Tělesné tresty v roce 1773: Jak naši předci vnímali spravedlnost a ponížení?

V minulém článku jsme si rozebrali, jak se kníže Kinský bránil proti stížnosti svých poddaných na panství České Kamenice v roce 1773.

V tomto článku se podíváme na opačný konec sociální pyramidy tehdejší doby - na poddané. Z 25 stížných bodů jsem vybral konkrétně ten o tělesných trestech, protože dobře osvětluje myšlení tehdejších obyčejných lidí.

Odhlédneme-li od nejnižšího soudního stupně, kterým byly rychtářské soudy, pak poddaný podléhal v soudnictví své vrchnosti. Vrchnost jej mohla odsoudit podle závažnosti provinění k několika druhům trestu - důtce, pokutě, veřejnou prací ve prospěch vrchnosti či obce, tělesnému trestu a krátkodobému vězení.

K vězení se přistupovalo skutečně jen u závažných případů (pro ty nejzávažnější pochopitelně existoval trest smrti) a v dřívějších dobách byla nečastějším trestem samozřejmě pokuta, protože připadala vrchnosti (či částečně vrchnostenským úředníkům). Proto robotní patenty z let 1717 i 1738 obsahovaly napomenutí, aby tyto peněžní pokuty byly používány „zřídka“, protože „poddaného zcela hubějí a do nespůsobného kontribučního stavu přivádějí“. Navíc patent z roku 1738 nařizoval, aby takové pokuty připadaly místním chudým, nikoli vrchnosti či úředníkům. Pokuty se tedy z ukládaných trestů postupně vytratily a místo nich se tak v 18. století stále častěji prosazoval trest veřejných prací.

Robotní patent z roku 1738 se zmínil také o tělesných trestech. Místo nich se doporučovaly veřejné práce, domluva či „mírný arrest“, ale zakázány nebyly. Ovšem pokud už byly uděleny, mělo se provedení stát tak, aby „čest a dobré jméno“ poddaného nebylo poškozeno.

Obrat „čest a dobré jméno“ je důležitý, protože dal základ jednomu bodu stížnosti poddaných. Za chvíli se k němu dostaneme…

Předtím si ale ještě řekněme, že tělesné tresty nadužívány nebyly. Soustavný výzkum na téma udílení tělesných trestů sice neproběhl, ale podle různých dílčích sond se zdá, že většina poddaných takovému trestu ve svém životě podrobena nebyla. Kupříkladu z analýzy poddanských stížností při povstání z roku 1680 vyplývá, že stížnost na tělesné tresty se neobjevuje v téměř žádné z nich.

Existovaly samozřejmě výjimky - např. na panství Dobříš nechal tamní sadistický správce v 60. letech 18. století několik lidí ubít k smrti. Ovšem to byla výjimka a tento správce (nejmenovaný lesmistr) byl za své chování odsouzen na několik let do vězení na Špilberku.

Pro vrchnost byl poddaný prostě „poddaný“, německy „Untertan“. Jak ale českokameničtí poddaní ve své stížnosti z roku 1773 označovali sami sebe?

Pochopitelně se ozančovali jako „věrní“ nebo také „poslušní poddaní“.

Ale je rok 1773 - závan nové, osvícenské doby také na českém venkově. A tak poddaní sami o sobě píší také jako o - „kotribuentech“, plátcích státních daní.

To je důležité: protože kdo platí daně, má svou čest a dobré jméno. A jak již víme z robotního, stále platného patentu z roku 1738: provedení tělesného trestu nesmělo být na újmu „cti a dobrého jména“ bitého poddaného.

Ctným člověkem byl ovšem nejen „kontribuent“, ale každý poddaný, který se nedopustil nějakého zločinu. A ctným byl také dráb či biřic, tedy zaměstnanec vrchnosti, který mimo jiné vykovával tělesné tresty.

Existovali ovšem i nectní lidé, dodnes je známo, že za nectné povolání bylo pokládáno hlavně katovské řemeslo. Ale nejen ono. Například také ovčáci. A - rasi, kteří se starali o odklízení uhynulých zvířat.

Pro pochopení této konkrétní stížnosti je právě toto důležité: biřic je ctným, ras nectným člověkem!

Na panství Česká Kamenice byla ovšem situace komplikovanější. Vrchnost zde neměla vlastní žalář a pro věznění svých poddaných využívala městské vězení. Jeho správou byl pověřen biřic (zde v německém kraji se mu říkalo Stockemeister). Víme, že biřic byl ctným člověkem a takovým ctným člověkem byl také biřic českokamenický.

