Život ženy narozené na severočeském venkově na přelomu 18. a 19. století

V minulém článku jsme si představili život průměrné ženy narozené na severočeském venkově v roce 1650:

Život této „průměrné“ ženy, dali jsme jí jméno Dorothea - Dori, jsem zrekonstruoval na základě výzkumu matrik, soupisů lidu a pozemkových knih jedné běžné severočeské podhorské vesnice na bývalém panství Česká Kamenice, dnes v okrese Děčín.

V tomto článku se posuneme o sto padesát let do přelomu 18. a 19. století a ukážeme si, jak žila průměrná žena narozená kolem roku 1800. Zajímat nás bude nejen život této ženy, ale údaje si srovnáme také s Dori z minulého článku.

Dori se narodila v roce 1650, průměrný věk matky byl v této konkrétní obci 30 let a v průběhu doby se neměnil. Mezi narozením hrdinky minulého článku Dori a hrdinky tohoto článku uběhlo 150 let. To je pět generací a hrdinka tohoto příběhu je tak praprapravnučkou Dori.

Naše nová hrdinka narozená na přelomu 18. a 19. století ještě nemá jméno. Takže: jistě se nejmenovala Dorothea jako její prapraprababička, protože toto v 17. století nejoblíbenější ženské jméno vymizelo již na přelomu 17. a 18. století. V 18. století se používala jména složená, nejčastěji Maria Elisabeth, ale na přelomu 18. a 19. století to byla Maria Anna, toto jméno dostávalo 30 % všech narozených dívek.

Takže hrdinka tohoto příběhu se jmenuje Maria Anna. My jí ale budeme říkat domáckou podobou, tedy Marjan. Mně se sice tato domácí podoba moc nelíbí, ale říkali jí tak rodiče, manžel i kamarádky, takže jí tak budeme říkat i my.

Takže - Marjan!

Marjan se narodila v září, v tomto měsíci se děti rodily nejčastěji. Dalšími častými měsíci porodů byly říjen, listopad a únor; naopak málo dětí se rodilo v červnu a červenic.

Takže Marjan se narodila v září, spíše v noci než ve dne, i když rozdíly nebyly velké.

Narodila se jako manželská, na tom se od dob její prapraprababičky mnoho nezměnilo. I když se na přelomu 18. a 19. století rodilo třikrát více nemanželských dětí než v polovině 17. století, stále se více než 90 % dětí rodilo v manželství; kolem roku 1650 byla nemanželských dětí 2 %, kolem roku 1800 jich bylo 7 %; růst bude pokračovat až na 20 % na konci 19. století.

Marjan dostala jméno po matce - i matka byla Maria Anna; toto jméno bylo tím nejoblíbenějším dlouhých sto let přibližně mezi lety 1750-1850. Otec se jmenoval Franz, mohl se jmenovat i Josef, Anton, Elias nebo Johann, ale Franz byl nejčastější. V polovině 17. století byly nejoblíbenějšími mužskými jmény Christof a Georg, ale nyní se taková jména už moc nedávala.

Matce Marii Anně bylo kolem 30 let, v tom se za 150 let od časů Dori mnoho nezměnilo. Otec byl o pět let starší než matka, ani v tom se od poloviny 17. století nic nezměnilo - tehdy byl průměrně muž starší o 5,3 roku, nyní, v roce 1800, o 5,2; pokles věkového rozdílu nastane až v průběhu 19. století.

Nic moc se nezměnilo ani v počtu dětí v rodině. V průměru jedno přibylo - ženy v 17. století porodily průměrně 4,98 dítěte, ty v 18. století 6,06 dítěte.

Dětská úmrtnost v této době dosahovala 40-45 %, takže Marjan měla jen dva sourozence. Třeba o tři roky staršího Josefa. Po Marjan se narodí ještě několik dětí, ne moc, třeba jen tři, ale z nich přežije jen další bratr Anton, bude třeba o šest let mladší než Marjan.

Takže máme sourozence Josefa, naši Marjan a benjamínka Antona. I v 17. století byly tři děti v rodině v této severočeské oblasti nejčastější; možná ještě tak čtyři, ale větší počty dětí při tehdejší dětské úmrtnosti obvyklé nebyly…

Noc v září - doba narození naší Marjan. Děti bylo třeba rychle pokřtít - nepokřtěné dítě se nedostane do nebe, tak praví učení církve; až od 70. let 19. století se křty odsouvaly o několik dní, na přelomu 19. a 20. století klidně i o tři týdny.

