Jak „matka poddaných“ Marie Terezie ulehčila „svým dětem“

V platnosti byl stále robotní patent, který v roce 1738 vydal otec Marie Terezie Karel VI.

Patent v řadě bodů zpřesňoval předchozí Karlův robotní patent z roku 1717, přesto obsahoval řadu výjimek, které vrchnosti využívaly či spíše zneužívaly ve svůj prospěch.

Jako příklad lze uvést panství Jindřichův Hradec, kde nespokojenost doutnala vlastně neustále. V roce 1752 rozhodla Reprezentace a komora (tehdejší nejvyšší zemský správní orgán) o stížnosti poddaných mimo jiné s tím, že malí sedláci mají vykonávat robotu dva dny týdně. Ještě v roce 1765 panští úředníci od těchto sedláků proti rozhodnutí vynucovali místo dvou tři dny roboty týdně s argumentem, že kdyby slevili, přišel by hrabě Černín o 3 790 zlatých, což vrchnost „tak lehko zahoditi nemůže“.

To ovšem nebylo nic proti panství Dobříš knížete Mansfelda. Na tamní poměry neupozornili zastrašení poddaní, ale baron Unwerth v pamětním spise podaném ke dvoru. Marie Terezie nařídila vyšetřování, které ukázalo, že několik poddaných bylo karabáči ubito k smrti (!), pan správce (snad lesmistr Svoboda) osobně poddané mučil na zakázku speciálně vyrobenými mučidly, proti právu dával mrskat i těhotné ženy, zatěžoval poddané nadměrnými robotami proti robotním patentům i starobylým právům apod. Lesmistr byl odsouzen na šest let do vězení a na panství byla uvalena nucená správa, aby se kníže Mansfeld nemohl mstít poddaným.

Na jiném panství (Kynšperk/Letohrad) byl správce odsouzen k jednomu roku vězení a doživotnímu zákazu vykonávání funkce vrchnostenského úředníka. Podobná situace byla na panství Kolešovice hrabat z Wallisu a mnoha, mnoha dalších.

Celé vyšetřování na panství Dobříš vyústilo ve vydání několika patentů k větší ochraně poddaných. Jedním z prvních byl patent z května 1770, jehož cílem byla „budoucí ochrana proti pokračování útisků“, o rok později v květnu 1771 byl vydán tzv. Dobříšský patent k témuž účelu.

(Pravda, na druhou stranu Marie Terezie ve stejné době vydala také několik patentů, kterými vyzývala poddané k poslušnosti a konání jejich zákonných povinností; např. v srpnu 1771.)

A v říjnu 1771 byl vydán patent, kterým Marie Terezie zřídila dvorskou urbariální komisi. Ta měla za úkol vyšetřit roboty a jiné poddanské povinnosti v zemi, sjednotit je a sepsat nové urbáře pro každé panství, ve kterých by byly státem (!) přesně stanoveny poddanské povinnosti podle velikosti jejich majetku (tedy podle vyměření tehdy platného Tereziánského katastru). Zároveň s tím byly přichystány nové instrukce krajským úřadům, které měly bedlivě dbát na dodržování těchto urbářů.

To byl ovšem již v průběhu velký hladomor, který zapříčinil další řadu vzpour.

A protože se práce na nových státem garantovaných urbářích protahovaly a bylo třeba bouřící se poddané nějak uspokojit, sáhla Marie Terezie k vydání nového robotního patentu. Stalo se tak 13. srpna 1775.

Již na konci červenci české gubernium ve snaze utišit vzpouru poddaných vydalo cirkulář, ve kterém nařizovalo, aby vrchnosti „prozatímně“ snížily robotu na tři dny v týdnu. To samozřejmě vedlo poddané k odpírání mimořádných robot, které vrchnosti měly právo vypisovat v době žní, senosečí a podobně podle patentu z roku 1738. Takže hned o týden později, 5. srpna, bylo dvorským dekretem z Vídně guberniu nařízeno, aby vydalo nový cirkulář, že poddaní mají konat také tyto naléhavé práce za smluvenou mzdu.

Doba byla tedy velmi neklidná, a tak byl urychleně 13. srpna 1775 vydán nový, v pořadí již čtvrtý robotní patent s platností pro Čechy, Moravu i Slezsko.

Patent byl sice vydán narychlo, ale jeho autor, dvorní rada a člen urbariální komise Anton von Blanck, byl odborníkem na svém místě - především jeho péčí byl v roce 1771  vydán zbrusu nový patent pro Slezsko. Blanck tehdy vytvořil dílo ne sice dokonalé, ale kvalitní. A od té doby se poučil z některých chyb patentu, takže nyní vytvořil patent takové kvality, že zůstal v platnosti až do zrušení roboty v roce 1848.

Nutno říci, že rada Blanck původně zamýšlel vytvořit patent ještě radikálnější, ale nenašel dostatečnou podporu. Na druhou stranu, díky tomu, a samozřejmě díky povstání poddaných, s novým robotním patentem souhlasily i vrchnosti.

