Článek
Během tří staletí vznikly v Čechách čtyři zemské katastry. Tím prvním byla po třicetileté válce Berní rula, vypracovaná v roce 1654, druhým tzv. Tereziánský katastr z doby vlády Marie Terezie (ovšem práce na katastru začaly již za jejího otce Karla VI.), třetím tzv. Josefínský nebo také Josefský katastr z doby vlády Josefa II. a posledním v řadě tzv. Stabilní katastr, vznikající řadu desetiletí mezi prvním a šestým desetiletím 19. století.
Každý z následujících katastrů byl důkladnější než ten předchozí a Stabilní katastr byl již skutečným veledílem (proto také práce na něm probíhaly tak dlouho). Při pohledu do současného katastru nemovitostí zjistíme, že mnoho pozemků má stále totéž číslo, které jim bylo přiděleno před 200 lety. Pro každý pozemek byl stanoven čistý výnos, který pak podléhal zdanění. Aby bylo možné stanovit čistý výnos, prováděly úřady celou řadu hospodářských i účetních vyšetřování. Součástí těch hospodářských byl i podrobný protokol, který popisoval obecné poměry každé obce. Tyto elaboráty byly dokončeny ke konci padesátých let 19. století a poskytují základní přehled o jedné každé obci v Čechách, Moravě a Slezsku. My se podíváme, jak vypadala jedna běžná obec v severních Čechách, 100 domů, 500 obyvatel…
Abychom si zároveň udělali obrázek, co úředníci považovali za důležité, budeme se držet jednotlivých paragrafů dotazníku v původním pořadí. (Na rozdíl od jiných dotazníků tohoto katastru, které byly dvojjazyčné, je tento dotazník nadepsán pouze německy jako Catastral-Schätzungs-Elaborat, tedy elaborát katastrálního odhadu.)
V § 1 byla řada podotázek týkajících se názvů obcí, ve které části země leží (u této vsi úředník použil starého německého slova möndlich, tedy měsíční, ve staré češtině se říkalo strana půlnoční, místo severní), v kterém kraji leží, jak daleko je vzdáleno od krajského města (uvedeno téměř úplně správně, úředník pak připsal ještě další velké město a tuto vzdálenost uvedl zcela správně). Dále byl zkoumán reliéf krajiny („Zvlněná, kopcovitá a hornatá. Velmi malá část je níže a plochá“). Další otázka byla na zdejší klima, ovšem uvozená předtištěným začátkem věty: „Na (zemědělskou) produkci má (čti: klima) vliv“, načež úředník dopsal: „z důvodu obecně vyšší, chladnější polohy nepříznivý“. (Zde úředník pravdu neměl, protože celá obec leží poměrně nízko – jen něco málo přes 300 metrů; snad na něj zapůsobila ta kopcovitá krajina…)
Další dvě podotázky tohoto paragrafu byly čistě úřední: výměra podle Stabilního katastru a zda k obci patří nějaké osady. Pro zemědělské poměry měla význam další podotázka: jak daleko leží nejvzdálenější obhospodařované pozemky? Takové byly i půl hodiny cesty daleko. (Tyto pozemky pak právě kvůli dlouhé dochozí vzdálenosti nižší čistý výnos. K tomu je asi dobré zmínit, že tato ves, jako většina v našem okolí, byla tzv. lesní lánová ves. Ty byly zakládány ve zdejším lesnatém kraji ke konci 13. a v první polovině 14. století, byly rozděleny na celkem pravidelné pásy pozemků o šířce přibližně třicet až šedesát metrů a délce i tři čtyři kilometry.)
Obšírněji se úředník musel rozepsat o poloze jednotlivých druhů pozemků (samostatné kategorie tvořily pole, louky, pastviny, lesy, zahrady, jinde též chmelnice a vinohrady, ale ty v naší obci nebyly). Přímo u domů byly zahrady, „na které střídavě navazují pole a louky… pastviny jsou v malých plochách rozptýleny mezi nimi“, lesy byly na všech stranách katastru obce. Dále následovaly otázky na farní příslušnost a školu, speciální otázka se ptala na patrona školy, kterým byla obyčejně vrchnost.
