Článek
Josef II. a situace v druhé polovině 18. století
Když v roce 1763 skončila tzv. sedmiletá válka (občas nazývaná „nultou světovou válkou“), lidé v českých zemích jistě doufali, že nyní již budou mít po letech strádání opět klid a možnost normálně a spokojeně žít (alespoň tedy v kontextu 18. století). Špatným zprávám ale neměl být konec, a to nejhorší mělo teprve přijít.
Královna Marie Terezie se začala o vládu dělit se svým synem, budoucím císařem Josefem II., který se do historie zapsal jako velký reformátor se skutečně upřímným a vážným zájmem o blaho svých poddaných. Ani jeho život nebyl zrovna růžový, o tom jsme koneckonců psali nedávno. Jeho trápení v osobním životě jakoby předznamenalo strádání podstatné části jeho držav, tedy Českých zemí.
Rána za ranou
Válkou již tak postižená ekonomika rakouského císařství, České země nevyjímaje, dostala v letech 1769 a 1770 další velké rány. Tentokrát je nerozdával nepřítel, nýbrž příroda. Nejprve přišly silné deště, které zdecimovaly úrodu. Hned další rok potom nadprůměrná sněhová nadílka, která se držela až do března, a následné záplavy způsobily, že ani další rok to nebylo se sklizní nijak valné. A protože záplavy potom vystřídala dlouhodobá sucha, bylo opravdu zle.
Obilí se neurodilo a prostě nebylo. Chleba najednou nebyl chlebem, nýbrž bochníkem z pilin s přidaným zelím. Lidé jedli žaludy a mnohdy i trávu. Ani té nebylo moc a dobytek hynul stejným tempem jako lidé. Za této situace není divu, že se dramaticky zvedla kriminalita. Nešlo samozřejmě jen o to, že nebylo jídlo. Tato situace zásadním způsobem ovlivnila celou ekonomiku, která málem zkolabovala. Ceny potravin rostly do nebes a lidé nekupovali nic jiného. Tím krachovaly další a další obchody i provozy a hospodářství neměla daleko k úplnému kolapsu. Označení hladomor je zcela na místě. Podle dnešních odhadů u nás zemřelo asi půl milionu lidí a trvalo dlouhých 15 let, než se počet obyvatel vrátil do doby roku 1770.
Josef II. se chtěl do Čech vydat, matka mu to ale zakázala do doby, než skončí návštěva německého císaře Fridricha II. Velikého ve Vídni. Josef II. potom velmi pečlivě posuzoval situaci v Čechách a také o strádání českého lidu psal královně Marii Terezii. Mladý panovník se snažil, seč mohl, a uvolnil pro České země jak finanční prostředky, tak nechal otevřít vojenské sklady obilí.
Nic z toho ale nepomohlo a spolu s hladem rostl i odpor lidí k robotě. V tomto období vypuklo dokonce několik sedláckých povstání, především v jižních a západních Čechách. Právě do tohoto období, konkrétně do roku 1775, spadá i slavné povstání s neslavným koncem u Chlumce. Obecně byla potlačena všechna povstání a jejich představitelé často končili na šibenici.
Lidem tak nezbylo nic jiného než toto těžké období překonat. Z hlediska naší novověké historie však byla druhá polovina 18. století skutečně velmi dramatická a řadí se k těm vůbec nejtěžším.
