Cizinec není našinec aneb kde si naše prapraprababičky sháněly manžely

Byl bych špatným spisovatelem, přiznávám. Ale kdybych jím přesto chtěl být, začal bych svůj román asi větou: „Mladá, krásná, sedí u okna a vyhlíží svého nastávajícího…“

Chabý pokus! Vím!

Raději se budeme zabývat statistikou.

Odkud pocházeli ženichové nevěst jedné severočeské vesnice na panství Česká Kamenice v průběhu tří století mezi třicetiletou a první světovou válkou? Změnil se nějak „geografický původ“ ženichů po vydání Patentu o zrušení nevolnictví v roce 1781? A po zrušení poddanství v roce 1848?

Na tyto otázky a podobné otázky si odpovíme v tomto článku.

Pravidelní čtenáři mých článků vědí, že se zabývám historií panství Česká Kamenice. A na tomto, samozřejmě bývalém, panství především historií Kunratice.

Nechci podceňovat znalosti čtenářů, ale bude snad lepší si tuto obec ukázat na mapě:

778 nevěst. Právě tolik jich mezi třicetiletou a první světovou válkou bydlelo v Kunraticích, když se vdávaly (bylo jich tedy o něco více, ale matrika z let 1715-1735 je bohužel ztracena).

Těchto 778 sňatků si rozdělíme do několika období. V předchozích článcích jsem tři sta let od třicetileté do druhé světové války dělil většinou po půlstoletích. Pro téma tohoto článku jsou ale důležitější data jiná než třeba rok 1700 nebo 1851:

1781 - zrušení nevolnictví, 1848 - zrušení poddanství (zjednodušeně řečeno!).

Ovlivnily tyto mezníky místa, odkud pocházeli ženichové kunratických nevěst?

Kdo se chtěl ženit před rokem 1781, tedy před vydáním Patentu o zrušení nevolnictví, potřeboval svolení. Svolení vrchnosti, respektive vrchnostenských úředníků. Ti mohli, ale také nemuseli takové povolení vydat. Někde se proti sňatkům svých nemajetných poddaných (třeba byli i řádnými nádeníky) stavěli sami majitelé panství. Třeba Adam František Schwarzenberg v roce 1720…

„Naše“ panství Česká Kamenice vlastnili Kinští. Před vydáním patentu o zrušení nevolnictví (v letech 1749-1792) to byl František Oldřich Kinský.

Nevím o tom, že by on nebo jeho předci svým poddaným kladli do jejich svatebních plánů nějaké překážky.

Ale bylo třeba zaplatit. Do těchto poplatků, tzv. akcidencí, stát zasáhl až v roce 1765. Předtím byla výše poplatku na libovůli vrchnosti. V našem kraji se platilo od půl zlatého do dvou zlatek, přímo na našem panství 45 krejcarů, tedy tři čtvrtě zlatky, ovšem někdy i půldruhé zlatky (žádný důvod či systém, proč někdo platil 45 krejcarů a jiný dvojnásobek, jsem neobjevil; jistě to nebylo tak, že by bohatší platil více).

Tolik ovšem jen v případě, že se brali poddaní ze stejného panství. Pokud se poddaní ženili na jiná panství, platili na našem panství tři a půl zlatky. Ovšem „v zemi obvyklých“ bylo šest zlatých (dle tzv. Dobříšského patentu z roku 1771).

23. února 1765 byl vydán patent, kterým byl poplatek za svatbu stanoven na 30 krejcarů; výše tohoto poplatku byla následně potvrzena dalšími patenty z let 1768 a 1779.

Kolik bylo těchto 30 krejcarů za povolení ke sňatku? Moc ne - cena jedné husy, kachny i slepice stály polovinu; strava na den byla tehdy počítána v běžných (mírových) letech na 7-10 krejcarů.

Takže pokud jste zaplatil a ze strany vrchnosti nebyly námitky, mohl jste se oženit.

(Poznámka - situace byla trochu složitější, ale pro populárně-naučný článek jsem celou problematiku zjednodušil. Jednalo se třeba o další poplatky, pokud ženich nebo nevěsta neměli odslouženu povinnou službu na panském a podobně.)

V roce 1781 byl vydán patent o zrušení nevolnictví. Hned v prvním článku se píše: „Zaprvé: Je každý poddaný oprávněn uzavřít sňatek jen na základě předchozího oznámení a bezplatného ohlašovacího lístku.“

Povoleno bylo i volné stěhování: „Zadruhé: Je každému poddanému dovoleno, aby se v mezích toho, co povoluje systém verbovacích obvodů (to bylo jediné omezení - moje pozn.), stěhoval ven z panství a usadil se nebo si hledal službu jinde v dědičných zemích si hledal službu jinde v dědičných zemích. Poddaní, kteří se chtějí odstěhovat ze svého panství a usadit se jinde v jiném domě, nebo u někoho žít jako podruzi, potřebují také bezplatný propouštěcí list…“ (Cit. dle Ivo Cerman - Zrušení nevolnictví, s. 213.)

