Článek
Marie Terezie
V roce 1775 vydala Marie Terezie nový robotní patent. Jaký vliv měl tento patent na poddané jedné vesnice severočeského panství Česká Kamenice, jsme si řekli v tomto článku:
Některým poddaným patent pomohl, některým naopak uškodil. Josef II. na matku naléhal, aby zvolila mnohem radikálnější řešení. Ta si ale myslela něco jiného…
Již krátce po usednutí na trůn prohlásila v roce 1742:
„Zrušení poddanství nelze považovat za uskutečnitelné, neboť neexistuje země, kde by se nedělal rozdíl mezi pánem a jeho poddaným. Osvobodit sedláka od jeho povinností k pánovi by ho zdivočelo a pána by rozhořčilo – a všeobecně by to znamenalo porušit spravedlnost.“
Na svém názoru trvala i o třicet let později, a tak hned do úvodu robotního patentu z roku 1775 vtělila větu:
„Na kteréžto spořádání my tedy skrze následující články a punkty jak vrchnosti, tak poddaný, a poslední sice s přísným napomenutím poukázaný míti chceme, aby oni od toho sem a tam v nich ještě seznávajícího omylnýho oumyslu, tak jako bychme snad někdy již takového mínění byli, jednomu každýmu poddanýmu bez rozdílu něco na robotě upustiti, neb snad jej docela od roboty osvoboditi…“
Poněkud krkolomná řeč 250 let staré češtiny je jasná: robota se rušit nebude a poddaný bude robotovat i nadále. Jen podle regulí tohoto nového patentu.
Josef II.
Josef byl ale jiného mínění. Robota totiž podvazovala hospodářství celého státu: efektivita robotní práce byla podle optimistů poloviční, podle pesimistů třetinová oproti práci poddaného „na vlastním“. Robotu je třeba zrušit, protože stojí v cestě rozvoji hospodářství.
V podstatě to byly jednoduché počty:
Poddaný živí koně nebo voly a místo, aby s nimi zoral dva korce svého pole a takové pole by dalo šest korců obilí, na robotě s nimi zoře jeden korec (a někdy ani to ne) a takové pole dá tři korce obilí. Rozdíl tří korců, přitom kůň nebo vůl sežere v prvním i druhém případě stejně…
Takže je třeba robotu zrušit. Místo ní poddaný zaplatí vrchnosti peníze a sám se svým potahem zoře své dva korce denně. Vrchnost za obdržené peníze zaplatí svůj potah a svého čeledína, který za den zoře dva korce pole. Prosté!
A Josef uměl prosadit svou. Jeho bratr Leopold o něm napsal: „Nestrpí žádný odpor.“ Co o reformě mínila šlechta, nebylo pro Josefa podstatné. Podstatný byl zájem státu!
Změnu ve vztahu král - stavy vystihl dvorní rada Zenker ve svém dobrozdání o připravované reformě: Panovník má právo svou reformu provést „bez ohledu na ústavy zemí, na slavnostní recesy, na stará dobře zachovalá privilegia stavovská, bez ohledu na smlouvy přísahou stvrzené, žádá-li toho vskutku potřeba státní, tj. zákon nejvyšší, žádné výjimky neznající“.
A „potřeba stání, tj. zákon nejvyšší“ toho žádala. A tak bylo rozhodnuto bez ohledu na mínění stavů!
Jaká změna nastala v placení vrchnostenských daní, dávek a robot si ukážeme na příkladu jedné vesnice severočeského panství Česká Kamenice.
Josefský katastr
Celá akce zrušení roboty, resp. její převedení na peněžní reluici byla součástí dalekosáhlejší změny: narovnání daňové povinnosti poddaných a vrchnosti.
Článek pojednává jen o užším problému, takže jen stručně (a trochu zjednodušeně):
Před rokem 1789 poddaní na kontribuci platili 42,25 % čistého výnosu svého majetku, zatímco vrchnost jen 29 %!