A jak tedy naši předci mezi lety 1775 a 1848 robotovali?

Nejprve poznámku k jazyku. Patent byl vydán v obou zemských jazycích, v němčině i češtině, přičemž v případě úředních a soudních jednání měla přednost německá verze. Pokud budu patent citovat, pak podle úředního výtisku české jazykové verze. Tedy dobovým jazykem, češtinou 18. století i s jejími gramatickými odlišnostmi od dnešního úzu; v případě nejasnosti výrazu bude v závorce má poznámka.

Tak tedy:

Po rozsáhlé titulatuře Marie Terezie následuje tzv. adresa, tedy komu je patent určen: „Oznamujeme společným (čti: všem) věrnonejposlušnějším vrchnostem a poddaným v království našem dědičném Českém tuto nejmilostivě…“ Protože se (výše zmíněná) akce s novými urbáři protáhla, „tak jsme my nyní, aby oni poddaní, kteří dle svých okolostojičností k jich zachování (čti: obživě) brzké ulehčení potřebují, toho dobrodiní tím dřívěji užili, nejmilostivě umíniti ráčili.“

Dále Marie Terezie v patentu vyvrací mezi poddanými kolující fámy (dnes bychom řekli hezky česky fake news), že panovnice vydala tzv. zlatý patent, kterým byla robota úplně zrušena a který prý vrchnosti před poddanými zatajují: „Aby oni od toho sem a tam v nich se ještě seznávajícího oumylnýho oumyslu, tak jako bychme snad někdy již takového mínění byli (rozuměj onen tzv. zlatý patent), jednomu každýmu poddanýmu bez rozdílu něco na robotě upustiti, neb snad jej docela od roboty osvoboditi, tím dříve odstoupili, poněvadž nám nikdy na mysl připadnouti nemohlo, poddaný buďto zcela, aneb jenom dílem oných povinností zprostiti… Což my nikoli zrušiti nemíníme (rozuměj: robotu), nýbrž víceji každou vrchnost při svém právě dle nám od Nejvyššího propůjčené zemoknížecí vrchní moci důkladně hájiti a zachovati, nejspravedlivěji a neproměnitedlně chtíti ráčíme.“

Po těchto slovech tedy bylo každému poddanému jasné, že robota zrušena není a panovnici ani nikdy nic takového „nepřišlo na mysl“.

Dále je patent dělen na osm článků, jejichž nadpisy u každého doslovně uvádím.

„O vyměřených těch od oných poddaných, kteříby při svých dosavadních povinnostech zůstati nechtěli, budoucně požádánu býti mohoucí robot, přádelních povinností, a prácních dní z platu; a o stálých gruntovních ourokách.“

Dnešnímu čtenáři asi ne zcela jasný nadpis tohoto článku poddané zpravoval, že kdo nebude chtít zůstat u své dřívější roboty, nemusí!

A místo dřívější roboty si může zvolit robotu novou, panovnicí přesně vyměřenou.

A toto vyměření bylo vskutku revoluční. Zatímco v dřívější době výše roboty jednoho každého sedláka závisela na rozhodnutí vrchnosti, nyní byla tato výše stanovena přesně státem na základě výše placené státní (pozemkové) daně, tzv. kontribuce.

Kontribuce byla sice mezi jednotlivé poddané rozepisována také vrchnostmi, ale na základě státem revidovaného tzv. Tereziánského katastru, takže alespoň přibližně odpovídala majetkovým prostředkům poddaných. K tomu třeba poznamenat, že i vrchnosti při vypisování robot přihlížely k majetkovým poměrům jednotlivých poddaných, ale zdaleka ne tak přesně, jak určoval katastr a státní kontribuce.

„Poněvadž z většího neb z menšího kontribučního platu větší neb menší, i lepší neb špatnější grunty a zámožnost poddaných se rozeznávají, tak tudy roboty na stejný spůsob (tehdejší gramatika - pozn.)… podle rozličných klassí kontribučního platu (se) vyměřují.“

Vše bylo tedy jasné: podle výše kontribuce budou vyměřeny roboty a jak velkou kontribuci poddaný platil, tak velkou bude vykonávat robotu.

Nejprve bylo potřeba vytvořit ony „klassy“, tedy třídy. Ale ještě předtím kategorie. Ty sice takto výslovně v patentu zmíněny nejsou, ale poddaní byli nejprve rozděleni do tří kategorií a teprve v rámci nich do tříd.

První kategorii tvořili ti, kteří „posavád povinni byli jenom pěší (neboli ruční - pozn.) robotu vykonávati“. To byli ti, kteří buď žádnou nemovitost nevlastnili, tedy podruzi (dnes bychom řekli nájemníci), nebo vlastnili jen malý domek se zahradou a maximálně kouskem louky či pole, takže nevlastnili žádná potažní zvířata.

