Článek
Příští týden uplyne 250 let od potlačení selské rebelie v roce 1775. Právě definitivní porážka Selského povstání v bitvě u Chlumce nad Cidlinou ve dnech 25. až 26. března 1775 stála u zrodu českého příměru a úsloví „Dopadnout jak sedláci u Chlumce“. Bylo by obtížné zjistit, kdy toto úsloví bylo použito poprvé. V tomto ohledu lze pouze zodpovědně konstatovat, že k tomu určitě došlo až po 26. březnu 1775. Jelikož význam tohoto úsloví dodnes značí, že výsledek něčí činnosti byl prachbídný až potupný, jeho platnost bezesporu přetrvá i do budoucna a budou ho tak používat i další generace.
Nevolnických rebelii však bylo v naší historii povícero a jejich společným ukazatelem byla robota
Co se týče Selského povstání v roce 1775, nejednalo se o první vzpouru poddaných v českých zemích. Pokud pomineme husitské války se zapojením poddaných jako takové, lze považovat za jedno z prvních významných povstání proti robotním povinnostem vzbouření nevolníků na panství Adama Ploskovského z Drahonic na Litoměřicku v roce 1496. Za ně zaplatil hlavou vladyka Dalibor z Kozojed, který využil tuto vzpouru a přivlastnil si sousedův majetek. Z pozdějších lidových pověstí o Daliborovi, které ho vykreslují jako lidumila, je nejznámější ta, že ho nouze ve vězení naučila housti.
Následné selské povstání na Zbudovských Blatech v roce 1581 pod vedením rychtáře Jakuba Kubaty nám připomíná úsloví „Kubata dal hlavu za Blata“. Po devastující třicetileté válce vypuklo koncem 17. století hned několik selských rebelií za sebou. První dvě byly spojeny s pobytem císaře Leopolda I. v Praze, který zde pobýval, aby se vyhnul morové epidemii ve Vídni. K prvnímu došlo v roce 1680 v severních a západních Čechách iniciované snahou snížit robotní povinnosti, které byly neúměrně navýšeny po třicetileté válce. Ke druhému pak došlo ze stejných důvodů v roce 1681 na Frýdlanstsku. I když spírala robotních povinností byla šlechtou vyšponována na maximum, dalších 80 let nedošlo na území Čech až do roku 1775 k žádné významné vzpouře proti robotě.
Co předcházelo porážce Selského povstání u Chlumce?
Dlouhodobě se jednalo o robotní a nevolnické povinnosti, které byly vrchností vyšroubované až do krajnosti. Vrchnost tehdy běžně vyžadovala od poddaných v zimě tři dny roboty v týdnu a po zbytek roku šest a v některých případech i všech sedm dní. Bez ohledu na Robotní patent, ve kterém císařský majestát již dříve stanovil robotní povinnost maximálně na tři dny v týdnu a nedělní a svátečný roboty zrušil. Poddaní v té době měli svým způsobem štěstí, že tehdejší vrchnost neznala a ani nemohla znát legendární píseň skupiny Olympic „Osmý den schází nám“.
Na maximum stanovené robotní povinnosti společně s válkou o rakouské dědictví a následně sedmiletou válkou ukončenou až v roce 1763, která vedla i k vypálení obilných sýpek a k neobdělávání polí, kdy společně s vrtochy přírody majících za následek opakující se neúrodu, vyústily v letech 1770 až 1772 v hladomor na území Čech. Ten nepřežilo zhruba 10 až 15 % obyvatelstva, přičemž lidi jedli, co se dalo včetně trávy, žaludů, chleba s pilinami a někdy došlo i na zdechliny. Poddaný lid tedy nesoužila jen robota, ale i neskutečný hlad. Navíc sedláci museli podstatnou část sklizně odevzdávat vrchnosti. To vše vedlo k nevolnické vzpouře v roce 1775.
