Roky bídy a roky blahobytu v Čechách od třicetileté války do konce 18. století

Komu by se nechtělo číst delší a poněkud odbornější článek, zde ve zkratce o letech bídy:

Nejhůře se lidem ve zkoumaném období mezi koncem třicetileté války a koncem 18. století žilo za dob velkého hladomoru 1770-1772. O tomto hladomoru jsem blíže psal v tomto článku:

Dalšími katastrofálními lety, kdy počty zemřelých výrazně překročily obvyklé průměry, byly: epidemie moru roku 1680, mor v roce 1713, hlad a epidemie v roce 1719-1721, dále tytéž příčiny v letech 1742-1743, 1758 (a 1759) a 1762-1763 (a 1764).

Byly i další těžké roky. A bylo jich mnoho. Jednalo se o neúrody, po kterých se ceny obilí zvyšovaly natolik, že běžný člověk nebyl schopen koupit dostatek potravin.

K takovým patřily roky (chronologicky): 1662-1663, 1675-1676, 1693-1694, 1699-1701, 1726-1727 a 1790-1791.

Naopak po dobrých úrodách se ceny obilí snižovaly natolik, že i běžný člověk „si mohl dopřát“. Mezi takové patřily roky: 1658-1659, 1673-1674, 1689-1691, 1697-1698, 1706-1707, 1722-1724, 1744-1745, 1752-1755, 1767-1769, 1776-1778, 1792-1794.

Tolik stručný přehled.

Teď trochu odbornější rozbor:

Velmi zjednodušeně řečeno: poměrem mezi nejběžnější složkou potravy, kterou bylo obilí, resp. žitná chlebová mouka, a mzdou.

Jako zázrakem se dochoval soupis cen obilí v Praze v letech 1655-1800.

Ceny obilí závisely v krátkodobých výkyvech pochopitelně na úrodě. Při neúrodě stoupaly ceny obilí na násobky běžných cen, v zimních měsících třeba i na troj- i vícenásobek běžné ceny. Běžný člověk se v takových případech dostával do neřešitelné situace.

Povíme si o o tom níže u mezd, takže se vraťme k cenám obilí.

Kromě krátkodobých výkyvů, způsobených úrodou, lze sledovat také dlouhodobější trend růstu cen obilí. Tento dlouhodobý růst v podstatě kopíruje nárůst počtu obyvatel, i když zvyšující se cena obilí nárůst počtu obyvatel trochu „předcházela“.

Přesný počet obyvatel českých zemí samozřejmě zjistit nejde, ale pro námi sledované období existují čtyři „dobře uvážené, ověřené a propočtené údaje o počtech obyvatelstva“ (tolik historik Jaroslav Honc - Problémy cen, mezd a materiálních podmínek II, s. 52.):

Mezi rokem 1650 a 1787 se tedy počet obyvatel českých zemí zvýšil 2,17krát.

Jak se zvyšovaly ceny obilí?

Protože hlavní složkou stravy byla žitná chlebová mouka, s pšenicí dále počítat nebudeme a zajímat nás bude jen cena žita.

V podstatě lze říci, že existovaly čtyři rozdílné cenové hladiny (znovu zdůrazňuji, že řeč bude v celém článku pouze o žitu jako hlavní složce potravy): obdobné ceny vidíme pro roky 1655-1690 (korec žita za jeden zlatý a deset krejcarů), 1691-1740 (korec žita za necelé dvě zlatky), 1741-1771 (korec za dvě a čtvrt zlatky) a 1771-1800 (korec za tři zlatky):

Pokud si tato čtyři období obrazíme v grafu a první období let 1650–1690 stanovíme jako index 100, vyjde nám následující nárůst ceny korce žita do konce 18. století:

Cena žita se tedy za 150 let zvýšila 2,5krát; počet obyvatel 2,2 krát.

Zde musím poznamenat, že samozřejmě existují i jiné metody výpočtu zvýšení ceny korce žita. Ať bychom použili jakýkoli, vždy se dostaneme k výsledku kolem 2,5násobku původní ceny, i když rozptyl se pohybuje od 2,3- do trojnásobku.