Ale byli sem zařazeni také malí sedláci. Ti vlastnili jak větší pozemky, tak i vlastní potažní dobytek, takže až dosud vykonávali robotu potažní. Nyní ale byli přeřazeni do této kategorie a i oni byli nadále povinni jen pěší/ruční robotu. To byli takoví sedláci, kteří platili (v patentu je použit pěkný obrat "k vybejvání měli") do 9,5 zlatého kontribuce ročně. Vzhledem k této částce je třeba upozornit, že sem patřili i ti majitelé nemovitostí, kteří sice platili více než 9,5 zlatého ročně, ale dříve prostě vykonávali pouze ruční robotu, u které také měli zůstat.

První kategorie byla rozdělena do sedmi tříd.

První, nejnižší třídou byli podruzi. Ti měli ročně odpracovat 13 dní ruční roboty ročně; to pro většinu z nich znamenalo podstatné ulehčení.

Druhou třídou začínali majitelé nemovitostí. Druhou třídu tvořili ti majitelé domků, kteří platili roční daně do 57 krejcarů; takoví museli nově robotovat 26 dní ročně. Většina majitelů domků patřila do kategorie s roční daní mezi 57 krejcary a 2,85 zlatými ročně; ti byli povinni ročně 52 dny. Tak to šlo dále až do sedmé třídy, kam patřili ti, kteří platili ročně více než 9,5 zlatého kontribuce (a přitom dříve vykonávali jen ruční robotu); ti pak ročně museli robotovat ruční robotou 156 dní (tedy 3 dny týdně).

Druhou kategorii tvořili ti sedláci, kteří jako vlastníci pozemků i potažních zvířat až dosud vykonávali potažní robotu a zároveň platili od 9,5 zlatého do 14,25 zlatého kontribuce ročně. Takoví i nadále měli vykonávat pouze potažní robotu ve výši 3 dny týdně, tedy 156 dní ročně. Ovšem jen s jedním zvířetem; protože se ale většinou robotovalo dvěma zvířaty, bylo jim to s dovolením patentu vrchnostmi přepočítáváno na 78 dní ročně.

To byla jediná třída této kategorie.

Třetí kategorii pak tvořili ti sedláci, kteří dříve konali buď jen potažní robotu, nebo potažní i ruční robotu a zároveň platili přes 14,25 zlatého roční kontribuce. Ti nyní museli vykonávat jak potažní, tak i ruční robotu (to i ti, kteří dosud vykonávali jen potažní robotu).

Tato kategorie měla tři třídy.

Sedláci platící 14,25-28,5 zlatého ročně měli v budoucnu konat 156 dnů potažní roboty (to je onen maximální rozsah 3 dnů ročně, s výjimkami ustanovený již předchozími patenty) dvěma potažními zvířaty a k tomu 13 dní ruční roboty ročně. Ruční robota byla ale upřesněna, 13 dnů je totiž už přepočet. V patentu se totiž hovoří o jednom dnu pěší roboty jen v období mezi sv. Janem a sv. Václavem (tento úsek je stejný i pro další dvě třídy). To je 13 týdnů vrcholných zemědělských prací: žní a senoseče. Za tyto pěší roboty v těchto 13 týdnech, a jen za ně a jen tito větší sedláci (také dalších dvou kategorií), měl robotník dostat na konci týdne odměnu 1,5 libry (0,84 kg) chleba za den takové práce.

Sedláci platící 28,5-42,75 zlatého robotovali taktéž jako ti chudší 156 dní ročně, ale už třemi potažními zvířaty; k tomu ale hned 26 dnů při letních pracích. A sedláci největší, platící přes 42,75 zlatých, robotovali 156 dnů ročně hned čtyřmi potažními zvířaty a k tomu při letních pracích dalších 39 dnů roboty pěší (neboli další 3 dny v týdnu po dobu oněch 13 týdnů mezi sv. Janem a sv. Václavem).

To byla tedy nejvyšší kategorie.

Celkem tedy tři kategorie a v nich jedenáct tříd. Hned se také objevily hlasy, že by měla být přidána třída ještě minimálně jedna, protože skutečně velcí sedláci platili přes šedesát, výjimečně až sto zlatých roční kontribuce.

Protože dnešní čtenář samozřejmě netuší, jakou kontribuci vlastně sedláci platili, udělám zde odbočku ke konkrétnímu případu. V jednom z minulých článků jsem psal o jedné běžné severočeské podhorské vesnici. Článek je zde:

V této obci bylo 20 statků, 3 zahradnictví/chalupnictví a 26 domkářství.

Všechna domkářství (až na ty nejnověji postavené, ale ty měly z daní výjimku) platila 1 zlatý 6 krejcarů roční kontribuce a všichni domkáři tak spadali do třetí třídy s 52 dny ruční roboty ročně.

Jedno zahradnictví není v kontribučním seznamu uvedeno, druhé platilo 1,6 a třetí 3,7 zlatého ročně. Tito dva zahradníci tak měli ročně vykonat 52, resp. 78 dní ruční roboty.