Jenže kromě správy vězení a vykonávání tělesných trestů měl místní biřic ještě další úkol - rasovinu. A o rasovi víme, že za ctného považován nebyl. Jiný by to třeba neřešil, ale ne tak českokamenický biřic; ten chtěl zůstat ctným člověkem. Co teď?

Biřic vymyslel velmi jednoduché řešení - na rasovinu si najmul pacholka (tomu se v tomto německém kraji říkalo Schinderknecht). Situace vyřešena - biřic je sice za odklízení mršin zodpovědný, ale rasovinu osobně nevykonává, takže zůstává ctným člověkem.

Jenže ještě jednu část svých povinností biřic vykonávat nechtěl - tělesné tresty. Jak sám později vypověděl, nechtěl poddané trestat holí, protože to považoval za „opovrženíhodnou činnost“. A tak i tuto povinnost přesunul na svého pacholka…

Jenže pacholek byl zároveň rasem, takže byl nectným člověkem… A tak na našem panství ctného „kontribuenta“ a „věrného poddaného“ holí trestal „nectný člověk“.

A do poddanské stížnosti se tak dostal z dnešního pohledu dostal neuvěřitelný bod:

Na panství jsou „bezúhonní, blaho země svými obchody podporující, poddanští kupci (myšlen jakýkoli druh živobytí – pozn.) a věrní kontribuenti biti rasovými pacholky a zavíráni v železech“.

„Věrní kontribuenti“ a „poslušní poddaní“ si nestěžují, ŽE jsou biti, ale KÝM jsou biti!

Kdyby tělesný trest vykonal „ctný“ biřic (Stockmeister) osobně, poddaní by si nestěžovali. Jenže tělesný trest vykonával biřicův pacholek. Ten vykonával také práci rasa (Schinderknecht) a byl tedy „nectným“ člověkem".

A „nectný“ člověk nemá co bít „ctného“ člověka - kontribuenta a věrného poddaného -, protože to je kontribuentovi k újmě jeho „cti a dobrého jména“.

Víme, že robotní patent z roku 1738 výslovně zakazoval provedení trestu způsobem, který by poškodil „čest a dobré jméno“ trestaného. A tak se do poddanské stížnosti dostal bod, že jsou místní poddaní biti rasovým pacholkem - nečestným člověkem…

Z dnešního pohledu neuvěřitelné, z pohledu tehdejšího poddaného zcela oprávněná stížnost! A z dnešního pohledu zajímavá sonda do uvažování člověka konce 18. století!

Při čtení stížnosti jsem onen termín „Schinderknecht“ jaksi „přelétnul“ a myslel, že si poddaní stěžují prostě na bití. Až při čtení následných dokumentů bylo jasné, že problém poddaní nespatřovali v bití samotném, ale v osobě toto bití vykonávající.

Postup byl tento: do vídeňské dvorské kanceláře byla stížnost poddaných panství Česká Kamenice doručena 24. srpna 1773. Stížnost se dostala na stůl Marie Terezie, která rozhodla o vyslání vyšetřovací komise českého gubernia. To bylo rozhodnuto dvorským dekretem z 11. září a již 25. září 1773 na českokamenickém zámku zasedala guberniální vyšetřovací komise za přítomnosti poddaných i vrchnostenských úředníků.

Komisi předsedal guberniální úředník Johann von Streeruwitz, který měl již zkušenosti s vyšetřováním (mnohem závaznějších) provinění vrchnosti na panství Dobříš. Streeruwitz poddanskou stížnost přepracoval do 25 stížných bodů, na které se dotazoval jak poddaných, tak vrchnostenských úředníků.

Z vyšetřování vznikl protokol, který byl předán majiteli panství Františku Oldřichovi knížeti Kinskému k vyjádření. Ten vypracoval svou „obhajobu“, kterou odeslal vyšetřovateli Streeruwitzovi, který o celé věci podal vlastní zprávu a tento veškerý materiál poslal výše - prezidentu gubernia a nakonec vídeňské dvorské kanceláři, potažmo Marii Terezii.

Snad nebude nezajímavé podívat se, jak celá záležitost probíhala a jak dopadla…

Streeruwitz stížný bod přeformuloval a zařadil ho hned na druhé místo vyšetřování po bodu o údajné nečinnosti krajského hejtmana.

A formuloval ho jinak pro poddané a pro správce panství Ratolisku.

Poddaných se ptal: „Byl Christian Hartwig zbit (čti: vykonal tělesný trest) rasův pacholek (Schindersknecht)?“

Pana správce se Streeruwitz ptal trochu jinak, snad i útočněji: „Byli poddaní biti nečestným (doslova latinsky „per inhonestum“ - dehonestačně) způsobem?“

Poddaní samozřejmě potvrdili, že jak Christian Hartwig, tak i několik dalších bylo skutečně bito rasovým pacholkem (Schindersknecht).

