Článek
František Peterka si označení švihák lázeňsky v žádném případě nevysloužil pobyty v balneologických zařízeních. Přezdívku švihák lázeňský získal díky svéráznému přístupu k životu hned na začátku svého studia na VŠCHT Pardubice. Bez jakýchkoliv diskusí dopadl podstatně lépe než jeho spolužačka z ročníku, která si v důsledku kombinace velmi výrazné nadváhy a velice vstřícného vztahu k pohlavním stykům vysloužila přezdívku neforemná masa sexu.
Proč si však František Peterka vysloužil přezdívku švihák lázeňský? Prvotně se na tom podílelo jeho bydliště v Lázních Bělohrad, odkud dojížděl přes Ostroměř a Hradec Králové do Pardubic. O první část jeho přezdívky se pak postaral jeho specifický životní styl. Představě skutečného lázeňského šviháka přitom odpovídal pouze zakroucený knír á la Hercule Poirot. Vše ostatní připomínalo spíše předsedu JZD z nějaké zapadlé vesnice.
Základní části jeho svérázné garderoby byl gumový plášť s kapucí, kárované sako doplněné vestou, na které měl pomoci řetízku připevněny kapesní hodinky po dědečkovi, na hlavě baret s anténkou či v zimě zmijovku a na nohou galoše ve spojení s důchodcovskými papučemi na přezku. Jeho garderobu pak doplňovala značně ošuntělá aktovka. Rovněž po dědečkovi. To vše tedy dohromady společně s místem trvalého pobytu stálo u zrodu jeho přezdívky švihák lázeňský.
Pro doplnění jeho svérázného přístupu k životu již pouze zbývá ozřejmit, co nosil ve své ošuntělé aktovce. To, že tam měl dva bloky, odpovídalo jeho postavení vysokoškolského studenta. Jelikož všechny přednášky a cvičení zapisoval do jednoho bloku, kdy teprve po návratu ze školy vše pečlivě rozčlenil podle jednotlivých předmětů, dva bloky nosil z preventivních důvodů, kdyby jeden popsal.
Specifické pro něho bylo, že byste v jeho aktovce marně hledali nějakou propisovačku nebo plnící péro. František Peterka totiž vše psal obyčejnou tužku s tvrdostí č. 2, kterých měl v aktovce vždy několik uschovaných v penálu, aby se zbytečně nepolámaly. Navíc vše jistil dvěma ořezávátky a krabičkou s víčkem na odpad z ořezaných tužek. Aby jeho psaní pomocí obyčejných tužek bylo ve své praktičnosti naprosto dokonalé, ve své ošuntělé aktovce nosil i dvě plastické gumy, pomocí kterých opravoval při přednáškách nebo cvičeních případné chyby. V souvislosti s používáním obyčejných tužek prokazoval dobré znalosti ze středoškolské literatury, když říkával: „Já a Hemingway píšeme vše obyčejnou tužkou.“
To, že v aktovce měl i sáček na galoše, které si po příchodu do školy sundával, zcela odpovídalo jeho stylové garderobě. Naprosto unikátním však bylo, že ve své ošuntělé aktovce nosil i gumový zvon na čištění odpadů. Ten při nastoupení do trolejbusu nebo autobusu pevně přitiskl ke stropu a držel se ho. Pravdou je, že v souvislosti s tím měl dokonale zvládnuté i vybalancování rovnováhy během jízdy. Jinak by hrozilo, že by se i s gumovým zvonem občas vyválel po podlaze.
Co se týče pardubické MHD, stal se brzy postrachem všech místních revizorů. Když nějaký nastoupil do vozidla, František Peterka jej nechal dojít až do své bezprostřední blízkosti a teprve pak si ve strojku střelhbitě označil jízdenku. Každému revizorovi vítězoslavně zaplály oči a hned na něj vyrukoval s pokutou. Následovala mezi nimi slovní přestřelka: „Ale já mám řádně označenou jízdenku,“ „tu si však musíte označit ihned po nástupu do vozidla,“ „tak mi ukažte, co mám na své jízdence špatně,“ „nic, ale označil jste ji pozdě, až jsem k vám přišel.“
Tak se drahnou chvíli dohadovali, přičemž František Peterka si stál na svém, že má platnou a řádně označenou jízdenku a že tedy žádnou pokutu platit nebude, až do okamžiku, kdy švihák lázeňský měl vystupovat. V ten okamžik vytáhl z kapsy svoji průkazku s předplacenou známkou na celý měsíc a zcela zpitomělého revizora, mávajíc mu svou platnou průkazkou před očima, odbyl slovy: „Milej pane revizore, to jsem dopravním podnikům dával pouze dýško.“ V průběhu dohadování však mezitím stačilo na předchozích zastávkách vystoupit několik skutečných černých pasažérů.
Teď už víme, jak tedy František Peterka přišel ke své přezdívce švihák lázeňský. Jak se však stalo, že se dostal do osady Vyšný? Odpověď je opět jednoduchá. Zavál jej tam povolávací rozkaz v rámci základní vojenská služba, kdy po ukončení studia nastoupil poslední srpnový víkend roku 1979 jako svobodník absolvent k tankovému pluku v Českém Krumlově. A pravdou je, že českokrumlovská kasárna včetně sousedního cvičáku leží v katastru osady Vyšný.