Takže křest se koná hned ten den, většinou ale odpoledne, protože bylo třeba sehnat kmotru a svědky. Jako i v dřívější době převažovali sousedé, až v průběhu 19. století se kmotrami a kmotry a svědky křtů častěji stávali příbuzní.

Do jaké rodiny se vlastně Marjan narodila? Jaké bylo sociální postavení rodiny?

Prapraprababička Dori se narodila do selské rodiny, protože v polovině 17. století v obci převládali sedláci. Tehdy v obci stálo 20 statků, tři malá zemědělská hospodářství a 14 domků, které vlastnily většinou nádeníci. V roce 1800 bylo v obci stále týchž 20 statků a tři malá hospodářství, ale domků již bylo skoro 50. Jejich majitelé se většinou živili domácí textilní výrobou, jako punčocháři nebo pláteníci. Rozkvět plátenictví přišel ale až na začátku 19. století, takže Franz, otec Marjan, byl punčochářem.

Tomu odpovídal i výběr kmotry, takže kmotrou byla nějaká sousedka z nedalekého domku, svědky křtu nějaká selská dcera a třeba její bratr. To patřilo k bontonu bohatších rodin chodit za kmotry nebo svědky křtů místním, i chudým dětem. Takový selský syn Josef Eschler z jednoho bohatého statku byl kmotrem více než deseti a svědkem křtu dalších nejméně osmi místních novorozeňátek.

Marjan se tedy narodila do rodiny punčocháře Franze a jeho ženy Marie Anny. Měla staršího bratra Josefa, jedna starší sestra již zemřela. Po narození Marjan se narodili ještě dva sourozenci, sestra Theresia, která ale zemřela hned po narození, a šest let po Marjan přišel na svět Anton. Po něm možná ještě jeden sourozenec, ale i ten zemřel ještě jako kojenec. Víme, že i na začátku 19. století byla dětská úmrtnost kolem 40-45 %.

Prapraprababička Dori se narodila do selské rodiny, čímž byl určen osud dětí - do svatby většinou pomáhaly otci v hospodářství. Jenže punčochář Franz žádné hospodářství neměl. Vlastně něco měl - většina domkářů měla jednu krávu a k tomu si od obce pronajímali malé políčko, vzniklé vyklučením části obecního lesa. Ale to bylo málo a děti byly postupem doby dány k sedlákům - nejprve samozřejmě starší bratr Franz, který se kolem 15. narozenin stal čeledínem.

Ještě před službou u sedláka ale děti musely absolvovat jinou povinnost, která za časů prapraprababičky Dori nebyla - musely absolvovat povinnou školní docházku!

Snad někdo může namítnout - „byly výjimky“ nebo „děti do školy moc nechodily“.

Jinde možná - ne v naší vesnici! Dlouholetý učitel Ferdinand Bendel si dokázal v obci zjednat pořádek a místní věděli, že cesta z chudoby je bez gramotnosti nemožná.

Zkrátka a dobře - již za napoleonských válek (konkrétně podle školního výkazu z let 1809-1813; naše Marjan do školy nastoupila ve školním roce 1806/1807) byla docházka zdejších dětí 100%! Každé dítě chodilo do školy a dle hodnocení „dobrý, pilný učitel“ Ferdinand Bendel naučil během svého učitelování v letech 1780-1814 číst, psát a počítat stovky místních dětí.

Jak dlouho Marjan do školy chodila, nevím. Školní docházka byla šestiletá, ale zda to bylo skutečně u všech dětí, a zvláště dívek, dodrženo, vážně nevím. Jistě se ve škole naučila Marjan číst a přinejmenším podepsat - podepsat se uměla i většina žen z nižších vrstev obyvatelstva! Podle podpisů v matrikách je zřejmé, že schopnost psát byla velmi rozdílná - vidíme celou řadu krasopisných, i ženských, podpisů a naopak řadu podpisů psaných roztřesenou rukou, psaní nenavyklou. Ale podepsat se Marjan téměř jistě uměla.

Po školní docházce se i naše Marjan stala děvečkou. Když jí bylo 12 nebo 13 let, odvedl ji otec Franz do rodiny nějakého sedláka, u kterého pak sloužila jako děvečka, starala se o krávy a další domácí zvířectvo (o potažní dobytek ne! to byla doména mužů) a pokud byly v rodině děti, pomáhala i s nimi.

Služba byla roční - od ledna do ledna. Marjan měla od sedláka zajištěno bezplatné ubytování a stravu a po ukončení roční služby jí sedlák dal několik zlatek na ruku. Ne moc, osm nebo deset zlatých, to stačilo jen tak na dvoje nové boty, novou sukni a živůtek.