Nová úprava počítala s tím, že státní daní budou vrchnostenské, dominikální pozemky zatíženy stejným procentem jako pozemky poddanské, rustikální. V průměru to mělo být 12,22 % hrubého výnosu.
K tomu bylo třeba udělat nový katastr „nemovitostí“. Katastr, zvaný Josefský byl vyhlášen patentem z 20. dubna 1785. Následně byly vyměřeny pozemky, provedeny výpočty výnosu pozemků a poté stanoven hrubý výnos jednoho každého plodného pozemku.
Takto vypadá jedna náhodně vybraná strana výpočtu výnosu:
Hospodářské výpočty výnosu pozemků, Kunratice u České Kamenice, 1786.
A takto vypadá jedna náhodně vybraná strana definitivního seznamu pozemků a jejich výnosů:
Seznam pozemků s jejich výnosem, Kunratice u České Kamenice, 1787.
Hotovo bylo v létě roku 1787. V prosinci 1787 pak byl vyhotoven „hlavní sumář“ jako podklad pro výpočet nového daňového zatížení. Celá „výpočtová“ akce se poněkud protáhla, takže nový berní a urbariální patent byl vydán 10. února 1789 s platností od 1. listopadu 1789 (účetní, daňový i vojenský rok v tehdy začínal 1. listopadem, nikoli 1. lednem).
Berní a urbariální patent
Patent počítal se zemským průměrem.
Bylo stanoveno, že „průměrný“ sedlák z hrubého výnosu zaplatí 12,22 % hrubého výnosu na státní kontribuci a 17,78 % na vrchnostenských daních, dávkách a robotách.
Uvádí-li se někde, že zbylých 70 % hrubého výnosu zůstalo sedlákovi, není to pravda, protože z těchto 70 % musel ještě hradit obecní, církevní a školské daně. V průměru se uvádělo, že tyto daně uberou dalších 20 %, takže sedlákovi mělo zůstat 50 % hrubého výnosu.
To jsou „státní průměry“. Ve skutečnosti záleželo na tom, v jakém poměru měl sedlák pole, louky a lesy, protože každý druh pozemků byl zatížen jinou daňovou sazbou. Patent totiž sice počítal s hrubým výnosem, ale ve skutečnosti zohledňoval výnos čistý!
Každý druh pozemků totiž vyžadoval jiný náklad práce, a tak byly stanoveny tři sazby:
- Jedna pro pole a vinice (také ale rybníků, řek a potoků), kde bylo třeba práce nejvíce. Z nich sedlák platil 10,625 % hrubého výnosu státu a 15,4167 % vrchnosti.
- Druhá pro louky a zahrady. Z nich sedlák platil 17,9167 % státu a 26,0458 % vrchnosti.
- Třetí pro pastviny, les a porostliny. Z nich sedlák platil 21,25 % státu a 30,8333 % vrchnosti.
Propočtením součtu pozemků v zemi s takto stanovenými sazbami „se pak došlo“ k výše uvedenému zemskému průměru 12,22 % hrubého výnosu státu a 17,78 % vrchnosti.
Jednou z nejdůležitějších změn bylo faktické zrušení roboty a její převedení na peněžní dávku.
Milčický rychtář Vavák, který zanechal stovky stran zápisů z let 1770-1816, o zrušení roboty napsal:
„Ó jaká radost u toho vesnického lidu byla, když jim po té neděli (31. října 1789) žádný na robotu jeti a jíti neporoučel, nelze věřiti tomu, kdo jakživ roboty nezkusil.“
K této poslední větě souvětí musím poznamenat, že historikové již řadu desetiletí propočítávají zatížení poddaných robotou. Někde docházejí k tomu, že robota vlastně „tak hrozná nebyla"… Ovšem - těmto historikům (slovy konzervativního milčického rychtáře Vaváka, který jinak vrchnostem přiznával všechna práva)"žádný na robotu jeti a jíti neporoučel“ a žádný z historiků "jakživ roboty nezkusil"…
Odstavec o zrušení roboty Vavák končí srdceryvně: „Nelhu, když řeknu, že radostí až slzeli.“
Nebyli to ale jen poddaní, kteří brečeli. Byla to i šlechta. Ale zatímco poddaní brečeli nad zrušením roboty radostí, šlechta vzteky.