Pravdou je, že o možnost odsloužit si na vojně po ukončení vysoké školy pouze jeden rok jako absolvent, kdy studenti museli absolvovat nejen vysokou školu, ale ve třetím a čtvrtém ročníku vojenskou přípravu zakončenou náročnými zkouškami na závěrečném vojenském soustředění v průběhu prázdnin, málem přišel. Na počátku všech Peterkových potíží byl jeho zakroucený knír. Ten měl pouze při první šestihodinovce vojenské přípravy, než ho náčelník vojenské katedry plk. Ing. František Míl donutil na celé dva roky ostříhat a oholit.
Tím však půtky šviháka lázeňského s plukovníkem Mílem nekončily. Mimochodem Míl získal ke své vojenské hodnosti titul inženýr organizátor po absolvování tříměsíčního velitelského kurzu, ve kterém se naučil rozeznávat a zjišťovat bojové chemické látky a jak se vymezují zamořená území, a to včetně radioaktivního zamoření. Po ztrátě svého zakrouceného kníru se z Františka Peterky stal zatvrzelý ignorant vojenské přípravy, což vyvrcholilo těsně před závěrečným soustředěním, kdy plukovník Míl ke své hrůze zjistil, že student Peterka nejenže nemá řádně vyčištěné kanady, ale většinu knoflíků na uniformě nemá přišité, ale pouze přidrátkované slabým drátkem.
Následovalo Peterkovo předvolání na hlášení k plukovníku Mílovi, který ho chtěl potrestat důtkou s výstrahou. Od té byl již pouze krůček k podmínečnému vyloučení či k definitivnímu vyloučení z vojenské přípravy, což by znamenalo, že by František Peterka musel nastoupit jako obyčejný záklaďák na dvouletou vojenskou službu. To se našemu šviháku lázeňskému nechtělo. Vycídil kanady, všechny knoflíky na uniformě přišil, nechal se po vojensku ostříhat a hladce se oholil.
Takto připraven zaťukal ve stanovený čas na dveře plukovníka Míla. Když se ozvalo: „Vstupte,“ pořadovým krokem vstoupil do jámy lvové držíc předpisově vojenský baret v pravé ruce u stehna se lvíčkem dopředu. Po vstupu v ústrety plukovníka Míla jej jakožto zatvrzelého ignoranta vojenské služby polila neskonalá hrůza z toho, jakou to má náčelník vojenské katedry vlastně hodnost. Z opakované četby dobrého vojáka Švejka znal několik hodností, jako je obršt, hejtman, štábní šikovatel, kaprál, profous, rytmistr.
Avšak tušil, že tyto c.k. hodnosti se na důstojníka ČSLA pravděpodobně nevztahují. A tak zoufale ve své paměti lovil, jak to tedy s těmi vojenskými hodnostmi v lidově-demokratické armádě je. První jej napadl maršál, ale to ihned zavrhl. A tak si začal střelhbitě v duchu odříkávat: „Jedna malá stříbrná hvězdička podpraporčík, dvě praporčík, tři nadpraporčík, jedna malá zlatá hvězdička podporučík, dvě poručík a tři nadporučík,“ až z něj na začátku jeho hlášení vypadlo: „Soudruhu nadplukovníku…“ Plukovník Míl vyskočil ze židle, prudce ukázal pravou rukou na dveře a zběsile zařval: „Ven!“
František Peterka byl neskonale rád, že se mu v důsledku použití neexistující vojenské hodnosti hrozba důtky s výstrahou změnila pouze na podmínečné vyloučení z vojenské přípravy. Dokonce se mu podařilo dostat přes nástrahy závěrečných zkoušek, byť speciálně jeho plukovník Míl dusil, jako mohl, a nechal jej většinu zkoušek opakovat, ačkoliv švihák lázeňský na otázky odpovídal správně. A tak Peterka poslední srpnovou sobotu v roce 1979 nastoupil k tankovému pluku v Českém Krumlově jako velitel chemického družstva.
Avšak ani ne za dva měsíce se z něj stal velitel garážového dvora, což byla velice nevděčná funkce. Není divu, že svobodník absolvent Peterka putoval od průšvihu k průšvihu, a to občas i od velitele útvaru před nastoupeným plukem. Jednu výhodu však tato funkce měla. Po svém předchůdci zdědil duplikátní klíče od zadních vrat, a tak mohl po službě vyrážet na tajné výpady, aniž by musel využívat zamaskovanou díru v zadním plotě.
Pravdou je, že opouštěl kasárna i hlavní bránou, jelikož se na rotě prozíravě chopil toho, že se bude starat o nástěnky. A v té době byl nedostatkový nejen toaletní papír, ale i obyčejné špendlíky. A tak odcházel i během služby do města bez jakéhokoliv povolení, přičemž na stráži na bráně pouze suše sdělil: „Kdyby mě někdo sháněl, šel jsem koupit špendlíky.“ A kupování špendlíku mu vydrželo po celý rok jeho vojenské služby.