Před tímto patentem všech 20 místních sedláků muselo vykonávat jen potažní roboty; na tomto panství nebyly velké, takže sedláci vykonávali od 24 a čtvrt do 164 a čtvrt dne potažní roboty dvěma zvířaty ročně.

Podle tohoto patentu mělo nově 10 chudších sedláků spadat do první kategorie a přejít jen na ruční robotu ve výši od 78 do 130 dní ročně. Dva sedláci spadali do kategorie druhé, takže měli nově vykonávat 78 dní potažní roboty ročně (úplně stejnou robotu vykonávali i předtím, takže těm bylo jedno, zda zůstanou u staré nebo přejdou na novou robotu. A zbylých osm sedláků spadalo do nejvyšší, třetí kategorie (přičemž ale ani jeden z nich do úplně nejvyšší třídy), takže měli vykonávat jak potažní, tak i ruční robotu (na tomto panství dříve taková kombinace druh robot nebyla).

Takové tedy bylo rozdělení sedláků jedné běžné severočeské podhorské obce mezi jednotlivé kategorie a třídy nového patentu.

A teď zpět k patentu. Na dalších bodech si ukážeme, že tento patent byl již skutečně důkladný a počítal i s problémy, které předchozí patenty zcela opomíjely.

Tak hned v následujícím bodě je specifikováno, že kdo dosud robotoval s voly, má s voly robotovat i tyto nově určené roboty i nadále, kdo s koňmi, tak s koňmi. Tento bod nebyl v minulých patentech vůbec zmíněn. A dokonce patent myslel i nato, že některé vrchnosti třeba nechávali na uvážení poddaného, zda chce robotovat s voly či koňmi; v tom případě si o tom mohl sedlák rozhodovat i nadále. Stejného problému voli vs. koně při robotě se týkaly také další dva odstavce, které přeskočíme.

Další odstavec se týkal speciální roboty: zpracování vrchnostenského lnu nebo koudele. I tyto speciální roboty byly rozděleny podle toho, zda podle výše uvedeného rozdělení měl poddaný nově vykonávat ruční nebo potažní roboty. Ruční robotník měl ročně upříst jeden štuk příze, potažní robotník štuky dva. Pokud dosud musel upříst méně, pak měl méně upříst i nadále.

Na konci tohoto prvního článku se činí jedna výjimka z výše určené roboty. Na rozdíl od minulých patentů, kdy mohl být i potažní robotník v době žní, senosečí atd. přidržen k práci třeba i celý týden, se tato výjimka týkala nově jen robotníků ručních.

Tito ruční robotníci mohli být na žádost vrchnosti přinuceni i k vyšší robotě, než jim byla tímto patentem určena podle výše jejich daní. Ovšem tato mimořádná robota v součtu s nově určenou nesměla nikdy přesáhnout do této doby vykonávaný počet robotních dní a navíc nikdy nesměla přesáhnout maximálně tři dny v týdnu.

A za všechny tyto mimořádné roboty měla vrchnost vyplatit patentem stanovený plat. Tento stanovený plat je novum tohoto patentu, v minulém se nekonkrétně hovořilo jen o „spravedlivé odměně“. Plat je rozdělen podle období roku: v říjnu až únoru měl za den mimořádné roboty ruční robotník dostat 7 krejcarů, v březnu až červnu 10 a v době vrcholných polních pracích v červenci, srpnu a září 14 krejcarů za den práce. A opět jedna výjimka: pokud by takový robotník zůstal něco vrchnosti za předchozí rok dlužen, měl dostat jen polovinu této odměny a druhá polovina mu měla být stržena na úhradu dluhů (takže i při větších dluzích měl polovinu peněz dostat na ruku).

Poslední odstavec tohoto článku je opisem článků všech předchozích třech patentů: vrchnostem zakazuje zvyšovat vrchnostenské platy a dávky. (Toto ustanovení se všeobecně dodržovalo i v minulosti, zvyšovány byly v podstatě jen roboty.)

Tím končí první článek. Ten byl z celého patentu nejrevolučnější a nejdůležitější. Především byly odstraněny, kromě omezeného počtu dní ručních robotníků, veškeré mimořádné roboty v době vrcholných polních a lučních pracích. To bylo to, co poddané trápilo ze všeho nejvíc!

Další články budu již trochu zkracovat.

„O vyvolení, které se poddanému připouští, totiž: že on sobě buďto své dosavádní, neb tyto v přítomným patentu vyměřené robotní povinnosti vybrati může.“

Nadpis je jasný a třináct paragrafů tohoto článku upravuje to, za jakých podmínek si poddaný může vybrat nové či zůstat u starých robot. Všem poddaným se tu výslovně ponechávala možnost, zůstat u svých starých robot.

Obtížnější situace byla v těch vsích, které neměly roboty vrchností rozpočteny mezi obyvatele, ale určitá povinnost byla předepsána celé obci dohromady (a o rozdělení prací se pak obyvatelé museli dohodnout sami).

