Článek
Lichtenštejnsko, Česko a vzájemné problémy
Oním státem, který v roce 1993 odmítl jako jediný na světě uznat Českou republiku, bylo Lichtenštejnsko. Nebylo to ale nic jiného, problém ve vzájemných vztazích byl již za první republiky. A spory koneckonců trvají dodnes. Možná, že už brzy ale bude učiněn krok k tomu, aby se definitivně odebraly k ledu. Evropský soud pro lidská práva ve Štrasburku by měl totiž podle všeho příští rok obě země rozsoudit. Nyní se ale nedívejme do budoucnosti, nýbrž do historie.
Po svém vzniku v roce 1918 provedlo Československo řadu reforem, které jednak vzaly jakoukoliv relevanci šlechtickým titulům, hlavně ale vyvlastnila řadu pozemků patřících jak církvi, tak právě šlechtickým rodům. Lichtenštejnové se kvůli způsobu provedení pozemkové reformy za první republiky se státem, resp. se Státním pozemkovým fondem, soudili.
To byl ovšem také důvod k tomu, proč tehdejší Československo odmítalo navázat s Lichtenštejnskem diplomatické styky. Stát se obával, že by mu to zkomplikovalo postavení v soudním sporu. Situace tak byla opačná než poté na přelomu 20. a 21. století. K navázání diplomatických styků došlo až v roce 1938, ale logicky neměly dlouhého trvání. I když… Tady se nám začíná situace trochu komplikovat.
Druhá světová válka a doba poválečná
Lichtenštejnsko odmítlo uznat mnichovskou dohodu i vznik protektorátu a nedávno navázané diplomatické styky udržovalo i nadále, s exilovou vládou Edvarda Beneše, a dokonce jí přispívalo i finančně. Mohlo by se zdát, že po druhé světové válce se to odrazí v dobrých vztazích obou zemí. Chyba lávky…
V roce 1945 byly na základě Benešových dekretů zkonfiskovány i majetky Liechtensteinů v Československé republice. Nešlo o to, že by Benešovy dekrety explicitně zmiňovaly Liechtensteiny ale o to, že byli vyhodnoceni jako Němci. Lichtenštejnsko proto diplomatické styky opět přerušilo.
Jak je ale možné, že byli Lichtenštejnové považováni za Němce? Všechno způsobilo sčítání lidu z roku 1930, při němž se měl František Josef II. z Liechtensteinu přihlásit k německé národnosti. To ale Lichtenštejnsko rozporovalo a stále rozporuje. Ve skutečnosti podle Lichtenštejnska neexistuje dokument, který by toto tvrzení prokazoval a činnost Lichtenštejnů za války navíc jasně svědčí o tom, že s nacismem neměli nic společného, právě naopak.
Kníže František Josef II.
Po roce 1948 byly samozřejmě jakékoliv pokusy Lichtenštejnska o navrácení majetku marné a bezpředmětné. Po roce 1989 se otevřela možnost postupovat standardní právní cestou. Rozpad Československa potom umožnil Lichtenštejnsku i „politickou páku“, tedy neuznání nově vzniklé České republiky. Ze strany Lichtenštejnska bylo samozřejmě deklarováno, že Česká republika není v žádném případě nepřítel, ale jde o ochranu lichtenštejnských zájmů.
K navázání diplomatických styků mezi oběma zeměmi došlo v roce 2009. Od té doby proběhlo několik soudních sporů. V některých daly soudy Lichtenštejnům za pravdu, většinou se ale opíraly o Benešovy dekrety. Lichtenštejnsko v tomto kontextu upozorňuje na to, že jeho cílem není prolamování dekretů, naopak jde o to dokázat, že se na majetek Lichtenštejnů Benešovy dekrety vztahovat vůbec neměly. Definitivní rozuzlení zatím nemáme, jak ale bylo řečeno v úvodu, verdikt Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku lze očekávat už v průběhu roku 2026.