V § 2 byly vypsány sousední obce.
§ 3 zkoumal místní obyvatelstvo. V tabulce jsou vyplněna čísla sčítání lidu, resp. konskripce z roku 1850. Dohromady zde žilo 523 obyvatel, 243 mužů a 280 žen. Těchto 523 obyvatel tvořilo 119 domácností (tedy v průměru 4,4 obyvatele v jedné domácnosti). V obci stálo 88 domů, což činí průměr 5,9 obyvatel na jeden dům. Povolání je uvedeno jen u „přednostů domácnosti“. Takový termín byl používán přímo v zákonech a celou rodinu zastupoval při jednání s úřady; v úplných rodinách to byl ze zákona muž, ale manželé se mohli dostavit k úřadu a společně odpřisáhnout, že přednostou domácnosti je žena (bohužel se mi nikde nepodařilo dohledat, jakého procenta domácností se taková úprava týkala, byla by to jistě zajímavá statistika). Ze 119 přednostů domácnosti se jich nejvíce živilo kombinovanou prací v řemesle i zemědělství, takových bylo 60, jen zemědělstvím se živilo 50 přednostů domácnosti, 8 jen řemeslem a 1 „ani jednou z možností“, jak je kolonka nadepsána.
Následovala zajímavá otázka o běžné stravě místního podhorského obyvatelstva. Rozdělena byla na dvě podotázky: stravu majitelů nemovitostí a jejich rodin a stravu nádeníků a podruhů a jejich rodin. Stravu tvořila „moučná, mléčná (myšleny hlavně polévky) a zeleninová jídla a chléb, o nedělích a svátcích maso“. Je zajímavé, že i u nádeníků a podruhů bylo běžně o nedělích a svátcích konzumováno maso. Běžným nápojem byla voda, „zřídka pivo“.
Poslední otázka zkoumala, kolik pracovní síly je třeba pro provoz zdejšího velkého statku. K detailům rozlohy zdejších statků se dostaneme u paragrafu 12, zde se budeme stále držet protokolu. Větší statky v obci byly půllánové (celoláník zde nebyl žádný) a provoz takových velkých statků zajišťovaly dvě mužské a dvě ženské pracovní síly.
Paragraf 4 zkoumal širší okruh zemědělských otázek. Nejprve úředníky stav dobytka. Kolonky byly dvě: jedna podle sčítání z roku 1850, druhá aktuální z roku 1855. Ve 20 zdejších statcích bylo v roce 1850 20, o pět let později ale jen 14 koní, volů (potažních, protože běžně v naší oblasti byli k polním pracím používáni voli, zatímco koně sloužili místním v povoznictví) bylo původně 32, o pět let později již 42. Krav bylo v roce 1850 92, v roce 1855 již 102. Pro toto panství se dochovaly staré soupisy obyvatel, díky kterým víme, že o sto padesát let dříve, tedy na přelomu 17. a 18. století, zde bylo v průměru chováno 50 krav, takže jde o dvojnásobný nárůst za 150 let. Počet statků byl stále stejný: 20, takže okolo roku 1700 byla v průměru na zdejších statku chováno 2,5 krávy, v roce 1850 již 4,6 a o pět let později 5,1 krávy. Jiná hospodářská zvířata v roce 1850 počítána nebyla a až z roku 1855 díky dotazníku víme, že v obci bylo také 38 jalovic a býčků (v originálu „Jungrinder“, tedy „mladý dobytek“), 37 koz a 22 prasat, ovce zde chovány nebyly vůbec.
Místní koně byly „běžného českého plemena“, krávy byly "z dovozu": „švýcarského plemene střední velikosti“, kozy byly běžné kozy domácí. Podrobněji se úředník rozepsal o prasatech: „Prasata jsou kupována jen zámožnějšími sedláky (doslova ale majiteli – „Besitzer“) pro jejich potřebu, protože vlastní chov je od neúrod brambor a jejich vysokých cen nákladný.“ (Zde úředník narážel na v celé Evropě rozšířenou plíseň bramborovou, která přibližně od roku 1845 každý rok likvidovala úrodu brambor, jak dokládají obecní kroniky také z naší oblasti; katastrofálních rozměrů jako třeba v Irsku ale situace u nás nedosáhla.)
