Článek
V rámci kroniky osady Vyšný jsme se již seznámili i s Jardou Hájkem. A to nejen s jeho obligátní hláškou: „Já jsem Jarda Hájek, Vyšný 46, žádný syčák,“ kterou vždy zakončoval svým typickým odfrknutím: „Phh!“ Pozorný čtenář si pamatuje, že se tato svérázná figurka zapsala do historie osady Vyšný nadměrnou konzumací alkoholických nápojů a ve spojitosti s tím zejména pak osmi pobyty na záchytce.
K tomuto vysokému číslu se zejména dostal v důsledku toho, že běžně, pokud měl dostatečnou finanční hotovost, vyrážel za konzumací alkoholu i do Českého Krumlova. Zde byly jeho oblíbenými restauracemi Slepá kolej vedle nádraží a hostinec U Dušků na Latránu. Avšak ještě i po padesátce vcelku pravidelně navštěvoval českokrumlovskou diskotéku.
Poprvé byl odvezen na záchytku z vyšenské hospody v den svých osmnáctých narozenin na popud svého vlastního otce, kterýžto jako oddaný stalinista považoval jeho mladickou opilost za neslučitelnou s komunistickými ideály. Není však divu, že s ohledem na svérázný naturel obyvatel osady Vyšný se čin Jardova otce setkal se všeobecným opovržením. I na uštěpačné poznámky jako: „Běž si chlastat domů a nechoď do hospody mezi slušné lidi.“ I nějaké to odplivnutí a pěstí do nosu přitom došlo. Což mělo za následek, že Jardova otce pak již nikdy nenapadlo volat pro opilého syna záchytku.
K dalším šesti pobytům na záchytce tedy Jarda Hájků dospěl v důsledku holdování alkoholu v krumlovských restauracích. Vzhledem k tomu, že Jarda míval hašteřivou až agresivní opici, není tedy divu, že se v Českém Krumlově dostával v hospodách do verbálních konfliktů. Již v dobách komunistické vlády, nedbaje na zakořeněné špiclování, každému nadával do bolševiků se slovy: „Chceš tečku mezi voči, ty jeden podělanej bolševiku?“ Od těchto konfliktů pak bylo blízko k dalším a dalším eskortám na záchytku, jelikož v Krumlově byly policejní hlídky na blízku. Nejprve to byl Venda s Bédou a po sametové revoluci pak hlídky ve složení Pomahač a Chránič. Běžně to byli titíž strážci zákona. Holt, doba se občas mění, ale často tam zůstávají ti samí lidé.
V době všech Jardových pobytů na záchytce fungovalo toto zdravotnické zařízení v protialkoholní léčebně v Červeném Dvoře. Vzhledem k opakovaným návštěvám se Jarda důvěrně seznámil s místním personálem. Zaměstnanci záchytky zase znali Jardu Hájků včetně jeho hlášky, že není žádný syčák. A pravdou je, byť se na záchytku dostal v důsledku opileckých konfliktů, zde se choval jako beránek a nečinil personálu žádné potíže. Naopak vůči personálu záchytky se choval vstřícně, úslužně a ochotně plnil všechny jeho pokyny. Tak už to u recidivistů chodí. I u těch opileckých.
Jak to bylo s Jardovým posledním pobytem na záchytce? Stejně jako při prvním pobytu, byl na záchytku odvezen přímo z Vyšného. Jeho otec již nebyl na živu, a tak to byl nakonec samotný Jarda Hájků, který si zavolal policejní hlídku, aby ho odvezla na záchytku. Stalo se totiž, že jednou před Vánocemi dorazil Jarda z hospody opět zcela na šrot. A pravdou, že když byl řádně nametený, míval konflikty i doma se svou matkou.
Samozřejmě hlavně kvůli tomu, že býval permanentně ožralý. Jelikož Jardova sestra Alena, která bydlela v krumlovské bytovce, měla u rodného domku slepice, další třecí plochou bylo to, že Jarda bral sestře vajíčka. A to obzvláště před výplatou, kdy nakupoval v krámu na sekeru. Jardově matce rovněž nebylo po vůli, když si opilý Jarda ve svém pokoji pouštěl v televizi nahlas porno. V ten moment si raději dávala špunty do uší. V neposlední řadě Jardově matce vadilo, že se kvůli nezřízené konzumaci nikdy neoženil a ochudil jí tak o vnoučata.