Ratoliskovi byla položena otázka, zda byli poddaní biti „dehonestačním“ způsobem.

A pan správce se rozpovídal obšírněji. Především se zcela vyhnul odpovědi, zda byli poddaní biti „dehonestačně“. Místo toho vyšetřujícímu Steeruwitzovi sdělil, že při svém nástupu do úřadu správce jen převzal zde zavedený obyčej: poddaní byli odsuzování k tělesným trestům vykonávaným biřicem (Stockmeister).

Hned v následující větě ale připustil, že ve skutečnosti poddané bil nikoli biřic osobně, ale jeho pacholek, tedy Schindersknecht. Zda bylo bití tímto pacholkem „dehonestační“, Ratoliska prý neví a pochybuje o tom, protože biřic je i českokamenickou městskou radou pověřován výkonem jejích rozhodnutí.

Povšimněme si - Ratoliska připouští bití pacholkem, ale jeho „ctnost“ či „nectnost“ raději vůbec neřeší a místo toho ihned poukazuje na to, že biřic je „ctným“, protože vykonává i rozhodnutí městské rady; přitom i on sám vypověděl, že poddané netrestal biřic, ale pacholek. Chytrá taktika…

Zatím mu to vyšlo, ale ne nadlouho. Streeruwitz totiž poslal dotaz kamenickému magistrátu, zda svého biřice považuje za „ctného“ či „nectného“ občana. Magistrát ihned podle pravdy písemně odpověděl, že biřic rasovské řemeslo osobně (!) nevykonává, ale najímá si na to svého pacholka.

Magistrát se tedy vyhnul přímé odpovědi o „ctnosti“ svého biřice, ale zkušený a bystrý Streeruwitz z odpovědi správně vyvodil jediný možný závěr, který také zapsal do protokolu: „Tím se tedy ukázalo, že pacholek, kterým byli poddaní biti, je nečestný (inhonestus).“

Ratoliska pak musel ještě vypovídat konkrétně o případech bití Christiana Hawrtwiga a dalších a proč je k tomuto bití odsoudil. U Hartwiga konkrétně uvedl, že si již nevzpomíná, zda jej bil biřic či pacholek a že on sám biřice považuje za „ctného“.

Tím byl tento bod správcovy výpovědi uzavřen.

Někdy na konci listopadu dopsal a poslal svou odpověď majitel panství kníže Kinský; na zemské gubernium dorazila 28. listopadu.

Ještě předtím si ale „opatřil“ (snad by bylo lépe použít slovo „vynutil“, protože toto svědectví bylo vypovězeno přímo na vrchnostenském úřadě) výpověď několika poddaných, kterým „nebylo nic známo o tom, , že by někdo na panství byl z popudu vrchnostenského úřadu pro přestupek trestán biřicovým pacholkem. Viníci, kteří se skutečně provinili, jako například Eschler z Lipnice, krádežemi, jiní jinými přestupky, byli trestáni 10 nebo 12 ranami holí biřicem, nikoli jeho pacholky. I to se ovšem dělo jen velmi zřídka a jen takovým, kteří k tomu svým nečestným chováním nebo vykonanými skutky dali sami popud.“

Tuto výpověď Kinský přiložil ke své obhajobě a svou obhajobu tohoto bodu začal: „K objasnění tohoto stížného bodu je nejprve třeba poznamenat, že všichni poddaní, kteří se na první výzvu vrchnostenského úřadu nedostaví…“

Zde Kinský přeskočil k jinému bodu stížnosti, ale hned se zase vrátil k bití poddaných: „… v nutných případech jsou (vzpurní poddaní) uvězněni, někdy také potrestáni bitím“.

Nezmínil, kdo takové bití vykonává, zda biřic či jeho pacholek, ale již předtím si od kamenického „magistrátu“ vyžádal a k této své obhajobě přiložil potvrzení, že magistrát svého biřice považuje za „ctného“ muže. A v další příloze několik měšťanů dosvědčilo, že stejné povinnosti jako současný biřic vykonávali i jeho předchůdci a že tento úřad není žádnou Kinským zavedenou novinkou.