Zde dvorní rada Blanck, autor robotního patentu, ukázal své osvícenské myšlení. Místo direktivního rozhodnutí shora - demokracie. Poddaní každé takové obce měli hlasovat a „dle víceji vypadlých hlasů“ rozhodnout, zda zůstanou u kolektivní roboty nebo ne. Pokud ne, pak se měli dostavit na vrchnostenský úřad, kde měly být tyto kolektivní roboty rozpočteny mezi jednotlivé obyvatele podle výše kontribuce. Kdo nebyl spokojen, mohl se odvolat ke krajskému úřadu, případně dovolat k zemskému guberniu.

Omezeni byli ve výběru starých či nových robot ti, kteří místo vykonávání roboty „in natura“ platili robotní reluici (roční plat). Podrobnostmi se zabývat nebudeme, stejně jako jinými speciálními případy podobných omezení. Není to důležité, ale při čtení je nutno znovu smeknout pomyslný klobouk dvornímu radovi Blanckovi, myslel na všechny možné komplikace.

Ze všech následujících odstavců tohoto článku je nejdůležitější uprostřed „schovaný“ odstavec s lhůtou, do kdy mají poddaní či celé obce zvolit nové či staré roboty: lhůta byla dvouměsíční, resp. do 16. října téhož roku 1775. Poddaní měli své rozhodnutí oznámit vrchnostenským úřadům a toto mělo být poznamenáno do kontribuční knížky (každý plátce kontribuce měl svou vlastní kontribuční knížkou a do těchto knížek se po rocích na jednu stranu zapisovaly všechny předepsané státní i vrchnostenské daně, na druhou stranu ty skutečně zaplacené). Kdo by si vyvolil roboty staré, mohl k těm novým přestoupit až za rok. Kdo si rovnou vyvolil nové, měl tyto konat od 1. listopadu téhož roku, ale i ten mohl po roce přestoupit k těm starým. A kdo se do 16. října nevyjádřil vůbec, měl konat roboty staré. I ten se ale mohl po roce přihlásit k robotám novým.

Čte-li se dnes právnická čeština poněkud obtížně, dávám jako drobnou kuriozitu k „dobrému“ právnickou češtinu roku 1775. Odstavec o tom, že i ten, kdo se do 16. října nevyjádří, může se za rok vyjádřit: „Až k hned řečenému vyjití jednoho roku ale jak samojediným poddaným, tak oným obcím, který dle víceji vypadlých hlasů voliti mohou, nechť by oni až do 16. října k dosavadním neb k novým robotním povinnostem, aneb k žádným z obojích byli se neprohlásili, dovoleno bude jedno neb druhé sobě znova vyvoliti mohl.“

A kdo by se nevyjádřil do 16. října ani do roka, tomu měly staré roboty zůstat na „ustavičný časy“. V posledním odstavci tohoto článku ještě Marie Terezie hrozí vrchnostenským úředníkům tresty při jakémkoli nekalém jednání s poddanými.

Tím skončil druhý článek.

„O vykonání robot vesměs.“

V prvním odstavci tento patent opakuje ustanovení všech tří předchozích robotních patentů o zákazu robot o nedělích a svátcích, opět v výjimkou dalekých fůr.

Vysvětlení pojmu „daleká fůra“ viz můj článek:

Marie Terezie na vrchnosti nově apeluje, aby se dalekým fůrám, které by přesáhly do nedělí či svátků, „podle možnosti vyhnuly“ a daleké fůry „tak nařídily, aby poddaný nedělní a sváteční dni na cestě stráviti přinucen nebyl.“ Dále se oproti předchozím patentům upravuje sled robotních dní, pokud by do nich zasáhl svátek, ale tomu se věnovat nebudeme.

Nově tento patent oproti minulému upravil pracovní dobu robotního dne. V minulém z roku 1738 byla pracovní doba určena na deset pracovních hodin s dvouhodinovou přestávkou uprostřed na oběd a odpočinek. Přičemž onen minulý patent z našeho pohledu poněkud kuriózně uvádí, že člověk vydrží víc než kůň, a tak může také déle robotovat.

Patent z roku 1738 v tomto bodě nebyl příliš důsledný - při podzimních podzimních pracích slunce nesvítí oněch deset hodin, které měl poddaný pracovat. A tento nový patent tak opět, jako i v případě odměny za mimořádné ruční robotní dny, rok rozdělil do několika fází: Od října do „posledního dne měsíce března“ (kdy plat pěšího robotníka byl jen 7 nebo 10 krejcarů) byl pracovní den 8 hodin, od dubna do září pak 12 hodin (kdy byl plat 10 nebo 14 krejcarů za den mimořádné pěší roboty). Přičemž mezi osmi hodinami byla jedna hodina, mezi dvanácti hodinami hodiny dvě, přestávka „k odpočinutí člověka a ke krmení hovada“. Zároveň se měl od této pracovní doby „onen čas poraziti, který zdálený (taková psáno - pozn.) poddaný od svého příbytku až k robotnímu místu, a tak zase nazpátek stráviti musí.“

To ovšem bylo i v minulém patentu. A stejně tak tam byla i výjimka této pracovní doby v čase žní. Zajímavé je, že oproti minulému patentu jsou zde zmíněny jen žně, nikoli již senoseč či další „nenadálé události“, a navíc je specifikováno, že i v případě žní mohla být pracovní doba prodloužena jen o „jednu neb nejvejš dvě“ hodiny.

