Článek
V nadpisu uvedená citace je překladem části věty guberniálního rady, sekretáře Učené společnosti a profesora státního práva na Karlově univerzitě Josefa Antona Rieggera. Přitom, jak by se snad mohlo zdát, nebyl žádným konzervativním „staromilcem“ či nacionalistou, ale osvícencem.
Podívejme se na několik příkladů rozdílného pohledu vysokých vrstev společnosti na české a německé poddané v Čechách v 18. století.
Příklad 1. „Čech je od přírody líný, nevrlý a vzdorovitý.“
Josef Anton Riegger vydal v letech 1787-1794 celkem dvanáct svazků Materialien zur alten und neuen Statistik von Böhmen. Položil tak základy české statistiky, ale kromě ní se ve svých knihách zabýval mnohými jinými věcmi, mimo jiné i obecným poměrům v Čechách. V osmém svazku svého díla rozebíral také poddanské poměry v Čechách, o kterých napsal:
„Český poddaný slovanského národa (Nation) je celkově líný, nevrlý a vzdorovitý, a proto musí být k plnění svých povinností nucen přísností, pohrůžkami a ranami. A kdyby tato přísnost přestala, neplnil by své povinnosti ani k zeměpánům, ani k vrchnosti.“
K tomu přiznával, že z těchto důvodů je poddanství v Čechách horší než u sousedních národů „stejných jazyků a zvyků/mravů“, u Poláků, Rusů (!) a Uhrů (zjevně tím myslel Slováky).
O německých poddaných v Čechách psal Riegger jinak:".. kteří se od slovanského lidu liší nejen jazykem, ale také zvyky/mravy a jsou obzvláště pracovití" (industriös, což by se dalo přeložit také jako pilný nebo snaživý).
Rieggerův kolega z Učené společnosti Mikuláš Voigt si na to konto posteskl, že mnozí němečtí autoři líčí jako „neinteligentní a necivilizované barbary“, což je následek „dobře známé nenávisti Němců vůči Čechům.“
Příklad 2: Rebelanti.
Dnes nepoužívané slovo rebelant bylo ve velké oblibě po českém stavovském povstání a nebyli tak označováni poddaní, ale naopak šlechtici, povstalí proti králi Matyášovi a následně Ferdinandovi II. V průběhu 17. století bylo ale slovo rebelant přeneseno na poddané a císař Leopold i šlechtici toto slovo s oblibou používali pro označení účastníků velkého selského povstání v roce 1680.
V 18. století jeho používání mizí, ale smysl označení zůstal stejný a na konci 18. století jím byli myšleni především čeští poddaní: V roce 1793 paradoxně nepovolila státní cenzura vydání protirevolučního spisku o „přeukrutných mordech“, jichž se dopouštěli Francouzi. Spisek v němčině vyjít mohl, v češtině ovšem ne, protože, jak cenzor uváděl, by v něm mohl český poddaný vidět vzor hodný k následování.
Český poddaný je totiž „odvážný a podnikavý“ (podnikavý ve smyslu "náchylný k nepravostem"), zatímco německý si „více všímá průmyslu a továren, kde ví, že získá více než při povstáních“.
O dva roky později pak cenzoři zaujali stejný postoj k protirevolučnímu spisu Aleše Pařízka, českého teologa, spisovatele, filozofa a pedagoga, ředitele pražské normální školy, O svobodě a rovnosti městské. Německá verze vyjít mohla, české ne, protože podle cenzorů český sedlák myslí jinak než německý a kniha by českého sedláka „mohl zmást“ a mohl by si ji „nesprávně vykládat“.
Příklad 3. „Český selský lid je línější, neochotnější a divočejší než německý.“
Tato slova napsal v roce 1742 úředník české kanceláře Jan Kryštof Jordan. Tomu jeho nadřízený, nejvyšší český kancléř hrabě Filip Josef Kinský, svěřil úkol napsat zprávu Marii Terezii o poddanství v Čechách (tuto zprávu si Marie Terezie sama vyžádala).
Jordan ve své zprávě dovozuje, že rozdíly mezi poddanství v Čechách a Rakousku je dán tím, že Rakušan nemá rasové vlastnosti Slovana a je možno mu svěřit vlastnictví jeho statků. O Češích, resp. Slovanech, Jordan tvrdil, že jsou podle něj od přírody líní a musí se pořád bít, aby vůbec pracovali. Se slovanskými poddanými se podle Jordana mírně zacházet nedá, neboť: „Český selský lid je línější, neochotnější a divočejší než německý, takže jen násilné trestání, bičování, bití klackem něco zmůže“ Z vlastností Slovanů také odvodil, že by po případném udělení svobody propadli „nevázané svobodě a lenosti“.
K Jordanově práci jeho nadřízený, český kancléř Kinský dodal: „Český sedlák je líný a tvrdohlavý, a proto jako všechny další slovanské národy je tedy třeba jej přimět k obdělávání polí a odevzdávání kontribuce a plnění poddanských povinností jen se zvláštní tvrdostí.“
Epilog
Všichni ovšem neházeli poddané stejné národnosti do jednoho pytle. Tak například úředník českého gubernia Josef von Streeruwitz v roce 1773 vyšetřoval na panství Česká Kamenice poddanskou stížnost na tvrdé zacházení ze strany vrchnostenských úředníků. Ve své konečné zprávě nadřízeným orgánům vyzýval, aby byli zdejší vrchnostenští úředníci napomenuti, aby se k poddaným chovali „slušně“, ale zároveň je tak trochu hájil: „V zájmu úplné spravedlnosti“ je třeba uvést, že „na tomto panství jsou zčásti velmi civilizovaní poddaní, kteří vedou obchody ve více zemích Evropy, zčásti ale také poddaní velmi hrubí a tvrdohlaví.“ Na ty druhé kategorie pak úředníci „musí přísně dohlížet a v poslušnosti je držet tresty“. Na tomto panství téměř žádní Češi nežili a Streeruwitz tedy do těchto dvou kategorií dělil jen německé poddané.
Zdroje:
Materialien zur alten und neuen Statistik von Böhmen. VIII. Heft. Leipzig und Prag: Kaspar Widtmann, 1788.
TINKOVÁ, Daniela. Osvícenství v českých zemích II. Formování veřejnosti a informační revoluce (1740-1792). Praha, NLN, 2024.
HROCH, Miroslav. Na prahu národní existence: touha a skutečnost. Kolumbus. Praha: Mladá fronta, 1999.
CERMAN, Ivo. 1.11.1781 - zrušení nevolnictví: základ občanské svobody. Dny, které tvořily české dějiny. Praha: Havran, 2022.
Národní archiv, České gubernium-Contributionale, Praha.