Marjan ale raději neutrácela. Byla ráda za staré škrpály a obnošené oblečení; otec byl chudý, takže věno bude malé a chce-li se Marjan dobře vdát, a to jistě chtěla většina dívek, musela si v následujících přibližně deseti letech Marjan ušetřit na věno a výbavu.

Služba byla roční a děvečky se často střídaly. Ne nutně po roce, ale nejpozději za dva tři roky odešla Marjan od „svého“ sedláka sloužit na druhý konec vesnice a po dalším roce nebo dvou do některé sousední vesnice.

Možná ji čekaly i dva roky služby na panském dvoře. To chodilo tak, že před vrchnostenské úředníky byly předvolány všechny děti poddaných ve věku přibližně 18 let a úředníci vybrali ty vhodné ke službě na panském dvoře. I tato služba byla placena - stejně jako u sedláka by Marjan dostala ubytování a stravu a k tomu každý rok na ruku deset zlatých.

A tak Marjan u různých sedláků na panském sloužila asi tak deset let. Až přišel čas na svatbu.

Kolik vlastně Marjan v době svatby bylo?

No, je ženou „průměrnou“, takže: narodila se v únorové noci roku 1800, vdává se jedno listopadové pondělí roku 1825. Je jí dvacet pět a půl roku, to byl průměrný věk „prvonevěsty“ v této době. Je jistě zajímavé, že přesně tolik bylo její prapraprababičce Dori, když se vdávala ona. Skutečně! Průměrný věk nevěsty narozené v této typické severočeské obci v letech 1650-1675 byl 25,4 roku, u nevěst narozených mezi lety 1800-1825 to bylo 25,5 roku; až na jednu desetinu roku se za 150 let nic nezměnilo!

Marjan se vdávala v pondělí, v pondělí se konalo v 19. století svateb nejvíce - na pondělí připadá skoro polovina všech svateb, třetina se jich konala v úterý. Když se v roce 1675 vdávala prapraprababička Dori, téměř jistě se vdávala v neděli, tehdy se v neděli konalo skoro 60 % svateb.

Ženicha si Marjan vyhlédla v sousední vesnici stejné farnosti, takových ženichů bylo 40,8 %, z téže vesnice jako Marjan pocházelo 27,9 % ženichů; ještě před padesáti lety byly poměry obrácené.

Ženich se jako Marjanin otec jmenoval Franz. Mohl by se jmenovat také Josef, ale Franzů bylo o trochu více - 25,9 % ženichů se jmenovalo Franz, 23,4 % Josef, na dalších místech byli s 15,6 % Antonové a 10,1 % Florianové; jedno z těchto čtyř jmen měly tři čtvrtiny ženichů. Mohl se jmenovat také netradičním jménem - Peregrin nebo Serafin, ale to byli jen jednotlivci.

Odkud ženich Franz pocházel víme - ze sousední vesnice. Ale jaké bylo jeho sociální postavení? Nejspíše byl také domkář jako Marjanin otec Franz. Ale pokud za dobu své více než desetileté služby u různých sedláků Marjan dokázala nastřádat větší věno nebo jestli byl otec punčochářem úspěšným, mohla pomýšlet i na sedláka.

S moc velkým věnem ale nepočítejme, běžně dostávaly dcery od otce-domkáře v této vsi a této době věno ve výši dvacet třicet zlatých, to stačilo na jednu krávu. Takže ženich byl spíše také domkářem. Selský syn si raději počkal na selskou dceru, ta od otce-sedláka dostala krávu a k ní jí otec přihodil sto i více zlatých. Taková mlynářská dcerka z nedaleké Krásné Lípy dostala kromě krávy zlatých dokonce pět set a k tomu výbavu za dalších tři sta zlatých. Takové partii Marjan věru konkurovat nemohla.

Takže ženich Franz byl také z domkářské rodiny. Víme, že otec Franz se živil jako punčochář, ale toto řemeslo bylo trochu na ústupu a místo punčochářů se stále více objevovali tkalci. Takže ženich byl tkalcem. Řemeslo nebylo nejvýnosnější, ale zato jisté. Všude v okolí se pěstoval len, tovární výroba v Rakousku teprve začínala a pronikání rozvinuté zahraniční tovární výroby bránila vysoká cla.

I tak se bude mít Franz s Marjan co ohánět, aby se uživili!