Oproti minulému patentu se vrchnostem zakazuje jeden celý den roboty proměnit na dva půldny, leda by s tím poddaný souhlasil. Výjimkou bylo, pokud by "takový nečas před polednem napadl"; pak den rozdělen být mohl. A pokud by „nečas teprva po poledni napadl“, pak poddaný nemá být onen půlden povinen nahradit, ale vrchnsot ho na ten samý půlden může poslat na jinou práci (třeba do stodoly).

Opět je opakováno, že pokud robotník přijde na robotu pozdě, je povinen zameškaný čas nahradit. Ovšem pokud by na robotu nepřišel bez pádné omluvy vůbec, musel jeden den roboty nahradit dvěma. To byla novinka (ne že by to takto vrchnosti netrestaly i dříve). Stejně jako nové ustanovení, že rozpisy roboty na další týden mají být poddaným předány nejpozději v neděli. Výjimkou z toho bylo „nenadálé povětří“, „v kterýmžto případu robota pokaždé časně ráno opovědíti se musí“.

„Mají se ale roboty pracovitými a schopnými osobami, které ale obojího pohlaví býti mohou, neméně s dobrým potahem a s náležitým nástrojem vykonávati.“ Ovšem „dobrý potah“ i náležitý nástroj" samozřejmě poddaný musel na robotu přinést svůj. A výslovně je zmíněno, že vrchnost má právo po poddaném žádat, aby k robotě používal takový potah a nástroje, které používá k vlastní práci (tedy aby neměl nástroje dvoje - jedny dobré pro sebe, druhé špatné pro vrchnost).

Taktéž nově bylo stanoveno, že „s dvouma potažníma hovadama má hospodář buďto sám na robotu přijíti, neb dostatečnýho pacholka poslati, k potahu se třema neb čtyrma hovadama ale ještě jednoho obzvláštního pohůnka dostaviti.“

Tento bod je nový hned dvakrát. Za prvé jako první patent stanoví, že ke dvěma zvířatům stačí jeden, ke třem nebo čtyřem mají ale být dva robotníci. Ale hlavně: jako první patent výslovně mluví o tom, že podruh/domkář/chalupník/zahradník/sedlák nemusí na robotu chodit sám, ale může za sebe poslat jinou „vhodnou“ osobu. Taková sice byla praxe na všech český a moravských panstvích, ale v robotních patentech se tím setkáváme poprvé.

V posledním odstavci tohoto článku se robotníkům (nikoli ovšem vrchnostem!) nechává na vůlí, zda pokud mají robotovat jedním zvířetem tři dny, chtějí raději robotovat dvěma zvířaty jeden a půl dne a podobně.

Tím končí třetí článek.

„O spořádání a proměnění robot. O nákladu a práci vesměs, a o jichž vyměření obzvláštně, pak o osvobození jistých poddaných od roboty.“

V článku jsou omezeny možnosti vrchností, jak práci poddaných kumulovat do doby vrcholných polních prací.

Tak podruzi a chudí domkáři, kteří měli vykonávat 13 nebo 26 dní ruční roboty ročně, mohli v týdnu vykonávat jen jeden den roboty (ovšem pokud by se s vrchností dobrovolně nedohodli jinak). Vrchnosti totiž měly v oblibě v zimě roboty nevypisovat vůbec a veškeré určené dny hromadit na dobu, kdy potřebovaly nejvíce pracovníků na svých pozemcích.

A následují další omezení proti vůli poddaného: např. tomu, kdo měl konat potažní robotu „čtyřma hovadama“, nemohla vrchnost ze své vůle nařídit, aby robotoval dvojnásobné množství dnů jen dvěma zvířaty. A podobně…

Tento patent výslovně zakázal to, co naopak výslovně povolil a navíc pochválil patent minulý - úkolovou práci. Bylo tedy zakázáno robotníkovi určit, že má zorat tolik a tolik pole, posekat určitou louku atd (jedinou výjimkou byly práce v lese). Naopak byl poddaný upozorněn, že má pracovat „pilně a náležitě“.

Poslední odstavec tohoto článku vyjmenovává osoby, které nepodléhají robotní povinnosti: předně lidé starší 60 let, také „bídní neb nuzní“ podruzi, svobodné i ženaté děti (synové i dcery), pokud slouží u svých rodičů či tchánů, invalidi a vysloužilý vojáci. U dětí a vysloužilců je toto zproštění omezeno do té doby, dokud by nekoupili vlastní nemovitost.