Mnohem příjemnější byly však jeho tajné odchody zadní bránou. Jednak tudy vyrážel za vyšenskými děvčaty a ženami, přičemž jeho favoritkou byla jedna učitelka z místní školy. Z těchto výletů se vracel až ráno před šestou zcela harmonizovaný, dobře naladěn a připravený snášet všechny ústrky základní vojenské služby. Pravidelně však vyrážel zadními vraty i do vyšenské hospody. Zde pak stavěl, jak sám říkal, plůtky. Tj. čtyři čárky nastojato za čtyři piva a pátá napříč přes ně, aby se to hospodskému lépe počítalo. Povětšinou stačil postavit dva plůtky.
I když se švihák lázeňský ve Vyšném skutečně pouze mihl, rád se tam po vojně vracel. Na to špatné v podobě nekončící řady průšvihů a buzerací brzy zapomněl a zůstaly v něm pouze ty pěkné vzpomínky. Pivo, děvčata a ženy. Takže se do Vyšného skutečně rád vracel, a to později i se svou rodinou. Dojel do Holubova, odkud vyrazil na Kleť, a pak to vzal dolů do vyšenské hospody.
O tom, že František Peterka byl svéráznou postavou po celý život, svědčí dvě příhody z roku 2010, kterých byl aktérem jako pětapadesátník. V obou případech použil nepublikovatelné výrazy. Tehdy pracoval v Hradci Králové. Nejprve jej v květnu otravovali před volbami mladí agitátoři ODS. Když mu vnucovali volební letáky, rázně odpověděl: „Ale já žádnou pornografii nechci.“ Zaskočení agitátoři odpovídali: „To ale není pornografie, to je naše volební kandidátka,“ a ukazovali mu kandidátku se snímky jednotlivých kandidátů. Ale Peterka je důrazně odbyl: „Vždyť to říkám, samá,“ přičemž použil hanlivé označení pro ženské přirození a pokračoval: „a samý,“ kdy došlo na stejně hanlivý výraz pro mužské přirození, přičemž zkoprnělé agitátory dorazil slovy: „Jako bych to neříkal.“
Na podzim téhož roku Peterku otravovaly pouliční prodavačky voňavek. Spěchajíc na vlak se jim pracně vyhnul poprvé, podruhé a potřetí, aby si řekl, že s tím musí něco udělat. Čtvrtý den vyrazil na vlak o něco dříve a nechal se i pouličními prodavačkami odchytit. Ta nejodvážnější mu podala ruku a řekla: „Kopecká, můžu se vás něco zeptat?“ František Peterka opětoval stisk ruky a odpověděl: „Peterka, ale první se zeptám já.“
Pak použil jim vytvořené zaklínadlo, kdy jednotlivé věty doprovázel vztyčením dalšího prstu pravé ruky, přičemž za každou částí věty udělal řečnickou pomlku, a takto se prodavaček rozvážně zeptal: „Pučíte mi … zcela nezištně… alespoň na půl hoďky… svoji vagínu?“ aby následně svůj proslov gradoval ve svižném rytmu: „Nepučíte! Tak o čem se mi dva máme bavit, když jste taková lakomá,“ přičemž doširoka rozpažil ruce. A jeho zaklínadlo skutečně fungovalo. Buď následně pouliční prodavačky varoval jeho zakroucený knír, nebo stačilo, aby řekl: „Pučíte mi,“ a na smrt vyděšené prodavačky voňavek braly nohy na ramena.
Následně měl od pouličních prodavaček voňavek několik let pokoj. Až někdy v roce 2019 ho odchytily dvě prodavačky v jaroměřském Tescu. Sice je varoval, že by ho měly nechat na pokoji. Nedaly si říct a tak, dívajíc se do očí té první, odříkal své zaklínadlo. Na to ta druhá zareagovala: „To je ale sprostý!“ Ale František Peterka se nedal a odsekl: „Tam ale není sprosté ani jedno slovo. A vy buďte ticho. Vy byste mi taky nepůjčila, protože jste taky lakomá.“ Takový byl tedy František Peterka, který se v osadě Vyšný pouze mihl.
V rámci vyprávění o dalších vyšenských figurkách a ale i místní zvěři, jsme seznámili s místním buditelem Jardou Hájkem, jakož i rozhazovačnou hospodskou Helenou Novotnou či černobílou kočkou Lízou. Poslední povídka o vyšenském opilci a buditeli byla publikována pod názvem „Jak se Jarda Hájek stal sponzorem a posléze věřitelem Heleny Novotné.“
Jelikož dominantní postavou vyšenské kroniky je hyperaktivní Čáryfuk, potom poslední povídka čistě o Čárovi byla zveřejněna pod názvem „Zavřete oči. Čáryfuk odchází.“ Přitom ve všech zveřejněných povídkách jsou pak postupně vždy odkazy na všechny předcházející, takže možnost se dostat ke všem příběhům.
hospoda vyšný – Seznam.cz