To bylo sice od pana knížete pěkné, že hájil biřicovu „čest“, ale vůbec se nezmínil o tom, na co si poddaní vlastně stěžovali - že je bil rasovský pacholek, nikoli biřic sám…

V dalších větách pak znovu a znovu Kinský hájí biřicovu čest a až ke konci se dostává k jádru věci a poznamenává, že jen „zlovolný a zlý“ (tedy autor stížnosti) může tohoto ctného biřice (Strockameister) zaměnit za rasova pacholka (Schinderknecht, jednou také Stockdiener, což je ale synonymum).

Kinský sice výslovně nepopřel, že by někteří poddaní nebyli biti pacholkem, ale jaksi poťouchle dodal, že to nemůžou dokázat! A na důkaz své pravdy odkázal na výše zmíněné svědectví několika poddajných poddaných o tom, že na panství trestá zásadně jen biřic, nikoli pacholek.

A i kdyby se skutečně stalo, že by byl někdo bit pacholkem, nikoli biřicem, „měl mu to v tom případě Hartwig za ta léta oznámit, a ne takto shromažďovat body ke stížnosti.“

Na úplný závěr své obhajoby o tomto bodu pak Kinský uvedl, že i při případném dalším vyšetřování by se ukázalo, že za jeho panování v délce 24 let z jeho více než 20 000 podaných „bylo tělesnými tresty potrestáno jen několik osob“ a vhledem k chování poddaných k zákonům a vrchnostenským úředníkům Kinský „může být kárán nejvýše za přílišnou benevolenci“.

Krátce poté sepsal tedy vyšetřovatel Streeruwitz svou souhrnnou zprávu.

Ohledně tohoto bodu nejprve zrekapituloval výše uvedená výjádření poddaných i správce Ratolisky. Pak rozvedl Kinského obhajobu, přičemž jako zkušený vyšetřovatel poddaných stížnosti o Kinského příloze (vyjádření „poddajných“ poddaných, že tresty bitím na panství vykonává vždy biřic) uvedl, že „atestace je ovšem v podstatě vzato zcela falešná“.

Streeruwitz totiž podle vlastních slov provedl o této záležitosti speciální vyšetřování, které „bez pochyby prokázalo“, že Hartwig a další byli skutečně biti pacholkem, nikoli biřicem.

A o správci Ratoliskovi hned uvedl, že ten se hájí tvrzením, že mu není nic známo o tom, že by biřic-Stockmeister měl pacholka-Schinderknechta, „kterážto výmluva je pro správce tím více nedostatečná, že tomuto (myšleno správci - moje pozn.) muselo být po tolika letech spravování panství bezpodmínečně známo, kdo rasovinu skutečně vykonává.“

„V zájmu úplné spravedlnosti“ ale Streeruwitz musel uvést, že „na tomto panství jsou zčásti velmi civilizovaní poddaní, kteří vedou obchody ve více zemích Evropy, zčásti ale také poddaní velmi hrubí a tvrdohlaví.“ Na ty druhé kategorie pak úředníci „musí přísně dohlížet a v poslušnosti je držet tresty“. Ale pokračoval: „Každý trest musí být přiměřený provinění, úředník je ale oprávněn udílet tresty jen v malých civilních přestupcích, přičemž tělesné tresty jako dehonestující mohou být udělovány (doslova „vyžadují“ - moje pozn.) jen pro těžší zločiny. Proto jsem přesvědčen, aby pro budoucno byly obesílání a trestání poddaných biřicovými pacholky úředníkům zcela zakázáno.“

Další byrokratické kolečko si ušetříme a zmíníme jen to nejdůležitější.

Celé vyšetřování bylo uzavřeno až v roce 1775, resp. 1777. Druhého data se tento bod o tělesných trestech netýkal a už v roce 1775 bylo přikázáno, že poddané může být jen biřic osobně (ovšem o něm víme, že to vykonávat nechtěl!). Navíc tyto tresty měly být udíleny jen ve zcela výjimečných případech a vykonávány až po souhlasu krajského úřadu.

Knížeti Kinskému se nestalo nic, naopak byl zanedlouho povýšen; stejně jako vyšetřovatel Johann von Streeruwitz. A správce panství Ratoliska? Tomu byla vyslovena důtka.

Tělesné tresty zakázal krátce po svém nástupu na trůn Josef II. v roce 1781. Po jeho smrti byly obnoveny, ale zakrátko zase zakázány. U zákazu již zůstalo.

Národní archiv Praha, fond České gubernium - Contributionale, kartony 254-259.

KALOUSEK, Josef: Řády selské a instrukce hospodářské, Archiv český XXIV, Praha 1908.

ČECHURA, Jaroslav: Selské rebelie roku 1680, Praha 2001.

CERMAN, Ivo: 1. 11. 1781. Zrušení nevolnictví, Praha 2022.