Ovšem ceny samozřejmě v dlouhodobém hledisku nerostly takto skokově, takže si ještě ukážeme desetileté a dvacetileté průměry ceny korce žita v Praze:

Z cen pro výše uvedená čtyři „cenová“ období a deseti- a dvacetiletých průměrů budeme vycházet při určování roků bídy a roků blahobytu.

Než se k nim dostaneme, je ale třeba si říct ještě něco o mzdách a také o tom, kolik toho běžný člověk vlastně snědl a kolik za tuto denní stravu musel vydat:

Otázka, jak se během těchto 150 let vyvíjela mzda, je mnohem složitější. Řekněme si zjednodušeně, že po třicetileté válce byla běžná denní mzda nádeníka 6 krejcarů, na konci 18. století 15 krejcarů. Mzda se zvýšila přibližně 2,5krát - přibližně stejně jako cena obilí, základní složky stravy.

Ovšem: Mzdy s určitým zpožděním reagovaly na dlouhodobější růst cen obilí.

Na konci padesátých let (1958) skupina historiků vytvořila tzv. pracovní skupinu pro dějiny cen a mezd (vedená prof. Václavem Husou).

Vydala několik sborníků, z nichž vybírám tato data: Průměrná denní dávka žitného chleba pro sledované období a po přepočtení ostatních potravin (pšenice, hrachu atd.) na tento žitný chléb činila 0,95 kg (Problémy cen, mezd a materiálních podmínek I, 1971, s. 208; se stejným číslem je pracováno v Problémy cen, mezd… II, 1977, s. 78n).

Vezměme si modelový rok 1667, kdy stál korec žita téměř zcela průměrných 68 krejcarů. Při této ceně stála denní dávka chleba pro jednoho dospělého člověka 0,92 krejcaru, takže při běžné mzdě musel nádeník vydat na svou denní stravu vydat 15,3 % výdělku.

Komu to připadá málo: Za prvé nádeník nepracoval každý den a odečteme-li neděle a svátky, dostaneme se k číslu 250 pracovních dnů ročně. Tolik dní by ovšem pracoval jen nádeník, který by sehnal práci skutečně každý den. Což se téměř jistě žádnému nádeníkovi nepodařilo, takže z denní mzdy 6 krejcarů musel našetřit i neděle, svátky a dny, kde práci nesehnal. Pokud měl rodinu, musel živit i tu. Mnoho nezbývalo…

Co pak dělal takový nádeník o pár let později za neúrody? V roce 1676 byla průměrná cena korce žita místo běžné ceny kolem 70 krejcarů více než dvojnásobek - 140 a v zimě i 170 krejcarů. Teď musel nádeník vydat na stravu jen pro sebe 35-40 % denní mzdy místo 15,4 % v letech láce, přičemž musel dávat něco stranou na dny, kdy práci neměl. A musel živit rodinu! Nastával hlad, v nejhorších letech hladomor!

Jaroslav Honc vytvořil tabulku pro hodnocení zdražení oproti ceně běžné:

Zdražení do 10 % oproti ceně běžné hodnotil jako „zanedbatelné“, o 11-30 % jako „střední a malé“, o 31-40 % jako „značné“, o 41-50 % jako „vysoké“, 51-60 % jako „velmi vysoké“, 61-70 % jako „kritické“, 71-80% jako „neúnosné“, 81-90 % jako „katastrofální“ a zdražení nad 91 % oproti běžné ceně jako „mezní“. Kategorie „katastrofální“ a „mezní“ znamená skutečný hladomor.

Řekněme si tedy zkráceně, že při běžné ceně obilí nádeník uživil sebe i svou rodinu.

Roky bídy nastaly, když cena obilí stoupla o 40-50 % nebo více oproti průměrné ceně dané doby. Skutečný hlad panoval při cenách vyšších o přibližně 50 až 90 % a zdražení nad 90 % znamenalo počátek hladomoru.

Roky blahobytu nastaly, když cena klesla pod 70 % průměrné ceně dané doby.

(Zřejmě už na začátku jsem měl upozornit, že správně by měly být počítány roky „sklizňové“, tedy září až srpen, nikoli kalendářní. Takovými čísly ovšem pro celou sledovanou dobu nedisponujeme, a tak se s tímto vědomím budeme muset spokojit s roky kalendářními, kde to známo je, uvedu rok sklizňový.)