Dvorský kancléř Jan Nepomuk Rudolf hrabě Chotek raději už 6. února rezignoval, jen aby nemusel nový berní a urbariální patent podepsat.
Jan Rudolf Nepomuk hrabě Chotek, dvorský kancléř 1782-1789.
O čtyři dny později, 10. února 1789, byl novým kancléřem jmenován Franz Karl Kressel z Qustenberka a jeho prvním krokem v úřadu bylo, že nový patent podepsal, čímž berní a urbariální reforma vstoupila v platnost.
Proč vlastně šlechta nový patent tak nenáviděla?
Šlo o peníze samozřejmě…
Ukážeme si to na příkladu jedné konkrétní vesnice na severočeském panství Česká Kamenice.
Musím poznamenat, že zcela stranou nechávám zvýšení daní z vrchnostenských pozemků a zabývám se jen důsledkem zrušení roboty a její převedení na plat!
Daně, dávky, roboty před rokem 1789
Ve výše odkazovaném článku o zvýšení robot na základě nového robotního patentu z roku 1775 jsme si řekli, že dohromady všech 20 sedláků této obce (Kunratice u České Kamenice) bylo od roku 1775 povinno 1 450 dny potažní a 1 131 dny ruční roboty ročně.
Po přepočtu na peníze (tehdejším standardním přepočtem 20 krejcarů za den potažní a 10 krejcarů za den ruční roboty; někdy se ale počítalo s 24, resp. 12 krejcary) dostaneme částku 671 zlatých 50 krejcarů ročně.
To ovšem není vše; to je jen za robotu.
Urbariální reforma totiž počítala také se zrušením všech ostatních vrchnostenských daní a dávek, resp. jejich připočtení k reluici za robotu.
K penězům za robotu je tedy třeba připočíst také ostatní vrchnostenské daně a dávky.
Poslední úprava těchto daní a dávek se stala v roce 1726, kdy byl sestaven nový urbář a oproti předchozí době daně o něco málo zvýšeny; z kupních smluv máme potvrzeno, že úplně stejné vrchnostenské daně platili poddaní i nyní v roce 1789.
Urbář panství Česká Kamenice, 1726. Daně a dávky sedláků obce Kunratice.
Rozdělení jednotlivých druhů daní a dávek - činže, resp. „dědičného úroku“, osepního ovsa, železné krávy, odvodů hus a slepic atd. - není pro účely tohoto článku důležité, takže jen sumárně:
Tyto daně a dávky nebyly tak vysoké jako robota: Celkem ročně od sedláků této vesnice majitel panství kníže Kinský dostal 88 zlatých 21 krejcarů.
(Všimněme si: daně a dávky tvořily jen 12 % příjmu vrchnosti z této vesnice, 88 % bylo z robot.)
Celkem tedy kníže Kinský z této vesnice ročně dostával 759 zlatých 11 krejcarů!
Urbariální kontrakt roku 1789
Místo těchto vrchnostenských robot, daní a dávek měl jeden každý držitel nemovitosti vrchnosti platit jeden poplatek:
- Víme, že nový patent byl vydán 10. února 1789 s tím, že v platnost vstoupí 1. listopadu téhož roku.
- Víme také, že každý pozemek měl svůj stanovený naturální výnos. Vynásobením tohoto výnosu s desetiletou průměrnou cenou obilí byl určen výnos v penězích.
- Víme také, že v patentu byly stanoveny různé sazby daní pro jednotlivé druhy pozemků.
