Článek
Vracím se ke článku autora „Česká historie“ „Konec 18. století patřil k nejhorším obdobím v české historii. Země zmírala hladomorem“. Autor v několika odstavcích stručně popsal události doby. K tomu se tedy vracet nemusím. Jde mi o něco jiného: na suchých číslech bez dramatického líčení ukázat hloubku tehdejší katastrofy.
Jaká byla obvyklá strava běžného člověka a jaké množství potravy zkonzumoval?
Základ potravy tvořily obiloviny - chléb, především žitný, obilné kaše, kroupy. Běžné byly polévky, hlavně mléčné. Důležitou složku stravy tvořily luštěniny - hrách, čočka, bob. Samozřejmě běžná byla zelenina, hlavně zelí a mrkev, v některých, hlavně podhorských oblastech se již jedly běžně i brambory. Jistě existovaly i tehdy nejrůznější pochoutky. Třeba kaše ze štičích jiker, ve které kromě jiker byly rozinky, mandle a cukr, vše vařené v bílém víně. Zajímavý je také recept na polévku z piva, ve kterém se vařil jelení roh; jak tento roh obohatil chuť pivní polévky, bohužel již zřejmě nikdy nezjistíme. Běžný člověk si to samozřejmě nemohl dovolit a normální stravou bylo tzv. „vařenie“, což byla směs (existovaly pochopitelně různé varianty) hrachu, krup, krupice, pohanky, jáhel, čočky a zeleniny.
Kolik toho člověk snědl? S tím nám pomohou hospodářské instrukce, vydávané vrchnostmi pro své hospodářské správce a úředníky, ve kterých bylo mimo jiné přesně stanoveno množství potravy pro čeledína na panských dvorech (údaje se samozřejmě liší dvůr od dvora, ale jen v rámci jednotek až několika málo desítek procent). Čeledín měl zajištěno bezplatné ubytování (v čeledníku, tedy „hromadné ubytovně“) a roční mzdu ve výši 10-20 zlatých (bylo to málo, stačilo to přibližně na jednu krávu, pár bot stál jednu zlatku). Kromě toho ale měl ale také zajištěné bezplatné stravování a to v předem určené roční výši. Běžný čeledín v 18. století měl ročně nárok na 4-6 korců obilí (korec = 92,23 litru), což při tehdejší normě 1 korec obilí = 120 liber (libra = 0,56 kg) napečeného chleba činí 268,8-403,2 kg chleba ročně, tedy 0,736-1,1 kg chleba na den (průměr byl 0,95 kg chleba na osobu a den; viz Problémy cen, mezd… I, s. 208.). Ke chlebu čeledín dostával ale také výše zmíněné „vařenie“, většinou třikrát týdně, a dále po přepočtu 150 g hrachu nebo krup denně. Měl nárok i na maso, ale tam se normy lišily několikanásobně: činily přibližně 150-500 g masa týdně. Čeleď dostávala také mléko: nepodařilo se mi sehnat dostatečné množství údajů pro výpočet průměrné roční spotřeby, ale bylo to přibližně 0,25 litru mléka denně (ovšem v to je počítáno i máslo a tvaroh z tohoto množství vyráběné).
Můžeme si tedy zkráceně říct, že průměrný dospělý člověk ročně spotřeboval 5 korců obilí, k tomu asi 3 korce krup, hrachu atd. (počítáno s tzv. „vařeniem“) (mléko při dalších výpočtech počítat nebudu, protože jsem nikde nenašel jeho cenu při hladomoru).
Běžné mzdy a jejich přepočet na množství obilí a hrachu před hladomorem
Řekli jsme si, že čeledín dostával 10-20 zlatých ročně, k tomu měl ovšem ubytování a stravu stavu zdarma. Kolik byl běžný plat té doby bez těchto naturálií? Těžko říct. Žádná statistika neexistuje a tehdy bylo běžné, že i jiní zaměstnanci než čeleď dostávali část mzdy v naturáliích. Řekněme si ale, že plat běžného nádeníka se pohyboval mezi 50-100 zlatými, učitel na venkovské měl jen o málo více, mzda faráře se pohybovala mezi 300-500 zlatými a krajský hejtman měl 2000 zlatých ročně.
Vše výše uvedené si zjednodušme a vezměme si jen průměrnou roční spotřebu 5 korců žita, k tomu 3 korce luštěnin (hrachu) a běžný plat 100 zlatých ročně. Korec žita stál při běžné úrodě 1,5 zlatky, hrachu 2,5 zlatky. Jeden vydělávající člověk si tak mohl za rok koupit jídlo za 15 zlatých. V této době měla průměrná domácnost 4,5 členu (Dějiny obyvatelstva českých zemí, s. 210), přičemž počet dětí byl přibližně 3,5 na běžnou rodinu. Neboli za jídlo pro 5,5 členů domácnosti (dva rodiče a 3,5 dětí v průměru) za rok živitel rodiny vydal 82,5 zlatých za rok; zbytek zbývalo na nájem (ten činil několik zlatek ročně, samozřejmě podle velikosti a místa bytu, resp. spíše místnosti), ošacení (boty stály 1-1,5 zlatky, punčochy necelou zlatku, zimní kožíšek 3-15 zlatých) a podobně.