Toto dvacetiletí začalo pro běžný poddanský lid dobře: ceny obilí byly laciné a pohybovaly se kolem 80 % cen běžných. Pak přišly tvrdé roky po neúrodě let 1660 a 1661: ceny obilí vystoupaly nad dvojnásobek ceny běžné a v zemi panoval hlad, resp. hladomor.

Až úroda roku 1663 a spíš až ta roku 1664 přinesly opět pokles cen a první polovina 70. let 17. století byla ve znamení jistého blahobytu (zde poznámka - pokud používám slovo blahobyt pro 17. a 18. století, je třeba si uvědomit, že to platí pro měřítka tehdejší doby a nikdo z nás by takový „blahobyt“ skutečně zažít nechtěl).

Ceny obilí v tomto dvacetiletí se oproti cenám běžným tedy vyvíjely takto:

Hned začátek tohoto čtvrtstoletí byl poznamenán neúrodami v roce 1674 a hlavně 1675, takže v zimě 1675/1676 stál korec žita místo obvyklých 70 krejcarů 150 i více. Vše napravila relativně dobrá úroda roku 1676 a dále se ceny obilí držely na průměrných a podprůměrných hodnotách.

Samozřejmě ceny obilí „nejsou všechno“ - v roce 1680 Čechy postihla morová rána; v Praze zemřela asi čtvrtina až třetina obyvatelstva. Kdo měl štěstí a přežil, zažil několik dobrých let, kdy se ceny obilí držely jen kolem 65 % obvyklé ceny.

Dobré roky byly přerušeny neúrodami let 1683 a 1684, po nichž ale ceny obilí klesly opět na podprůměrné hodnoty. Následovalo několik těžkých let na začátku 90. let, kdy ceny atakovaly dvojnásobek ceny obvyklé, nejtěžší byla zima po neúrodách roku 1692 a 1693; v zemi byl tehdy hladomor.

Úrody let 1696 a 1697 se podařily, takže obilí bylo opět levné. Po neúrodách roku 1698 a 1699 byl zase hlad, resp. přímo hladomor, který panoval až do relativně dobré úrody v roce 1701.

Ceny obilí v tomto čtvrtstoletí se oproti cenám běžným tedy vyvíjely takto:

Roky 1655-1660 byly roky laciného obilí a slušného živobytí. Následovaly těžké roky s vrcholem v zimě 1661/1662, kdy v zemi panoval hladomor.

V roce 1665 se ceny žita dostaly k průměru a následovaly opět relativně blahobytné roky. Až do 1675, kdy neúroda způsobila opět vysoké ceny obilí s vrcholem v roce 1676, kdy byly ceny více než dvojnásobné oproti cenám běžným; další hladomor…

Po překonání těžké morové rány roku 1680 následovalo příznivé desetiletí 1681-1691, kdy jen dvakrát ceny vystoupaly nad průměr a jinak byly ceny pod průměrem.

Poslední roky století byly až na roky 1696 a 1697, resp. 1698, obtížné a hlavně dva tři poslední roky století přinesly opět hladomor.

Ještě rok 1701 byl rokem nouze, kdy obilí stálo o 40 % více než byla cena obvyklá, ale dobrá úroda roku 1702 vše napravila a následovalo blahobytné desetiletí: zatímco průměrná cena obilí v letech 1700 a 1701 byla 215 krejcarů, stálo obilí v roce 1706 jen 54 krejcarů!

Vývoj narušily horší úrody let 1711, 1712 a 1714, doprovázené také epidemiemi (hlavně moru roku 1713, kdy v Praze opět zemřela více než čtvrtina obyvatel, jako v roce 1680), takže výrazně vzrostla úmrtnost obyvatel.

Nejhorší roky ale teprve přišly: několik neúrod za sebou (v říjnu 1718 cena skokově vzrostla o 70 %!), hlavně ta v roce 1719, způsobilo hladomor, opět doprovázený epidemií (podle tehdejších dobových lékařských pozorování byla hlavní příčinou úmrtí otrava námelem a vysílení z hladu). Léta 1719-1720 byla skutečně katastrofální a od konce třicetileté války více lidí během jednoho roku zemřelo jen za morové rány v roce 1680.