Franzovi je v době svatby dvacet devět let. Tkalcem se začal učit ve dvanácti, to byla běžný věk, kdy byli kluci dáváni nějakému sousedovi do učení. Po třech letech se Franz stal tovaryšem, to zrovna krajem táhla vojska k Bitvě národů u Lipska. A když byl o dva roky později Napoleon poražen u dalekého Waterloo, skládal Franz mistrovské zkoušky.

A protože byl v době svatby již deset let tkalcovským mistrem a nejen obyčejným tovaryšem, měl už něco ušetřeno. Synové domkářů byli mobilnější než synové sedláků a také se samozřejmě nabízelo ke koupi mnohem více domků než statků. Selské rody si své majetky chránily, a když statek nekoupil některý ze synů, pak některý ze zeťů starého hospodáře. U domkářů to tak nebylo…

A tak se Franz porozhlédl ve vesnici své nevěsty a od starého punčocháře Eschlera koupil jeho domek. Domek byl průměrný, takže ho vyšel na 250 zlatých; tolik stály běžné domky v naší vesnici, jako stádo deseti dvanácti krav. Tolik se jich do domku ale samozřejmě nevešlo, takže v domku byla jedna kráva, možná ještě koza a pár slepic, ale to bylo vše.

Protože měl bývalý majitel domku Eschler od obce, stejně jako Marjanin otec Franz, pronajat kus pole nahoře v lese nad vesnicí, přešel dlouhodobý nájem na novomanžela Franze. Tak se to dělávalo, obecní pole vlastně nebyla pronajata „osobě“, ale „domku“, takže nájemní smlouvy na obecní pole přecházely na nové majitele.

Takové obecní, téměř každému domkáři pronajaté pole měla v průměru 390 sáhů čtverečních. Kdo dnes ví, kolik byl tehdy sáh? No, moc lidí asi ne, takže 1 čtvereční sáh = 3,596651 metrů čtverečních. Takže pole mělo 1 403 m2.

Nechci čtenáře zatěžovat údaji o místním nevýnosném zemědělství. Řekněme si tedy jen ve stručnosti, že takové pole ročně neslo (podle údajů Stabilního katastru z počátku 50. let 19. století) asi 800 kilo brambor (výnos trojapůlnásobek výsevu) nebo 100 kilo obilí (v této oblasti hlavně žita; výnos trojnásobek výsevu); podle cen bylo výhodnější pěstovat brambory.

O hlavní výdělek se ale Franz staral u tkalcovského stavu, v době senosečí, žní a otav jistě pomáhal za slušný plat místním sedlákům. Pokud nenastala velká neúroda, rodina nestrádala a o nedělích a svátcích si k obědu dopřávala i maso; to opět víme ze zmíněného Stabilního katastru.

Ještě nevíme nic o dětech. Prapraprabička Dori jich porodila asi pět, Marjan jich porodila šest. Průměrně porodila jedna žena v této severočeské oblasti v 17. století 4,98 dítěte, v první polovině 19. století 5,84 dítěte.

Takže Marjan porodila šest dětí. První rok po svatbě, další děti přišly na svět přibližně po dvou a půl letech; poslední dítě porodila Marjan kolem čtyřicítky. Možná o tři čtyři roky později pak ještě jedno, ale průměr věku matky při porodu posledního dítěte byl v první polovině 19. století 40,2 roku.

Z těchto šesti dětí se dospělosti dožily asi čtyři. Ano, tak vysoká byla tehdy dětská úmrtnost; úplně přesně byla dětská úmrtnost v této vesnici (a od dvacátých let 19. století jsou již matriky přesné - byly do nich psány i mrtvě narozené děti) 38,3 %.

To máme 5,84 dítěte na jednu ženu, z nichž 38,3 % zemřelo před dosažením dospělosti = dospělosti se dožilo 3,6 dítěte. No, Marjan těžko porodila 5,84 dítěte a těžko se 3,6 dítěte dožilo dospělosti. Zase ty průměry.

Takže Marjan porodila dětí šest a čtyři se dožily dospělosti. Možná jen tři, ale spíše čtyři - kluci dostali jména Franz, Josef a Anton, holky Maria Anna, Theresia a Brigitta; to byla tehdy nejčastější jména.

Všechny děti chodily samozřejmě do školy, za což otec Franz platil učiteli malý poplatek - sedláci platili více, ale běžný domkář platil nejčastěji tři krejcary, to si nádeník vydělal za dvě hodiny práce, nic hrozného. Snad ještě učiteli při tradiční koledě přihodil něco do košíku. Sedláci učiteli dávali i nějaké naturálie, ale Franz jako domkář nemusel.