Proto byl hrubý výnos v penězích určen pro každý z druhu pozemků zvlášť:
Zde jsou výnosy ve zlatých tři kunratických sedláků podle druhů pozemků - v první kolonce z polí (a vinic, ale žádné vinice u nás na severu Čech samozřejmě nebyly), v druhé z luk a zahrad a ve třetí z pastvin, lesů a porostlin:
Peněžní výnos podle jednotlivých druhů pozemků, 1789.
Výnosy byly spočítány rychle a už 11. března byla každému kunratickému sedlákovi vydána tzv. individuální fase s výpisem jeho výnosů. Následně běžela třítýdenní lhůta, aby poddaní mohli tyto fase zkontrolovat a rozmyslet si případné námitky.
8. dubna pak na vrchnostenském úřadě proběhlo jednání, při kterém mohli sedláci podat námitky.
Z dnešního pohledu se stala dost neuvěřitelná věc - z 20 sedláků neprotestoval proti zjištěným výnosům ani jeden! Jak by to asi dopadlo dnes? No, ale není se moc co divit: Sedláci se v tom asi „nechtěli moc rýpat“, protože výnosy byly stanoveny velmi nízko; asi tak o třetinu níže, než odpovídalo skutečnosti.
A tak byl sestaven protokol, do kterého byla zaznamenána vyjádření sedláků. Všichni se vyjádřili buď „nic proti tomu nenamítá“, nebo "spokojen":
Vyjádření sedláků o individuálních fasích, 1789.
Vše musel ještě schválit krajský úřad jako státní orgán; stalo se tak 9. května 1789.
Nyní se mohlo přikročit k výpočtu poplatku, který bude jeden každý držitel nemovitosti platit vrchnosti.
Podle patentu měly být takto stanovené peněžní výnosy pro jednotlivé druhy pozemků vynásobeny výše zmíněnými sazbami (15,4167 % z polí, 26,0458 % z luk a zahrad a 30,8333 % z pastvin a lesů), čímž vznikla jedna částka, nahrazující všechny dosavadní vrchnostenské daně, dávky i roboty.
Hotovo bylo do dvou měsíců a 12. července 1789 každý sedlák (také zahradník, domkář i podruh, ale v článku píšu jen o sedlácích, protože jich se robota dotýkala nejvíce) věděl, kolik má nově vrchnosti platit:
Urbariální kontrakt, 1789.
První kolonka je číslo popisné, následuje jméno majitele. Další tři kolonky jsou již výše uvedené výnosy jednotlivých druhů pozemků v penězích. Další tři kolonky jsou nově vypočtené odvody vrchnosti za jednotlivé druhy pozemků. Dvě kolonky vpravo jsou součtem těchto odvodů, tedy konečná částka, kterou má poddaný své vrchnosti nově zaplatit.
A běžela další lhůta (tentokrát jen pětidenní), aby se každý mohl rozhodnout, zda chce platit tuto podle patentu vypočtenou částku, nebo zda chce zůstat u starých daní, dávek a robot. (Asi jsem měl již dříve napsat, že si poddaný mohl vybrat!)
17. července se opět celá obec shromáždila ve vrchnostenské kanceláři, aby se „vyjádřila“.
Jeden každý sedlák si vybral zrušení roboty a její převedení na stálý plat!
A byl sepsán nový protokol, tentokrát i s vyčíslením částky a podpisem každého sedláka:
Protokol o robotní reluici, 17. července 1789.
Výsledek celé akce převedení roboty na plat a konkrétní odpověď na otázku v nadpisu článku, proč ji vlastně šlechta tak nenáviděla
No, protože šlo o peníze samozřejmě…
Víme, že dosud sedláci obce Kunratice u České Kamenice knížeti Kinskému na daních, platech a dávkách platili 88 zlatých 21 krejcarů a vykonávali robotu za 671 zlatých 50 krejcarů; to je celkem 759 zlatých 11 krejcarů.
Nově měli sedláci obce Kunratice u České Kamenice místo těchto 759 zlatých 11 krejcarů platit - 541 zlatých 36 krejcarů.