Koně byli krmeni ovsem a senem při náročnější práci, při mírnější pak bylo ubíráno množství ovsa a přidáváno sena. Dobytek se pásl jen „několik týdnů po sklizni otavy“, jinak byl v létě krmen „zeleným krmivem“, v zimě „směsí“. Kozy se pásly po celé léto, v zimě pak byly krmeny jako dobytek. O prasatech je zběžně poznamenáno, že je místní „kupují na podzim a pak vykrmují“.
Následuje poslední otázka tohoto paragrafu, který se týká počtů dobytka na větších statcích. Jakousi „normou“ bylo na zdejším větším statku chovat dva koně, dva tažné voly, osm krav, čtyři mladé kusy dobytka, dvě kozy a jedno prase. Až zde je první otázka o drůbeži. Tu považoval úředník za „bezvýznamnou“, protože u větších statků byly jen čtyři husy a deset slepic.
Paragrafy 5 a 6 se zajímaly o místní vodstvo, hlavně z důvodů rybolovu či chovu ryb, a silnice, která zde byla jen jedna okresní. Paragraf 7 se týkal nejbližšího většího trhu; tam ovšem „naši“ sedláci nejezdili, protože své přebytky prodávali místním domkářům a podruhům.
V § 8 byly vypsány výměry jednotlivých druhů pozemků. Katastrální výměra obce byla 722 hektarů, z čehož bylo 40 % lesů, 32 % polí (dnes O %!), 18 % luk, 5 % pastvin, zbylých pět procent tvořily zahrady, cesty, potoky, stavební pozemky a skaliny.
§ 9 zkoumal, co roste na zemědělských pozemcích. Protože se v případě naší obce jedná o chladnější podhorskou krajinu, jako hlavní obilniny zde bylo jako ozim pěstováno žito, jako jařina oves; méně bylo pěstováno (zachovávám pořadí výpovědi samotných hospodářů): jetele, brambor, jarého žita, ječmene, vikve, pak následovalo zelí, ale to bylo vyškrtnuto, jaré pšenice, lnu (dříve bylo běžné také pěstování konopí, nyní již v seznamu uvedeno není); velmi málo se pak pěstovalo ozimé pšenice, zelí a hrachu.
Následovaly další druhy pozemků: Na loukách se sklízelo seno a otava, zahrady byly především ovocné: rostly zde „zpola ušlechtilé“ švestky, jablka a hrušky. Lesy byly jehličnaté se smrky, jedlemi a borovicemi.
Hospodáři uváděli, že v poslední době pěstují více pšenice a jetele než dříve, zatímco úbytek nastal u brambor (což je logické vzhledem k tomu, že rok co rok byla úroda decimována plísní).
V paragrafu 10 byly uvedeny obecné poměry jednotlivých druhů pozemků. Pole zde tedy dle úředníka byla „pilně obdělána a dobře prohnojena, aby se dosáhlo nejvyššího možného výnosu“. Louky byly „vedle každoročního úklidu, v předjaří hnojena popelem a ve vlhčích místech opatřena příkopy (čti: k odvodu vody)“. Kde byly travnaté zahrady využívány k senoseči, tam byly na podzim hnojeny hnojem nebo zalévány močůvkou, na jaře uklízeny a ovocné stromy zbavovány mechu a suchých větví. Zato pastviny „byly ponechávány přírodě“. Otázka ohledně lesa je uvozena předtištěnou větou: „Zvláštní překážky, které brání zlepšení stavu lesa, jsou zde,“ k čemuž úředník dopsal: „částečně mělká kamenitá půda a nízko položené oblasti jsou vystavené záplavám, částečně škodí ranní a pozdní mrazy.“
Následovaly další zemědělské otázky. Úředníkem bylo shledáno, že důležitější než pole jsou zde louky, „zvláště protože je jim věnována co největší péče“. Možnosti chovu dobytka jsou hodnoceny jako „příznivé“, protože na jeden kus dobytka připadají dvě jitra pole (to je 1,15 hektaru pole na kus dobytka). K orbě byla používána ruchadla, nákolesníky (méně dokonalý typ pluhu podobný rádlu) jen zřídka; brány byly dvouřadé s železnými hroty. Další hospodářské nářadí bylo v dotazníku předtištěno a úředník k němu nepřipojil žádnou poznámku.