Platí, že přání je otcem myšlenky, a tak významným impulsem k selské rebelii byla i fáma, že císař Josef II. vydal Zlatý patent, ve kterém dal nevolníkům svobodu, a že císařští úředníci v Praze tento Zlatý patent ukrývají a vrchnost jej před poddanými tají. I když tenkrát neznali vymoženosti jako internet, tato fáma se začala šířit po celém českém venkovu. Dnes bychom řekli, že lidi uvěřili konspirační teorii. Tonoucí se stébla chytá, a tak poddaný lid, zdecimovaný nedávnými válkami a hladomorem a umořený a usoužený celotýdenními robotami, se začal chytat jakékoliv naděje, že pomoci neexistujícího Zlatého patentu se jim bude žít snadněji.
K prvním náznakům nevolnické vzpoury došlo již v lednu 1775 na Teplicku (Teplice nad Metují). Odtud se rebelie šířila nejprve na sousední Broumovsko a Náchodsko a pak postupně do vnitrozemí. Následně významnou úlohu v selské rebelii v roce 1775 sehrálo tzv. „selské guberno“, pod vedením rychtáře, svobodného sedláka a zároveň hostinského Antonína Nývlta ze Rtyně v Podkrkonoší. Ten na rozdíl od jiných rychtářů však nepodněcoval poddané k násilí, ale naopak je umírňoval. Selské guberno působilo na devíti panstvích a vydalo narovnání, které upravovalo sužující robotu. Přes nenásilný přístup bylo selské guberno v čele s rychtářem Antonínem Nývltem považováno za hlavního podněcovatele selské rebelie v roce 1775.
Selské povstání v ozbrojené podobě pak vypuklo po skončení zimy 20. března 1775, tzn. v okamžiku, kdy začal platit sezónní rozsah roboty v délce minimálně šesti dnů týdně. Od tohoto data jsou přepadány šlechtická sídla a vrchnostenské kanceláře, ale i fary a kostely, kde houfy nespokojených vzbouřenců demolují zařízení a výbavu, vyjídají všechno jídlo a pijí zásoby piva a vína. Jako první si nátlakem vynutili písemné potvrzení svobody spočívající ve vrchnostenském závazku, že nebude vyžadována žádná robota, sedláci z Chvalkovic.
Následně jeden proud rebelujících nevolníků dorazil 24. března 1775 až před Prahu, kde vzbouřenci chtěli jednat se zástupci zemské vlády o robotních požadavcích. Zde však povstalci tvrdě narazili na vojsko, které houfy rebelantů rozehnalo a iniciátory vzpoury zatklo. Marie Terezie téhož dne vydala patent, ve kterém sedláky vybízela, aby se v pokoji rozešli domů, zde konali robotu a očekávali nové vyměřovací povinnosti. Porážkou povstalců před Prahou selská rebelie neskončila, jelikož se jednalo pouze o část vzbouřenců. Další houfy vzbouřených sedláků postupovaly po městech a zde si vynucovaly úřední listiny rušící robotní povinnosti.
Selské povstání bylo v roce 1775 definitivně potlačeno u Chlumce nad Cidlinou
Dne 22. března 1775 dorazil početný houf povstalců od Náchoda do Roudnice vzdálené 15 km východně od Chlumce. Zde získali na svou stranu svobodného sedláka Matěje Chvojku, tehdy dvacetiletého, který byl po studiu na latinském lyceu v Hradci Králové velmi vzdělaný a sečtělý. Přes svoje mládí se stal se svými řečnickými schopnostmi hlavním mluvčím rebelujících sedláků pro jednání s vrchností. K náchodskému houfu se následně přidalo velké množství poddaných z chlumeckého panství, přičemž velení tohoto početného houfu se ujal obědovický rychtář Matěj Chára. Historické prameny se v počtu vzbouřenců značně rozcházejí od počtu 400 až po 2000 osob.