Když bylo Franzovi 51 let, přišla v roce 1848 revoluce a následujícího roku byla zrušena robota. Franze, stejně jako ostatní domkáře, robota příliš netížila - každý z místních domkářů byl povinen ročně pro vrchnost odpracovat 13 dnů ruční roboty ročně. Protože bylo práce na panském málo, Franz robotovat nechodil a místo toho platil vrchnosti robotní reluici 2 zlaté 10 krejcarů. To bylo 10 krejcarů za den roboty, zatímco nádeník si denně vydělal 12 krejcarů, v době vrcholných polních a lučních prací i 18 krejcarů. Českokamenická vrchnost, v době sňatku Franze s Marjan Ferdinand Kinský a po jeho brzké smrti vdova Vilemína Alžběta rozená z Colloredo-Mansfeldu, byla shovívavá. Dodnes se po nich v nedalekých Jetřichovicích jmenují dvě skalní vyhlídky - Rudolfův kámen a Vilemínina vyhlídka.

Tohoto poplatku byl Franz zbaven bezplatně, protože domek stál na obecní, nikoli vrchnostenské půdě, takže robotní povinnost vyplývala z osobního poddanství, které bylo vyvazeno bezplatně. Kromě robotní reluice Franz dříve platil ročně také tři krejcary za tzv. železnou krávu. Místo tohoto ročního poplatku Franz složil deset krejcarů. A měl „vyvazeno“. Vlastně ne úplně: zmíněné tři krejcary učiteli Franz platil i nadále, tento poplatek byl stejně jako desátek faráři vyvazen až v sedmdesátých letech.

Nového postavení svobodného občana si Franz moc neužil.

Narodil se někdy v brzkém podzimu, září nebo říjnu, 1796 a takoví muži, samozřejmě jen ti, kteří se dožili dospělosti, umírali průměrně ve věku 57,4 roku. Takže Franz zemřel v únoru nebo březnu 1854; to byly velmi nebezpečné měsíce, kdy umíralo mnoho starších lidí.

Franz se důchodu nedožil. Důchodové zabezpečení, až na specifické vrstvy obyvatelstva, neexistovalo a na rozdíl od sedláků, kteří si se svých statků vymiňovali naturální zabezpečení do důchodu, domkář žádnou půdu neměl. Pokud domkář odešel „na výměnek“, pak si vymiňoval jen bezplatný doživotní pobyt a třetinu nebo čtvrtinu roční úrody ovoce.

O zbytek příjmů se musel takový výměnkář-domkář postarat sám; buď prací, nebo žebrotou; žebrota starých obyvatel byla velmi častá, víme to ze soupisů lidu.

Franz žebrat nemusel - zemřel ještě relativně mladý a asi až do konce života pracoval.

Zůstala po něm 54letá vdova Marjan.

A tři svobodné děti, protože straší dcera již byla vdaná. Spíše ale jen dvě - starší syn sice svobodný, ale obživu si již našel jinde. Takže v domku zůstala Marjan a dvě děti - syn a dcera. Možná ale jen ten mladší syn. Mladší dceři bylo v době otcovy smrti 14 let a to již dívky sloužily jako děvečky, řekli jsme si o tom výše.

Dědictví bylo rychle vypořádáno, netrvalo to déle než rok. Domek připadl mladšímu synovi, který se živil jako krejčí - plátenictví vlivem rozšiřující se tovární výroby upadalo a krejčovina byla jistějším řemeslem…

Marjan zůstala samozřejmě v domku, měla zde zajištěn doživotní bezplatný pobyt a onu roční třetinu nebo čtvrtinu ovoce; snad jí dosud svobodný syn živil a na oplátku se Marjan starala o domácnost a krávu.

Snad Marjan stihla syna ještě oženit, ale spíš ne. Dceru jistě ne, měla ji ve 37 nebo 40 letech, takže Brigittě bylo v době otcovy smrti jen něco kolem 14 let; nejvýše 16 a takto mladé dívky se v naší oblasti vdávaly skutečně velmi zřídka - jen 1 z 950 (!) místních nevěst mezi lety 1630-1938 se vdala ve věku 16 let a jen další 4 ve věku 17 let.

Marjan zemřela v únoru 1857, bylo jí 56 let.

Pohřeb se konal o dva dny později, po ránu.

SOA Litoměřice, sbírka matrik, matriky farnosti Česká Kamenice.

SOA Litoměřice, fond Velkostatek Česká Kamenice, soupisy lidu.

SOA Litoměřice, fond Velkostatek Česká Kamenice, pozemkové knihy.

Mé předchozí články.