Ozim byl set v září, jařiny od půlky dubna až do konce května (záleželo samozřejmě na počasí). Sklizeň ozimu probíhala od počátku do konce srpna a hned navazovala sklizeň jařin, která probíhala do konce září. Senoseče probíhaly od konce června do poloviny července, otavy od srpna až do konce září.
To byla poslední otázka § 10, ale zemědělství se týkal také § 11. Jediná plodina pěstovaná v naší obci byla hodnocena jako dobré kvality: oves, žito a ječmen byly prostřední a pšenice špatné kvality. Zajímavé je, že úředník v následující odpovědi uvedl, že zdejší zemědělci nevytvářejí žádné přebytky; zřejmě to ale myslel tak (jak uvedl také výše), že přebytky prodávají v obci domkářům a podruhům a nevozí je na trhy. Naopak je výslovně uvedeno, že i zemědělci pro svou potřebu musejí dokupovat pšenici.
Následující § 12 si nejprve všímal právních záležitostí: v obci byly pouze nedělitelné statky (volná dělitelnost statků byla v Čechách zavedena až zákonem z roku 1869, do té doby člověk k prodeji svého pozemku potřeboval nejprve souhlas vrchnosti a českého gubernia, po roce 1848 okresního úřadu, resp. místodržitelství), žádné svobodné statky zde nebyly.
Následoval dotaz ohledně velikost statků. V obci byly tři půllánové statky s výměrou polí (v dotazníku je sice výslovně uvedeno „pozemků“, ale do tabulky byla skutečně počítána jen pole) od 30 do 50 jiter (17,2 – 28,8 hektaru), dále 17 čtvrtlánových statků s výměrami polí od 20 do 44 jiter (to není chyba mého přepisu, že se překrývá nejnižší možná výměra statku půllánového s nejvyšší možnou statku čtvrtlánového, tak je to skutečně v tabulce uvedeno; 20 jiter je 11,5, 44 jiter 25,3 hektaru), dále dvě zahradnická hospodářství s výměrou polí do 2 jiter (1,15 hektaru) a 49 domků s poli od 0,25 do 1 jitra (0,14 – 0,58 hektaru; ve skutečnosti tito domkáři měli v dlouhodobém pronájmu pole obecní).
(V roce 1843 byla průměrná výměra orných polí místních dvaceti statků 10,4 hektaru, k tomu v průměru 5,9 hektaru luk, 1,6 hektaru pastvin a hned 12,7 hektaru lesa; rozloha zahrad a dalších pozemků byla malá, takže průměrný statek měl výměru něco málo přes 30 hektarů.)
Nyní k tomu, jak vypadaly zdejší domy: „Většina domů je dřevěných, několik z pevného materiálu („festen Material“), částečně v dobrém, částečně v prostředním stavu.“ Následovala tabulka, která upřesňovala, že z 88 domů je v obci 80 dřevěných a 8 z cihel či kamene. Jako střešní krytina zcela převažoval šindel: šindelovou střechu mělo hned 84 domů, z pálených tašek jen 4 (došky se v našem, na dřevo bohatém kraji, nepoužívaly, snad s výjimkou drobných hospodářských staveb). Snad trochu překvapí, že hned 76 domů bylo pojištěno; v tabulce jsou předtištěny tři pojišťovny, Terstská (dnes Assicurazioni Generali), Vídeňská vzájemná a Česká pojišťovna, čtvrtá kolonka je prázdná pro jiné společnosti. A právě u takové s názvem „Privátní spolek“ byla také pojištěna hned většina místních domků – 74, jen 2 byly pojištěny u Terstské pojišťovny.