Po roce 1781 tedy ke sňatku stačilo „přechozí oznámení a bezplatný ohlašovací lístek“, v případě svatby mimo panství totéž plus „bezplatný propouštěcí list“. Vše zdarma. Potřeboval jste povolení, ale to muselo být vydáno, a to bezplatně.

V roce 1848/1849 bylo zrušeno poddanství. Ohlašovací povinnost i úřední povolení zůstaly: v letech 1849-1855 udělovala povolení k sňatku obecní samospráva, v letech 1856-1868 pak okresní úřady. Tedy povolení zůstalo zachováno, ale opět vystaveno být muselo (samozřejmě pokud sňatku nebránily jiné překážky - především pokrevní příbuzenství), opět bezplatně. V roce 1868 byl „tento svérázný a jinde v západní Evropě již nemyslitelný pozůstatek feudalismu odstraněn“. (Cit. dle Dějiny obyvatelstva českých zemí).

Po roce 1868 to bylo v podstatě jako dnes. K církevnímu statku byla tehdy zavedena i možnost civilního sňatku, ale naprostá většina lidí i poté volila sňatek církevní.

Jak tedy tyto mezníky, roky 1781 a 1848, ovlivnily výběr ženichů kunratických žen?

Nejprve si ale ještě odpovězme na otázku, zda měly kunratické nevěsty z koho vybírat? Kolik vlastně žilo v Kunraticích obyvatel? A kolik v českokamenické farnosti? A na celém panství?

První soupis lidu z roce 1669 napočítal v Kunraticích 236 a podobný počet obyvatel v obci žil i na konci 17. století. Na začátku 18. století se zvýšil na 330 (z nichž bylo 60-70 dětí do 9 let), v roce 1750 jich bylo 373, v roce 1767 poprvé počet obyvatel dosáhl 400, v roce 1825 v Kunraticích žilo 499 obyvatel, v polovině 19. století jich bývalo kolem 550, na konci 19. století nastal pokles na 500 a v roce 1939 zde žilo 492 obyvatel. Není to moc, ale není to ani málo - místní dívky měly na výběr z místních mládenců (a vdovců samozřejmě).

Farnost a panství jen stručně:

Rok 1669 - Kunratice 236 obyvatel, farnost Česká Kamenice (počítám již bez farnosti Horní Prysk, která ovšem vznikla až o dva roky později) 2 893 obyvatel a celé panství 8 427 obyvatel (o šest let později jich bylo již 9 096).

Rok 1825 - Kunratice 499 obyvatel, farnost Česká Kamenice 5 872 obyvatel a celé panství 28 614.

Rok 1900 - Kunratice 484 obyvatel, farnost Česká Kamenice 9 229 a celé (samozřejmě bývalé) panství 42 176 obyvatel.

V roce 1669 byl podíl obyvatel Kunratic na obyvatelstvu farnosti 8,2 %, v roce 1825 8,5 % a v roce 1900 již jen 5,2 %.

Podíly na obyvatelstvu panství se pohybovaly takto: 1669 - 1,8 %, 1825 - 1,7 %, 1900 - 1,1 %.

Ačkoli obyvatelé Kunratic tvořili jen 8,2 % obyvatelstva celé farnosti a 1,8 % obyvatelstva celého panství, kunratické nevěsty si nejčastěji braly své sousedy, ženichy z Kunratic - takových sňatků bylo 39,3 %.

Ženichy z jiných obcí farnosti si vybralo 35,5 % nevěst a z panství (tedy ostatních farností mimo farnost Česká Kamenice) 20,6 %.

Jen 0,9 % (!) nevěst si vzalo někoho z jiných českých panství, stejný počet ženichů byl z území dnešního Německa (nikoli ovšem ze Saska, to jako protestantské v této době nepadalo příliš v úvahu; Sasko budu níže řadit jako samostatnou kategorii). U 2,8 % ženichů byl původ diskutabilní.

Obdobně situace vypadala po celé 18. století do vydání Patentu o zrušení nevolnictví, i když změny nastaly:

Podíl kunratických ženichů se zvýšil skoro na polovinu - 44,7 %. Podíl ženichů z ostatních obcí farnosti se snížil z 35,5 na 28,1 %, snížil se i podíl ženichů z jiných obcí panství - z 20,6 % poklesl na 16,2 %.

Zato se významně zvýšil podíl kunratických nevěst, které si vzaly ženicha z jiného panství v Čechách (žádný moravský ženich se v naší obci nevyskytl po celou dobu od třicetileté do první světové války, proto mluvím jen o Čechách), takových ženichů bylo místo 0,9 % už 10,2 %. Ze Saska bylo 0,6 % ženichů a u stejného podílu je původ ženicha diskutabilní.

Celkem si tedy v době před zrušením nevolnictví nejvíce kunratických nevěst vzalo kunratického ženicha - 42,3 %.

Následovali ženichové z jiných obcí farnosti - těch bylo 31 % - a poté ženichové z jiných obcí téhož panství, kterých bylo 17,9 %. Ženichů z jiných českých panství bylo 6,6 %, přičemž jejich počet se ještě před vydáním patentu o zrušení nevolnictví zvýšil na desetinu.