Cena obilí a její dramatické zvýšení při hladomoru
Běžnou cenu obilí před hladomorem 1770-1772 tedy známe - korec žita, nejběžnějšího obilí pro prostý chléb, stál 1,5 zlatého při průměrné úrodě.
Dále se budu držet cen obilí uváděných známým milčickým rychtářem a písmákem Vavákem, jehož zápis a paměti byly vydávány již na počátku 20. století. Tak tedy: Před hladomorem korec žita při běžné ceně 1,5 zlatky.
1770 - nejnižší cena po (mizerné) úrodě toho roku: 4 zlaté, na konci roku i 5,5 zlatého.
1771 - nejnižší cena: 4,5, nejvyšší 12 (!) zlatého (to je osminásobek běžné ceny).
1772 - do nové, dobré úrody stále 12 zlatých a až po sklizni stál korec žita 5 zlatých.
Po zimě 1772/1773 cena korce žita klesala dále na 4 a poté na tři zlaté, až po sklizni 1775 stála opět 1,5 zlatého.
K tomu bych snad dodal, že kníže Kinský, majitel jednoho z největších pozemkových majetků v Čechách ve svém dopisu českému guberniu (gubernium mělo tehdy pravomoci jako pozdější místodržitelství, tedy v dnešní terminologii řekněme česká vláda) z roku 1773, uváděl, že „za těchto těžkých let“ pro své poddané kupoval obilí i za 15 zlatých za korec; to ale může být mírná nadsázka, aby „Jeho Jasnost“ nadsadila své výdaje ve prospěch poddaných.
Srovnání kupní síly před hladomorem a za jeho vrcholu
Podle výše uvedených čísel za svou běžnou mzdu 100 zlatých mohl běžný nádeník uživit sebe, svou ženu a své v průměru 3,5 děti; za jídlo vydal 82,5 zlatých za rok a zbytek mu zbyl na (nuzný) nájem a (nuzné) ošacení.
Jak na tom byl v době vrcholícího hladomoru s platem 100 zlatých?
Za těchto 100 zlatých nyní mohl koupit nikoli 66,66 korce žita ročně jako před rokem 1770, ale jen 8,33 (!!!) korce (při vrcholu cen s cenou 12 zlatých).
To nám vydává naprosto šílené svědectví tehdejších poměrů, protože z výše uvedených potravních normativů víme, že člověk zkonzumoval průměrně 5,5 korce obilí ročně a k tomu 3 další korce krup či hrachu ročně. Nyní, v době vrcholícího hladomoru, ovšem průměrný nádeník za svých vydělaných 100 zlatých (a příjmy se nezvyšovaly, to víme!) mohl uživit nikoli sebe, ženu a 3,5 dítěte (a ještě něco zbylo na nájem a ošacení) jako dříve, ale jen sám sebe (!); na ženu a děti (ani na nájem či ošacení) by nezbylo nic, pokud by se sám silně neuskrovnil.
Neboli ještě jinak řečeno: Při průměrném počtu dětí (výživový poměr dětí a dospělých přesahuje rozměr tohoto krátkého počítání) se dospělý musel spokojit jen asi s třetinou či čtvrtinou (!) běžné, v té době ovšem již tak nuzné výživy!
Závěr
Pak není divu, že počet obětí hladomoru byl, jaký byl. Počet obětí je podle wikipedie odhadován na 250-500 000 obětí. To samozřejmě nejsou oběti jen samotného hladu, ale také celkové vyčerpanosti organismu při atace jakékoli nemoci. Podle sčítání obyvatel měly Čechy v roce 1770/1771 4,5 milionů obyvatel, takže počet obětí hladu a dalších nemocí byl asi 6-10 % obyvatel (wikipedie, heslo „Hladomor v českých zemích 1770-1772“ udává 10-15 %, což ovšem nesouhlasí s poměrem obyvatel a poměrem obětí tam uvedených).
Zdroje:
Paměti Františka J. Vaváka, souseda a rychtáře milčického, z let 1770-1816. Kniha první (rok 1770-1783). Část I. (1770-1780). Praha, 1907.
Archiv český. Díl XXIII. Řády selské a instrukce hospodářské 1627-1698. Vydal Josef Kalousek. Praha, 1906.
Archiv český. Díl XXIV. Řády selské a instrukce hospodářské 1698-1780. Vydal Josef Kalousek. Praha, 1908.
Wikipedie, heslo Hladomor v českých zemích 1770–1772 k 18. 2. 2025.