„O dalekých fůrách a poselstvích. O takových pracích, které se na robotě poraziti mají, a o takových, které se na robotě poraziti nemají.“

V minulých patentech nebylo definováno, co to vlastně daleká fůra je. To tento patent napravil (a přidal k tomu termín "daleké poselství"): vše, co přesahuje jeden den cesty tam a zpět (neboli ten případ, kdy by se poddaný již nestihl vrátit domů během jednoho dne).

Přesné vymezení vzdálenosti, kterou má poddaný za den ujet, obsahoval již minulý patent 1738. V létě to byly čtyři, v zimě tři míle. Už tehdy zřejmě, v tomto patentu jistě, byla myšlena míle rakouská, tedy 7,5 km.

Autor tohoto patentu rada Blanck si ale uvědomil, že poddaní mohou daleké fůry vykonávat nejen koňským, ale i volským potahem. A tak denní vzdálenosti rozdělil nejen podle roční doby, ale také podle durhu potahu. Nyní měl poddaný při dni daleké fůry v zimě ujet s koňským tři, s volským ale jen dvě míle. A v létě (od začátku dubna do konce září; ve starém patentu byly použity ještě svátky sv. Jiří a sv. Václava) s koňským čtyři, s volským tři míle.

A hned také upřesňuje, že se má do daleké fůry počítat cesta tam i zpět, a udává příklad: „V těch šest měsících od první dne měsíce dubna až do posledního dne měsíce září při koňské robotě vzdálení na dvě míle cesty, od příbytku poddanýho počítaje, proto se za jeden celý robotní den držet má, poněvadž cesta až a místo dvě míle, a nazpátek taky tolik, obojí tedy dohromady 4 míle cesty vynáší.“

A hned vzdálenosti také omezuj: „Při velmi hornatých neb zlých cestách má se nyní ustanovené vyměření mil od vrchnosti dle slušnosti o něco zmenšiti.“ Což ale vrchnosti činily velmi neochotně…

Následují další drobný upřesnění možných událostí. Vůz poddaného nemá být přetížen, ale zase se mu něco ("mírný náklad") může naložit na zpáteční cestu; kdyby se „bez svého provinění“ musel na cestě zdržet déle, má mu být toto zdržení z roboty také odečteno; vrchnosti musí poddanému uhradit mýtné, mostné a podobně.

Patent také zpřesňuje, jakou náhradu má poddaný za den daleké fůry dostat. Minulý patent určil mírku ovsa pro koně a 7 krejcarů pro „pacholka“ na den. Nynější rozdělil žrádlo pro koně a vola: kůň si zdánlivě polepšil a nově měl dostávat mírku a půl ovsa, ale byly použity jiné míry, takže tehdy i nyní dostával necelé tři litry; vůl na tom byl hůře a musel se spokojit s jednou mírkou ovesného šrotu. A nově patent uvádí také náklady na maštale, které byly v minulém patentu zmíněny, ale nebyla určena konkrétní částka: nyní měl tedy poddaný dostávat jeden krejcar "na každý potažní hovado"; sedm krejcarů na pacholka a den zůstalo, ale pěší posel dostával krejcarů jen šest.

Daleké fůry byly omezeny v době setby, žní, senoseče a otavy. Tehdy mohl být poddaný na dalekou fůru vyslán jen se svým souhlasem; to bylo podstatné ulehčení. A další omezení následovalo hned poté: ročně neměl poddaný vykonat daleké fůry v součtu přes 40 mil (to je ročně 300 kilometrů): 20 tam a 20 zpět domů; a nikdy mimo hranice „království našeho Českého“.

Při robotě na jiném statku či panství téže vrchnosti nově platily stejné podmínky jako u dalekých fůr včetně náhrad pro dobytek i robotníka.

Následují další tři ne příliš důležité odstavce. Jen v posledním odstavci je zajímavá zmínka, že poddaní mají v rámci roboty „sousedské cesty od vesnice k vesnici do dobrýho stavu přidvésti“ a také „ve vesnicích neb při kostelích v noci vartovati“, tedy „hlídati“.

„O těch v poddacích rukou se vynacházející vrchnostenských, kostelních, farních a obecních gruntech a domích.“

Tento článek tedy pojednává o robotách nájemců: „…kteří mají nějaký vrchnostenský domy, mlejny, hospody, vinopalny, masný krámy, bílidla…“

Předně měli takoví nájemci mít psanou nájemní smlouvu. Pokud ji dosud nemají, pak má být vyhotovena; na „neštepmlovaným papíře“, tedy bez kolkovního poplatku, tedy zdarma. Má tam být „řetedlně (čti: zřetelně) a a dobře k porozumění vysazeno (čti: psáno) býti“, jaké má nájemce povinnosti a užitky a také délka nájemní doby.