Rozhodnutím císaře Josefa II. přišel kníže Kinský z jedné jediné vesnice o 218 zlatých, o 28,7 % svého příjmu z této vesnice!
Takových vesnic bylo na panství 25! Kníže Kinský měl pět panství!
Tak proto šlechta tuto reformu Josefa II. tolik nenáviděla…
Protože šlo o peníze samozřejmě…
Ale nedalo se nic dělat, šlechta musela postupovat podle patentu:
A tak byl podle výše uvedeného protokolu ze 17. července Komisí pro úpravu daní při českém gubernium 28. září 1789 sepsán tzv. Urbariální kontrakt:
Urbariální kontrakt obce Kunratice, panství Česká Kamenice, 28. září 1789.
Dne 24. října 1789 byl pak tento kontrakt úředně schválen a od 1. listopadu 1789 poddaní nevykonávali robotu, ale platili nový plat. O necelou třetinu nižší, než kolik činily jejich povinnosti k vrchnosti dříve.
Ale šlo o peníze samozřejmě…
Takže se šlechta s touto úpravou smířit nehodlala! A rozpoutala vzdor…
Odvolání urbariálního patentu
Jako prvním podlehl Josef II. Uhrům - již necelé tři měsíce po urbariální reformě byla v Uhrách dne 28. ledna 1790 opět odvolána.
V únoru 1790 se bez potřebného panovníkova svolení sešly české stavy a císaři poslaly stížný list: Poddaní prý nejsou schopni tak vysoké dávky platit, někteří je odmítají, a pro vrchnosti znamená nový systém ztrátu třetiny až poloviny výnosu.
Než stihl císař Josef II. reagovat, 20. února 1790 zemřel.
Vlády se ujal jeho bratr Leopold.
Leopold 9. května 1790 berní a urbariální patent zrušil.
Dejme ještě jednou slovo milčickému rychtáři Vavákovi, který k obnovení roboty použil přiléhavý příměr. Tento patent: „Mezi lidmi těmi, kteří v minutý 1789. rok od 1. listopadu robotu s radostí pozbyli, způsobil nemalé zkormoucení a pohnutky, neb v nově robotovati jim tak jde k chuti, jako by někoho topícího se z Labe vytáhl a zas ho tam vhodil.“
Ale zároveň Leopold v patentu uvedl, že kde to hospodářské patenty dovolují, nechť se vrchnosti přičiní o pokračování reluice. I Vavák to tak viděl: „Každý raděj chce robotu platiti nežli ji pracovitě vybývati.“
A kunratičtí sedláci? Kníže Kinský byl jedním z těch pánů, kteří umožnili pokračování reluice.
Takže ani po odvolání berní a urbariální roboty již kunratičtí sedláci na robotu nechodili, ale vykupovali se z ní.
Ovšem - nikoli sníženým poplatkem, určeným v roce 1789, ale podle původní výše roboty z roku 1775.
Protože - šlo o peníze samozřejmě…
Zdroje
NA Praha, fond České gubernium - Komise pro úpravu daní.
NA Praha, Josefský katastr.
NA Praha, fond České gubernium - Conributionale.
Vavák, František Jan a Skopec, Jindřich, ed. Paměti Františka J. Vaváka, souseda a rychtáře milčického z let 1770-1816. V Praze: nákladem Dědictví sv. Jana Nepomuckého, 1907.
Tinková, Daniela. Osvícenství v českých zemích. I., Formování moderního státu (1740-1792). Vydání první. Praha: NLN, 2022.
Pekař, Josef. České katastry 1654-1789: se zvláštním zřetelem k dějinám hospodářským a ústavním. V Praze: Historický klub, 1915.
Slavíčková, Hana a Tůmová, Jitka. Krajina pod Studencem v proměnách doby: minulost a přítomnost obcí na rozhraní Českého Švýcarska a Lužických hor. [Česká Kamenice]: Občanské sdružení pod Studencem, 2010.