Takže jednou se Jarda tři dni před Štědrým dnem dopotácel domů zcela nadraný. Není divu, že jeho matka již mezi dveřmi spustila lamentaci: „Podívej se, jak zase vypadáš. To nemůžeš alespoň před Vánocemi přijít domů střízlivej?“ Měla toho na jazyku povícero, ale to již nestačila říct. Namol opilý Jarda ve vzteku popadl židli a procedil mezi zuby svou obvyklou argumentaci: „Za tvoje peníze nepiju, tak, sakra, vo co ti jde?“ Přitom se rozmáchl směrem k matce. V tu ránu bylo neštěstí hotovo, jelikož židlí nenávratně rozbil lustr na padrť.
Při pohledu na tu spoušť, poněkud vystřízlivěl. Vzal mobil, vytočil číslo 158 a ohlásil: „Tady Jarda Hájků, Vyšný 46. Jsem na šrot ožralej. Ihned mě odvezte na záchytku. Přišel jsem opilej domů a ztropil jsem tady neplechu. Rozbil jsem mámě židlí lustr. Máma teď vedle v pokoji bulí nad tou spouští.“ Operátorka se poprvé v životě setkala s tím, že by si ochmelka sám sobě volal záchytku, a tak se Jardy zeptala, zdali to myslí vážně. Jarda však byl neoblomný: „Ihned mě odvezte na záchytku. Já jsem Jarda Hájků, Vyšný 46 a nejsem žádný syčák.“
Po ujištění, že tedy pro něj policejní hlídka přijede, se Jarda uklidnil. Navečeřel se, umyl se, oblékl se do božíhodového oblečení a čekal na příjezd policistů. Čekal, čekal, ale hlídka stále nikde. Jarda se tedy rozhodl, že policistům půjde naproti. Oblékl si zimní bundu a vyrazil do tmy. Ušel více jak půl kilometrů, pomalu už byl u cedule s nápisem „Vyšný d.c. – Úředníkům a policii vstup zakázán!“, když se v dolní zátočině objevilo od Krumlova policejní auto. Jarda začal zběsile mávat rukama, aby zastavili. Když však hlídka kolem něj projela, začal zoufale volat: „To jsem já, Jarda Hájek, Vyšný 46, koho máte odvézt na záchytku.“
Zklamaný z toho, že mu policejní hlídka nezastavila, se potácivým krokem rozeběhl k domovu. Mezitím řidič policejního vozidla prohodil ke druhému členu hlídky: „To je zase dnes ve Vyšným samej ožralej.“ A znělo to podobně, jako legendární věta z filmu Slavnosti sněženek: „To zase bude v alejích nablito.“ Jarda naštěstí zastihl policisty ještě u nich doma, když se celý uřícený a s vyplazeným jazykem dopotácel domů.
Jarda sotva popadaje dech, spustil na policisty: „To jsem já, Jarda Hájků, koho máte odvézt na záchytku,“ a ihned pokračoval ve svém opileckém kázání: „Proč jste mi k sakru nezastavili, když jsem na vás mával na začátku Vyšného?“ Policisté byli z Jardovy řeči zcela konsternovaní. Jelikož se taky v průběhu své kariéry dosud nesetkali s tím, že by si opilec sám pro sebe volal záchytku, vzmohli se pouze na otázku: „Pane Hájek, chcete skutečně odvézt na záchytku.“
Ale Jarda byl v této otázce nadále neoblomný, a tak rezolutně prohlásil: „Ano chci. Já jsem Jarda Hájků, Vyšný 46 a nejsem žádný syčák. Přišel jsem domů ožralej pod obraz a udělal jsem neplechu. Rozbil jsem mámě svatební lustr. Nebudem o tom diskutovat a odvezte mne ihned na záchytku.“ Komu není rady, tomu není pomoci. A tak se Jarda Hájek ocitl po osmé na záchytce. Shodou okolností to byl již jeho poslední pobyt v tomto zdravotnickém zařízení.
Toliko další povídání z kroniky osady Vyšný. Pro ty, kteří se k příběhům z osady Vyšný dostali až teď, vězte, že prvních dvacet jedna povídek bylo věnováno nezkrotnému Čáryfukovi, přičemž ta poslední byla zveřejněna pod názvem „Zavřete oči. Čáryfuk odchází.“
Tato patří již k vyprávění o dalších vyšenských figurkách, a to nyní konkrétně o Jardovi Hájkovi, přičemž ta předchozí povídka byla zveřejněn pod názvem „Kronika osady Vyšný: Jarda Hájků byl bezesporu největší vyšenský buditel.“ Ve všech zveřejněných povídkách jsou pak postupně odkazy na všechny předcházející povídky, a tak se čtenář může postupně prokousat až na samotný začátek kroniky osady Vyšný.