Stejně tak měly být takové nájemní smlouvy i v případě kostelních, farních a obecních nemovitostí. Robotní povinnosti se pak mají odvíjet od starého zvyku, někde se na nemovitost robotní povinnost vázala, jindy ne.

„Jak se svým časem roboty jednoho každýho poddanýho písebně poznamenati mají, a o těch po času snad mezi vrchností a samojedinýma poddanýma, neb celýma obci následovati mohoucích smlouvách.“

Článek nařizuje, aby poté, co si poddaní zvolí své staré či nové roboty, byly jejich povinnosti sepsány pro každého poddaného zvlášť a tyto seznamy dány k nahlédnutí a potvrzení krajskému úřadu. Pokud by se poddaní do výše uvedených termínů nevyjádřili nebo své rozhodnutí nezměnili, měla jim zůstat stará robota; o tom jsme mluvili výše.

Po potvrzení těchto seznamů krajským úřadem měly být vyhotoveny dva exempláře. Jeden měl vrchnost, druhý každá obec, „kteréžto poznamenání (čti: robotní seznam) i  s tímto patentem v obecní truhle pod dvouma zámky se zachovati, a k ní jeden klíč rycthář, druhý pak konšel míti má.“

Následují podrobnější ustanovení, co se má dít v případě, že by tyto seznamy podlehly ohni nebo jinému poškození, ztrátě a podobně. Zakazuje se „pod nejpřísnějšími tresty“ v těchto seznamech cokoli svévolně měnit nebo mazat. V

Výslovně je dovoleno vrchnostem a poddaným uzavírat dobrovolné smlouvy o robotě, ale tyto se musejí vždy pohybovat v pravidlech tohoto patentu. Taková smlouva má být uzavřena na tři roky a poté znovu obnovena, „neb za neplatnou držena“, tedy zrušena. Pokud by smlouva měla trvat déle než tři roky, „neb dokonce na ustavičný časy“, pak musela být předložena krajskému úřadu, který musel takovou smlouvu nechat potvrdit zemským guberniem.

„O bedlivém vyplnění tohoto patentu a nových poznamenáních robot, pak o zrušení a vyzdvižení dosavadního robotního patentu.“

Odstavce toho článku nabádají k dodržování patentu, ve dvou lhůtách ruší patent starý a prohlašují platnost nového, hrozí tresty jak vrchnostem, tak poddaným při jeho nedodržování, upravují proces trestání poddaného vrchností při neposlušnosti.

Vrchnost mohla poddaného potrestat „nějakým s jeho proviněním se srovnávajícím trestem“. Tedy trestem bití či veřejnými pracemi. V tom případě o tom vrchnost musela následně poslat zprávu krajskému úřadu, který měl rozhodnout o dalším postupu. Pokud chtěla vrchnost poddaného uvěznit, musela o tom krajský úřad zpravit předem a jen krajský úřad měl právo rozhodnout o uvěznění; krajský úřad pak měl dát zprávu guberniu. (Zde se výslovně jedná o „neposlušnost“ poddaného. Pokud spáchal trestný čin, pak jej pochopitelně vrchnost mohla, resp. musela uvěznit okamžitě a poté předat příslušnému kriminálnímu soudu.)

Taktéž různými tresty měl být poddaný stíhán v případě, že podá na vrchnost „nepravé žaloby a stížnosti“.

„A v tom pozůstává naše dokonalá a milostivá vůle. Dán v našem hlavním sídelním městě Vídni třináctého dne měsíce srpna, léta páně tisícího sedmistýho sedmdestýho pátýho, království našich třicátýho pátýho.“

Podepsáni: Maria Theresia a nejvyšší kancléře Heinrich Kajetán hrabě Blümegen.

„Na rozkaz Jejího svatého Císařského a Královského Veličenstva: František Selzaius z Greiner“. (To byl dvorní rada dvorské kanceláře. O autorství rady Blancka není v patentu ani zmínka.)

Patent znamenal značené ulehčení většiny poddaných. Ne všech, někde naopak znamenal zhoršení stavu.

Nebyl ale dokonalý a vrchnosti si našly cestičky, jak jej obcházet. Ačkoli neměly na poddané vykonávat nátlak, zda si tito chtějí zvolit staré či nové roboty, činily tak.

Když ne přímý, tak nepřímý. Kde např. poddaní dosud mohli v panských lesích sbírat klestí, bylo jim sděleno, že když si zvolí lehčí roboty, bude jim toto zakázáno… A tak dále , a tak podobně.

Přesto - byl výrazným krokem vpřed!

KALOUSEK, Josef: Řády selské a instrukce hospodářské 1628-1698. Archiv český XXIII, Praha 1906.

KALOUSEK, Josef: Řády selské a instrukce hospodářské 1698-1780. Archiv český XXIV, Praha 1908.

KROFTA, Kamil: Dějiny selského stavu, Praha 19492.

PEKAŘ, Josef: České katastry 1654-1789, Praha 1915.

TINKOVÁ, Daniela: Osvícenství v českých zemích I, Praha 2022.