Žně roku 1720 se celkem vydařily a následovaly tři roky blahobytu, kdy cena korce žita klesly na jedinou zlatku, takže obilí stálo polovinu ceny obvyklé. Úrody roku 1724 a 1725 byly průměrné, takže ceny opět stouply, ale na hladinu obvyklou.

Ceny obilí v tomto čtvrtstoletí se oproti cenám běžným tedy vyvíjely takto:

1726-1750

V předchozím grafu vidíme vzrůst cen obilí po průměrné úrodě roku 1724. Obdobně dopadla úroda roku následujícího. A pak přišla katastrofální neúroda roku 1726, takže léta 1726 a především první polovina roku 1727 znamenala další hladomor.

Situace se uklidnila po slušné úrodě roku 1727, po které následovalo relativně blahobytné desetiletí, přerušené jen na rok špatnou úrodou roku 1731, ale vyšší ceny obilí trvaly jen jeden rok.

Až přišla neúroda roku 1736, po které v zimě roku 1736/1737 vypukl další hladomor.

Poté ceny trochu klesly, ale i v dalších letech se pohybovaly nad průměrem a doba války o rakouské dědictví patřila k těm nejtěžším. Nejhoršími byly roky 1742 a 1743, kdy úmrtnost výrazně převýšila porodnost a rozsah katastrofy překoval katastrofu let 1719-1720 a dokonce vyrovnal epidemii moru v roce 1680.

Další výrazná neúroda v roce 1746 způsobila další hladomor v zimě 1746/1747.

S koncem války (a dobrými úrodami samozřejmě) v roce 1748 přišlo několik let levného obilí. Blahobyt ovšem nenastal, protože kvůli placení válečných dluhů byly zvýšeny daně. Ale aspoň bylo co jíst…

Ceny obilí v tomto čtvrtstoletí se oproti cenám běžným tedy vyvíjely takto:

Po hladových letech 1698-1701 následovalo desetiletí blahobytu, přerušené v letech 1711-1714 horšími úrodami a především morovou ranou roku 1713.

Po krátkém období nižších cen obilí následoval hladomor a epidemie v letech 1718/1719-1720/1721. Následovalo několik let s velmi nízkými cenami obilí, ale již v roce 1726 opět vypukl v zemi hlad. Roky 1728-1735 byly dalšími roky relativně příznivých sen obilí, po nichž ovšem následoval hladomor let 1736-1737.

Po krátkém uklidnění vypukla v roce 1740 válka o rakouské dědictví, která s sebou přinesla dva hladomory v letech 1742-1743 (vůbec nejhorší roky od epidemie moru 1680) a 1746-1747.

Čtvrtstoletí se třemi velkými hladomory:

Počátek 50. let 18. století znamenal velmi dobré roky s velmi nízkými cenami obilí - korec žita stál jen polovinu obvyklé ceny.

V roce 1756 vypukla sedmiletá válka a následovalo několik strastiplných let:

Horší úroda roku 1756 a vysloveně mizerné úrody let 1757 a 1758, znásobené vojenskými rekvizicemi, znamenaly další hladomor - po epidemii moru 1680 a hladomoru 1742-1743 třetí nejhorší období od konce třicetileté války.

Solidní úroda roku 1759 a vysloveně dobrá úroda roku 1760 přinesly uklidnění. Ne nadlouho - hned v roce 1761 přišla další katastrofální neúroda a po ní hladomor.

Ten trval až do výborné úrody v roce 1763 po níž následovala řada běžných úrod, takže cena obilí se držela pod běžnými cenami té doby.

Podzim 1769 přinesl katastrofu - deštivý podzim znemožňoval polní práce, příval sněhu na konci března zlikvidoval ozimy a mokrý duben ztěžoval opožděnou jarní setbu, po níž naopak následovalo dlouhé sucho. A tak dále, a tak dále.

Výsledkem bylo, že korec žita, který stál v roce 1769 dva zlaté, stál v roce 1770 nejméně tři a půl zlatky, průměrná cena byla ale přes čtyři zlaté a v zimě se prodával i za pět a půl. Skutečná katastrofa přišla v roce 1771, kdy byla nejmenší cena pět zlatých, průměrná ale přes sedm zlatých a v zimě i dvanáct zlatých. Stejné ceny panovaly i v roce 1772 a v zemi řádil strašný hladomor, při němž zemřelo snad až 15 % obyvatel.

