozebereme až v dalším článku.

KALOUSEK, Josef: Řády selské a instrukce hospodářské 1628-1698. Archiv český XXIII, Praha 1906.

KALOUSEK, Josef: Řády selské a instrukce hospodářské 1698-1780. Archiv český XXIV, Praha 1908.

KROFTA, Kamil: Dějiny selského stavu, Praha 19492.