Bez ohledu na skutečné množství tento bojovně naladěný houf sedláků dorazil dne 25. března 1775 do Chlumce nad Cidlinou. Zde vzbouřenci dosáhli určitého vítězství, když dobyli a vypili místní pivovar a vyplenili několik úřednických bytů. Povzbuzeni prvním vítězstvím, které v pivovaře náležitě oslavili, vyrazili na zámek Karlova Koruna, patřící rodu Kinských. Avšak chlumečtí měšťané se společně s osmi přítomnými vojáky rozhodli bránit. Ulice svého města zabarikádovali a odolávali útokům vzbouřenců tak dlouho, dokud nedorazila na pomoc armáda. Dle některých pramenů se o to zasloužil rychtář z nedalekých Nepolis, který na koni dojel do Kutné Hory pro císařské vojsko.
Vojáci pak snadno rebely odrazili a vytlačili je z města k Velkochlumeckému rybníku. Ten již neexistuje, avšak po tělesu jeho rozšířené hráze vede do Chlumce hlavní silnice, ale i železniční trať od Hradce Králové. Vojáci v místě, kde stojí socha sedláka, zatlačili povstalce do rybníka, přičemž dva nešťastníci se v něm utopili. Další dva zahynuli v nastalé šarvátce a celkem 74 vzbouřených sedláků bylo zajato. Jestliže před Prahou mělo potlačení vzpoury víceméně policejní charakter, potom historikové považují střet u Chlumce za první náznak selské bitvy, kdy se rebelanti nerozprchli při prvním útoku císařského vojska.
Situace střetů rebelů v roce 1775 u Chlumce nad Cidlinou
O tom svědčí i skutečnost, že druhého dne, tj. 26. března 1775, dorazil ke Chlumci ještě početnější houf vzbouřenců. Tentokrát kromě kos, vidlí a sekyr měli i několik ručnic. Takto naladěný houf, nedbaje včerejší porážky na břehu Velkochlumeckého rybníka, dokonce vyslal k veliteli vojska posla s dotazem, zda jím dovolí vyplenit chlumecký zámek. Vzbouření sedláci u velitele nepochodili, a i když v nastalé šarvátce se rebelantům podařilo zastřelit dva vojáky, následné události měly rychlý spád. Útok vzbouřenců se po několika výstřelech rozpadl a vojsko vzbouřence obklíčilo. Kromě dvou zabitých vojáků, 26. března bylo zabito 5 vzbouřenců, další tři utonuli a celkem 211 jich bylo zajato. Na následky zranění zemřelo dalších 16 rebelantů a následovalo i hromadné zatýkání vzbouřenců. Tím bylo v roce 1775 definitivně potlačeno Selské povstání v Čechách.
Odkaz porážky sedláků u Chlumce je platný dodnes
Porážku rebelujících sedláků dodnes připomíná památník se sochou sedláka před příjezdem do Chlumce nad Cidlinou. Některým žákům, kteří v minulosti navštěvovali chlumeckou základku, pak bitvu sedláku u Chlumce připomínal velký obraz umístěný na zadní stěně v učebně nazývané kreslírna. Tzn., na druhém stupni jej mohli vidět jedenkrát za týden v rámci výtvarné výchovy. Naposledy jsem tento obraz spatřil před mnoha lety v oranžerii chlumeckého zámku.
Odkazem událostí z 25. a 26. března 1775 je prvotně známé rčení: „Dopadli jak sedláci u Chlumce“. S ohledem na předvolební preference a ochotu významného počtu oprávněných voličů naslouchat populistickým slibům Andreje Babiše a Tomia Okamury, jakož i dalším slibovačům všeho možného a nemožného, existuje riziko, že stejně jako sedláci u Chlumce dopadneme po letošních parlamentních volbách. Dalším odkazem selské rebelie z roku 1775 pro dnešní dobu je, že bychom neměli věřit různým konspiračním teoriím živených v naší době v rámci hybridní války vedené putinovským Ruskem jeho propagandou. V neposlední řadě bychom se neměli nechat zlákat laciným vítězstvím, a vůbec pak toto laciné vítězství oslavovat.