Podíl ženichů z ciziny, ačkoli panství leželo přímo na hranicích se Saskem, byl mizivý.

Ještě před vydáním patentu o zrušení nevolnictví si tedy 10,2 % kunratických nevěst vzalo ženicha z jiného panství, přičemž se jejich počty oproti 17. století výrazně zvýšil ve století 18.

Snad by šlo čekat, že v souvislosti s udělenou svobodou stěhování a předchozím trendem se i nadále podíl ženichů z cizích panství zvyšoval. Ovšem - nic takové nevidíme. Místo 10,2 % před vydáním patentu jich bylo 12,5 %, sice zvýšení, ale velmi, velmi malé.

Zato se nyní častěji než dříve nevěsty rozhlížely v sousedních vesnicích farnosti. Podíl kunratických ženichů totiž klesl z téměř poloviny jen na čtvrtinu, resp. 27,9 %. A nejvíce, 40,8 %, ženichů pocházelo z jiným obcí farnosti.

Přes svobodu volby ženicha z jiného panství si i nadále místní nevěsty vybíraly své blízké sousedy, ne sice přímo z vesnice jako dříve, ale stále ty ze sousedství.

Podíl ženichů z jiných obcí stejného panství zůstal přibližně stejný a činil 18,3 %.

Za Josefa II. byl vydán ještě jeden patent - toleranční. Narostl podíl ženichů ze sousedního, protestantského Saska? Ne! Jejich podíl byl stejný jako dříve - 0,4 %.

Znamenalo snad zrušení poddanství větší „rozhled“ kunratických nevěst?

Kunratičtí ženiši - 31,6 %, z jiných obcí téže farnosti - 40,3 %, u jiných obcí téhož panství - 14,1 %.

Z bývalých jiných českých panství to bylo 13,7 %, obdobně jako v přechozích dobách. A podíl jiných ženichů? Ze Saska nebo jiných oblastní Německa? 0,4 %. Morava? 0 %. Jiné země „širší vlasti“, neboli Rakousko-Uherska? 0 %.

„Geografický původ“ ženicha kunratické nevěsty byl i ve druhé polovině 19. století a na začátku století 20. obdobný jako před zrušením poddanství a dokonce i zrušením nevolnictví - od třicetileté války do zrušení nevolnictví pocházelo z Kunratic, farnosti nebo panství 91,2 % ženichů, po zrušení nevolnictví, ale ještě za poddanství, to bylo 87 % a po zrušení poddanství to bylo v podstatě stejné - 85,9 %.

Pokud bychom si tedy vzali jen dvě kategorie - „ženich z panství“ a „ženich mimo panství“ (a ještě tedy kategorii "diskutabilní"), vypadal by graf podle jednotlivých období takto:

Běžná kunratická nevěsta, a bude to jistě platit pro obdobné obce v celém podhorském pásu mezi Krušnými horami a Krkonošemi, daleko nechodila.

Medián vzdálenosti nevěsty k ženichovi:

17. století - 2 kilometry,

1701-1781 - 2 kilometry,

1782-1848 - 2 kilometry,

1849-1914 - 2 kilometry.

Graf asi nebude třeba…

2 kilometry. To bylo nejčastější vzdálenost mezi budoucími manžely. Lhostejno, zda za nevolnictví, po jeho zrušení i za „plné“ osobní svobody po revoluci 1848. Manžel byl nejčastěji buď z Kunratic, nebo z okolní obce.

I pokud bychom ze seznamu ženichů vyškrtli ty ze Kunratic, obrázek nebude jiný:

Pro 17. století a 18. století do vydání patentu o zrušení nevolnictví by medián vzdálenosti byl 4 kilometry. Po vydání patentu se, oproti očekávání, snížil na 3 kilometry a 3 kilometry byl i ve druhé polovině 19. století.

Na začátku článku jsem umístil mapu severních Čech. Nyní si ji trochu přiblížíme a na okolních obcích si ukážeme, odkud ženichové kunratických nevěst pocházeli.

Kunratice uprostřed, dole Česká Kamenice s farním kostelem, červeně vyznačena hranice farnosti.

Od severu k jihu osm kilometrů, od západu na východ dvanáct, Kunratice uprostřed, nejvýše hodina cesty do většiny obcí na mapě. Do této mapy „se vešlo“ místo pobytu 85 % ženichů kunratických nevěst.

To byl „geografický horizont“ našich prapraprababiček při výběru manžela.

SOA Litoměřice, sbírka matrik, matriky farnosti Česká Kamenice 1630-1914 (a dalších farností).

SOA Litoměřice, fond Velkostatek Česká Kamenice, soupisy lidu obce Kunratice 1669-1848 (a dalších obcí).

Dějiny obyvatelstva českých zemí, Praha 1998.

Retrospektivní lexikon obcí ČSSR 1850-1970, Praha 1978.

CERMAN, Ivo: 1. 11. 1781. Zrušení nevolnictví, Praha 2022.

KALOUSEK, Josef: Řády selské a instrukce hospodářské 1698-1780. Archiv český XXIV, Praha 1908.