Poslední, čtrnáctý paragraf, se zabývá místními řemeslníky. V obci byl jeden mlýn a jedna kovárna a hned byl rozvedena také jejich činnost. Mlýn měl jedno vodní kolo na horní vodu a ročně se v něm semlelo 400 korců obilí (to je 36 892 litrů obilí) a byl zde zaměstnán jeden pracovník (kromě mlynáře samozřejmě). Kovárna ročně zpracovala sice jen čtvrtina centýře ocele (14 kilo), ale hned 40 centýřů železa, což je 2 240 kilogramů; ročně kovář spotřeboval 30 centýřů kamenného uhlí (1 680 kg); kováři pomáhal jeden pomocník.
Tím tento dotazník končil. Pak existovalo mnoho dalších dotazníků, které zkoumaly především zemědělské a ekonomické věci velmi, velmi detailně. Ty si podrobně rozebírat nebudeme a jen pro zajímavost uvedu, jak byly jednotlivé druhy pozemků výnosné. Nebude to tak jednoduché, protože zatímco zahrady a pastviny byly v jediné bonitní třídě, pole, louky i lesy byly rozděleny do tří bonitních tříd.
Zatímco v úrodných nížinách byla nejvýnosnější pole nejvyšší kvality, v naše podhorském prostředí tomu bylo jinak: Vůbec nejvýnosnějším druhem pozemků byly louky nejvyšší bonity s úředně spočítaným čistým výnosem 13 zlatých 20 krejcarů na jedno jitro (0,57 hektaru) a jeden rok. Nejúrodnější pole nebyla ani na druhém místě: to obsadily zahrady s úředně spočítaným čistým výnosem 12 zlatých 50 krejcarů Až poté byla pole nejvyšší bonity s výnosem 10 zlatých 40 krejcarů, dále pole druhé, prostřední bonity s výnosem 8 zlatých 10 krejcarů, v těsném závěsu následovaly průměrně výnosné louky s výnosem 8 zlatých a louky nejméně výnosné s 5 zlatými. Louky nejvyšší kvality tak byly 2,5× výnosnější než ty nejnižší kvality, stejná situace byla i u polí: nejméně výnosná pole měla roční výnos jen 4 zlaté 10 krejcarů. Dokonce byla tato méně výnosná než les nejlepší kvality, který ročně nesl 4 zlaté 40 krejcarů z jednoho jitra ročně, les druhé bonity pak 3 zlaté 30 krejcarů. Předposlední místo obsadily pastviny s ročním užitkem 2 zlaté 40 krejcarů a pomyslné poslední místo obsadily lesy poslední, třetí bonity s výnosem jen 1 zlatý 45 krejcarů.
Ještě pro zajímavost dodám, že u stavebních pozemků byl počítán roční užitek 8 zlatých 10 krejcarů z jednoho jitra. Vysoký byl užitek samozřejmě z mlýnského náhonu, protože bez něj nemohl mlýn mlít: jedno jitro mlýnského náhonu bylo počítáno stejně jako louky nejvyšší kvality, tedy 13 zlatých 20 krejcarů, jeho část ale jen jako čistý užitek zahrady, tedy 12 zlatých 50 krejcarů.
Snad se někdy dostanu také k zpracování oněch značně detailních dalších dotazníků, ale pro dnešek to už stačí…
Post scriptum
V severních Čechách, a nejen tam, byly podobných obcí desítky a stovky, tyto údaje se konkrétně týkají obce Kunratice u České Kamenice.
Zdroj:
Národní archiv, fond Stabilní katastr - duplikát, karton č. 2094.
BUMBA, Jan. České katastry od 11. do 21. století. Online. Praha: Grada, 2007.
PEKAŘ, Josef. České katastry 1654-1789: se zvláštním zřetelem k dějinám hospodářským a ústavním. V Praze: Historický klub, 1915.