Až rok 1773 přinesl částečné snížení cen a roky 1774-1777 patřily naopak k těm s nejnižší cenou obilí za celých dvacet let.

Ceny obilí v tomto čtvrtstoletí se oproti cenám běžným tedy vyvíjely takto:

Poslední čtvrtstoletí 18. století začalo velmi lacinými roky 1776 a 1777, po nichž následovaly roky průměrné, takže s výjimkou výborného žňového roku 1779/1780, kdy byly ceny opět na minimu, patřily roky 1778-1786/7 k roků s průměrnými cenami obilí.

Velké zdražení přinesla neúroda roku 1787, kdy ceny oproti přechozímu roky vzrostly o 40 % a špatné úrody následovaly i v dalších letech, přičemž nejvyšší ceny obilí byly v letech 1790 a 1791.

Zvrat, bohužel krátkodobý, přinesly výborné žně roků 1791, 1792 a 1793, po nichž následovaly ve dvou letech úrody horší, ale ceny jen o málo překročily průměr té doby.

Po žních roku 1796 následovaly dva dobré roky s podprůměrnými cenami. Až přišla další neúroda v roce 1798, po níž následujícího roku přišla úroda přímo katastrofální, takže ceny se dostaly na téměř dvojnásobek ceny běžné. V zemi opět panoval hlad… A začínaly napoleonské války a nouze panovala až do roku 1818, kdy dobrá úroda srazila cenu obilí na polovinu. Ale to jsme již ve století devatenáctém…

Ceny obilí v tomto čtvrtstoletí se oproti cenám běžným tedy vyvíjely takto:

V tomto půlstoletí nastalo hned několik velkých katastrof - nejprve to byl hladomor v v roce 1758, krátce po něm další 1762-1763 a především v letech 1770-1772.

Po něm následovalo dvacetiletí běžných cen obilí až do dalších neúrod v letech 1787-1790. Další skutečně nuzná léta přišla na samém konci století po neúrodách v roce 1798, přičemž nejhorší byl rok 1800.

Textové shrnutí jsme si řekli výše, takže zde jen celkový graf vývoje cen žita oproti cenám běžným (100 na ose y značí cenu běžnou, graf je opět v procentech):

Po dobrých úrodách ceny klesaly na polovinu běžné ceny, v případech neúrod stoupaly o 50 % a v případech skutečně katastrofálních neúrod stoupaly na ceny dvoj- i vícenásobné. (Přitom je třeba si uvědomit, že i v případě neúrody nebyly ceny stále po celý rok - v nejhorších měsících, kterými zpravidla prosinec, leden a únor stoupaly ceny ještě mnohem výše; v případě velkého hladomoru to byl i více než šestinásobek běžné ceny.)

Pokud se podíváme na těchto 145 celkově, zjistíme následující:

Celkem 17 let ze 145 přineslo skutečné potravinové krize, z nichž (nejméně) deset vyústilo ve skutečně těžké hladomory.

Ze 145 let bylo naopak těch s extrémně levným obilí:

Blahobytnými roky můžeme nazvat 27 let ze 145 mezi roky 1655-1800.

Celkový podíl roků „zlevnění“ či „zdražení“ oproti ceně obvyklé vypadá takto:

Problémy cen, mezd a materiálních podmínek života od 16. do poloviny 19. století = Die Probleme der Preise, Löhne und materiellen Lebensbedingungen vom 16. bis in die Mitte des 19. Jahrhundert. Vydání 1. Praha: Universita Karlova, 1971.

Problémy cen, mezd a materiálních podmínek života lidu v Čechách v 17.-19. století. 1. vyd. Praha: Univerzita Karlova, 1977.

Paměti Františka J. Vaváka, souseda a rychtáře milčického z let 1770-1816. V Praze: nákladem Dědictví sv. Jana Nepomuckého, 1907.

Pekař, Josef. České katastry 1654-1789: se zvláštním zřetelem k dějinám hospodářským a ústavním. V Praze: Historický klub, 1915.